Kraj pod Smutným měsícem - Proti Šavanům - Nahkohe

1780

Na Šavany!

Zimu strávil Kenton v jedné z nejnovějších kentuckých stanic. Jednalo se o Lexington založený Robertem Pattersonem. Vesnici tvořilo pouze několik rodin toužících po novém a svobodném životě. Práce na opevnění trvaly celou zimu, poněvadž chtěl Patterson stanici řádně zaopatřit. Jednalo se o projekt podobný Boonesborough a Harrodsborough. Kenton zásoboval stanici masem a v okolních lesích si vyznačil několik parcel na základě tomahawkového práva. V Kentucky už měl takových pozemků několik, většinou kolem toku Limestone. Nyní však svou činnost rozšířil. Do měsíce po svém příchodu do Lexingtonu uplatnil nárok na čtrnáct set akrů na South Elkhorn Creek. Počátkem ledna byla většina práce dokončena a Kenton se vydal na obchůzku po dalších nových stanicích, Martinově, McAfeeově, Bryantově a Ruddellově.

Zima byla toho roku obzvláště drsná. Od listopadu až do března bylo Kentucky zasypáno sněhem. Bylo to sice nepříjemné, ale osadníci se cítili bezpečněji před útoky Šavanů. Nicméně všem bylo jasné, že odplata za útok Chillicothe s lepším počasím jistě přijde.

A stalo se. Březen přinesl teplo jako v květnu a země se začala zelenat a byla plná vůně čerstvých květů. S teplem se zvýšil počet loupeživých nájezdů Šavanů. Byl napadán dobytek, osamělé chaty vypalovány a desítky koní ukradeny. Byli i mrtví a zajati. U Boonesborough byli zabiti plukovník Richard Calloway, Pemberton Rollins a Ebenezer Eliot.

Jak se dalo předpokládat, typické pevnosti v Kentucky už nebyly dost velké na to, aby pojaly rostoucí počet obyvatel. Proto se v širém okolí stavěly soukromé sruby nově příchozích. Ty byly samozřejmě nejvíce ohroženy. Nejeden chasník, jeho žena či dítě zaplatili za svou odvahu životem.

***

Tekumseh a jeho mladší bratr Tenskwatawa byli naprostými protiklady. Ve dvanácti letech byl Tekumseh tichý, zatímco jeho devítiletý bratr byl hlučný a rád na sebe upoutával pozornost. Z toho důvodu se mu říkalo Lawhaletika, Ten, který dělá hluk. Zatímco byl Tekumseh skromný, jeho bratr chlubivý a chvástavý.

I po fyzické stránce se oba lišili. Lahwaletika byl poměrně malý a takový nedorostlý. Byl posledním narozeným z trojčat. Nebyl pohledný a jeho hlas byl pronikavý a dráždivý. Tekumseh byl na svůj věk vysoký a dobře stavěný. Říkalo se, že byl pohledný, ale takoví hrdinové zkrátka musejí být. Stejně tak musel být nejlepší v zápase lovu a tak. Nicméně stále se učil od svého čtyřiadvacetiletého bratra Chiksiky. Od něj poznal lásku k pravdě, upřímnosti a odvaze, dnes již zapomenutým věcem.

***

Kentonovi bylo jasné, že osmičlenná skupina mužů tábořících na břehu pod Třemi ostrovy, musí být nováčci. Rozdělali si velký oheň ze dřeva, které bylo cítit na kilometry daleko. Nebylo divu, že tolik pocestných na řece zabili indiáni. Byli ukázkovým příkladem neopatrnosti. Dokázal se k nim přiblížit na několik metrů, a přesto ho neviděli ani neslyšeli. Z osmi měl jen jeden pušku na klíně, dva opřené opodál a ostatní zřejmě nechali pušky v kánoi. Divil se, že se dostali až sem. Málem se nahlas rozesmál, když je pozdravil, a jak je vyděsil. Jejich vůdce si ho pozorně prohlédl a přikývl: „Ty musíš být ten chlapík, o kterém jsme toho tolik slyšeli. Pomáháš nováčkům. Jsi Simon Butler?“ Hraničář přikývl a pak jim vysvětlil, jak jsou neopatrní. Ukázal jim, jak udržovat opatrný oheň bez dýmu a hlavně zdůraznil potřebu mít nabité zbraně stále u sebe.

