V. - Na kánoi a za psím spřežením - Na Kanoi - Nahkohe

Obdržel jsem od nadřízených pokyny, co nejdříve navštívil misii Oxford a podpořit její rozkvět. Tato misie zaznamenala v minulých letech značný rozvoj. V Jackson Bay byl postaven kostel, misijní dům a mnoho indiánů tam přijalo křesťanství. Misie však ležela příliš daleko od stanice Hudson Bay Company. Několik let tam tudíž sloužil domorodý učitel. Vysvěcený kazatel tam rozhodně chyběl. Učinil jsem nutná opatření pro mou nepřítomnost a opustil Norway House. Cestoval jsem v malé březové kánoi, kterou obsluhovali dva pokřtění indiáni, z nichž jeden byl i tlumočník. Byla to má první příležitost seznámit se s tímto malým člunem. Pro krajinu s mnoha jezery, s prudkými řekami a klikatými potoky je lehká kánoe ideální. Pro zdejší indiány je tím, čím je kůň pro jejich rudé bratry na Pláních nebo velbloud pro Araba na poušti.

Kánoe je sice křehká a lehká, přesto se dá naložit až po okraj těžkým nákladem. Indiáni jsou bezpochyby nejlepší kanoisté na světě. Dokáží člun ovládat tak bravurně, až se zdá, jako by byla kánoe obdařena životem a rozumem. To, co s ní indiáni dokáží mi někdy připadalo naprosto neuvěřitelné. Někteří lovci s ní doslova žijí a bývají na cestách i několik měsíců. Přes den je veze a v noci skýtá přístřeší. Často se musí přenášet přes takzvané portáže, poněvadž v této zemi jsou řeky plné vodopádů a peřejí. Portáže jsou stezky vedoucí právě kolem těchto překážek. A lehkou kánoi snadno unese jeden muž na hlavě.

Během služby jsem urazil na kánoi tisíce kilometrů. Cestovali jsme za kočovnými indiány žijícími na ohromném území. Uháněli jsme po řekách a po velkém jezeře Winnipeg i jiných. Byli jsme kolikrát sotva nadohled od vzdálených břehů. Velikánské vlny s pěnovými čepicemi nás často ohrožovaly. Nebezpečné byly taktéž zrádné vichřice, přesto mí věrní a šikovní kanoisté zručně zvládali každou kritickou situaci. Díky skvělému úsudku a rychlým reakcím dělali to správné ve správný okamžik. A díky tomu jsem se nakonec v kánoi cítil, jako doma.

Dobrých stavitelů kánoí však není mnoho, proto je po kvalitních člunech velká poptávka. Stavba vyžaduje velkou zručnost a vynalézavost. Při odstraňování stromové kůry je nutná velká opatrnost. Nejprve se musí do kmene provést dlouhý podélný řez. Poté řemeslník ostrým nožem postupně odlupuje velký plát. Je třeba velké opatrnosti, neboť kůra může snadno prasknout. Pro konstrukci kánoe je nejlepší cedrové dřevo. My však žili příliš na severu, proto zdejší výrobci kánoí používají tenké smrkové laťky. Z těch se udělá základní bytelná konstrukce. Na přišití březových plátů ke kostře se užívají dlouhé a tenké modřínové kořínky. Musí se však předem namočit, aby byly jaksepatří pružné. Spoje jsou kvůli vodotěsnosti potřeny rozpuštěnou smolou. Nakonec indiáni provedou jednoduchou zkoušku. Pověsí kánoi mezi stromy a naplní ji vodou, aby se zjistila sebemenší netěsnost.

Kánoe se od sebe mohou lišit tvarem i velikostí. Každý kmen má vlastní konstrukční styl přizpůsobený charakteru řek a jezer jejich kraje. Bylo pro mě zajímavé tyto styly porovnávat. Nejkvalitnější a největší byly z oblasti Hořejšího jezera. Pro plavbu na tomto vnitrozemském moři potřebují indiáni vskutku velké a pevné kánoe. Na tyto „velké severní kánoe“, jak se jim říkalo se snadno vešlo až dvacet veslařů, plus několikatunový náklad. V dávných dobách soupeřících obchodníků s kožešinami hrály tyto plavidla velmi významnou roli. Svážely ze vzdálených oblastí po řekách a jezerech obrovské množství kožešin. Dnes je nahradily plachetnice a parníky.

