Na kánoi a za psím spřežením - John Semmens - Nahkohe

Jednoho chladného zimního rána nás potěšil příjezd drahého bratra a spolupracovníka v díle, reverenda Johna Semmense. Ten opustil pohodlnou farnost v Ontariu a přijel mi pomoci v díle. Už na počátku své misijní práce okusil nějaká trápení, která k takovému životu patří. Přijel do Norway House během tuhého mrazu a hodně cestou mrzl a překonával sněhové bouře. Jedné noci dokonce vichřice srazila velký strom, a ten spadl těsně vedle něj. Naštěstí se mu cestou nic nestalo.
Byl to člověk, kterého si indiáni velmi oblíbili a on se jim mnoho obětavě věnoval. I nám jeho přítomnost udělala velkou radost. Ten laskavý a oddaný mladý byl pro naši domácnost povzbuzením. A měl jeden velký cíl. Poskytnout indiánům, co největší dobro. A naštěstí jsme se shodovali v názorech na naší práce a vzájemně se doplňovali s loužili ve vzájemné harmonii.

Jméno bratra Semmense bude navždy spojováno s misií u řeky Nelson, neboť byl prvním misionářem, který byl ochoten s indiány kočovat. Díky tomu i hodně vytrpěl. Kočovný způsob života zpomaloval jeho práci. Zpočátku neuměl jejich jazyk, a ne vždy měl tlumočníka. Přesto vytrval a uspěl.

Nebude zde uvádět nic z jeho mnoha dobrodružství. Věřím, že z jeho pilného vzejde jeho vlastní práce, která obohatí misijní literaturu. Často jsme spolu vyráželi na dlouhé a náročné průzkumné výpravy. U mnoha táborových ohňů a v mnoha wigvamech jsme hovořili s indiány a snažili jsme je přivést na víru. Urazili jsme stovky a stovky kilometrů a s krvácejícími nohami jsme ulehali pod společné přikrývky a snažili se usnout. Nezapomenu na cestu na okresní shromáždění do Winnipegu. Oddělili jsme se od naší skupiny a díky rychlému postupu jsme dorazili do útulného domova našeho předsedy, reverenda George Younga. Na rozdíl od ostatních jsme unikli strašlivé sněhové bouři, v níž ostatní tolik trpěli. Cesta zpět byla ovšem už horší. Z Winnipegu jsme vyrazili v sobotu odpoledne s těžce naloženými saněmi. Neděli jsme strávili u pana Siftona nedaleko Selkirku. Byli jsme srdečně přivítali a dobře si odpočinuli. Když hodiny odbily půlnoc, vyměnili jsme černé šaty za kožené obleky. Zapřáhli jsme psy a pozdní večeři se rozloučili pod hvězdami se vydali na dlouhou cestu směrem na daleký sever. Cesta pana Semmense měla skončit jedenáct set kilometrů od severního pólu. Pan Sifton mi o několik let později vyprávěl, že jim bylo velmi smutno, při pomyšlení na naši půlnoční mrazivou cestu.

Před východem slunce jsme poblíž Willow Islands posnídali. Zima se chýlila ke konci, a tak odraz zářivých slunečních paprsků na oslnivě bílém zasněženém poli u řeky Winnipeg nám působil mírnou sněžnou slepotu. Přes omezené vidění jsme přesto spěchali dál. Zhruba třicet kilometrů od řeky Beren nás zastihla noc a já nechtěl znovu nocovat v chladném táboře. Byli jsme totiž poměrně nedaleko novou misii u Saulteaux Odžibwejů. Řekl jsem bratru Semmensovi a dvěma indiánům: „Odvahu muži! Ještě kousek! Nebudeme zastavovat, když v tom krutém mrazu, když máme nocleh tak blízko.“ Indiáni byli rádi, ale drahý Semmens byl už zcela vyčerpaný. Svalil se na zamrzlý povrch jezera a vydechl: „Hoďte na mě deku a nechte mi tu trochu pemikanu. Už neudělám ani krok. Vy ostatní máte manželky a děti, ale já nikoho. Dál už nemůžu. Z nohou mi teče krev. Zůstanu tady. O mě se nestarejte.“ Já jsem se necítil o moc lépe, ale snažil jsem se tvářit statečně, a tak jsem řekl: „V žádném případě tě tady nenecháme. Jdeme společně dál a před svítáním tě čeká dobré jídlo a teplá postel.“ Zabalili jsme Semmense do kožešin, uložili na sáně a pod hlavu mu dali malý polštářek. Únava nás zpomalovala a do misie jsme dorazili, až po půlnoci. Pan Semmens naštěstí většinu cesty prospal. Dobrá večeře, horká koupel a dlouhý sladký spánek bez snů až do poledních hodin ho postavil opět na nohy. Když za námi přišel do kuchyně, jeho první slova zněla: „Ó Egertone, jsem tak rád, že jsi mě tam nenechal bídně zahynout na ledu!“ Ten dobrý muž se nakonec oženil a má děti. Dodnes věrně slouží. Svou fyzickou silou a duševními schopnostmi a oddaností, je pro indiány neocenitelný.

