Arbor Croche - Kawbenaw - Nahkohe

Před mnoha staletími a mnoho let před příchodem bílých lidí žili dle tradice Ottawové u stejnojmenné řeky. Je to jeden z největších přítoků řeky svatého Vavřince (St. Lawrence). Ovládali celé povodí od pramenů až k ústí a podmanili si všechny tamní kmeny kromě Odžibwejů. S tímto kmenem se přátelili snad odjakživa. Mluví téměř stejným jazykem a mají podobné tradice, zvyky i uctívání. Akorát Odžibwejové jsou vzrůstem mnohem vyšší, ramenatější a robustnější. Mají rovný postoj a pevný, rázovitý krok. Byli také mnohem početnější. Jejich území se táhlo od Dolní Kanady až do Manitoby.

Odžibwejové od Velkých jezer jsou osvícení a inteligentní, proto se jim skromně říkalo „prostí“. Ti, kteří žili na pláních západně od Hořejšího jezera, jsou hrubější, proto se jim říkalo „divocí“. No a pak jsou tu ještě „Lesní Odžibwejové“. Jejich území se táhne až k Hudsonově zátoce. Ti žili výhradně z lovu a rybolovu a někdy snášeli velké útrapy, zvláště když bylo zvěře velmi málo. Odžibwejové jsou ve válce velmi stateční a jejich nejhoršími nepřáteli byli Dakotové ze západu. My jim říkáme „Naw-do-wa-see“ a Odžibwejové „Au-bwan“. I Ottawové byli jejich smrtelnými nepřáteli.

Ottawové jsou považováni za nejstarší indiánský kmen, proto se jim říkalo „Velcí bratři“. Ačkoli nebyli příliš velkého vzrůstu, přesto byli považováni za moudré a prozíravé. Příslušníci algonkinské rodiny se na ně obraceli se žádostmi o radu. V boji byli stejně stateční a zkušení jako Odžibwejové.

Každý indiánský klan má svého ochranného ducha, nejčastěji v podobě nějakého zvířete. Já třeba patřím k rodu Jestřába. Ottawové v Michiganu téměř vyhynuli. Žijí v něm maximálně tři rodiny z klanu Losa, který patří k těm nejváženějším. Pak tam ještě žijí Ottawové smíšení s jinými indiány. Dokonce i se Seneky, kteří patřili k hlavním ottawským nepřátelům.

Prvním mužem, který roku 1886 s vládou podepsal smlouvu, byl Mixinene z klanu Králíka. Mnoho vlivných náčelníků proti tomu protestovalo, jelikož nikdo z Lesních Odžibwejů by neměl zastupovat Odžibweje či Ottawy z Michiganu. Neměl právo postoupit Spojeným státům žádné michiganské území. Vláda však Odžibweje záměrně ignorovala a donutila zbylé náčelníky smlouvu také podepsat.

Ottawy nutili odcházet na severozápad také Irokézové z New Yorku, s nimiž vedli neustálé války. Irokézové na nás útočili poměrně často a my jim to někdy opláceli. Kdysi byli Ottawové divocí válečníci. Vyráželi rovněž proti vzdáleným Čoktawům, Čerokíům, Čikasawům a samozřejmě západním Dakotům a Mandanům.