Sir George Simpson, energický, avšak despotický a bezzásadový guvernér Hudson Bay Company zastávající tuto funkci řadu let používal dlouhou kánoi na cestách z Montrealu po řece Ottawě, přes jezero Nippissing do Georgian Bay. Poté plul přes Hořejší jezero do Thunder Bay. Odtud pokračoval přes jezero Wood a klikaté řece Winnipeg až k stejnojmennému jezeru. Tuto dlouhou štrapáci podnikal kvůli předsednictví ve firemní radě. Staral se o záležitosti nejbohatší společnosti obchodující s kožešinami, jaká kdy existovala. Na vše pečlivě dohlížel. O jeho slavné irokézské posádce se u táborových ohňů vyprávějí legendy.

Jak rychlé se odehrávají změny v našem světě! Dnes již jezera brázdí mohutné parníky. Převážejí zboží a stovky lidí sem a tam. Básník Longfellow o kánoi napsal tento poém:

„Dej mi svou kůru, ó břízo!
Svou bílou kůru, ó břízo!
Ty rostoucí u bouřlivé řeky
Vysoká a majestátní!
Vyrobím si lehkou kánoi
Rychlou kánoi k plavbě
Je vyrobena z březové kůry
Tam v říčním údolí
V lůně lesa
Má svá tajemství a kouzla
Všechnu sílu břízy a houževnatost cedru a pružnost modřínu
A pluje po hladině lehce coby podzimní suchý list
Či žlutý leknín.“

Osmého září jsme se vydali do misie Oxford vzdálené přes tři sta kilometrů. Trasa vede tou nejdivočejší krajinou, jakou si lze představit. Od chvíle, kdy jsme opustili domov a dorazili do cíle jsme nespatřili žádné obydlí s výjimkou bobřích. Pluli jsme přes rozmanitá a malebná jezera, řeky a potoky. Pokud nás nezdržovaly bouře a prudké protivětry, dokázali jsme urazit osmdesát až sto kilometrů denně. Na noc jsme tábořili na břehu což bývalé příjemné a romantické. Pokud však zuřily bouře a déšť, byli jsme někdy celé dny promočení na kost. To už tak příjemné nebylo. Na vodu jsme se pouštěli brzy ráno a vždy se snažili, co nejdéle využít dobré počasí, nikdy totiž nevíte, kdy se změní. Trasa do Oxfordu je velmi rozmanitá na velká i malá jezera. Když byl vítr příznivý, udělali indiáni z deky plachtu což značně urychlilo plavbu. Deku jednoduše přivázali k pádlům a zvedli ji. Pluli jsme po širokých a krásných řekách, jindy se zase proplétali úzkými potůčky skrz husté rákosí. Přešli jsme devět portáží vedoucích kolem malebných vodopádů a peřejí. Jeden indián nesl kánoi na hlavě a druhý na zádech lůžkoviny a zásoby. Já měl na starost dvě pušky, dva kotlíky, náhradní oblečení a knihy. Jak mohli indiáni překonávat portáže, tak rychle, je mi záhadou. Často to byla jenom úzká stezka vedoucí přes mohutný žulový útes. Jindy vedla přes chvějící se zrádnou bažinu. Indiánům však bylo lhostejno kudy vedla. Pro ně to zřejmě nehrálo žádnou roli. Rázovali s těžkými břemeny tím svým širokým indiánským krokem. Já byl vždy daleko za nimi. Některé portáže byly dlouhé několik kilometrů a vedly otevřenou krajinou, kde jsem se jen stěží orientoval. Když jsem ztratil stopu, zastavil jsem se a trpělivě čekal, až se pro mě někdo z těch věrných mužů vrátí. Převzal má břemena a spěchal dál. I když jsem nebyl zatížen zavazadly, bylo pro mě těžké držet s ním krok.

Jezero Oxford je jedno z nejkrásnějších jezer, jaká jsem kdy poznal. Je dlouhé asi tak padesát kilometrů a několik kilometrů široké. Je poseto mnoha ostrovy všech možných podob. Jeho vody jsou průzračné coby čirý vzduch nad ním. Pokud jeho hladinu nečeří vánek, vidíte do křišťálových hlubin a můžete pozorovat klidně plující velké ryby.