Vůdce nováčku Sam Childers přiznal, že se musí ještě hodně učit. Přišli z Virginie a doufali, že se usadí v některé nové osadě. Kenton jim přislíbil, že je zavede, kam budou potřebovat. Jeden z nich mu byl povědomý, tak si k němu přisedl. Chlapík mu vyprávěl průběhu revoluční války, a jak byl jeho mladší bratr Benjamin zabit v bitvě. Tehdy se rozhodl opustit zbytek rodiny a odstěhovat se na západ. Pocházel z okresu Fauquier z oblasti Bull Run Mountain. Kenton zbystřil. Byl to přece jeho rodný kraj. Nenápadně se zmínil p tom, že tudy kdysi procházel, a že tam byl zabit nějaký Leacher.

Childers se pousmál: „Máš to nějak obráceně. Jmenoval se Leachman. Bill Leachman. A byl to on, kdo zabil jistého Simona Kentona. Soudili ho za vraždu a já jsem byl ve skupině, která hledala Simonovo tělo nahoře na White Rock Ridge. Nikdy jsme ho nenašli, a tak byl Leachman zproštěn viny pro nedostatek důkazů.“

Kenton jen s největším sebeovládáním zachovával klid: „Takže jste toho Kentona znal?“

„Že znal? Vždyť to byl můj starší bratr!“

Kentona nemohlo už víc nic překvapit. Jeho o devět let mladší bratr? Není divu, že mu byl povědomý. S nečekanou prudkostí ho uchopil za paži: „Ty musíš být John Kenton? Není to tak?“

John se tvářil neméně překvapeně, ale přikývl.

„Ano, Johne! Známe se dobře. Jsem tvůj bratr Simon.“

 John se na něj nedůvěřivě podíval. Bylo mu těžko poznat staršího bratra, kterého již léta neviděl. Přesto jej obejmul. Museli si toho ještě moc říci a trvalo jim to dlouho do noci. Simon se dozvěděl, že rodiče jsou stále naživu, i když je otci už devětasedmdesát let a zdraví mu poněkud selhává. Matka se má stále dobře. Bratr Benjamin byl zabit na počátku revoluce a ostatní sourozenci už měli vlastní rodiny. Simon se ještě musel zeptat na Leachmana. Ten se po osvobozujícím rozsudku vrátil na otcovu farmu.

„Celé ty roky jsi Simone utíkal před něčím, co se nikdy nestalo. Ale jsem rád, že tě vidím živého a zdravého. Je těžké uvěřit, že muž, kterého zná celé pohraničí a kterému říká Simon Butler, je můj vlastní bratr.“

„Simon Butler už není, Johne,“ odpověděl hraničář. „Od dnešního dne mě všichni budou znát pod mým pravým jménem.“
Vyslovil nahlas své vlastní jméno a usmál se nad jeho příchutí na jazyku.

***

Kapitán Henry Byrd začal pochybovat. Začal pochybovat, zdali volba mít indiány za spojence byla dobrá. Když loni na podzim v radě indiánské koalice hledal bojovníky, kteří by chtěli táhnout proti kentuckým pevnostem, očekával, že se k němu připojí nanejvýš stovka bojovníků. Když pak přišel k ústí řeky Auglaize se stovkou červenokabátníků a sedmdesáti rangerů, čekalo na něj přes tři sta válečně pomalovaných bojovníků. Přišli tam Delawarové, Wyandoti, Ottawové a Mingové, ale také několik Miamiů, Pottawatomiů a Odžibwejů. Cestou se ještě měli připojit Šavani.

Při ústí Auglaize nechal kapitán postavit malý sklad pro nejnutnější zásoby. Potom pádlovali na kánoích po Auglaize k Wapakonetě. Potom pokračovali po portáži k horní Velké Miami. Odtud pokračovali po proudu a cestou se k nim skutečně přidávali Šavani. U Ohia čítala indiánská armáda osm set padesát bojovníků a celkově čítala dvanáct set padesát mužů. Pro Kentucky skutečná hrozba, přičteme-li k tomu šest děl. Pět kusů bylo francouzského původu. Byly to otočné kanóny na koních a šesté dělo bylo mosazné na kolech. Armádu doprovázeli tři bratři Girtyové, Simon, James, George a Alexander McKee.

