Na kánoi a za psím spřežením - Řeka Nelson - Nahkohe

Až druhá návštěva řeky Nelson přinesla své plody. Při té první bylo totiž mnoho lidí na lovu. Indiáni téměř celý rok následují stáda vysoké zvěře, takže je těžké se s nimi domluvit na místě setkání. Bylo to velmi demotivující. Po několikadenní cestě – v létě na kánoi, v zimě za psím spřežením – jsme dorazili na místo setkání, a tam byla jenom hrstka lidí. Stáda se totiž vydala jiným směrem, než očekávali, a Indiáni je následovali.

Druhý pokus byl již mnohem lepší. Čekalo na nás přes padesát rodin a všechny byly zvědavé na misionáře. Když anglikán Rundle kázal divokým kmenům v Saskatchewanu, byli Indiáni z tohoto podivného muže s velkou knihou zmateni. Byla svolána velká rada a šamani měli zjistit, co a jak. Po dlouhém bubnování, snění a kouzlení vážně oznámili, že podivný muž s velkou knihou sestoupil na pokyn Velkého Ducha z nebe. Sešel podle nich dolů po duze.

Indiáni od řeky Nelson mě přivítali srdečně. Zažil jsem dost podivných přivítání, ale zde to bylo něco nevídaného. Podávání ruky zde neznají a preferují skôr starodávnější zvyk líbání. Byl jsem velmi v rozpacích, když mě obklopilo skoro tři sta Indiánů všech pohlaví a věkových kategorií s tvářemi, které očividně neznaly mýdlo ani vodu. A všechny ty tváře se chtěly líbat. Měl jsem tušení, že tuto zkoušku nevydržím. Nicméně se mi nakonec podařilo tyto lidi pozdravit podáním ruky a laskavými slovy.

Následujícího rána jsem v osm hodin připravil první bohoslužbu. Účast byla velká. Moji pokřtění Indiáni mi při obřadu pomáhali a díky krásnému zpěvu výrazně přispěli k celkové atmosféře. Všichni pozorně naslouchali, a to jsem mluvil čtyři hodiny. Nikdy totiž neslyšeli pravé kázání, tak jsem jim musel vše postupně vysvětlovat jasně a srozumitelně. Pozornost, kterou mi věnovali, svědčila o tom, že mým slovům rozuměli. Jejich oči se občas zalily slzami a občas někdo pochvalně zakřičel. Po modlitbě jsem je požádal, aby se opět posadili, neboť jsem si přál vyslechnout jejich názory. Všechny zraky se obrátily k hlavnímu náčelníkovi, neboť i zde fungují jisté nepsané zákony. Muž povstal, přistoupil ke mně a pronesl jeden z nejdojemnějších proslovů, jaké jsem kdy slyšel. Vzpomínka na toho vysokého, vzpřímeného a vášnivého Indiána mne po létech stále dojímá. Měl elegantní gesta, jeho hlas byl zvučný a plný patosu, poněvadž mluvil ze srdce. Zde je stručný záznam jeho proslovu: „Misionáři, už dávno jsem ztratil víru v naše staré vyznání.“ Pak ukázal na místo, kde seděli staří čarodějové a šamani. „Oni vědí, že mi na našem starém náboženství nezáleží. A řeknu ti, misionáři, proč. Slyším Boha v hromu, v bouři, ve vichřici. Jeho moc je v blesku. Cítím jeho dobrotu. Dává nám k jídlu zvěř. Jeho milosrdenství se projevuje jižním větrem. Přivane kachny a husy. Roztopí sníh a led. Jezera jsou opět plná ryb. Pozoruji to již léta. Každý měsíc nám něco dává. Pokud jsme pracovití, většinou je co jíst. Zjistil jsem, že Velkého Ducha nezajímá bubnování šamana a zvuk chřestidla. Už léta nemám žádné náboženství.“ Poté se ke mně obrátil, podíval se mi do očí a řekl dojemným hlasem: „Misionáři, to, co jsi dnes řekl, naplnilo mé srdce uspokojenou touhou. Je to přesně to, co jsem očekával, že uslyším o Velkém Duchu. Jsem tak rád, že jsi přišel s tímto úžasným příběhem. Zůstaň, jak dlouho budeš chtít.“