Jednou jsem vzal na cestu reverenda Lachlina Taylora. Velmi zle nás trápil déšť a komáři a reverend hlasitě naříkal nad svým osudem cestovat krajem prokletým mnoha souženími. Pravda, komáří tehdy krutě útočili v celých mračnech. U jezera Oxford jsme však měli chvíli klid. Bylo několik dní slunečno a my si to náramně užívali. A hle, reverend pookřál a do obličeje se mu vrátil úsměv. Neodolal jsem, abych si z něj kvůli jeho předešlým steskům neutahoval. Aby měl alespoň soucit s námi chudáky misionáři v těchto vzdálených krajích. Nicméně, tábořili jsme na jednom z nejkrásnějších míst světa. Měli jsme dvě kánoe a čtyři indiány z Norway House. Jelikož byl reverend nadšeným rybářem, rozhodl se nějaký čas zůstat. Jeho první úlovek byla nádherná štika dlouhá necelý metr. Byl ohromně nadšený. Indiáni naň užasle hleděli, zatímco chvalořečil krásu jezera.

„Počkejte ještě chvilku, doktore,“ povídám, „k přirozené kráse tohoto místa přidám ještě něco, co potěší vaše umělecké oko.“ Požádal jsem indiány, aby nás odvezli k jednomu z ostrovů. Na něm rostl bohatý smrkový a borový les ve své největší přirozené kráse. Odraz obrazu břehu na jezeře byl dokonalý. Voda byla tak čirá a průzračná, až se zdálo, že rozdíl mezi vzduchem a vodou neexistuje. Neskutečný zážitek. Zeptal jsem se: „Pane doktore, inu řekněte mi, co si o tom výjevu myslíte.“

Vstal a hlasem plným emocí odpověděl. Zpočátku tiše, ale brzy se nechal unést: „Dobře znám jezera mého milovaného Skotska. Na mnohých jsem rybařil. Rybařil jsem na proslulých jezerech Irska a koneckonců i na jezerech anglických hrabství. Častokrát zde na velkých amerických jezerech. Viděl jsem jezero Tahoe v celé jeho křišťálové kráse. Pádloval jsem na Bosporu a plavil po Nilu. Poznal jsem i gondoly v benátských kanálů, a dokonce Galilejské jezero a historickou řeku Jordán. Viděl jsem po celém světě místa nejvzácnějších krás. Nic se však nevyrovná tomuto.“

Přesto dokázalo jezero ukázat i odvrácenou tvář. Museli jsme na něm bojovat i s prudkými bouřemi a rozzuřenými vlnami. Jednou jsme museli plout od ostrova k ostrovu a co nejvíce se držet v závětří. Žel u jednoho z ostrovů jsme na útesu udělali do kánoe díru. Zoufale jsme pádlovali ke břehu a kánoe byla napůl plná vody. Naše zavazadla i jídlo promoklo. Narychlo jsme rozdělali oheň a roztavili smolu na opravu díru.

Nedokážu žel úplně vystihnout úchvatné výjevy, jaké dokáže toto jezero poskytnout. Krásu i urputnost nejsilnějších bouří a v zimě mu kraluje sám Děda mráz. Jednou jsem navzdory všem vrstvám oblečení hrozně mrznul. Nos, tvář, obočí, a dokonce i rty jsem měl hrozně omrzlé. I má nejlepší novofoundlandská fena Cuffy měla omrzlé tlapky. Trpěli dokonce i indiáni. Shodli jsme se na tom, že mráz je horší než letní bouře a komáři.

Indiáni od jezera Oxford patří k nejlepším na celém Severozápadě. Rád jsem je dvakrát ročně navštěvoval. V létě i zimě. Edwarda jsem poznal před mnoha lety. Byl to nedbalý a hříšný mladík. Jednou dokonce vtrhl opilý do misijního domu a vyhrožoval mi bitím. Nakonec ho přece jen Pán osvítil a já mám radost vidět jeho proměnu v pokorného člověka. Nyní věrně káže svým krajanům v oxfordské misii.

