V. - Na kánoi a za psím spřežením - Za psím spřežením - Nahkohe

V jazycích severních kmenů neexistují slova pro dopravní prostředky. Při překladu slova „vůz“ nebo „vozík“ do jazyka kmene Krí bylo nutné použít výraz vyjadřující psí spřežení. Až do let, o nichž píšu, tyto oblasti nenavštívil žádný zeměměřič, takže zde nemohly existovat ani silnice, jak je chápeme v našem slova smyslu. Jezera a řeky jsou zde tak četné, že v letním období indiáni žádné silnice nepotřebují. V lehké březové kánoi se dostanou, kamkoli si přejí. Pokud jim v cestě stojí překážka, nasadí si malou kánoi na hlavu a krátkým během obejdou peřeje či vodopády, anebo přejdou přes hřeben k jinému jezeru či toku a pokračují v cestě. Veškeré letní cestování se odehrává po vodě. Obchodní stanice a indiánské vesnice či tábory se přirozeně nacházejí na březích jezer a řek, popřípadě v jejich bezprostřední blízkosti. Léta jsou zde ovšem krátká a celkový čas, kdy jsou toky nezamrzlé, se dá počítat na pět měsíců. Během zbývajících sedmi měsíců přicházejí na řadu psí spřežení.

Jak s léty přibývalo mé namáhavé práce, rozrostlo se území mé působnosti od severu na jih na osm set kilometrů a od západu na východ na pět set kilometrů. V létě jsem po něm cestoval na březové kánoi a v zimě se psím spřežením. Zpočátku mi přišla jízda na saních skoro jako nějaká dětská hra a zkraje se mi příčilo nechat se vozit psy. Brzy jsem však zjistil, že jsem už cestoval v daleko horších prostředcích a s horšími tažnými zvířaty, než je dobré psí spřežení.

Kríové používají psy eskymáckého plemene, ačkoli je často kříží s jinými rasami. Čistokrevní eskymáčtí tažní psi jsou dobře stavění, váží od osmdesáti do sto dvaceti liber. Mají různé barvy a hustou, teplou a chlupatou srst. Mají špičaté uši a velmi huňaté ocasy. Jsou to ovšem notoričtí zloději. Nikdy se mi nepodařilo eskymáckého psa tohoto zlozvyku zbavit. Zdá se, že je to zakořeněno v jejich samotné přirozenosti. Koupil jsem od indiánů štěňata tohoto plemene, dobře jsem je krmil a snažil se je vychovat, nicméně se mi to nepodařilo. Kradli a kradli, kdykoli měli příležitost.

Tato závažná vada mohla vzniknout na základě laxního přístupu indiánů ke psům. Svým způsobem je mají rádi a nezbaví se jich, ledaže za ně dostanou dobrou cenu. Krmí je však zřídka, takže psi si musí obstarat obživu sami. A někteří jsou v tom velmi zruční, jak jsem k své lítosti nejednou zjistil. Když je dobrá lovecká sezona, jsou lovci i psi dobře vykrmení. Když je jídla málo, jako první to pocítí psi. Vždy jsme na první pohled poznali, jak se daří tlupě kočujících divokých a pohanských indiánů, kteří nás přišli navštívit. Pokud byli indiáni i jejich psi tlustí a dobromyslní, bylo jisté, že mají dostatek. Pokud lidé vypadali celkem dobře, ale psi byli hubení, dařilo se jim průměrně. A pokud byli všichni hubení, bylo zřejmé, že je sužuje hlad. V době největší krize indiáni dokonce své ubohé psy snědli. Jelikož se psi musí o sebe postarat sami, stali se ve zlodějském řemesle mistry. Zbaští všechno, co se zbaštit dá, kolikrát i to, co se zdá být nepoživatelné. Doslova kňučí radostí, když se jim dostanou do spárů staré mokasíny, psí postroje, kožešinové čepice, rukavice a podobně. Zhltnou vše, co mohou, a zbytek zahrabou na horší časy. Mnozí psi se v létě vydávají na dlouhé lovecké výpravy za rybami. Jednou jsem plul na kánoi a spatřil smečku našich psů, jak chytají ryby na velké řece vzdálené přes sto šedesát kilometrů od vesnice. Na první pohled vypadali jako vlci, tak jsme se připravili na boj. Bystré oči mých indiánských kanoistů však rozpoznaly, o koho jde, tak jsme odložili zbraně a chvíli je pozorovali. K mému velkému překvapení jsem zjistil, že prostě loví ryby. Bylo to pro mě něco nového, a tak jsem to sledoval s velkým zájmem. Na břehu řeky se rozkládala rákosím porostlá mělčina, kde hloubka vody dosahovala maximálně třiceti centimetrů. V tak mělkých vodách se v určitých ročních obdobích vyskytují různé druhy ryb. Nejčastěji to je štika. Některé kusy mají na délku skoro metr. Psi je hledají podle hřbetních ploutví vyčnívajících z vody. Psové se za nimi tiše brodili, a pak je čapli tak pevně, že ryby navzdory urputnému zápasu podlehly. Pak byly vítězoslavně odneseny na břeh a bleskurychle sežrány. Někdy jsou psi na těchto rybářských výpravách celé týdny a vracejí se v mnohem lepší kondici, než když odcházeli.