Ottawové během migrace došli k velkému a krásnému jezeru Ke-tchi-ne-bissing a usadili se u něj. Založili tam velkou vesnici a žili v ní po mnoho let. Přesto i zde museli svádět tvrdé bitvy s Irokézy. Časem došli k závěru, že je třeba jít dál, poněvadž zde nemají přízeň duchů. K tomuto rozhodnutí se vztahuje tato legenda: „Jednou se jistá žena vydala k jezeru prát. Vzala s sebou miminko, které měla dle indiánských zvyků zabaleno v nosítku. Na pláži ho položila těsně k vodě, aby na sebe viděli. Potom si žena odběhla do nedaleké vesnice pro něco, co zapomněla. Po návratu k jezeru však ke svému zděšení shledala, že dítě je pryč. Začala zoufale běhat po vesnici a křičela, že se jí ztratilo dítě. Toho večera seděli na blízkém útesu milenci, a zatímco si šuškali zamilovaná slovíčka, zaslechli pod sebou plakat dítě. Ihned spěchali do vesnice to oznámit. Následujícího dne se sešli šamani a přemýšleli nad tím. Někteří hledali prorocké sny, což dodnes praktikují někteří nekřesťanští indiáni. Další si postavili chýše, do kterých chtěli zvát své oblíbené duchy. Byly to spíše přes tři metry vysoké plátěné či kožené věžovité ohrádky. Tam chřestili nebo bubnovali a modlili se. Hořel tam oheň, poněvadž účastníci obřadu hodně kouří. Přísedící kouzelník je vyzve, ať se ho ptají na cokoli, poněvadž duchové naslouchají. Mezitím zpívá podivnou píseň, které nikdo nerozumí. Lidé mu zatím věnují různé dary ve formě oblečení a podobně. Chýše se začne chvět, jako by byla plná větru, a jsou slyšet nejrůznější hlasy, některé i v neznámých jazycích. Šaman vše přeloží. Lidé si vyberou dle svého názoru nejmocnějšího šamana a vypraví se na pláž. Šaman se ponoří do hluboké vody a dlouho tam setrvá. Po vynoření oznámí objev podvodní jeskyně. Tam se ztratilo dítě unesené podvodním děsem. Lidé začali kopat v odhodlání dostat se do jeskyně z pevniny. Během toho kopání z díry vyletěl nějaký ten běs. V jeskyni žel už našli jen mrtvé tělíčko. Díra je dodnes známá coby Ke-tchi-ne-bissing.“

Ottawové postupovali dál směrem k zapadajícímu slunci, až se dostali k Huronskému jezeru. Tam našli velký ostrov Manitoulin. Dříve to byl „Ostrov Ottawů“. Zde setrvali několik desetiletí a zde se zrodil jeden z největších našich válečníků a proroků. Jmenoval se Kawbenaw čili „Ten, jenž je vyslán“. Koluje o něm mnoho zajímavých příběhů, jež by vydaly na celou knihu. Uvedu jen jeden z nich.

Říká se, že ho ve stáří unavovalo zabíjet lidi. Toužil zemřít a mít klid, ale kvůli nesmrtelnosti to nešlo. Žel v kmeni Winnebago žil podobně chrabrý hrdina jménem Osawanekee čili Žlutý hrom. Ten si velmi přál utkat se se svým velkým sokem, pročež sestavil velkou armádu a vypravil se na Manitoulin. Kawbenaw ovšem věděl, co se chystalo v zemi Winnebagů, a připravil Ottawy na boj. Žlutý hrom přistál na ostrově Manitoulin a vyrazil k největší vesnici Ottawů nacházející se ve vnitrozemí ostrova u tamního jezera. Kawbenaw šel se svou ženou do lesa a předstíral sběr cedrové kůry. Ovšem jeho skutečným záměrem byl střet s Winnebagy. Jakmile se dostali Winnebagům na dohled, poslal válečník ženu domů a sám šel vstříc nepříteli. V prostém oděvu se nechal Winnebagy zajmout, aniž by věděli, o koho se jedná. Vyptávali se ho, jak je vesnice Ottawů silná, kolik má válečníků a podobně. Ale hlavně je zajímalo, zdali je tam Kawbenaw. Rek jim sdělil, že Ottawové jsou v dobré bojové kondici, ale Kawbenaw zrovna není doma a nejspíš se vrátí pozítří. Winnebagové vykopali hlubokou jámu, Kawbenawa svázali, hodili ho do jámy, zasypali těžkými kameny i hlínou a dali se na pochod. Jakmile měli vesnici na dohled, zastavili se a domluvili útok na ráno. Mezitím Kawbenaw ležel chvíli v jámě, než se osvobodil. Běžel rychle domů oznámit lidem přítomnost Winnebagů a zítřejší velkou bitvu, na kterou se musí každý muž dobře připravit. Tu noc panovalo ve vesnici velké napětí. Ženy a děti se shromáždily na jednom místě a válečníci na jiném a vesnice byla dobře střežena. Brzy ráno se ozval válečný pokřik Winnebagů, ale Kawbenaw zůstal v klidu ve svém wigvamu. Žlutý hrom byl téměř nahý a od hlavy k patě děsivě pomalovaný. Běžel do bitvy a křičel: „Kde je váš velký Kawbenaw? Rád se s ním utkám!“ Jeden z válečníků mu odpověděl: „Copak nevíš, že jsi ho včera pohřbil v jámě?“ „Ó, díky! Velký duch mi vydal Ottawy do rukou,“ zvolal triumfálně Žlutý hrom. V tu chvíli vyšel Kawbenaw ze svého wigvamu s těžkou válečnou palicí. Šel vstříc Žlutému hromu se zvoláním: „To mě Velký duch požehnal! Tady jsem! Bojujme tedy!“ Kawbenaw vypadal majestátně a vznešeně, až Žlutý hrom znejistěl, přesto se rozhodl pro duel. Ten netrval dlouho a Žlutý hrom padl. Hned nato požádali Winnebagové o mír.

