Ben Comee a Rogers Rangers - Lord George Howe - Nahkohe

26. 10. 2018

Lord George Howe

Brzy na jaře byl odvolán ze služby vrchní velitel a guvernér kolonie Virginie lord Loudon. Jeho nástupcem se stal generál Abercrombie a jeho zástupcem se byl lord Howe. Abercrombie  byl typický Angličan, na jaké jsme byli zvyklí. Tupý a neschopný chlap, který vděčí za své postavení jen díky známostem u Dvora. Nikdo z nás mu nedůvěřoval, ale lord Howe na nás udělal dojem. Byl to člověk dle našeho gusta. Pravý voják rozumějící svému řemeslu, žel ovoce z jeho úspěchu sklízel generál Abercrombie. Lord Howe strávil nějaký čas i mezi harcovníky a sdílel s nimi všechny útrapy i radosti obyčejného mužstva. Chodíval s chlapci na hlídky a nechoval si nijak arogantně, či namyšleně, jak to bývalo u britských důstojníků tak typické. Kapitáni Rogers a Stark si ho pro mimořádný válečný důvtip oblíbili. Howe v nemalé míře přispěl k novým a lepším metodám boje. Válečnictví měl prostě v krvi. Když jsme byli v poli, byl zkrátka jedním z nás. Sám si pral v potoku prádlo a jedl s námi ze společného kotlíku, nabírajíc si to prosté jídlo dřevěnou lžící. Uřízl si šosy z kabátu, stejně jako všichni harcíři, aby se mu v lese nemotaly do křoví a také nosil jako my jednoduché legíny. Hlaveň muškety neleštil, jako řádoví vojáci, ale měl ji matnou, aby se na slunci neleskla, což by během tažení mohlo jednoho na kilometry prozradit. Každý, kdo sloužil pod majorem Howem, měl krátké vlasy, a když jsme šli do akce, měli jsme v tornách toliko patnáct kilo potravin, protože jsme neměli k dispozici zásobovací trén. Howe žil jednoduše a jeho manýry byly prosté, jako u našince, a tak to žádal i po svých důstojnících.

Dny, které strávil mezi námi rangery byly pro nás famózní, jelikož jsme mohli sledovat jeho velikost coby vojáka, přitom byl jako člověk skromný a přesto bodrý muž. V jeho společnosti se každý cítil dobře. Rád si povídal s Johnem Starkem a s oblibou poslouchal jeho vyprávění o indiánech, jejich zvycích a způsobech boje. Kapitán byl zase rád, že má v mužstvu tak schopného člověka. Rogers si zasloužil respekt pro činy, které jeho rangeři vykonali, ale mnoho z toho bylo díky Starkovi, protože byl prozíravý a málokdy dělal chyby.

Po naší březnové porážce šel Rogers do Albany, aby získal nové rekruty a při té příležitosti byl povýšen na majora rangerů. Na cestě z Concordu do Fort Edward se dobře seznámil s mým přítelem Edmundem, jehož obchodní aktivity a způsob, jakým podniká Rogerse tak zaujaly, že ho povýšil v oddíle do hodnosti adjunkta, i když byl ještě tak mladý. Edmund byl na to důležité místo náležitě hrdý. Měl na starost korespondenci, různé objednávky a psaní rozkazů na každý den.

V květnu začaly přicházet nové provinciální jednotky. V armádě jsme již byli dost dlouho, abychom se naučili být disciplinováni, ačkoli ne až takovým způsobem, jako muži řadového vojska. Řádoví vojáci jsou přece oblečeni do uniforem, ale toto byla vskutku parta chasníků, kteří nás bavili už jen svým zjevem a klackovitým chováním. Do armády je rekrutovali z nějakých zapadlých osad, a oni se dostavili v šatech, jaké nosili běžně doma. Někdo měl na sobě dlouhý kabát, jiný zase krátký a další zase neměl vůbec žádný a k tomu ještě hráli všemi barvami. Někdo byl ostříhán na krátko, další měl zase vlasy spletené do copu, a ten kdo něco znamenal, měl paruku. Mohli jste vidět všechny druhy paruk, malé hnědé a ohromné, či rozpletené, visící dolů na ramena. Jářku velmi připomínali Falstaffské bojovníky (Falsataff je komická postava ze Shakespearových her, jakási parodie vojáka).

Nicméně, podstatou to byli pořádní chlapi. Když jste si je pořádně prohlídli, bylo vám jasné, že jsou zvyklí tvrdě pracovat již od jinošství a nejspíš se vyznali i v lese. A kdo a jak to uměl i se zbraní. Jak válka pokračovala, důstojníci řádové armády si začali uvědomovat, jak je ta chátrá odvážná a dobře střílí. A možná, že jim ten výsměch vymstil, když došli k hořkému vystřízlivění, během Války o nezávislost.

Koncem května roku 1758 bylo zřejmé, že se armáda dá na pochod proti nepříteli. Z toho důvodu byli všichni bojeschopní muži v pohotovosti a dovolenky se rušily. Měli jsme do pole připravenou ohromnou armádu, devět tisíc provinčních vojáků, šest tisíc řadových vojáků a šest set rangerů. Vypadalo to dobře, neboť Montcalm měl v pevnosti Ticonderoga k dispozici jen tři a půl tisíce bojovníků.

Ještě než celá ta velká armáda vytáhla proti pevnosti, vyšlo napřed několik Rangers, aby se pokusili zachytit nějaké vězně, od kterých by se daly získat užitečné informace. Oddíl zvědů vedl kapitán Stark a podařilo se mu vskutku přivést šest zajatců. Kapitán Jacob šel některými indiány dolů k východní části jezera Champlain a střetl se tam s Francouzi a z bitky odvedl deset vězňů a přinesl sedm skalpů. My jsme šli s Rogersem lesem, dokud jsme nedosáhli protější strany Crown Pointu, kde jsme měli menší střet s nepřítelem a zabili jednoho Francouze a tři zajali.