Slova náčelníka byla přijata hlasitými projevy souhlasu. Musel jsem na to reagovat i já: „Výborně, chtěl bych slyšet i názory ostatních. Zajímá mě to. Jsou to důležité věci.“ A reagovalo mnoho lidí s výjimkou jednoho či dvou starých šamanů, kteří se obávali o své živobytí. Vesměs všichni měli podobný názor jako vrchní náčelník. Jako poslední promluvil starý, prošedivělý muž. Svou řeč doprovázel gestikulací. On sám vypadal dost divoce. Prodral se dopředu ze zadních řad podivnou, pružnou chůzí. Culíky měl dlouhé až po kolena. Promluvil hlubokým hlasem: „Misionáři, kdysi byly mé vlasy černé jako křídlo vrány. Nyní jsou šedivé. Vnoučata mi říkají, že se ze mě stává starý muž, přesto jsem ještě nikdy neslyšel takové věci, jaké jsi dnes říkal. Jsem rád, že jsem se toho dožil. Je to úžasný příběh. Opravdu stárnu. Ty šedivé vlasy a vnoučata to potvrzují. Zůstaň, jak dlouho budeš moci. Misionáři, vyprávěj nám toho hodně. Už tu dlouho nebudu. Vrať se brzy.“ Otočil se, jako by se chtěl vrátit na své místo, ale znovu se ke mně otočil: „Misionáři, mohu ještě něco říct?“

„Mluv dál,“ odpověděl jsem. „Teď naslouchám já.“

„Právě jsi řekl: ‚Notawenan‘.“ („Otčenáš.“)

„Ano.“

„To je pro nás něco zcela nového a krásného,“ řekl. „Nikdy jsme o Velkém Duchu neuvažovali jako o Otci. Slyšeli jsme ho v hromu a viděli ho v blesku, v bouři i ve sněhové vánici, a báli jsme se. Takže když říkáš, že je to Otec, je to velmi krásné,“ pověděl ten divoký a malebný stařec. Mé srdce k němu začalo pociťovat náklonost.

Opet se na mne podíval: „Mohu ještě něco říci?“

„Ano,“ odpověděl jsem, „mluv dál.“

„Říkáš ‚Notawenan.‘ On je tvůj otec?“

„Ano, je můj otec.“

„Znamená to, že je i můj Otec? Otec chudého Indiána?“

„Ano, ó ano!“ zvolal jsem. „Je i tvůj otec.“

„Otec misionáře a Otec Indiána!“

„Ano, tak to je.“

„Takže jsme bratři?“ téměř vykřikl.

„Ano, jsme bratři.“

Vzrušení v publiku dosáhlo úžasných rozměrů. Když se náš rozhovor rozvinul tak nečekaným a dramatickým způsobem, nedokázali Indiáni zadržet projevy nadšení. Stařec však ještě neskončil.

„Mohu ještě něco říci?“

„Ano, mluv klidně dál. Vše, co máš na srdci.“

Nikdy na jeho odpověď nezapomenu.

„Nechci být nezdvořilý, můj bílý bratře. Přišel jsi s tou velkou knihou a jejím úžasným příběhem. Není snad moc pozdě? Není snad pozdě vyprávět to rudým bratrům v lesích?“

Ta otázka mě hluboce zasáhla a bylo těžké na ni odpovědět. Je to otázka, kterou si kladou miliony zbloudilých duší. Snažil jsem se omluvit pomalý postup evangelia, snad zaviněný i lhostejností zodpovědných osob. Nastal čas oběda, tak jsme shromáždění přerušili a najedli se. Odpolední sezení trvalo pět hodin. Snažil jsem se vysvětlit, co pro nás znamená být křesťanem, a prohlásil jsem, že jsem ochoten všechny je pokřtít. Musí se ale zřeknout pohanství, polygamie, čarodějnictví, hazardu a dalších neřestí. Polygamie byla velkou překážkou, neboť někteří muži měli i čtyři manželky. Problémem byl i alkohol. Na konci jsem se ptal, kdo by chtěl být pokřtěn. Samozřejmě jen ten, kdo bude ochoten plnit podmínky. Přihlásilo se čtyřicet mužů a žen. Přišli ke mně a posadili se mi k nohám. Někteří se třásli, jiní plakali a všichni byli hluboce dojatí. Vyzval jsem rodiče, aby se nebáli nechat pokřtít i děti.

