na kánoi a za psím spřežením - Blizard - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

na kánoi a za psím spřežením - Blizard

Dějiny Želvího ostrova > Na kánoi a za psím spřežením

Když jsme podnikali na saních dlouhé výpravy, byli našimi věrnými společníky stateční psi. A na těchto výletech jsme nejednou zažili blizard. Tomu, kdo osobně sněhovou bouři v severozápadní a severní divočině nezažil, je téměř nemožné poskytnout její uspokojivý popis. Velmi se liší od jiných bouří. Pohybuje se v neustále se vířících malých sněhových vírech. Je téměř nemožné určit, z jakého směru vítr skutečně vane. Neustále vám fičí do tváře a jemné, suché a tvrdé vločky nemilosrdně oslepují. Zaplní nos i uši a není před ní úniku. Jednou u jezera Winnipeg se na nás jedna taková bouře valila. Vypadala jako hustá mlha valící se od moře. Jen málokdo dokáže ve sněhové vánici udržet kurz. Většina lidí brzy ztratí orientaci.

Při jedné z návštěv divokých indiánů jsme opět jeli přes jezero Winnipeg. Mí indiánští společníci jeli napřed, aby na břehu rozbili tábor a připravili večeři. Já se plahočil na sněžnicích kilometry pozadu. Náhle se ze severu přihnala s ohromnou zuřivostí vichřice. Šel jsem co nejrychleji dál a brzy ztratil orientaci. Sundal jsem si jednu sněžnici a upevnil ji do díry vyřezané do ledu. Chtěl jsem kolem ní chodit, abych nezmrzl. Naštěstí jsem záhy zaslechl výkřiky indiánů. Když shledali, v jaké šlamastyce jsem se ocitl, riskovali vlastní životy, aby zachránili ten můj. Zůstali jsme v táboře několik hodin, dokud vánice nevyčerpala svou zuřivost, a pak jsme pokračovali dál.

Mimo jiné jsem byl v té době svědkem odporného rituálu pojídání psů.

Jednou mě ze sněhové bouře zachránil můj úžasný pes Jack. Opět jsem byl na jedné z dlouhých zimních cest a hodlal navštívit několik malých kmenů na východním pobřeží jezera Winnipeg. Misionáři tam byli vždy vítáni. Tamní krajina je velmi divoká a drsná a zcela odlišná od krásných prérií severozápadu. Abych omezil výdaje, vyrazil jsem pouze s jedním mladým průvodcem. Byl jsem přesvědčen, že to zvládneme, vždyť jsem v této zemi strávil již několik let a čelil mnoha bouřím.

Každý jsme jeli na vlastních saních. Mým vůdčím psem byl mazaný eskymácký pes Koona. V překladu je to „sníh“, protože byl tak bílý. To jméno mu sedělo. Další tři psi mého spřežení byli z Ontaria. Dva byli dary od senátora Sanforda z Hamiltonu. Třetího mi laskavě poslal doktor Mark z Ottawy. Druhé spřežení řízené Alecem tvořilo několik bystrých bernardýnů, které mi laskavě obstaral pan Ferrier z Montrealu. Největší a nejvytrvalejší byl Jack z Hamiltonu.

Toho dne jsme brzy ráno opustili lesní tábor a s pohledem upřeným na sever jsme doufali urazit alespoň devadesát kilometrů po zamrzlém Winnipegu. Zpočátku jsme uháněli dost rychle, přičemž jsme se orientovali podle vzdálených pobřežních výběžků. Nekopírujeme pobřeží, neboť má mnohé zálivy. Jedeme přímo a za orientační body nám slouží pobřežní výběžky. Zálivy mohou zasahovat mnoho kilometrů do vnitrozemí a některé jsou široké až padesát kilometrů. Psi jsou na tyto dlouhé cesty a jejich práci tak zvyklí, že nepotřebují průvodce běžícího vpředu a instinktivně postupují od jednoho bodu k druhému s ohromnou přesností.