Během zimy, kdy probíhalo první Rielovo povstání (1869–1870), byly přerušeny veškeré dodávky zásob. Po čase nás se ženou omrzelo jíst pořád jen ryby. Jedinou změnou byly vařené ondatry či pečené divoké kočky. Abychom si vylepšili jídelníček, koupil jsem v Red River ovci. Dovezl jsem ji bezpečně na kánoi domů a umístil do ohrady s masivním plotem. Psi se tam přesto dostali a ovci sežrali. V létě jsem přivezl pár prasat a umístil je do chlívku s bytelnými dveřmi. Psi stejně do dveří prokousali díru a prasata sežrali.

Zdá se, že mají v povaze hodně z vlka. Mnozí z nich nikdy neprojevili náklonnost ke svým pánům a nikdy se na ně nedalo plně spolehnout. Přesto jsem zjistil, že i u eskymáckých psů trpělivost a laskavost přinese výsledky. Potřebují zkrátka výcvik. Někteří z nich jsou od přírody líní a někteří jsou doslova nenapravitelní flákači, a tak je vedení psího spřežení skvělá příležitost k procvičování jejich základní ctnosti, což je trpělivost.

S novými úkoly jsem zjistil, že budu celou zimu na cestách, abych stihl navštívit všechny potřebné. I když jsem se snažil, jak jsem mohl, některé kmeny byly tak vzdálené, že jsem je mohl navštívit jen dvakrát do roka. V létě na kánoi a v zimě se psím spřežením. Po několika mizerných zkušenostech s místními psy, a to především kvůli jejich nedostatečné síle, jsem začal vzpomínat na ty nádherné bernardýny a novofundlanďany, které jsem vídával v civilizovaných zemích. Ti se za péči a lásku lidem vždy náležitě odvděčili. To mě napadalo daleko od domova, když jsem měl na saních omrzlé obočí i rty. Když jsem nadřízeným poslal žádost o pořádné evropské psy, jenom se nad tím pobaveně zasmáli. Přesto jsem díky laskavosti pánů Sanforda z Hamiltonu, ctihodného Ferriera z Montrealu a dalších přátel získal několik skvělých psů. Díky dobře vycvičeným psům se mi dařilo krátit dobu cestování. Místo sedmi či osmi chladných nocí strávených ve sněhové díře stačily čtyři či pět. Ti, kdo zažili utrpení a strádání při táboření v teplotách od třiceti do šedesáti stupňů pod nulou, jistě budou souhlasit, že ušetřit dvě či tři chladné noci znamená opravdu hodně.

Na základě dlouholetých zkušeností jsem zjistil, že plemeno svatého Bernarda (bernardýni) a novofundlanďané mají všechny dobré vlastnosti eskymáckých psů, ale žádné z jejich nedostatků. Díky laskavosti a pevnosti se dají snadno vycvičit a bič pak sloužil pouze jako ozdobný doplněk oděvu povozníka. Má smečka čítala až dvacet těchto nádherných psů, mladých i starších. Největší a nejlepší byl bernardýn Jack. Byl uhelně černý, v kohoutku měl osmdesát centimetrů a vážil asi sto šedesát liber. Tady na severu neměl sobě rovného. Několikrát mi zachránil život, jak ještě uvidíme. Nebylo třeba, aby bič cuchal jeho lesklou srst. Od práce ho neodradilo žádné nebezpečí. Díky své úžasné inteligenci vždy chápal, co se od něj očekává. Žádná sněhová bouře ho nesvedla z cesty, i když ostatním psům došla odvaha a jejich průvodci to v zoufalství vzdali.