Cestou jsme ještě měli trable s mou fenkou Muff. Nádhernou bernardýnku mi darovala paní Andrew Allenová z Montrealu. Žel to dobré zvíře si žel zlomilo klíční kost. Za takových okolností se zraněné zvíře ihned utratí, avšak to jsem nemohl připustit. Muff pro mě byla moc cenná fena a pořád existovala naděje na její uzdravení. Upravil jsem saně tak, aby mohla na nich jet a ona si na to brzy zvykla. Pro mě to však znamenalo více namáhavého běhu. Za takových okolností jsem se nemohl s oslabeným spřežením a těžkými saněmi vozit. Na noc jsme jí udělali speciální pelech. Odhrabali kus sněhové plochy a vystlali to bizoní kůži. Kolem jsme rozložili nějaký ten náklad, aby byl pes v závětří.

V Norway House upoutal mou pozornost důstojně vypadající starý muž. Byl neobvyklé vysoký a byl to jeden ze zdejších pokřtěných indiánů. Nazýval nás svými dětmi. Jelikož byl pokročilého věku, musel na nedělní ranní mši urazit dlouhou cestu. Po mé první bohoslužbě jsme ho pozvali na oběd. Byl za to velmi vděčný, poněvadž mohl zůstat i na odpolední, čehož jsem si velmi vážil. Byl to přirozený gentleman. Nakonec u nás obědval každou neděli. Jelikož indiáni neřešili něco takového, jako jsou narozeniny, nebyl znám jeho věk. Nicméně musel mít více než sto let, neboť padesátníci si ho z mládí pamatují, jako „dědečka.“ Navíc jeho jméno figurovalo v záznamech Hudson Bay figurovalo osmdesát let.

Byl duchovním vůdcem své skupiny. Věrně a dobře se o ní staral. Pokud se někdo nedostavil na shromáždění, věděl to už dopředu, i když dotyčný bydlel několik kilometrů daleko. Velmi dobře jsme se poznali a rozhovory s ním byly požehnané. Jednou jsme se bavili o různých tématech, kdy přišla řeč na různé víry. Jelikož měl velmi dobrou paměť, býval největší autoritou ohledně starých indiánských náboženství. Vytáhl jsem zápisník a tužku a povídám: „Mismisi“ (Dědečku), „rád bych, abys mi popovídal něco o tvém starém náboženství a kouzlech s ním spojených. Chtěl bych o tom jednou napsat knihu.“ Jeho tvář se zachmuřila a negativně zavrtěl hlavou. Přesto jsem na něj naléhal. Argumentoval jsem tím, že vhledem k jeho věku má o čem vyprávět. Jednoho dne se přece jen usadil do křesla, opřel si lokty o kolena, skryl tvář v dlaních. Zdálo se, že sní.