I když Ottawové zvítězili, Kawbenaw chtěl víc, tudíž vymyslel další lest. Po souboji měl na obličeji drobné zranění. Šel za Winnebagy se slovy: „Ó, vy jste mě zabili.“ Winnebagové se divili: „Jak a kde?“ „Copak nevidíte krev na mém obličeji?“ ptal se Ottawa. „Pche, to je jen škrábanec,“ stále se divili Winnebagové. „Ale právě to mě zabilo!“ A proto šel s Winnebagy do jejich země. Oni ho tedy svázali tenkým provazem, jaký má vždy každý válečník u sebe. Winnebagové si šuškali: „Tenhle muž nikdy nezemře. Přivedeme ho do naší země a on tam způsobí strašlivou řež. Pobije naše ženy a děti. Raději se ho zbavme!“ A rozhodli se ho hodit do hluboké vody. Uvázali mu na krk velký kámen a svrhli ho z kánoe. S radostí, že se zbavili tak hrozného nepřítele, pokračovali v cestě. V klidu se utábořili na noc a chystali si večeři. Pak spatřili, jak se k nim od vody blíží muž v podobě Kawbenawa. Winnebagové byli hrozně zděšení. A hle, on k nim promluvil kupodivu velmi přívětivě: „Ho, jak příjemnou cestu jsme dnes měli. No mé děti, máte nějaké maso? Po celodenní cestě už mi docela vyhládlo“ Samozřejmě ho pohostili, jak nejlépe uměli. Tu noc Winnebagové nespali, poněvadž měli velký strach. Vždyť se ho pokusili utopit! Po snídani Kawbenaw promluvil: „Děti, pokud mě chcete zabít, řeknu vám, jak na to. Musíte z mého těla odříznout všechno maso kousek po kousku a zanechat jenom kosti. To je jediný způsob.“ Winnebagové se radili a většina byla pro. Kawbenaw je ujistil, že se nebude bránit. Konečně k němu přistoupil jeden z nejodvážnějších Winnebagů a začal s tím hrozným dílem. Kawbenaw se ani nepohnul a s úsměvem prohodil: „Á, takhle to dělejte. Čeho se bojíte? Jenom mějte ostré nože.“ Winnebagové se pustili do strašlivého díla. Kawbenaw prohlásil: „Nyní tedy zemřu. Ale vězte! Moji lidé proti vám povedou bitvu a v této bitvě padne tolik vašich nejlepších mladých mužů, kolik kusů masa bylo odříznuto z mého těla.“ Domluvil, padl a skutečně zemřel.

Náčelník Shawkowesy se stal nástupcem Kawbenawa a svou mocí se svému předchůdci téměř vyrovnal. V následujícím roce vyrazil s početnou skupinou válečníků do země Winnebagů a mnoho jich zabil. Přesně tolik, kolik předpověděl Kawbenaw.