Musel jsem jim vybrat nová jména. Křtil jsem je a dával jim jména coby doplněk k jejich poetickým a výstižným indiánským jménům. Nicméně Satan se postavil na odpor. Pod jeho vedením začali dělat potíže staří čarodějové a šamani. Měli strach, že přijdou o své živobytí. Na odpoledním shromáždění dělali nepříjemnosti, ovšem byli v menšině. Jeden starý čaroděj se vrhl na svou ženu ve chvíli, kdy jsem se jí chystal pokřtít. Hrubě ji popadl a v bezmocném hněvu s ní třásl. Na mou adresu prohodil: „Dáš jí nějaké hrozné jméno?“

„Ne,“ odpověděl jsem mírně. „Nic takového neudělám. Dostane nejkrásnější jméno, jaké kdy žena měla. Jméno matky Ježíše.“ A tak jsem ji pokřtil jako Marii.

Následující dny jsem se věnoval výuce čtení a konal tři bohoslužby denně. Četbu jsem je učil tak, že jsem jim psal písmena uhlíkem na skálu. Někteří se díky tomu naučili během několika týdnů číst. Některé náboženské rozhovory a modlitby jsem vedl wigvam od wigvamu. Při jedné z těchto návštěv jsem se seznámil s Pe-pe-qua-na-puem. Byl pokřtěný se jménem Sandy Hart. Nechal jsem tam několik desítek výtisků Nového zákona, zpěvníků a katechismů v jejich jazyce. Horlivost některých byla tak velká, že se zdrželi tak dlouho, dokud jim nedošlo jídlo. Pak se rozloučili se slzami v očích s omluvou, že jejich děti hladoví.

Vydal jsem se k další skupině Indiánů na řece Nelson, vzdálené asi padesát kilometrů. Přespali jsme tam v ubohém wigvamu, do kterého pršelo a padal sníh s deštěm. Byla v něm zima. Ale i zde chtěli Indiáni slyšet evangelium, takže jsem zapomněl na své tělesné nepohodlí. Devatenáct se jich nechalo pokřtít. Jeden šikovný muž na shromáždění promluvil: „Důvod, proč jsem se nechal pokřtít, je tento: Misionář mi otevřel uši. Jeho slovo se dotklo i mého srdce. Řekl, že zemřelé děti byly odneseny do lepší země v nebi. Moji maličcí odešli a mé srdce je zarmoucené. Toužím se s nimi znovu setkat. Proto chci žít tak, abych je mohl ještě obejmout a být s nimi napořád.“

Je nasnadě, že jsem si Indiány od řeky Nelson oblíbil. Navštěvoval jsem je pak dvakrát ročně, dokud se jeden bratr ve víře nenabídl, že bude žít s nimi. Jednoho chladného zimního rána nás potěšil příjezd drahého reverenda Johna Semmense. Opustil pohodlnou farnost v Ontariu, aby nám zde pomohl. Přijel uprostřed zimy a velmi trpěl kvůli mrazům a sněhovým bouřím. Během jednoho nočního táboření vichřice srazila strom, který padl těsně vedle něj. Nicméně se mezi Indiány stal velmi oblíbeným a obětoval jim mnoho let oddané práce. I u nás doma byl oblíbeným hostem. Naše názory ohledně pomoci Indiánům se shodovaly. Jméno bratra Semmense bude navždy spojováno s misií u řeky Nelson. Byl velmi houževnatý – musel se naučit jejich jazyk a přizpůsobit se jejich kočovnému způsobu života.