Vzdálenost, jakou jsme mohli se psy urazit, závisela na charakteru trasy. Na zamrzlém povrchu jezera Winnipeg, pokud neřádily oslepující vichřice, jsme bez těžkého nákladu mohli ujet až sto padesát kilometrů denně. Jednou jsem zvládl cestu z Fort Garry do Norway House za pět a půl dne, což byla vzdálenost dlouhá téměř šest set padesát kilometrů. Když jsme se prodírali hustými lesy a na zemi ležel hluboký sníh, překážek bylo mnoho a krajina byla členitá s kopci a roklemi, byla cesta zdlouhavá a plná námahy a utrpení.

Psí saně se vyrábějí ze dvou dubových nebo březových prken. Ta jsou dlouhá tři a půl metru, široká zhruba pětadvacet centimetrů a tlustá tři centimetry. Obě prkna se pevně spojí příчными lištami. Přední konce se ztenčí hoblováním a pak důkladně napaří nebo namočí do horké vody a ohnou. Poté se ještě ohladí a opatří smyčkami. Přední slouží k připevnění psích postrojů a ty po stranách se používají k upevnění nákladu. Nakonec mají saně asi tři metry na délku a půl metru na šířku. Někdy jsou vybaveny bočnicemi a opěradlem pro pohodlí jezdce. Když byli psové dostatečně silní, nebo se jelo po dobře vyjeté stezce, anebo když cesta vedla po zamrzlých jezerech, mohl se jezdec na saních vést. V takovém případě je to příjemné. Jenže většina zimních tras vede pralesy, kde je sníh často hluboký, kopce strmé a všude je plno padlých stromů a houštin, což už je daleko horší. Člověk si v takovém případě musí nasadit sněžnice a pomáhat prošlapávat stezku, aby chudáci psové mohli táhnout těžce naložené saně.

Spřežení tvoří čtyři psové a jsou zapřaženi v řadě za sebou, neboť tahají saně po úzkých lesních cestičkách. Eskymácký způsob spřežení je jiný. Každý pes má samostatný popruh a tahají ve vějířovitém rozestavění. To by v pralesích neobstálo. Psí postroj je utkán z losí kůže a ozdoben stužkami a malými rolničkami. Možná to zní neuvěřitelně, ale psové mají cinkání rolniček rádi a při jejich zvuku jsou v dobré náladě. Uhánějí v souznění s jejich cinkáním. Pro některé psy není horší trest než sundání rolniček z postroje.

Vůdčí pes je „Vůdce“. Na něm do značné míry záleží bezpečnost celé výpravy. Dobrý Vůdce je velmi cenné zvíře. Někteří jsou tak inteligentní, že nepotřebují ani vedení Průvodcem, pokud před nimi vede prošlapaná lesní stezka. Měl jsem jednou dlouhonohého bílého psa. Byl to míšenec a byl to velice svéhlavý pacholek. Jakmile si v té své velké hlavě něco usmyslil, tak to udělal. Říkali jsme mu Old Voyager (Starý cestovatel) a byl to mrzutý a zamračený hromotluk. Byl velmi nepřístupný, a když byl mimo postroj, bylo těžké ho chytit. Byl mazaný jako liška a vždy se bránil tomu, aby ho někdo polapil. Museli jsme používat stejnou taktiku a čekat, až nebude tak ostražitý. Pak jsme ho čapli za dlouhý provaz, který měl přivázaný kolem krku, a přitáhli ho k sobě. Jakmile však měl na sobě postroj, stal se bezkonkurenčním vůdcem. Bez ohledu na to, kolik spřežení cestovalo společně, žádný pes ani nepomyslel na to, že by zaujal jeho místo.

Jezero Winnipeg je velmi členité a má hluboké a široké zátoky. Jednotlivé mysy jsou od sebe vzdálené od osmi do padesáti kilometrů. Při zimním cestování za psím spřežením na tomto velkém jezeře se obvykle postupuje od mysu k mysu. Když jsme opouštěli mys, kde jsme přenocovali, stačilo Old Voyagera jen správně nasměrovat, a i když byl cíl na míle daleko, geodetická čára nemohla být o moc rovnější než stopa, kterou nás ten pes neomylně vedl.

Zabýval jsem se tímto způsobem cestování velmi podrobně, jelikož vnější svět o něm ví jen pramálo. A brzy se nejspíše stane už jen minulostí, jelikož se indiáni usazují v rezervacích. A vzhledem k tomu, že každý kmen či tlupa má vlastního misionáře, nebudou již tyto dlouhé a namáhavé cesty nutné.