Jižní břeh úžiny, kde se dnes nacházejí okresy Emmet, Cheboygan a Charlevoix, byl osídlen kmenem Mushcodesh (Maskouteni), což znamená „Prérijní kmen“. Obdělávali ve velkém půdu, a kvůli tomu proměňovali lesy v prérie. Nebyli to žádní válečníci, přesto se s nimi Ottawové z Manitoulinu spojili a nazvali je „bratry“.
Přibližně v době, kdy se v Americe poprvé objevili bílí lidé, padlo na jedné válečné výpravě mnoho ottawských válečníků vedených velkým sagamorem Sawgemawem. Náčelník přeplul s přeživšími zátoku Little Traverse a chtěl přistát na březích Arbor Croche, konkrétně na Seven Mile Point, kde stála velká vesnice Maskoutenů. Sawgemaw se vyznává: „Musíme jim oznámit smutnou zprávu.“ Když se blížil ke břehu, začali jeho lidé zpívat kvílivou „píseň válečníků“ dle zvyku Ottawů. Když to Maskouteni uslyšeli, řekli si: „Slyšte, Ottawové pláčou. Loupili na západě, ale tentokrát byli poraženi. Podívejte, chtějí vystoupit. To jim nedovolíme! Jsou to zloději!“ Maskouteni běželi na břeh a házeli po Ottawech koule popela zabaleného do velkých listů. Sawgemaw dal pokyn k návratu, avšak v zahořklém srdci věděl, že takovou urážku smyje toliko krev. „Vrátíme se za pár dní. Nemusíme již chodit daleko, abychom našli nepřátele,“ odtušil. Ottawové se začali připravovat na velký boj. Znovu se plavili k Arbor Croche a napadli jednu z největších maskoutenských vesnic v krásném údolí mezi Cross Village a Little Traverse. Pro Maskouteny to byla hrozná pohroma. Jejich náčelník Muškodeše křičel z plných plic: „Ó, můj otče Sawgemawe! Co je příčinou toho, že na nás přinášíš smrt? Vždyť jsme ti nikdy neublížili!“ „Už jsi zapomněl,“ odpověděl Sawgemaw zlověstně, „jak jsi mě na hranicích hluboce urazil? Zasypal jsi mě popelem, když jsem naříkal nad ztrátou svých statečných.“ Muškodeš pochopil, že nemá šanci, a dal povel k úprku. Zachránili se jenom ti nejrychlejší. Uprchlíci to oznámili v ostatních maskoutenských vesnicích. Celý kmen Maskoutenů se pak rozhodl pro ústup na jih podél břehu Michiganského jezera, ačkoli je Ottawové nepronásledovali. Prchli až k řece St. Joseph, kde založili nová sídliště a obdělávali půdu. Dle tradice to byl největší masakr v dějinách spáchaný Ottawy.

Ottawové posléze obsadili opuštěné maskoutenské území a většina se usadila na Magulpin's Point. V čase, kdy Francouzi založili Montreal, jeden z ottawských proroků jménem Autche oznámil příchod podivných osob. Autche se rozhodl je vyhledat. Přesvědčil pět sousedů, aby ho doprovodili. Trvalo jim dlouho, než dopluli k řece Ottawě a vpluli do řeky svatého Vavřince (St. Lawrence). Tam spatřili uprostřed řeky zakotvenou loď, kterou prve pokládali za netvora. Měli strach, že je sežere, ale všimli si, že po jeho hřbetu chodí lidé. Autche byl vzat na palubu a rovněž i jeho křehká kánoe. Nějakou dobu tam pobyli, vyměnili si s cizinci dary a naučili se dokonce zacházet se střelnými zbraněmi.  Tradice praví, že domů dorazili za mimořádně krásného dne, kdy voda v průlivu byla v naprostém klidu. Ottawové sledovali blížící se kánoi, když tu se nad ní objevil oblak kouře a následoval hrom. Lidé byli vyděšeni, neboť si mysleli, že se blíží něco nadpřirozeného. Nakonec přece jen poznali velkého proroka Autcheho s doprovodem. Dokážete si představit, jak se indiáni divili, když viděli ty podivné předměty: pušku s příslušenstvím, sekery, nože, křesadla, kotlíky, oblečení a přikrývky.