Často jsme společně vyráželi na dlouhé a náročné průzkumné výpravy. U mnoha táborových ohňů jsme se bavili s kočujícími Indiány. Ušli jsme společně stovky kilometrů, až nám krvácely nohy, a po večeři jsme uléhali pod společné pokrývky. Nezapomenu na cestu do Winnipegu na výroční církevní shromáždění. Zpáteční cesta byla děsná. Z Winnipegu jsme vyrazili s těžce naloženými saněmi. Vyměnili jsme černé šaty za kožené obleky. Náš hostitel, pan Sifton, po letech uvedl, že seděl a plakal při pomyšlení na náš odjezd v mrazivé noci. Ještě před východem slunce jsme zastavili poblíž Willow Islands, kde jsme posnídali. Zima se chýlila ke konci, a tak nám odraz slunečních paprsků od zasněžené pustiny působil sněžnou slepotu. Přesto jsme spěchali dál.

Zhruba třicet kilometrů od řeky Berens nás zastihla další noc. Nemohl jsem se smířit s myšlenkou na spaní venku, když je domov tak blízko. U Saulteaux Odžibwejů jsme totiž měli novou misii. Povzbudil jsem Indiány i bratra Semmense: „Odvahu, muži! Ještě kousek! Je krutý mráz a domov tak blízko.“ Drahý Semmens byl však zcela vyčerpaný. Svalil se na zledovatělý povrch jezera a vzdechl: „Dejte mi deku a kousek pemikanu a nechte mě tady. Už nemůžu. Vy ostatní máte manželky a děti. Já nemám nikoho. Dál už nemůžu. Z popruhů sněžnic mi krvácejí nohy. Zůstanu tady. O mě se nestarejte.“

Já se necítil o moc lépe, ale snažil jsem se tvářit statečně: „Ne, to rozhodně ne! Nenecháme tě tady! Jedeme dál a ty s námi! Ještě před svítáním nás čeká pod střechou dobré jídlo a teplá postel.“ Nicméně bylo třeba se o bratra postarat. Dobře jsme ho zabalili do kožešin, připoutali na saně a pod hlavu mu dali malý polštářek.

Byli jsme všichni hrozně unavení. Do misie jsme dorazili až po půlnoci. Pan Semmens naštěstí většinu cesty prospal. Avšak dobrá večeře, horká koupel a dlouhý, sladký spánek bez snů trvající do poledne následujícího dne mu úžasně dodaly sílu. Jeho první slova po probuzení byla: „Ó, Egerte, jsem tak rád, že jsi mě tam nenechal bídně zahynout.“ Dnes v plné síle, s dobrou manželkou a dětmi, vykonává chvályhodnou službu. Co se týče jeho tělesné síly, duševních schopností a naprostého oddání práci, je nepřekonatelný.

Cestou jsme museli řešit ještě jeden problém. Jedna z mých fen, Muff, ctižádostivá bernardýnka – dar od paní Andrew Allenové z Montrealu –, si během cesty zlomila klíční kost. V takovém případě se pes obvykle okamžitě utratí. Muff však byla cenná a já věřil, že se uzdraví. Upravil jsem sáně tak, aby se na nich mohla svézt. Rychle si na to zvykla a já si pak řádně zaběhal. O jednoho psa ve spřežení méně a s novým nákladem byl mému ježdění konec. Když jsme tábořili, vyčistil jsem kus země od sněhu, rozprostřel na ní bizoní kůži a na ni Muff uložil. Peleh jsem obložil zavazadly, aby byla v závětří.

Jedním z prvních Indiánů v Norway House, který upoutal mou pozornost, byl důstojně vypadající starý muž neobvykle vysokého vzrůstu. Jeho vzhled byl patriarchální. Přivítal nás moc srdečně a nazval nás svými dětmi. Byl velmi starý, a přestože to měl na nedělní bohoslužbu daleko, vždy přišel. Pozvali jsme ho na oběd. Byl za to velmi vděčný a řekl, že díky tomu zůstane i na odpolední bohoslužbu. Byl ušlechtilý, a tak jsme mu nabídli oběd každou neděli.