Výprava pokračovala k ústí Licking, a potom proti proudu k rameni Jižního Lickingu. Zde rozbili tábor, postavili chýše a přístřešky, uskladnili zavazadla a zásoby a zajistili kánoe. Muži se opásali do války a dál pokračovali po souši. Šli podél Jižního Lickingu k vyschlému korytu potoka Snake Lick Creek a směřovali k opuštěné Boydovy stanici. Tam pokáceli stromy a vyrobili provizorní most, aby mohli přes koryto převést kolesové dělo. Poté přebrodili Raven Creek, Mill Creek a Gray's Run. Ještě jednou překročili Jižní Licking u Lair a blížili se k Ruddell ‘s Station.

Armáda však byla zavčas spatřena strážemi, které vyhlásily poplach. Během několika minut stála na palisádách stovka mužů, téměř čtvrtina obyvatel Ruddellu. Byrd neztrácel čas, rozestavil muže a nechal připravit dělo. První výstřel z takové zbraně zahučel krajinou. Ozvala se ohlušující rána a praskot roztříštěného dřeva severního rohového srubu. Bylo jasné, že proti dělu nemá dřevo šanci, a tak John Ruddell vyvěsil bílou vlajku. Brána se otevřela tak, aby prošlo jen několik místních mužů. Zakladatel stanice, Isaac Ruddell nemohl, poněvadž si před několika dny poranil nohu. Byrd se třemi důstojníky jim vyšel vstříc. Velitel jménem krále Jiřího III. požadoval bezpodmínečnou kapitulaci pevnosti, s tím, že budou muži zajati, zatímco ženy a děti mohou odejít do bezpečí nejbližší osady.

Žel indiáni chtěli svou mstu za Chillicothe, jiné útoky a křivdy. Vtrhli s křikem do pevnosti s jejich tomahawky dopadaly s neomylnou přesností. Zabíjelo se a skalpovalo bez ohledu na pohlaví a věk. Paní Ruddellové vytrhli z náruče synka a hodili do krbu. Když se jej matka snažila zachránit, byla sražena tomahawkem. John Ruddell jim spěchal na pomoc a yl rovněž zabit. Vše se odehrálo tak rychle, že kapitánu Byrdovi trvalo nějakou chvíli, než dokázal řádění válečníků zastavit. Do té doby zemřelo dvacet místních obyvatel.

Jelikož málokdo z bělochů chápal indiánský kodex krevní msty a dlouhodobě odkládané zloby, kapitán Byrd nadal náčelníkům za spáchané zlo.  A měl na to svým způsobem právo. Nicméně mezi zajatci byli nemocní a staří. Ti by armádu zdržovali, tak byli popraveni a mezi nimi i Isaac Ruddell. Byrd tomu nebyl schopen zabránit, tak alespoň zbylé zajatce předal pod ochranu řádových vojáků. Stanice byla vypleněna a vojsko se dalo na pochod.

Byrd hodlal ještě dobít Martin's Station, vzdálenou jenom osm kilometrů od Stoner Creeku. Nechtěl však, aby docházelo ke stejným masakrům. Proto žádal po náčelnících slib, že k tomu již nedojde, jinak se vrátí se svými muži a děly do Detroitu. A indiáni si z předešlých zkušeností uvědomili, že kentucké pevností bez děl nedobijí. Bylo dojednáno, že všichni zajatci budou předáni Britům a převezeni do Detroitu, přičemž veškerá kořist připadne indiánům. Po dohodě byli dva Byrdovi poručíci a tři osadníci z Ruddell ‘s vysláni napřed, aby navrhli Martinovi kapitulaci.

Martin's Station se vzdala a její obyvatelstvo čítající téměř stovku osob bylo zajato. Další pevnost na cestě byla Bryan’s, avšak Byrd čelil dilematu. Měl na starost několik stovek zajatců a nechtěl je vystavit nebezpečí masakru ze strany indiánů. Hlídat je vlastními vojáky by oslabilo útok. Rozhodl se tažení ukončit. Nespokojení indiáni se museli přizpůsobit.  