Ottawové postupně rozšiřovali osídlení směrem na jih podél břehu Michiganského jezera. Michigan vyslovujeme Mi-či-gam a znamená to „Obrovské jezero“. Mí předkové se usadili v oblasti Detroitu, ale většina Ottawů v Arbor Croche. V lesích však nebylo příliš mnoho vysoké zvěře. Když se blížila zima, většina mužů odešla lovit na jih a na jaře se vrátili se sušeným masem.

Maskouteni se na svém území dlouho nezdrželi. Ottawové a Odžibwejové v mackinackém průlivu navázali styk s Francouzi. Začali obchodovat a za kůže nakupovali střelné zbraně a sekery. Ottawy napadlo vyzkoušet tyto zbraně na Maskoutenech. Když se Ottawové blížili k jejich vesnici, Maskouteni si mysleli, že zbraně mají jenom jinou podobu kyjů, a tak vyrazili s luky v očekávání snadného vítězství. Brzy však zjistili svůj hrozný omyl. Ottawové se zastavili mimo dostřel šípů a začali střílet. Nebozí Maskouteni utrpěli další drtivou porážku, ba ještě hroznější. Zbytek zdecimovaného kmene odešel na západ. Můj otec se strýci v mládí při cestě na západ náhodou našli jejich vesnici. Staří válečníci plakali při vzpomínce na tu hroznou bitvu – jak je zradili jejich bývalí spojenci a bratři Ottawové.

Poté, co Ottawové obsadili jižní poloostrov Michigan, bojovali s dalšími kmeny, podmanili si je a donutili je vytvořit spojenectví. Byli mezi nimi Pottawatomiové, Menominiové, O-daw-gaw-mies, Wyandoti a Assawgies, kteří dříve obývali záliv Saginaw. Slovo Saginaw je odvozeno od názvu kmene Os-saw-gees, který tam žil. Byli to dávní váleční spojenci Odžibwejů. I Šavani z jihu byli naši spojenci.

Nicméně Ottawové jsou stále považováni za nejstarší a nejzkušenější kmen, co se války týče. Proto každý až po vzdálenou Manitobu pokládal za čest předložit našemu hlavnímu náčelníkovi dýmku přátelství. Byl s tím spojen malý obřad a krátký proslov, který si musel ottawský obřadník zapamatovat. Pokud došlo k nějakému sporu, Ottawové svolali velkou radu. Dýmka patřící kmeni, který způsobil potíže, byla zapálena a obřadník připomněl původní slib. Pak se prošetřila příčina sporu a muselo dojít k usmíření a obnovení přátelských vztahů. Většinou se to podařilo, a to kdysi tvořilo velkou rodinu Algonkinů.

Existuje mnoho teorií o původu indiánských kmenů. Nejspíše tu však žili lidé dříve, než tu byli Ottawové a Odžibwejové. A byli dokonce vyspělejší, neboť o tom existuje mnoho důkazů. Asi před dvěma sty padesáti lety objevil během lovu We-me-gen-de-bay, jeden z našich významných náčelníků, v lese velký měděný kotlík částečně zapuštěný v zemi. Byl obrostlý kořeny a po vyproštění vypadal nepoužitý. Byl to spíše kotel, ve kterém by se dal uvařit jelen nebo i medvěd. Byl uchováván dlouho na bezpečném místě coby posvátnost vytvořená nadpřirozenými bytostmi. Zvláštností tohoto kotle byla nepřítomnost železného okraje a třmenu na zavěšení. Jeho horní část byla mnohem silnější než zbytek a – což bylo nejzajímavější – kotel měl čtvercový tvar. Když se indiáni na Grand Traverse zcivilizovali, začali běžně „Mani-tou-au-kick“ používat na vaření javorového cukru. Když jsem ještě pracoval v misijní kovárně, přinesli nám tento posvátný kotel, abychom pro něj udělali železný okraj a třmen. Na základě tohoto nálezu a dalších lze předpokládat, že země již byla osídlena před mnoha věky.