U Indiánů je všeobecně známo, že nevědí, kolik jim je let. Tento stařík mohl mít odhadem přes sto let. Už před padesáti lety mu ve vesnici říkali dědečku. Podle záznamů Hudson's Bay Company ho můžeme s jistotou řadit mezi stoleté. Patřil mezi první pokřtěné a zůstal neochvějný. Během mé mise jsme se důvěrně seznámili a vedli mnoho duchovních dialogů. Měl vynikající paměť. Jednou jsem ho oslovil: „Mismisi („dědečku“), pověz mi něco o starých kouzlech a náboženstvích. Možná o tom jednou něco napíšu.“

Tvář milého staříka se zachmuřila. Zavrtěl hlavou a mlčel. Já na něj naléhal s přesvědčením, že díky svému pokročilému věku musí mít o čem vyprávět. On se posadil do křesla, opřel si lokty o kolena a tvář skryl v dlaních, jako by se ponořil do snění. Čekal jsem několik minut. Ticho se stalo téměř nesnesitelným, a tak jsem vesele řekl: „No tak, dědečku, čekám.“

Najednou vyskočil s paží nataženou jako řečník: „Misionáři! Můj starý život je zlý sen a strašná nemoc, která mě nutí křičet bolestí. Snažím se ho zapudit a zapomenout. Nežádej mě, abych o něm mluvil. Nemohl bych spát a byl bych nešťastný.“ Odložil jsem notes a tužku a dál už starce neobtěžoval.

Následující neděli na společenství dědeček promluvil: „Misionáři, chtěl jsi, abych mluvil o svém starém náboženství. Nemohl jsem to udělat. Byl to můj nepřítel. Jen mě to činilo nešťastným. Proto jsem ho vyhnal ze svého života i ze srdce. Kéž bych ho mohl vymazat i ze své paměti! Jsem vděčný za nové poznání.“

Dědeček měl početnou rodinu. Několik synů bylo čestných a vynikajících mužů. Nejmladšího z nich, Edwarda, jsem pokřtil. V červenci 1889 byl ve Winnipegu vysvěcen do kněžského řádu. Martin, další z jeho synů, patřil k mým nejoblíbenějším průvodcům. Byl po celá léta mým věrným společníkem na cestách – v létě v březové kánoi a v zimě za psím spřežením. Mnohokrát jsme hleděli smrti do očí, ale on se nikdy nezachoval jako zbabělec. Ve chvílích, kdy i misionář zapochyboval, on zůstal neochvějný. V takových situacích zpíval:

„Odevzdej své obavy větru,
doufej a nedej se odradit.
Bůh slyší tvé vzdechy a počítá tvé slzičky.
Pozvedne tvou hlavu.
Přes vlny, mraky a bouře
ti něžně proklestí cestu.
Posečkej tuto noc
a trable skončí radostným dnem.“

Dalším jeho synem byl Samuel, odvážný vůdce a skromný křesťan. On vedl naši dobře vybavenou výpravu po velké řece Saskatchewan na pomoc tamějším bělochům.

Jednoho dne svolal ctihodný kmet celou svou rodinu a kmen, který vedl. Oznámil, že očekává svůj brzký odchod. I když byl stále v dobré kondici, měl předtuchu o konci svého života. Povolal mě, abych jmenoval jednoho z jeho synů náčelníkem. Odpověděl jsem: „Stále jsi tady. Nechceme o tebe přijít. Máme tě rádi. Proč bys měl odstoupit?“ Podivný výraz v jeho tváři mi napověděl, že své rozhodnutí nezmění. „Brzy odjedu a rád bych měl před odjezdem všechno vyřízené. Byl bych rád, kdyby se po mně ujal vedení William, pokud se na tom shodneme.“ Jelikož byl William výjimečným mužem, nic jsem nenamítal. Následujícího dne svolal všechny, kteří se zřekli pohanství stejně jako on. Bylo jich dost.

Podle tamního zvyku si lehl a přikryl se dekou, jako by si chtěl zdřímnout. Všichni shromáždění to respektovali a ztichli. Pak zemřel. Netrpěl žádnou nemocí a nikdy si na nic nestěžoval. Jeho mysl byla jasná. Uložili jsme jeho ostatky na malém hřbitově.