***

Přechod nepřátel přes Ohio sledoval Kenton s Charlesem Gatliffem. Do terénu se vydali poté, co se v Harrodsburgu doslechli o masakru v Ruddell ‘s Station. Dozvěděli se to od šestnáctiletého mladíka, který byl zajat a svědkem kapitulace Martin's. Poté využil příležitosti, kdy se od výpravy oddělil a ukryl v dutině platanu. Pak uprchl do Harrodsburgu a vyhlásil poplach. Mezi otazníky v Kentucky nastalo velké pozdvižení. James Harrod vyslal tři posly, aby se různými cestami vydali za Clarkem a požádali ho o podporu.

Kenton zatím s mladým Gatliffem sledoval nepřítele. Předtím prošli kolem Ruddell ‘s a byli ohromeni nad škodou, kterou způsobila jediná dělová koule. Na nepřátelskou armádu narazili u Lickingu a sledovali jí k Ohiu.

***

„Kdo si myslí, že je?“ ječel pobouřeně plukovník Bowman. „Je snad Bůh? Vždyť nemá žádnou pravomoc vydávat takové rozkazy!“ Plukovník John Slaughter se jen těžko pokoušel zamaskovat smích. On a jeho rota sto padesáti mužů právě dorazila do nové pevnosti Fort Jefferson poblíž Ohijských vodopádů. Poslal je sem nově zvolený guvernér Thomas Jefferson s rozkazem chránit osadníky v Kentucky a založit město Louisville, kde měla sídlit vláda. Bowman vrhl na podřízeného ostrý pohled, ovšem Slaughter se tvářil po anglicku nevýrazně. „Ano pane! Od té chvíle, kdy jsem přišel do této zatracené země, slyším jenom o Clarkovi. Už mě to nebaví, pane. A teď tohle!“ Jednalo se o vyhlášku, kterou po nepřátelském útoku rozeslal Clark do všech kentuckých a pevností a vyzíval dobrovolníky do zbraně. Clark měl coby velitel kentucké milice omezené pravomoci, ale byl to pravověrný a svéhlavý Američan. Na poradě v Harrodsburgu a následně vydané proklamaci začal organizovat výpravu proti Šavanům a jejich spojencům. Slovem diktátora zakázal provádět pozemkové transakce a veškeré dostupné zdroje, jako jsou zbraně, prach, olovo, potraviny, oblečení a koně nechal zabavit. Všechny bojeschopné muže vyzval k tažení proti Chillicothe. Vojsko se mělo shromáždit při ústí Licking do prvního srpna. Každý, kdo se úmyslně vyhne této povinnosti, bude náležitě potrestán. Bylo nasnadě, že se Bowman rozvzteklil. Díval se ostře na Slaughtera, který si mezitím nedbale zapaloval dýmku. Důstojník si potáhl z dýmky a bafal, až se zahalil do mračna modrobílého kouře. S lulkou v koutku prohodil: „Předpokládám pane, že nemáte v plánu poslat na tuhle výpravu své muže? Je to tak pane?“

„Jistěže! Nebuďte blázen! Nejenže nepošlu, ale pod hrozbou vojenského soudu za dezerci zakážu každému zdejšímu muži, aby se k němu přidal! Už mám dost toho, že si tady Clark dělá, co chce!“

Jenže chlapi z Kentucky jsou patrioti a proti indiánům, jako by měli vrozenou averzi. Tudíž se přidali ke Clarkovi nedbaje na úřední hrozby. Nejčkom Bowmana šokoval i plukovník Slaughter, poněvadž dle rozkazů z Virginie musí „střežit a chránit obyvatele Kentucky,“ nabídl Clarkovi své služby.

***

Ta tisícovka jízdních mužů se vyznačovala typickou hrozivosti hraničářů. Krom pomsty je motivovala taktéž touha vyhladit indiány jednou provždy. Armáda se dala do pohybu. Byly sestaveny vory a veškerý proviant i koně byly převezeny přes Ohio což zabralo skoro celý den. Tentokrát i Dlouhé nože disponovali šestiliberním mosazným kolesovým dělem. Na druhém břehu byl zřízen tábor a vojsko přeskupeno do rot. Byli jmenováni důstojníci a velitelé čet. Pěti rotám veleli plukovníci James Harrod, John Floyd, Benjamin Logan, George Slaughter a Benjamin Linn. Kenton v hodnosti kapitána velel oddílu zvědů. Clark nechal postavit malý opevněný srub, kde se uskladnil proviant na zpáteční cestu a nechal stráž čtyřiceti mužů. Byla zde ukryta i flotila kánoí a vorů. Byla to první americká stavba na severním břehu Ohia. Kenton mezitím vyrazil se šesti muži na průzkum a hledal nejlepší cestu k vesnici.