Čekal jsem několik minut, neboť všude panovalo ticho a klid. Jeho rodina zaslechla mou otázku a začala se o ni intenzivně zajímat. Ticho se stalo téměř nesnesitelným, a tak jsem vesele řekl: „No tak, dědečku, čekám, abych si zapsal, co mi chceš říct.“ Najednou vyskočil s takovou energií, až nás to všechny překvapilo. Řečnicky napřáhl ruku a promluvil: „Misionáři! Ten starý hříšný život je noční můra. Zlý sen a strašná nemoc nutící tě křičet bolestí. Snažím se ho zapudit. Zapomenout na něj a vymazat z paměti. Prosím nežádej mě na něj vzpomínat. Nemohl bych spát. Byl bych nešťastný.“

Pochopil jsem, odložil zápisník a tužku a dál už na staříka nenaléhal. Následující neděli jsme měli v kostele společenství. Jedním z prvních veřejných řečníků byl ctihodný dědeček: „Misionáři, žádal jsi, abych mluvil o svém dřívějším náboženství. Nemohl jsem. Bylo mým nepřítelem. Činilo mě nešťastným. Proto jsem ho vyhnal ze svého života a ze srdce. Kéž bych ho mohl vymazat i z paměti! Avšak vzpomínka na něj mi pomůže posílit mou novou víru.“ A on posléze vyprávěl. Ctihodný patriarcha měl početnou rodinu. Několik synů, čestných a výjimečných.

Musím bez jakýchkoli pochyb uznat, že reverend James Evans patřil k nejvýznamnějším misionářům našeho věku. Lze o něm s naprostou jistotou říci: „Zatímco ostatní si vedli dobře, on je všechny předčil.“ Svou horlivostí, hrdinskými činy, taktem, který nikdy nezradil ani v nejtěžších chvílích. Byl jedinečný. Nikdy snad nepodlehl skleslosti a jeho víra byla neoblomná. Zkrátka jedinečná osobnost. Kdyby se sepsaly všechny jeho životní příběhy, vyrovnaly by se napínavým zážitkům lovců kožešin. V regionu snad neexistuje žádná významná misie, která by nevznikla bez jeho přičinění. A že je to náramné velké území. Táhne se od severních břehů Hořejšího jezera až k Ultima Thule za vodami jezer Athabasca a Slave. Tam polární záře pořádá velkolepý karneval duhových tanečních rejů. Patří k němu krásné prérie kolem í řek Bow a Saskatchewan a pokračuje až po bažiny a neúrodné oblasti Hudsonova zálivu. Zahrnuje ještě krásné a úrodné povodí řek Red a Assiniboin a podhůří Skalistých. Zde všude působil James Evans.

U nejednoho táborového ohně a v nejednom wigvamu dosud žijí staří indiáni, kterým se rozjasní jiskérka v očích, když vzpomínají na toho muže. K víře přivedl desítky indiánů. Rád jsem naslouchal vyprávění starých indiánských psovodů, jako byl Papanekis, Henry Budd a jiným. Byly to napínavé příběhy. Některé byly o zázračných záchranách a jiné byly tragické. Všechny prožité s „Nistum Ayumeaookemou“ - „Prvním misionářem.“ Psovodi rádi vzpomínají na misionářovo psí spřežení. Polovina z nich byli psi a polovina vlci. S nadšením vyprávěli o jejich úžasné rychlosti a vytrvalosti i divokosti. Když byly extrémně mrazivé noci, jeho psi si lehli na záda a zvedali vzhůru tlapky s nevyslovenou prosbou vlněné psí botičky.

Jeho výpravy na kánoi často trvaly mnoho týdnů během, kterých překonal tisíce kilometrů. mil. Žádná řeka pro něj nebyla dostatečně divoká a žádné jezero příliš bouřlivé. Nic ho nemohlo zastavit. Indiány hledal i v těch nejvzdálenějších končinách a kázal. Stále hledal nějaká vylepšení pro zvýšení rychlosti. Postavil si plechovou kánoi, které Indiáni říkali „Světelný ostrov,“ poněvadž výrazně odrážela sluneční paprsky. Vozil s sebou pájku na rychlou opravu děr.

Evans sám plul v březové kánoi z Toronta lodí přes Thunder Bay až do Norway House. Někdy spolupracoval s misionáři Barnleyem a Rundlem z anglické wesleyánské církve. Evans léta působil v Kanadské metodistické církvi. S reverendem Williamem Casem úspěšně působil mezi indiány v provincii Ontario. Když se Anglická wesleyánská církev rozhodla působit mezi vzdálenými kmeny Hudsonova zálivu, reverend Evans měl věci na starost. Aby se dostal do Norway House, musel být jeho majetek přepraven z Toronta do Anglie a odtud dále York Factory v Hudsonově zálivu a odsud po vodě do Norway House. Než dorazil na místo musel být sedmdesátkrát vyložen a nesen přes portáže kolem vodopádů a peřejí.