Cestovali jsme hodiny za silného mrazu. Zahřívali jsme se tak, že jsme občas seskočili ze saní a běželi, dokud jsme necítili v těle teplo. Pak se přihnal silný vítr a vzduch byl v tu ránu naplněn suchým sněhem. Cestování bylo rázem mnohem nepříjemnější. Vichr přešel ve vichřici a v opravdovou severozápadní sněhovou bouři na jezeře Winnipeg. V tu chvíli jsme byli mnoho kilometrů od břehu. Nejrozumnější by bylo hned prudce odbočit na východ a co nejrychleji vyhledat úkryt lesa. Ovšem záliv, který jsme zrovna překonávali, byl příliš hluboký a mys před námi nám připadal stejně vzdálený. Rozhodli jsme se riskovat a jet přímo. Abychom se neoddělili, přivázal jsem takzvané „zadní lano“ od mých saní k obojku Alecova vedoucího psa.

Ani po několika hodinách se neobjevila žádná známka po pevnině. Začali jsme si myslet, že s námi vrtošivá bouře hraje jednu ze svých her a zavedla nás daleko na jezero. Zastavili jsme.

„Alecu!“ zvolal jsem. „Obávám se, že jsme zabloudili.“

„Ano, misionáři, určitě jsme zabloudili.“

Museli jsme si přiznat, že nevíme, kde jsme a kterým směrem pokračovat. Shodli jsme se spoléhat na Prozřetelnost, jež povede naše psy. Bylo již po poledni a díky intenzivnímu pohybu v posledních hodinách jsme měli řádný hlad. Z vaku s proviantem jsme vytáhli nějaké mražené jídlo a pokusili se ho sníst. Velmi nám chyběl šálek dobrého horkého černého čaje. Po svačině jsme si řekli, že se nacházíme v krajně nebezpečné situaci. Sněhové vločky nás pálily do očí a o to více nás mátly. Jelikož jsme nedokázali rozeznat východ od západu a sever od jihu, rozhodli jsme se nechat na psech, ať sami určí směr.

Měl jsem v ně velkou důvěru a věřil v jejich instinkty. Spoléhal jsem hlavně na Jacka, toho nejvznešenějšího ze všech, a on nás vskutku nezklamal. Ke svému psovi jsem se choval a mluvil s ním způsobem, který by někteří lidé pokládali za velmi bláznivý. Během běžné cesty se psi krmí jen jednou denně, a to až po zbudování tábora. Nyní to bylo jiné. Během naší svačiny uprostřed oslepující vichřice se kolem nás shromáždili všichni psi. Dali jsme jim také jejich podíl, jelikož panovala velká nejistota, zdalipak někdo z nás ještě bude někdy jídlo potřebovat. Věrný Jack ležel u mých nohou a já na něj promluvil: „Jacku, můj vznešený příteli. Ty víš, že jsme se ztratili a že je velmi pochybné vidět znovu naši misii. Sníh se asi brzy stane naším rubášem a milující oči budou marně vyhlížet náš návrat. Zdalipak se ještě uvelebíš na vlčí kůži před krbem v mé pracovně? Vzchop se, ty starý pse, neboť nyní se musíme spolehnout na tvou inteligenci. Ty jediný nás můžeš dovést do bezpečí!“

Po jídle jsme učinili nezbytné přípravy na cestu. Alec se zachumlal do svého králičího pláště a já mu pomohl bezpečně se usadit na jeho saně. Přivázal jsem „zadní lano“ za své saně, aby se naše spřežení nerozdělila. Potom jsem se sám zabalil do kožešin, jak jen to nejlépe šlo, a zakřičel na psy: „Marchez!“ Jak už jsem řekl, mým vedoucím psem byl Koona. Když jsem zakřičel „vpřed“, Koona otočil hlavu a zmateně se na mě podíval. Čekal spíše zvolání „Chaw“ nebo „Yee“, čili vpravo nebo vlevo. Jelikož jsem sám nevěděl kudy, zavolal jsem na Jacka: „Jeď, Jacku! Jeď, kamkoli se ti zlíbí, a snaž se, jak nejlépe umíš! Já sám nevím kam.“ Jack s neuvěřitelnou sebejistotou vyrazil a Koona s povolenými postroji běžel vedle něj. Neměl problém Jackovi přenechat tu čest vedení.