***

Tekumseh byl na konci své první velké výpravy. Během ní jej bratr Chiksika učil mnohému, co potřebuje bojovník znát. A nejen to. Viděli zázraky v pramenech, potocích, řekách a jezerech. Na kopcích a na horách. V rostlinách a ve stromech. Na zemi i na nebi. Cestovali spolu na sever do kraje borovic a k velkému modrého jezeru pod Detroitem. Wyandoti mu říkali Erige, „Kočičí jezero,“ kterému Britové říkali Erijské. Liščí indiáni, kteří zde kdysi žili ho nazývali „Mis-e-ken“ čili „Velké jezero“ a Angličané z toho vytvořili název Michigan. Bratři prošli územím a otočili se na jih, a pak na západ k Babičce všech řek. Následovali jí podél toku na jih. Byli na cestě více než tři měsíce a přes území jižních kmenů se vrátili do Ohia.

Tekumseh přemýšlel o tom, co za tu dobu spatřil. O Velkém Stvořiteli budujícím svět tak rozmanitý a krásný. A proč je pro lidi na něm život tak složitý. Proč se lidé na něm tak nenávidí? Proč jsou tak chamtiví, vždyť všeho je pro všechny dostatek? Proč musí stále ustupovat před hrubostí Dlouhých nožů? Proč spolu navzájem válčí indiánské kmeny? Proč spolu nežijí, jako bratři?

***

George a Simon Girty společně se čtyřmi Šavany sledovali americkou armádu. Šestice lovců se akorát zastavila u pramene, aby se osvěžila, kdy tu třicet kilometrů od Chillicothe spatřili cizí bílé jezdce. Rudý had, při pohledu na ně procedil: „Cut-ta-ho-tha. To je Bahd-ler!“ Rudý had namířil pušku a chystal se zmačknout spoušť. Girty bleskurychle přiložil ruku na pánvičku zbraně a zašeptal: „Čekejme! Nechme je zatím jít! To je pro nás dobře. Za nimi jistě následuje armáda. Připravíme se!“

***

Sagamore Katahekassa čili Černé kopyto nebyl moc vysoký, přesto vlivný a po smrti Černé ryby se stal hlavním náčelníkem. Bylo mu čtyřiapadesát let a byl jedním z mála žijících Šavanů, kteří se narodili na Floridě. Byl respektovaný válečník a účastnil se Braddockovy porážky u Fort Duquesne v roce 1755 a od té doby se zúčastnil prakticky všech velkých bitev. Krom válečnických zkušeností byl i prozíravý jednatel. Stavěl se dokonce proti tradičním zvykům mučení a upalování zajatců.

Náčelník zrovna ve svém wigvamu večeřel, když ho navštívil Simon Girty a Rudý had. Zvědové mu popsali, co spatřili což náčelníka přimělo k přemýšlení. Dlouho mlčel, než pronesl: „Máme tu asi sto bojovníků. To je málo. Musíme opustit vesnici. Půjdeme za svými otci do Piqua na řeku Mad.“

Černé kopyto svolal podnáčelníky a řekl, co je třeba udělat. Rodiny se začaly pakovat a shromažďovat na kraji vesnice nejnutnější majetek. Nádobí, nářadí, kožešiny, oděvy, zbraně, obřadní předměty a potraviny. I zdobného stříbra bylo hodně. Bylo to stříbro, které Šavani po generace těžili v soutěsce Malé Miami, na strmých březích malých přítoků. Byl to poklad. Jednotlivé kusy byly pevně svázány do balíčků velikosti mývala a naskládány na hromadu. Bylo jich na padesát. Chillicothové pilně pracovali do noci.

Ráno vše naložili na koně, povozy a vlastní hřbety a po rodinách se vydali na cestu. Začalo velké stěhování a vesnice zapálena. Šavani se vydali na sever k vesnici Piqua vzdálené dvacet kilometrů. Zde se snad s posilou dalších bojovníků budou moci Dlouhým nožům postavit. Z druhé strany se k Chillicothe blížil plukovník Clark a byl jenom pár kilometrů daleko.