Velkým životním dílem pana Evanse je nepochybně vynález toho, co je dnes známé jako „Cree syllabic characters“ (Kríjské slabikové znaky). Kríové jsou lovci a jsou neustále v pohybu stejně jako zvířata, která loví. Dnes rozbijí tábor na místě, kde se dobře rybaří a za dva týdny mohou být daleko v hlubokých lesích. Táhnou za stády sobů, nebo se zdržují na březích potoků u bobřích hrází. Nepřipadalo v úvahu, aby se učili čtení klasické angličtiny. Evans vymyslel řadu fonetických znaků. Každý znak představuje jednu slabiku, proto není třeba učit se pravopis. Jakmile si osvojí abecedu a několik doplňkových znaků, z nichž některé představují souhlásky, jiné aspirované hlásky a některé částečně mění zvuk hlavního znaku, může indiánský student číst i Bibli. Zpočátku samozřejmě pomalu, ale za pár dní s překvapivou lehkostí a přesností. Tuto abecedu zvládnou indiáni každého věku a pohlaví. Pro Evanse bylo obtížné abecedu zdokonalovat a prakticky uplatňovat. Byl stovky kilometrů daleko od civilizace a měl k dispozici opravdu málo prostředků. Přesto slovo „neúspěch“ pro něj neexistovalo. Podařilo se mu získat tenké olověné pláty, které vyztužovaly čajové bedny obchodníků s kožešinami. Roztavil je na malé ingoty a z nich vyřezal první písmenka. Inkoust vyrobil ze sazí a papír nahradila březová kůra. S velkou vynalézavostí sestrojil tiskový lis a práce mohla začít.

Úžas a radost indiánů byla veliká. Skutečnost, že kůra „mluví“, je pro ně zkrátka úžasná. Nejprve vytiskl úryvky z evangelií a poté některé z krásných chvalozpěvů. Zpráva o tomto vynálezu se dostala k Wesleyan Home Society, a ta poskytla velkorysou pomoc. V Londýně byla odlita dostatečná zásoba písmen a ty byly spolu s kvalitním tiskovým lisem, nezbytným vybavením a velkou zásobou papíru, byla odeslána do misie. Celá léta byla misie významným tiskařským centrum, odkud se části Božího slova šířily mezi kočovnými kmeny. V pozdějších letech převzala tuto práci Britská biblická společnost.

Dnes všechny církve provozující misie v této obrovské zemi více či méně využívají vynález pana Evanse. Pro kmeny hovořící rozdílnými jazyky, byly znaky upraveny. Moravští bratři je dokonce s velkým úspěchem používají v Grónsku mezi Eskymáky. Když byl lord Dufferin generálním guvernérem Kanadského dominia, pozval nás do Ottawy k němu na návštěvu. S misionářem panem Crosbym a dvěma dalšími z Britské Kolumbie jsme pozvání vyhověli. Lord Dufferin se pana Crosbyho vyptával na Britskou Kolumbii a s potěšením vyslechl zprávy o jeho velkém úspěchu. Po živé rozmluvě indiánech ze Severozápadního teritoria se mě zeptal na misijní práci mezi nimi. Zdálo se, že ho mé odpovědi potěšily. Vyjádřil upřímnou starost o divoké indiány. Ukázal jsem mu Nový zákon v jazyce Krí a vysvětlil mu princip indiánské abecedy. Nesmírně ho zaujal. Vyskočil a spěšně šel pro pero a inkoust a žádal, abych mu napsal celou abecedu. S živostí, která pro něj byla tak typická se Jeho Lordstvo okamžitě začalo učit.