Psi statečně běželi celé hodiny. Bouře kolem nás zuřila a vyla, přesto Jack ani na okamžik nezaváhal a Koona vytrvale uháněl po jeho boku. Psi za Jackem se nechali strhnout jeho elánem a pomáhali mu svým neúnavným úsilím. Mráz byl ovšem strašný. Bál jsem se, že umrzneme. Jelikož jsme byli zabalení do tolika vrstev, nemohli jsme vedle saní běžet. Ani bychom rychlým psům nestačili. Křičel jsem na svého společníka: „Alecu! Neusínej. Alecu, jestli usneš, možná se už nikdy neprobudíš!“ On mi odpovídal: „Dobře, pane. Pokusím se zůstat vzhůru.“

Tak jsme se díky psům probíjeli tou hroznou bouří. Neúprosné byly ty kruté poryvy severního větru! Nakonec nás zahalily stíny noci. Byla to velmi nepříjemná situace, ale co se dalo dělat? Podléhat skleslosti a zoufalství nemělo cenu. Naopak. Mou duši naplnil pokoj. Dokud je život, je i naděje. Povzbuzoval jsem Aleca i psy. Ti však žádné zvláštní pobízení nepotřebovali a statečně plnili svou povinnost. Černobílou tmou jsme se řítili kdovíkam. Občas jsem neviděl ani na psy.

Asi tři hodiny po setmění psi zrychlili. Svým vzrušením dali najevo, že ucítili v blízkosti břeh a bezpečí. Hned nato nás táhli přes velkou hromadu ledu a sněhu. Byly tam vyřezané díry, ze kterých indiáni celé měsíce čerpají vodu na vaření. Psi prudce odbočili na stezku směrem ke břehu a vytáhli nás po strmém svahu do lesa. Po několika minutách jsme se ocitli uprostřed malého seskupení wigvamů se skupinou přátelských indiánů. Radostně nás přivítali a byli rádi, že jsme nezhynuli v jedné z nejhorších bouří toho roku.

Strávili jsme s nimi tři dny a poté pokračovali v cestě od tábora k táboru. Ti chudí lidé byli velmi rádi, že nás vidí, a vděčně naslouchali Slovu. Měl jsem však pocit, že se má práce poněkud vleče. Nicméně můj okruh působnosti byl větší než celá Anglie a já na něm byl jediným misionářem. Na kánoi a za psím spřežením jsem mohl objet všechna má působiště a odlehlé stanice pouze dvakrát ročně.

V jednom vzdáleném táboře jsem zažil následující smutnou událost. Po vykonání svých povinností jsem se zeptal: „Kde je ten stařík, jehož hlava připomíná sněhovou závěj?“ Jednalo se o bělovlasého staříka, který nechyběl na žádné mé bohoslužbě. Zpočátku se mi stavěl na odpor a vadil jsem mu. Nakonec se přece jen stal upřímným a odhodlaným křesťanem. Ať už jsem do jeho vesnice dorazil v létě na kánoi, či v zimě za psím spřežením, ctihodný stařík mě vždy vítal s velkou radostí. Nestačilo mu účastnit se všech bohoslužeb, on byl jako můj stín. Velmi pozorně naslouchal všemu, co jsem říkal. Bylo skutečně poněkud překvapivé, když jsem se jedné noci před spaním modlil a zaslechl šepot: „Misionáři, modli se v indiánštině tak, abych tě slyšel.“ Ráno byl u mne zase: „Misionáři, prosím. Modli se v našem jazyce nahlas. Chci slyšet, co říkáš.“ Kdo by se divil, že jsem si toho staříka se sněhově bílými vlasy, který tak toužil po Pravdě, oblíbil. Při každé návštěvě jsem zůstal několik dní a byly to věru rušné dny. Touha indiánů po poznání naplnila mé srdce vděčností a bohatě mi vynahradila všechna utrpení a útrapy dlouhých, chladných a nebezpečných cest.

Byl jsem ovšem zklamaný, když jsem nyní svého starého přítele neviděl. Na mou otázku: „Kde je ten stařec, jehož hlava je jako sněhová závěj?“ žel nepřišla žádná odpověď. Lidé sklonili hlavy, jako by truchlili a byli zarmouceni. Znovu jsem se zeptal: „Povězte mi, co jste udělali s tím starcem se sněhově bílými vlasy?“

Pak někdo v jazyce Krí tiše promluvil: „Non pimmatissit,“ což v angličtině znamená: „Není mezi živými.“