Na konci května lord Howe poslal Rogerse a padesát z nás, abychom prozkoumali přístaviště na jižním konci jezera George a zmapovali to. Měli jsme rovněž zjistit kolik je v Ticonderoga francouzských vojáků. Dopravili jsme se tam na člunech, a zatímco důstojníci kreslili mapy, my jsme šli rovnou k pevnosti. Jako obyčejně jsme šli husím pochodem, stejně jako v březnu, proto Amos prohodil: „Nemám na to vůbec dobrou vzpomínku. Cítím v kostech, že nás zase něco postihne.“

Rogers nás zastavil a šel napřed s třemi lidmi, aby si prohlédl pevnost a ještě než se vrátil, napadla nás velká společnost nepřátel a rázem jsme se dostali do ostré bitvy. Kapitán Jacob se dal se svými indiány na útěk a řval: „Běžte všichni! Následujte mně! Nic dobrého nás tu už nečeká. Rovnou přes Francouze! Rovnou přes ty indiány!“

„Jenže indiáni jsou všude,“ konstatoval Martin, „jestli se Rogers dostane nahoru, bude bojovat jako běs, a když ne bude běžet, jako jelen.“ My jsme se kryli za stromy a padlými kmeny a soustředěnou palbou jsme drželi nepřítele v uctivé vzdálenosti. Rogers se k nám vracel na okolo přes les a upoutal pozornost nepřítele. On a jeho společníci byli dobře rychlí, a tak se k nám brzy připojili, aniž by se jim něco stalo. Byli jsme obklíčeni, tak jsme se pokusili o průlom a přitom jsme ztratili osm mužů. Běželi jsme jako o život k našim lodím a vrátily se na základnu.

Osmadvacátého června se celá naše armáda dala na pochod k jezeru George. Trvalo to dlouho, než se těch šestnáct tisíc mužů nalodilo na čluny a pramice.  Předsunuté oddíly vypluly ještě před svítáním a pěší lehký pluk se plavil na pravém křídle, naši Rangers nalevo a plukovník Bradstreet byl uprostřed. Pak následovala hlavní část armády a provinční vojáci oblečení do modrých kabátů s červenými výložkami. Hlavní vojsko tvořili červenokabátníci s bílými výložkami Dvaačtyřicátého královského skotského horalského pluku. Chlapi v suknicích a plédech. Zadní hlídku nakonec tvořilo zase provinční vojsko.

Celá armáda byla na jezeře, a jak slunce stupalo a mlha se rozplývala na svazích kopců, naskytl se mi pohled, na jaký nikdy nezapomenu. To klidné, tiché a krásné jezero bylo poseto stovkami člunů, na kterých posedávaly postavičky v různě barevných uniformách, což vypadalo impozantně. A jak se zbraně leskly na slunci a vlály vlajky různých regimentů a zvuk skotských dud se nesl nad hladinou, bylo velkolepé. To vše bylo dokresleno překrásnou přírodou, pěknými ostrovy, zelenými kopci a horami a mlhou stoupající k nebi.

Naše flotila se plavila do soumraku až k Sabbath Day Point, kde jsme zastavili k odpočinku a jídlu. V deset večer jsme pokračovali dál, až do rozbřesku. Rogers přistál, jako první a pak my ostatní. Postupně jsme postupovali do vnitrozemí, než jsme za hodinu narazili na Francouze, ale k boji nedošlo.

Na druhý den se do sebe pustily zadní voje anglických vojsk a rangerů, a my pod Rogersovým vedením hodně Francouzů zabili. Lord Howe a major Israel Putnam do nich pálili z druhé strany. Všechny jsme je pobili nebo zajali. Jednalo se asi o čtyři sta Kanaďanů. Ačkoli to byli dobří zálesáci, v lese se přesto ztratili a vběhli rovnou do náruče naši armády.

Nicméně mezi oddíly lorda Howeho byl nějaký rozruch. Když jsem tam šel s kapitánem Starkem, abychom se podívali, co se děje, spatřili jsme lorda Howeho, jak leží mrtvý na zemi. John Stark nepatří mezi muže, kterého jen tak něco rozhodí. Pamatuji si ho z bitvy na Bunker’s Hill, jak za ním přiběhl někdo z mužstva, aby mu oznámil že padl jeho syn. Stark se k němu obrátil a povídá: „Vraťte se zpět na své místo, pane! Nyní není čas zabývat se našimi privátními věcmi!“ Když ale viděl, že padl tak brilantní voják, poklekl k jeho tělu a po tváři mu stékaly slzy. Všichni jsme byli moc smutní, protože jsme toho muže měli moc rádi. Stark ho vzal za ruku, sklonil se nad ním a políbil mu čelo se slovy: „Sbohem milý příteli. Bůh ať je ti milostiv, stejně jako nám.“ Pak se postavil a odešel a já šel s ním. Kapitán mi cestou povídá: „Comee, Bůh opustil Izrael. Já už nyní nemám žádnou další víru v tuto expedici. Slunce nad námi zapadlo!“

Dlouho jsme pro lorda truchlili a naše provincie mu později nechala na jeho počest postavit velký monument, ve Westminsterském opatství. Po smrti lorda Howeho bylo všechno v absolutním zmatku. Armáda se bezcílně motala po lese, a nakonec se vrátila do přístaviště.

  Inspirovánou knihou Ben Comee od Michaela Canavana