Jakmile si uvědomil, jak je to jednoduché a hodí se pro zamýšlený účel, byl nadšený. Za krátko se naučil přečíst část Otčenáše. Vstal a zvolal: „No tak, pane Youngu, jaké je to požehnání pro lidstvo, že ten člověk tuto abecedu vynalezl! Sám se pokládám za jakéhosi literáta a snažím se prostřednictvím četby držet krok s realitou, ale o tomhle jsem nikdy předtím neslyšel. Je škoda, že národ udělil mnoha lidem titul, penzi i místo posledního odpočinku a pomník ve Westminsterském opatství, ačkoli z poloviny neudělali pro své bližní, jako onen misionář.“ Lord se ještě zeptal: „Kdo jste říkal, že je autorem těchto znaků?“

„Reverend James Evans,“ odpověděl jsem.

„Proč jsem o něm doposud neslyšel?“

„Můj pane, možná proto, že to je velice skromný a nenápadný metodistický kazatel.“

S úsměvem reagoval: „To by mohlo být ono.“

Pan Evans vždy dbal na to, aby nově pokřtěni indiáni okamžitě pochopili všechny jejich povinnosti nového života. Vědom si zhoubného vlivu „ohnivé vody“ na ubohý indiánský lid, jeho společenství muselo úplné abstinovat. Tak by to mělo být v každé misii. V následujících letech jsme díky jeho úsilí viděli dobré výsledky jeho práce. Žel mnohé a těžké byly zkoušky a záhadné pronásledování, které musel tento dobrý muž snášet. Ano, jelikož byl tak úspěšný a svědomitý, postavili se někteří církevní činitele a obchodníci proti němu. Stali se jeho bezohlednými nepřáteli, místo toho, aby ho podporovali. Evans totiž dbal na to, aby indiáni světili neděli a odpočívali. Krátkozrací zaměstnavatelé si ovšem neuvědomili tolikrát prokázanou pravdu, že ti, kdo odpočívají jeden den v týdnu, vykonají více práce, než ti, kteří dřou vkuse. Nebudu zacházet do podrobností. Většina hlavních aktérů už je na pravdě Boží. Avšak tyto kruté útoky na misionářovu pověst ho nedokázaly odradit. Každý rok urazil na celém severu tisíce kilometrů, a to vše na kánoi a za psím spřežením. Nevím, zdali si to dokáže milý čtenář představit. Kolik útrap a utrpení to obnášelo. I mezi námi je jenom těch, kdo o tom něco ví.

Nyní už ten věrný muž není mezi námi, ale duchem je stále mezi námi. Psát o něm a o jeho díle je dílem lásky. Kéž by pero nějakého šikovného spisovatele mohlo zapsat jeho životopis. Já bych se chtěl zmínit pouze o jedné smutné události z jeho misionářského života, a to náhodná směr jeho tlumočníka Josepha Hasseltona.

Jednoho roku se Evansovi doneslo, že se jezuité snaží proniknout do oblasti řek Athabasca a Mackenzie se snahou získat tamní indiány. Evans je už navštívil a shledal, že touží po pravdě. V obavě, aby nebyli odvedeni od jednoduchosti evangelia, rozhodl se tam rychle vydat kánoi. Chtěl tam být dříve nežli jezuité. Ti cestovali obvyklou cestou po řece Saskatchewan, poté pokračovat přes portáž a sjeli po vodních tocích k Severnímu ledovému oceánu. Evans měl v plánu použít vydat se takzvanou „Zadní cestu,“ tedy plout částečně po řece Nelson, odbočit na západ a pokračovat přes rozsáhlou síť jezer, řek a portáží. Na cestě ho doprovázel jeho věrný tlumočník. Patřil k nejvýznamnějším severním indiánům své doby. Muže, jenž ovládal téměř všechny tamní indiánské jazyky. Byl rovněž horlivým křesťanem. Sebou měli ještě jednoho indiánského společníka, který mě informoval, o tehdejších událostech.