Vzhledem k mým povinnostem se můj okruh působnosti neustále rozšiřoval. Vyplouvali jsme kolikrát brzy na jaře, kdy na vodě byla ještě velká ledová pole a my opatrně pádlovali klikatými kanály často vystaveni velkému nebezpečí. Jednou jsme připluli k takovému obrovskému ledovému poli a před námi byl jen úzký průliv. V touze pokračovat dál jsme do něj vpluli a rychle pádlovali. Jelikož jsem měl s sebou své dva věrné a zkušené indiány, tak jsem se nebál, přesto jsem očekával nové dobrodružství. A také se ho dočkal. Původně jsme doufali, že se průliv rozšíří a uvolní nám cestu na otevřenou vodu. K našemu zklamání se však naopak uzavíral. Dva metry tlustý led by svou silou rozdrtil daleko větší loď, než byla naše křehká březová kánoe. Myslel jsem si, že budeme muset vyskočit na led a kánoe se zavazadly bude zničená. Jelikož ale indiáni zachovávali naprostý klid, snažil jsem se nepanikařit a tiše jsem pádloval dál a čekal, jak se situace vyvine. Led se přibližoval čím dál víc. Průplav už měl sotva patnáct metrů na šířku. Za námi se kry už spojovaly, pukaly a dělaly děsný rámus. Kanál se zúžil na šest metrů, indiáni přesto pádlovali dál. Když byl led z obou stran na dosah pádel, jeden z indiánů tiše řekl: „Misionáři, podej mi své pádlo?“ Rychle jsem mu ho podal. Indiáni ponořily pádla pod člun tak, aby listy z pod každého boku vyčuhovaly nahoru. Jakmile se led přiblížil do kritické blízkosti, listy pádel se o něj opřely a indiáni pomoci nich kánoi vyzdvihli nad ledové masy. Mistrovský kousek chladnokrevné a chytré práce. Led se pod námi s rachotem srazil, ale my byli v bezpečí a březové plavidlo zůstalo nepoškozeno. Nemohl jsem si pomoci a vysmekl jsem indiánům velkou poklonu. Nakonec jsme kánoi odtáhli ke břehu a trpělivě počkali, až vítr a slunce vykoná své.

Měl jsem v plánu strávit v každé indiánské vesnici či tábořišti alespoň týden a kázat tam třikrát denně. I když misijní práce přinášela své plody, byl někdy návrat přes bouřlivé jezero Winnipeg velmi nepříjemný. Jednou jsme nocovali na Montreal Point. Odtud je do Old Norway House Point dlouhá trasa po otevřeném jezeře. Tehdy se k nám blížily temné mraky, tak jsme pádlovali, jak rychle to jen šlo. Několik kilometrů od pevniny vítr prudce zesílil, a to už jsme se proháněli na obrovských zpěněných vlnách. Opět jsem svou důvěru vložil do rukou indiánů a moc se nebál. Vlny nabyly oceánských velikostí, kdy kánoe vyžaduje zkušené paže. Vedli jsme si dobře a úspěšně překonávali velké vlny. Je důležité být v takové situaci ostražitý, aby žádný nepředvídatelný pohyb nezpůsobil katastrofu. Když jsme se dostali na vlnu neobvyklé výšky, nahoru jsme se dostali bez problému a dolu se pak hnali nesmírnou rychlostí. Při drsném dopadu se březová kůra na dně kánoe roztrhla od jednoho boku k druhému. Voda začala dovnitř proudit nepříjemně rychle. Čím usilovněji jsme pádlovali, tím více se námahou trhlina zvětšovala. Sroloval jsem deku a alespoň trochu to ucpal. Indián na přídi začal vylévat vodu z kánoe kotlíkem. Zamířili jsme ke Spiderovým ostrovům vzdáleným tak dva kilometry a naštěstí se nám díky usilovné práci podařilo u jednoho z nich přistát.

Vytáhli jsme kánoi na břeh, vyložili zavazadla a spatřili tu velkou trhlinu v celé své kráse. V tu chvíli jsme si uvědomili, v jakém nebezpečí jsme se nacházeli. Rozdělali jsme oheň a roztavili smolu, kterou máme vždy u sebe pro případ takových nouzových situací. Na trhlinu jsme dali kus látky a pomazali jí vroucí smolou a celé to pečlivě uhladili. Brzy to vychladlo, ztvrdlo a oprava byla hotová. Trochu jsme se najedli a znovu se vydali na vodu. Zbytek cesty již proběhl bez problému.