Indiáni, kteří dosud nepochopili, že smrt je poražený nepřítel, toto slovo neradi používají, a tak, když mluví o těch, kteří odešli, říkají, že „nejsou mezi živými“. Když jsem se tímto výmluvným způsobem dozvěděl, že můj starý přítel zemřel, naplnil mé srdce smutek. Po krátké pauze jsem se dál ptal: „Povězte mi, jak zemřel.“

Zpočátku se s odpovědí zdráhali. Viděli však, že jsem nejen zvědavý, ale i odhodlaný dozvědět se všechno. Zavedli mě do wigvamu, kde dlela většina starcových příbuzných. Tam povstal jeden mladý muž, dědův vnuk, a vyprávěl následující dojemný příběh: „Misionáři, loni v létě jsi tu byl. Když jsi odplul, ‚Mismis‘ (‚dědeček‘) vážně onemocněl. Po několika týdnech věděl, že nás brzy opustí. Shromáždil nás všechny kolem sebe a řekl nám spoustu věcí. Všechny si nepamatuji. Mluvil mnoho. Toto si však pamatuji: ‚Jak bych si přál, aby se misionář brzy vrátil. Ještě jednou si se mnou popovídal a utěšil mě! Ale on je daleko a moje paměť je špatná. Zapomněl jsem, co mi říkal. Moje tělo chátrá a paměť je špatná. Řekněte mu, že jeho příchod byl jako sluneční paprsky na vodě. Chodil však málo. Já si vše, co říkal, nemohu zapamatovat. Všechny ty dobré věci. To, co bychom měli dělat, mi vyklouzlo z paměti. Ach, kéž by tu byl. Řekni mu, že jsem chodíval na výběžek země táhnoucí se do jezera a vyhlížel ho. Ale nepřijel. Řekni mu, že od počátku zimy naslouchám, zdali nezaslechnu cinkot rolniček na jeho psích spřeženích. Nic jsem nezaslechl. Ach, kéž by tu byl, aby mi pomohl! Je daleko. Doneste mi můj starý buben a medicinový váček a nechte mě zemřít po způsobu předků. Vy mladí lidé s dobrou pamětí, uplatněte, co vám misionář řekne.‘“

„Potom, když jsme viděli, že je jeho mysl slabá, jinak by neprosil o své staré věci, přinesli jsme mu buben a položili ho před něj. Seděl na zemi. Také jsme před něj pověsili medicinový váček a on začal bubnovat. Během bubnování upadl a zemřel. Jeho poslední slova směřovala k mladým lidem s dobrou pamětí, aby byli opatrní, naslouchali misionáři a zřekli se starého indiánského pohanství.“

Když mladík domluvil, posadil se a vůkol zavládlo hluboké ticho. Seděli jsme v tom chladném a bouřlivém dni v malém wigvamu z kůry. Jediným zvukem, který byl během té dlouhé chvíle slyšet, bylo občasné vzlyknutí některého ze zarmoucených příbuzných. I mé srdce bylo hluboce zasaženo. Nakonec jsem ticho prolomil otázkou: „Kde jste ho pohřbili?“

Hrob byl na místě, kde stával jeho wigvam. Tak strašná je v tomto kraji vláda Krále mrazu, že vykopat hrob do půdy by bylo, jako prořezat se žulovou skálou. A tak v jeho wigvamu, kde stále hořel oheň, byla země měkká. Zde mu vykopali hrob a pohřbili ho. Wigvam byl zbořen a zbytek dokonaly větry a sníh. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tady stálo lidské obydlí. Indiáni mě tam nechali samotného. Poklekl jsem do sněhu a pomodlil se.

Vykonali jsme všechny plánované návštěvy vesnic a táborů a vrátili se domů. O několik měsíců později s dodávkou zásob z Manitoby jsme obdrželi i zprávu o hrdinské smrti misionáře George McDougalla. Uprostřed divokých prérií ho zastihl blizard. Zdá se, že ztratil orientaci. Jeho zmrzlé tělo bylo nalezeno až po čtrnácti dnech usilovného pátrání. Když jsme nad tím se ženou rozjímali, zeptala se mě: „Kde jsi byl v tom týdnu, kdy reverend zemřel?“ Podle deníku jsme k nemalému překvapení zjistili, že jsme s Alecem tehdy bojovali závod o život. Bylo to ve stejný týden, kdy zahynul reverend George McDougall.

 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist