I. - Na kánoi a na psím spřežení - Na Západ - Nahkohe

Na kánoi a na psím spřežení

Egerton R. Young se narodil sedmého dubna roku 1840 v Crosby v Horní Kanadě do rodiny reverenda Williama Younga a Amandy Waldronové. Young se stal učitelem, ale tuto karieru ukončil. Pak se dal po otcových šlépějích a devátého června roku roce 1867 byl vysvěcen reverendem metodistické církve. Pětadvacátého prosince se oženil s Elizabeth Binghamovou a měli spolu pět dětí. Roku 1868 přijal nabídku stát se misionářem pro domorodce země knížete Ruperta. Na pobídku spisovatelé Pearse napsal knihu By canoe and dog-train. V roce 1888 přednášel o misijním životě na východě Spojených států, významných městech a na ostrovech Velké Británie. Celkem napsal ještě několik dalších knih, nichž je nejznámějších Příběhy z indiánských wigvamů a od severních táborových ohňů. V letech 1904-05 se s ženou vydal na cestu kolem světa. Egerton Ryerson Young zemřel pátého října 1909 v ontarijském Ontariu a pohřben je v Bowmanville.

I.-Na Západ

Byl jsem pastorem ve kanadském městě Hamilton. Toho roku jsem využil vánočních prázdnin a oženil se. Zakrátko mi byl doručen dopis tohoto znění:

„Vážený pane Egertone R. Youngu.“

„Drahý bratře, na včerejším výročním zasedání misijního výboru bylo jednomyslně rozhodnuto požádat vás, abyste odešel coby misionář za indiánskými kmeny v Norway House v Severozápadním teritoriu severně od jezera Winnipeg. Budeme vám velmi vděční za brzkou odpověď, ve které potvrdíte, že tuto nabídku přijímáte.“

„S pozdravem E. Wood a L. Taylor.“

Přečetl jsem dopis a bez komentáře ho podal mé novopečené manželce. Ta si jej pozorně přečetla a po chvíli ticha se optala: „Co to znamená?“

„Těžko říct,“ odpověděl jsem, „ale je zřejmé to znamená hodně.“

„Ty ses nabídl jako misionář do té vzdálené země?“

„Kdepak. Je pravda, že mne vždy zajímala misijní práce, ale nic jsem proto zatím neudělal, protože i zde mám mnoho práce. “

„A nyní? Co uděláš?“
„To bych sám rád věděl. Máš prosím na to nějaký názor?“

Oči mé drahé se zalily slzami, když tiše, ale pevně řekla: „Je to sice nečekané, přesto je to od Boha a my půjdeme.“

Má kongregace byla silně proti tomu, poněvadž jsme vskutku, co dělat. Poradil jsem se s kolegy a jejich odpověď byla: „Zůstaň na současném místě.“ Jenom jeden se postavil na mou stranu. Svěřil se mi se svou zkušenosti, kdy byl sám povolán do misijní služby, a to mne povzbudilo. Rozhodl jsem se, že půjdeme!

Slavnostní rozloučení se konalo ve starém kostele na Richmond Street v Torontu ve čtvrtek sedmého května 1868. Kostel byl přeplněný a nadšení bylo obrovské. Vystoupilo mnoho řečníků a mezi nimi reverend George McDougall, který měl pestré zkušenosti z misijního života. Měl o čem mluvit a stálo za to mu naslouchat. Mluvil i doktor Punshon, který právě přijel z Anglie a pronesl jeden z jeho nenapodobitelných proslovů.

Čekala nás cesta dlouhá mnoho set kilometrů. Pojedeme na vlastních koních a k dispozici budeme mít plachtou kryté vozy. Jedenáctého května v pondělí vyrazila naše malá skupina z Hamiltonu směrem ke St. Catherine, kde jsme se nalodili na parník směřující do Millwaukee. Tak začala naše dobrodružná cesta.

Naše parta se skládala z následujících osob. Reverenda George McDougalla, jenž léta úspěšně vykonával práci misionáře ve vzdáleném Saskatchewanu šestnáct set kilometrů od toku Red River. Jelikož byl starým a zkušeným cestovatelem po Západě, stal se naším vůdcem. Dále s námi jel reverend George Young se ženou a synem a odhodláním pracovat v osadě Red River. Tam ještě metodismus neměl žádné zastoupení. Reverend Peter Campbell se k nám přidal se svou statečnou ženou a dvěma malými dcerkami. Vzdal se příjemné farnosti, aby sloužil indiánům severozápadních prérií. Byli tu bratři Snyderovi, budoucí učitelé indiánů. A nakonec nás doprovázelo ještě několik mladíků coby pomocný personál. V Dakotě se k nám měli přidat ještě Joe a Job, dva mladí indiáni. Ti všichni společně se mnou a mou ženou tvořili skupinu dvacet cestovatelů. V St. Catherine u Wellandského kanálu jsme se nalodili se na parník Empire.

Loď byla velmi přeplněná a nepohodlná. Při plavbě přes Michiganské jezero jsme navíc vpluli do bouře, díky čemuž mnoho pasažérů trpělo mořskou nemocí. V Millwaukee jsme přistáli v sobotu sedmnáctého května. Millwaukee je živé americko-německé město, a přestože byla neděle, čile se zde na ulicích obchodovalo. Zavazadla jsme již měli předem celně odbavena a disponovali jsme americkým konzulárním osvědčením ohledně splnění všech řádných předpisů. Celníci nám přesto působili nepříjemné zdržení a výdaje. Zpoždění bylo tak velké, že jsme museli telegrafovat na ústředí do Washingtonu, a brzy přišel celníkům rozkaz, aby nám neprodleně umožnili odjezd. Kvůli obstrukcím jsme ztratili dva drahocenné dny. Proč Kanada a Spojené státy sousedící vedle sebe od Atlantiku po Tichý oceán, nemohou vymyslet nějaký vzájemně výhodný systém vzájemnosti?

V úterý večer v osm hodin jsme opustili Millwaukee a vydali se do La Crosse na Mississippi. V La Crosse jsme nastoupili na parník Millwaukee směřující do St. Paul. Tyto velké parníky s plochým dnem jsou na západních řekách doslova institucí. Díky malému ponoru kloužou po písčinách, kde je voda velmi mělká. Mohou se kdekoliv přiblížit ke břehu, kde nastoupí a vystoupí cestující a naloží i vyloží náklad, aniž by potřebovaly přístaviště.

Krajina na horní Mississippi je velmi krásná. Vysoké strmé útesy se tyčí v úžasné rozmanitosti a malebné kráse. Na některých místech jsou tvořeny jenom holou skálou. Jiné jsou po samý vrchol pokryté sytou zelení. Zde ještě před několika lety zazníval válečný pokřik indiánů a kolem skalních útvarů se hemžili bizoni, aby v řece uhasili žízeň. Nyní posvátné přírodní ticho narušuje pronikavý hvizdot parníku, jenž se s úžasnou intenzitou odráží a rozléhá mezi vysokými útesy a šíří se do celého okolí.

V St. Paul jsme přistáli ve čtvrtek dopoledne. Je to rovněž velké a rušné město krásně situované na východním břehu Mississippi. Dalo nám několik hodin tvrdé práce v pořádku spakovat zavazadla a zorganizovat karavanu. Nakoupili jsme zásoby a dokončili přípravy na dlouhou cestu. Jsem se železný oř (železnice) ještě nedostal a vlny přistěhovalců do těchto úrodných území byly zatím jen malými vlnkami. Naši nádherní koně, doposud namačkáni a zavření v lodních podpalubích měli konečně příležitost protáhnout si nohy a ukázat, z jakého těsta jsou dělaní. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme opustili město. První dojem z jízdy po prérii je zkrátka nezapomenutelný. Byl to jeden z těch bezvadných dnů, kterých je v životě tak málo. Tak nějak musela vypadat panenská Země před pádem prvního člověka. Obloha, vzduch i krajina, vše působilo náramně harmonicky, že jsem mimoděk zvolal: „Jestliže je Boží podnož tak nádherná, jaký asi bude jeho trůn?!“

Ujeli jsme několik kilometrů a na noc se utábořili. Měli jsme skvělou náladu. Snad proto, že jsme se vzdalovali civilizaci a nořili se do čarokrásné divočiny. Přesto jsme se jsme se ještě několik dní pohybovali v blízkosti pohraničních osad, jejichž počet se ovšem postupem času rychle zmenšoval. Po několika dnech jsme už tábořili na západním břehu Mississippi, kde dnes stojí prosperující město Clear Water. Některé z vozů a cestovní vybavení začaly vykazovat známky opotřebení, proto jsme považovali za rozumné vše důkladně zkontrolovat, než se vydáme dál. Zde bylo nejspíše poslední místo, kde sehnat nějakou podporu.

Náš tábor tvořilo osm stanů. Koně jsme nechávali na volné pastvě, ať si užijí bujnou prérijní pastvu. Preventivně jsme jim však spoutali přední nohy. Zpočátku to vypadalo trochu krutě a některé temperamentní kusy se tomu bránily a vzpíraly se, jako by šlo o zásah do jejich svobod. Brzy si však zvykli a pouta plnila svůj účel, poněvadž bránila koním se v noci zatoulat daleko od tábora.

Na jednom místě, kde jsme několik dní opravovali zlomenou nápravu, jsem zažil malé dobrodružství. Jednoho dne nás navštívili osadníci s nepříjemnou zprávou, že se v okolí potulují nechvalně známí zloději koní. Poradili nám, abychom si naše pěkné kanadské koně dobře hlídali. Jeden z těch dobrých mužů nám laskavě nabídl k dispozici svou osamocenou stodolu, kterou nebude do sklizně potřebovat. Tam jsme mohli ukrýt na noc naše koně. Samozřejmě jsme to s vděčností přijali. Každou noc tam dva z nás drželi noční hlídku. Když přišla řada na mně a syna doktora Younga, George, zaslechl jsem při odjezdu z tábora uštěpačnou poznámku reverenda McDougalla: „To jsou mi ale pěkní strážci! Vždyť někteří z mých indiánských chlapců jim bez problému ukradnou všechny koně.“

To mne hluboce urazilo, tak jsem odpověděl: „Pane McDougalle, myslím, že osobně mám nejlepšího koně v celé naší společnosti. Pokud ho vy nebo někdo z vašich indiánů dokážete ukrást mezi západem a východem slunce, můžete si ho nechat!“

Koně jsme ve stodole uvázali do řady a pevně zajistili všechny dveře kromě vrat. Usadili jsme se tak, abychom byli částečně skrytí, ale tak abychom viděli na koně. Tichým hlasem jsme si pak povídali o různých věcech. Asi v jednu hodinu vše utichlo a nastal klid. Jak jsem tak seděl ve tmě, srovnával jsem novost situace s tím, jak jsem žil před několika dny. Byl jsem pastorem městského kostela obklopen všemi vymoženostmi civilizace a nyní jsem v Minnesotě, sedím v nějaké stodole na snopu prérijní trávy s puškou na klíně a hlídám koně před bandou zlodějů koní.

Najednou se zaznamenal nějaký zvuk: „Tiše! Co pak to je?“ zašeptal jsem směrem ke svému společníkovi. Nějaká ruka zjevně šátrala po dveřích a hledala západku. V duchu jsem si říkal: „Udělal jsi příliš mnoho hluku pane zloději. Zapomeň na svůj hanebný úmysl. Jsi odhalen!“ Brzy nato se dveře pootevřely. Díky krásné hvězdné noci jsme v otevřených dveřích jasně rozeznali postavu vysokého muže. Zamířil jsem na něj puškou a chystal se vystřelit, když tu mne napadlo: „Než vystřelíš, prvně se ujisti, zdali se opravdu jedná o zloděje koní. Poslat jenom tak duši na věčnost je vždy vážná věc!“ S puškou stále na rameni jsem zakřičel: „Kdo tam?“

„No přece tvůj kamarád Matthew,“ řekl ten habán a blížil se k nám, „To je divné, že mne nepoznáváš.“ Ano, mohl jsem přece jen poslat na onen svět přítele. V tu chvíli mne přemohl pocit slabosti. Odhodil jsem pušku a sesul se k zemi třesa se jako osika. Mezitím ten dobrosrdečný chlapík netušící, co mu hrozilo, a nevěda, jaké účinky na mě mělo jeho bezmyšlenkovité jednání šel dál a vysvětloval, jak je ve stanu horko a dusno. Napadlo ho, že se zkrátka vyspí ve stodole. Následujícího rána bylo v táboře rušno. Mathew byl silně kárán za porušení rozkazů ohledně nočního opouštění ležení. Bylo přísně nařízeno přibližovat se v noci ke stodole, pokud je pod stráží.