Jednou jsem navštívil pohanské kmeny v dalekém kraji u řeky Nelson. Tam jsem zažil několik neobyčejných věcí a dostal pár důležitých lekcí. Byli jsme na cestě nějakých dvanáct dní. Jednu noc jsme tábořili na břehu řeky připomínající jezero. Zatímco indiáni sbírali dřevo, já se vydal na procházku na vrchol hustě zalesněného kopce. Tam jsem se ocitl tváří v tvář šokujícímu důkazu zvrhlého pohanství. Byly tam pokáceny stromy a jejich pařezy vysoké od jednoho do tří metrů byly vyřezány do podoby hrubých lidských postav. Kolem byly takzvané „psí pece“ což jsou jámy vyložené kameny v nichž se během obřadů pečou psi k rituální hostině. Upřednostňovali bílé srsti. Tu a tam stály wigvamy starých čarodějů a šamanů, kteří díky určitých znalostí o nemocech a léčitelství a velkou dávkou pověrčivosti despoticky zastrašovali a ovládali lid. Jejich moc byla velká. Většinou líní staříci, přesto získali to nejlepší, co bylo k mání. Indiáni z nich měli takový strach, že jim neustále dodávali maso a ryby. Čarodějové znají tajné umění míchání jedů tak smrtících, že i malé množství v jídle člověka zabije tak rychle jako dávka strychninu. Mají i jedy, které vedou k pomalé a bolestivé smrti a tělesnému znetvoření.

Prohlížel jsem si modly, před nimiž nebo na nich ležely obětiny ve formě tabáku, jídla a červené látky. Srdce se mi svíralo při pohledu na toto ponižující modlářství a hluboce jsem vnímal potřebu jim pomoc. Zatímco jsem o tom přemýšlel zastihly mne stíny noci. Na východě vyšel Měsíc v úplňku, a jak jeho stříbrné paprsky mezi stromy světlovaly modly, bylo to podivně a tajemně. Indiáni znepokojení mou dlouhou nepřítomností, neboť kraj byl plný divokých zvířat, kteří mě chtěli začít hledat, zrovna když jsem se vrátil do tábora. Povečeřeli jsme a zabalili se do přikrývek k noclehu. Ačkoli naše lůžko sestávající se z žulové skály bylo tvrdé, spali jsme sladce.

Druhý den jsme urazili asi čtyřicet mil a mezi indiány zůstali několik týdnů. S výjimkou starých šamanů mě všichni přijali srdečně. Šamani se báli o své živobytí a měli obavu, že se budou muset usadit a pracovat či hladovět. Navštívil jsem je stejně jako ostatní, ale v srdcích ke mně chovali nepřátelství. O jejich snahách mi ublížit nebo mě zničit jsem samozřejmě věděl, ale Pán nade mnou bděl. Navíc mě hlídali mí indiánští průvodci. Jejich loajalita a oddanost byla ohromná. To, co dělali pro mou bezpečnost, činili s radostí.

Kázal jsem a učil indiány číst pomocí našeho speciálního slabikáře. Jednou jsem se zeptal důstojného starce, jaké náboženství vyznává. Odpověděl, že věří v dobrého a zlého ducha. Řekl jsem mu, že jsem viděl jejich modly a vysvětlil: „Jen se zamysli. Část dřeva použijete k vaření medvědího nebo jeleního masa a ze zbytku si uděláte bohy. Jak to, že jedna část je posvátnější než ta druhá? Proč vyrábíte a uctíváte modly?“ Nikdy nezapomenu na jeho vášnivou odpověď: „Misionáři, mysl indiána je jiná. Slyší hlas Velkého ducha v hromech a bouřích. Vidí důkazy jeho existence všude kolem sebe. Neví sice, jak vypadá, ale ví, že člověk je nejvyšší stvoření. Proto vytváří modly podobné člověku a nazývá je manido. Tyto modly dokáže pochopit.“

Nicméně jsem indiánům dál kázal a používal přirovnání což pomohlo. Mnoho z nich přijalo pravdu s radostí. Navštívil jsem je ještě několikrát, aby se jejich víra upevnila. Nakonec modly porazili, zasypali psí pece, strhli stany čarodějů a odstranili každou stopu po starém životě. Na místě zvaném „Soutok tří řek“, kde prováděli své hrůzné a uctívali modly. Na místě, kde se po nocích ozývalo ječení, duněly bubny a zněly chřestidla starých čarodějů a šamanů, dnes stojí malý kostelík.

Návštěvy indiánů od řeky Nelson na mě zapůsobily. Bylo nutné, aby tam s nimi žil misionář na delší dobu. A takové jsem také našel. Stal se jim horlivý reverend John Semmens. Byl pro tento náročný a zodpovědný úkol náramně způsobilý. Díky jeho úsilí nyní stojí na místě model kostelík