***

Joseph Rogers se třásl vzrušením i strachem. Dobře tři roky už byl v zajetí Šavanů a stokrát nebo i vícekrát pomýšlel na útěk. Chyběla mu však důvěra v schopnosti přežít v divočině, i kdyby se mu podařilo utéct. Nyní se však jeho shledání se strýcem Georgem a muži z Kentucky zdálo docela reálné.

Američtí jezdci před několika hodinami zaútočili zuřivě na Piquu a nastala ostrá bitva. Mladý Rogers se jí neúčastnil. Chtěl se, co nejrychleji dostat ke krajanům. Po počátečním náporu se odplazil do úzké rozsedliny mezi skalními útesy a přetáhl přes sebe nějaké větve. Moc toho neviděl, za to slyšel. Slyšel výkřiky mužů v angličtině až mu z toho naskakovala husí kůže. Živě si vybavil, jak byl zajat u Tří ostrovů. Stále viděl výraz překvapení v Jonesově tváři, když ho střela zasáhla do hrudi. Ryk indiánů, když mu vázali ruce. Kolikrát se proklínal za to, že hloupě spadl z vlastního koně a nechal se zajmout. Nyní bude konečně volný!

Bitva začala asi hodinu po poledni a v podvečer palba polevovala. Rogers se vyplížil ze svého úkrytu a přímo pod sebou uviděl na úpatí kopce skupinu bílých mužů a mezi nimi i svého strýce! Vyběhl jim vstříc, mával rukama a nesouvisle křičel. Muži však na něj namířili pušky a vystřelili. Mladý Joseph totiž zapomněl, že je oděn a upraven coby Šavan. Když se nad ním sklonili udivení Američané, stačil ještě zachroptět: „Strýčku Georgi... to je... to jsem … já Jo...“ Clark mu sevřel hlavu v náručí a vzlykal: „Nepoznali jsme tě chlapče...“ Ale to už Joseph Rogers neslyšel.

Plukovník Clark dlouho seděl s hlavou zabořenou v dlaních. Seděl u psacího stolu ve svém dočasném příbytku ve Fort Jefferson. Trvalo mu dlouho, než si připravil kalamář s inkoustem a zařízl hrot husího brku a nachystal papír. Dál již nemohl. Znovu složil obličej do dlaní a dál dlouho seděl. Nakonec přece jen namočil brk a začal psát:

Fort Jefferson v Louisville, Kentucky County, 22. srpna 1780
Jeho Excelenci Thomasi Jeffersonovi, guvernéru Virginie
Pane:
S vynaložením veškerého možného úsilí a za pomoci sboru plukovníka Slaughtera jsme měli tisíc mužů. S nimi jsme překročili řeku při ústí Licking prvního srpna a druhého jsme zahájili pochod. Proto jsme museli pro dělostřelectvo rubat cestu dlouhou přes sto kilometrů a šestého dorazili do první vesnice. Byla vyklizena. Chování indiánů dokazovalo jejich záměr dovést nás do jejich vlastní země. Po zničení úrody a budov v Chillicothe, jsme pokračovali na Picaway na vodách Velké Miami. Před našimi předsunutými strážemi se pohybovali indiánští běžci. Osmého o půl třetí odpoledne jsme dorazili na dohled vesnice. Před ní byla rovina široká cirka kilometr. Měl jsem příležitost dobře se prohlédnout okolí a zhodnotit situaci.
Sotva jsem stačil udělit potřebné dispozice, začala na našem levém křídle akce. Na obou stranách se projevovala divokou zuřivostí. Důvěra nepřítele byla ve vlastní sílu a jisté vítězství. Nakonec se ukryl ve svých pevnostech a přilehlých lesích. Palba asi na půl hodiny ustala, a byly provedeny nezbytné přípravy k jejich vypuzení. Znovu začala prudká palba, která trvala až do setmění, kdy byl nepřítel zcela vyřízen. Děla rozbila jejich kryty. Naše ztráty činily asi čtrnáct mrtvých a třináct zraněných, ale jejich ztráty byly nejméně trojnásobné. Během noci odnesli své mrtvé, kromě dvanácti nebo čtrnácti, kteří leželi příliš blízko našich linií. Byli by pořádně poražení, kdyby pravé křídlo naší armády nebylo na nějakou dobu vyřazeno z boje. Muselo obejít neobvyklý řetězec skal, díky čemuž hodně nepřátel uniklo.
Od francouzského zajatce, jsme se dozvěděli, že se indiáni na nás připravovali. Odstěhovali své rodiny a odvezli majetek. Osmnáctého ráno na nás čekalo tři sta Šavanů, Mingů, Wyandotů a Delawarů. Během dne jim přišly neznámé posily. Naše zajatce Byrd odvedl do Detroitu. Sebrali jsme tři sta bušlů kukuřice a patnáct ser bušlů mouky. Po tom, co jsme Šavanům způsobili všechnu škodu a po zničení Picaway, jsme se vrátili. Za jednatřicet dní jsme urazili skoro sedm set sedmdesát kilometrů. Zničili jsme na osm set akrů kukuřičných polí a velké množství zeleniny. Tu museli pěstovat běloši a předpokládám, že za účelem podpory válečných skupin z Detroitu. Přál bych si mít ještě nějaké zásoby proviantu, které by nám umožnily zpustošit vesnice Delawarů a zastavit se až v Pittsburghu. Přílišné horko a nedostatečná strava ukazují na nevhodnost takového kroku. Těch několik řadových vojáků a kentuckých vojáků, kteří tvoří tuto malou armádu, nemůže nic předčit ve statečnosti a bezpodmínečné poslušnosti rozkazů. Každá rota předháněla tu druhou.
Jsem, pane, Váš nejpokornější a nejposlušnější služebník. George Rogers Clark, plukovník.