Jakmile se vydali na tu několika týdenní klopotnou cestu, šlo to zpočátku dobře. Pádlovalo se jim lehce a měli víru v úspěch svého konání. Jednoho rána pluli po velké řece Nelson, když tlumočník Hasselton hlásil: „Vidím nějaké kachny tamhle v rákosí břehu. Podej mi pušku.“ V těchto malých kánoích se pušky ukládají na záď hlavněmi nasměrovanou ven, aby se předešlo nehodám. Třetí společník rychle zbraň zvedl a podal jí panu Evansovi. Ten ani neotočil hlavu a soustředěně pátral po kachnách. Puška neměla pojistku, a jakmile se jí misionář chopil, dotkl se nešťastnou náhodou spouště. Zbraň spustila a střela rovnou zasáhla tlumočníka do hlavy. Byla to strašná nehoda. Muži přistáli, aby nešťastníka uprostřed divočiny pohřbili.
Vzhledem k okolnostem se muži vydali na zpáteční cestu do misie. Bylo to pochmurné cestování. Tlumočník byl jediným křesťanem mezi jeho příbuznými. To byli divocí pohané se špatnou pověstí a krevní msta je jejich krédem. Kvůli pomstě dochází k mnoha zbytečným krveprolitím, přesto se Evans rozhodl, že jim řekne pravdu bez ohledu na následky. Věděl, jak indiáni jednají ohledně smrti jejich příbuzných. Často udeří dříve, než se dozví všechny okolnosti. Evans v misii sepsal závěť a pokyny ohledně jeho práce pro případ, že by se nevrátil. Rozloučil se zdrcenou rodinou, která ho přesvědčovala, aby nikam nejezdil. On přesto na nic nedbal a vydal se možná na svou poslední cestu.
Když vstoupil do wigvamu rodičů svého bývalého tlumočníka, svěřil se jim o svém zlomeném srdci a vysvětlil proč. Zatímco popisoval tu tragickou událost, padala v chatě rozhněvaná slova a muži začali sahat po zbraních. Misionář byl tak nešťastný, že mu bylo téměř jedno, zdali ho zabijí. Sedl si na zem a čekal na rozsudek. Horkokrevní válečníci ho chtěli hned zabít. Ti starší a moudřejší rozhodli, aby byl přijat do rodiny zabitého. Měl rodičům nahradit mrtvého syna. Obřad adopce trval několik dní. Evans přijal za své indiánské jméno rodiny a on se stal jejich dobrým synem. Oni ho políbili a chovali se k němu pěkně. On jim pak z misie posílal dary a po celý svůj život se o ně dobře staral. Ačkoli to dopadlo dobře, Evans na to nikdy nezapomněl. Dost to ovlivnilo jeho povahu. Svůj zármutek chtěl pohřbít ještě větším pracovním nasazením.

Odjel také do Anglie, aby získal větší podporu ve prospěch blaha indiánů. Pořádal přednášky, na kterých živě vyprávěl o svých dobrodružstvích. Třiadvacátého listopadu roku1846 promluvil v Keelby v Lincolnshire. S ženou byl ubytován v soukromé domácnosti. Zatímco si večer povídali o různých tématech, paní Evansová se jednu chvíli obrátila k manželovi pohodlně usazenému ve velkém křesle: „Můj drahý, mám takové podivné tušení, že už nikdy neuvidíme Norway House a naše věrné indiány.“ On jí klidně odpověděl: „Proč by tě to mělo trápit, má drahá? Nebe je z Anglie stejně blízko jako z Ameriky.“ Dámy si pak popřály dobrou noc, zatímco já si s naším hostitelem ještě chvíli povídal. Když se ten dobrý muž na něco pana Evanse zeptal a nedostal odpověď, odvrátil se od krbu a podíval se misionáře. Nejprve si myslel, že usnul, ale Evans nedýchal. Zjistil, že misionář zemřel. Jeho výmluvný hlas navždy utichl. Indiáni v severních divočinách budou marně čekat na svého dobrého přítele. Ačkoli od jeho smrti uplynulo mnoho let od doby, kdy měl u táborového ohně své poslední kázaní. Indiáni stále na něj s láskou vzpomínají.

Když se vydával na sever k pohanským kmenům, učil jsem je číst Boží slovo. Tam, stovky kilometrů od nejbližší civilizace jsou prostředky velmi omezené. Přesto u táboráku, nad kterým se v kotli vařilo medvědí maso či bobří maso, jsem pomoci ohořelého klacíku psal na skálu značky. Trpěli jsem je učil a oni se ochotně učili a měli radost. A to vše díky oddané práci pána Johna Evanse.