Mými společníky na dlouhých zimních cestách byli proslulí běžci ze severu. Muž nazývaný „Průvodce“ měl zodpovědnost vést nás nejrychlejší a nejbezpečnější cestou. Kromě cest přes zamrzlá jezera a dobře vyšlapané stezky běžel před psy a udával směr. Jelikož jsem většinu své práce vykonával v odlehlých lesních oblastech, byl pro mě Průvodce nepostradatelný. Někteří z nich měli mimořádné nadání, když vezmeme v potaz, že tam nebyly žádné silnice a kolikrát ani stezky. Často jsme cestovali hustým panenským lesem. Někdy byl sníh hluboký přes metr a stromy rostly tak těsně u sebe, že bylo obtížné najít průjezdné místo i pro úzké saně. Přesto se od Průvodce očekávalo, že vždy najde vhodný průchod. A vskutku byli při své náročné a namáhavé práci úžasně výkonní. I během zamračených dnů vedou saně bez zaváhání a bezpečně. Na druhé straně byly zase dny, kdy se sluneční paprsky odrážely od zasněžených plání s takovou prudkostí, že nebylo možné se podle slunce orientovat. I v tomto případě dokázali najít cestu. Nicméně i černé oči indiánů se zdají být velmi náchylné ke „sněžné slepotě“. Z vlastní zkušenosti vím, jak bolestivá záležitost to je. Je to, jako by vám někdo sypal do očí rozžhavený písek. I mí psovodi se svou stoickou povahou v takových chvílích sténali a naříkali jako malé děti. Jednou jsme u jezera Oxford našli indiány úplně oslepené. Naštěstí se ještě předtím dostali do lesa, rozbili tábor a najedli se. Pomohli jsme jim posléze dostat se k přátelům, i když jsme se museli odchýlit od naší trasy. Sněžná slepota se nejčastěji vyskytuje v březnu a dubnu, kdy se s prodlužujícími se dny zvyšuje jas slunce a jeho paprsky jsou na sněhu tak silné, že je lepší cestovat raději v noci. V takovém případě jsme se orientovali pomocí hvězd. Uvařili jsme si půlnoční večeři a pak cestovali až do rána. Poté jsme rozbili tábor, připravili si snídani a nakrmili psy. Pak jsme se zabalili do přikrývek a plášťů a spali až do západu slunce.

Pro mě byla práce Průvodců za noci mnohem obtížnější, ale oni to tak nebrali. S neomylnou přesností vždy postupovali vpřed. Bylo jim jedno, zda hvězdy zářily v celé své kráse a jasu arktické oblohy, či zda byla temná noc. Průvodce se prodíral spletitým podrostem nebo ponurým lesem, kde nebyly k vidění žádné jiné stopy než zvířecí. Někdy se rozzářila úchvatná polární záře, blikající a jiskřící v nepopsatelné kráse. Chvílemi se zdálo, že celá obloha září její proměnlivou a nehynoucí vznešeností. Různé části nebe byly postupně osvětlovány neustále se měnícími pruhy barevného spektra. I ty nejvelkolepější lidské ohňostroje bledly ve srovnání s tímto nebeským zjevením. Celé hodiny jsem kolikrát v transu zíral na tu zázračnou podívanou. Někdy jsem ve vytržení ani nevěděl, kde je sever a kde jih.

Indiáni mají hluboký cit pro přírodní krásy. To mě často překvapovalo. Jsou od přírody velmi vnímaví a jejich duše jsou plné poezie, jak to naznačují jejich výmluvná a krásná jména. Pro pohany jsou jiskřivé pruhy barevného světla duchové jejich předků, kteří v řadě za sebou vycházejí do boje. I když indiáni na dlouhých zimních cestách věnují polární záři velkou pozornost, nikdy na trase neztratí stopu.

Mám velmi příjemné vzpomínky na různé průvodce a psovody. Až na několik výjimek mi sloužili věrně a dobře a většina z nich byli oddaní křesťané. Spolu se mnou se těšili na dlouhé cesty za svými krajany, kteří se ještě potáceli v duchovní tmě. Srdce mě hřeje při vzpomínce na ty věrné muže, mé společníky v mnoha bouřích a mé spolunocležníky v chladných zimních táborech. Mám vzpomínky na časy, kdy pro mě riskovali životy, anebo se v době nedostatku spokojili se čtvrtinovými příděly, aby jejich milovaný misionář nemusel hladovět. Někteří z nich již dokončili svou cestu a vydali se po Zářivé stezce v patách neomylného Průvodce za svitu hvězd směrem k věčnosti.