Clark si protřel oči. Byl unavený a nejraději by se svalil do postele a týden spal, ale ten nejhorší úkol ho teprve čekal. S povzdechem začal psát na nový list:

22. srpna 1780, Ft. Jefferson, Louisville  
Má drahá sestro:
Obávám se, že mám smutnou zprávu o svém synovci, Tvém milovaném synovi Josephu Rogersovi...

***

Od svého příchodu do Ohia se museli Chillicothové čtyřikrát nuceně stěhovat. Nyní se usadili Velké Miami, kde vznikly dvě vesnice Horní a Dolní Piqua. První stála při ústí Loramie Creek a druhá o pět kilometrů. Kousek dál se ještě nacházely na horním toku Mad Maykujay a Wakatomika. Hodně Piquů odešlo na západ za Mississippi. Chillicothové se usadili v Dolní Piqua a zbylí Piquové v horní vesnici. Byla to méně přitažlivá země, než kterou opustili. Nebyla tak úrodná a zavlažovaná. Byli alespoň prozatím daleko od Dlouhých nožů. Padly návrhy staré vesnice obnovit. Mezitím za bezesné noci Tekumseh na svém loži přemýšlel. Nemohl pochopit, když se Pán života o Šavany dobře stará, dává jim jídlo a oblečení a mnoho radostí navíc a oni jsou za to vděční. Proč dovolil Dlouhým nožům lovit Šavany? Proč jim dovolí všechno ničit?

***

Nyní skoro nikdo nepochyboval, že je Kentucky trvalé americké. Příliv osadníků byl enormní a řeka Ohio plná různých přistěhovaleckých plavidel. Ale indiáni se nevzdávali. Válečné skupiny Šavanů, Delawarů a Wyandotů stále o sobě dávaly vědět. Jednalo se většinou o loupeživé nájezdy na menší osady. Harrodsburg, Danville, Stanford a Lexington už byly téměř města. Sruby ustupovaly novým, bytelnějším a moderním stavbám. Zakládaly se obchody, řemeslné dílny, služby občanům, hotely, restaurace a školy. A nakonec politické a vládní instituce. Byly ustanoveny nové zákony a hazardní hraní se stalo nezákonné. Ironií osudu byl první odsouzený u kentuckého soudu. Hugh McGary, pozdější plukovník ve Vincennes pod Clarkovým velením. Byl potrestán za sázky na dostizích, které jsou dnes v Kentucky doménou víkendů. McGaryho soud prohlásil „za nechvalně známého hazardního hráče, který není způsobilý k výkonu žádného čestného úřadu.“ Rozsudek byl všeobecně přijat s posměchem.

A z nebe na to zíral Smutný Měsíc