Na jiném místě v Minnesotě jsme narazili na skupinu lidí opravující své domy po nedávné a strašlivé válce s Dakoty. Vhledem k tomu chovali ke všem indiánům hořké city a nenávist. Nebrali na vědomí skutečnost, že za ten krvavý výbuch, při kterém přišlo o život na devět set lidí, byli zodpovědní běloši. Dnes je nesporně dokázáno, že chamtivost a nepoctivost amerických indiánských agentů způsobila tu strašlivou válku roku 1863. Hlavní agent totiž obdržel od vlády 600 000 dolarů ve zlatě určených indiánům. Měl je vyplatit Malé Vráně a dalším náčelníkům Dakotů, jenže zástupce vyměnil výhodně zlato za bankovky. Indiánům něco sice zaplatil, ale sám inkasoval tučný podíl z prodeje zlata. Malá Vrána však dobře věděl, na co má dle smlouvy nárok a řekl: „Zlaté dolary mají větší hodnotu než papírové dolary. Zaplaťte nám zlatem.“ Agent to odmítl, načež následovala válka. To je jen jeden z desítek příkladů, kdy chamtivost a sobectví několika jedinců uvrhly zemi do války, která si vyžádala stovky životů a miliony dolarů.

„Zůstaňte a staňte se naším pastorem,“ navrhli mi někteří osadníci. „Zajistíme vám dobré místo. Pomůžeme vám s úrodou a uděláme vše, co bude v našich silách, abyste se u nás cítil dobře.“ Když viděli mou neochotu, změnili taktiku. „S těmi krásnými koňmi a vším tím zbožím, co máte, se nikdy nedostanete přes indiánské území!“

„Ale ano, projdeme,“ odvětil McDougall, „máme vlajku, která nás bezpečně provede jakýmkoli indiánským územím v Americe.“ Oni o tom záměrně pochybovali. Nakonec jsme zjistili, alespoň co se Dakotů týče, že se jedná o fámy. O několik dní později jsme je potkali a naše britská vlajka je přiměla odhodit zbraně a shromáždit se kolem nás. Dali nám najevo, že jsou rádi, že nás vidí a mohou si s námi potřást rukou s poddanými Velké Matky z druhé strany oceánu. Když jsme dorazili do jejich země a uviděli, jak se k nám blíží skupina jezdců, na rozkaz pana McDougalla jsme schovali pušky a revolvery do povozů a vyšli jim vstříc jako přátelé. Neozbrojení a beze strachu. Kouřili jsme s nimi a popíjeli čaj. Komunikovali jsme pomoci gest a pana McDougalla a našimi indiánům.

Rozbili jsme tábor, spoutali koně a pustili je na volno. Uvařili jsme večeři, pomodlili se, uložili se na lůžka a ulehli k odpočinku bez hlídky. V dálce byly vidět ohně takzvaných „zrádných a krvežíznivých“ Dakotů, přesto jsme věděli, že jejich bystré oči nás sledují. Spali jsme klidně a ráno se probudili s dobrou náladou. Během noci nám nebylo nic ukradeno. Tolik ohledně čestného jednání s lidmi, kteří sice rychle reagují na provokace, ale pamatují si přijatou laskavost. Jsou věrní svým slibům a smluvním závazkům.

Cesta ze St. Paul do osady Red River nám trvala třicet dní. Museli jsme přebrodit velké množství potoků a řek. U některých nám trvalo i čtyři dny, než se nám podařilo přepravit všechno na druhý břeh. Nezřídka se stalo, že některé vozy uvízly v tekoucím písku nebo se zabořily do bažin a bylo zapotřebí síly všech mužů k jejich vyproštění. I dámy si sundaly boty a punčochy a statečně se brodily vodou. Dnes tudy již uhánějí luxusní vlaky rychlostí šedesát kilometrů za hodinu.

Počasí bylo zatím příjemné, i když jsme zažili i několik prudkých bouřek. V tu chvíli se nálada některých z nás zhoršila a oni litovali opuštění svých šťastných domovů kvůli takovému vyhnanství a bídě. Jednou jsme tábořili na západním břehu Red River, kdy se přihnalo tornádo a smetlo náš tábor. I těžké vozy byly odváty a zavládl naprostý chaos. Naštěstí se nikomu nic nestalo a většinu věcí se nám podařilo dát dohromady.