Na kánoi a za psím spřežením - Bouře na jezeře Harry - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Na kánoi a za psím spřežením - Bouře na jezeře Harry

Dějiny Želvího ostrova > Na kánoi a za psím spřežením

Během našeho pověření bylo třeba vykonat mnoho práce i mimo kazatelnu. Otrocký strach ze starých čarodějů odrazoval mnohé indiány od toho, hlásit se ke křesťanství. Velký problém byla polygamie. Kvůli ní nejsou mnozí ochotni se podřídit se požadavkům Písma. Mít několik manželek je pokládáno za velkou čest. Pokud muž své manželky zavrhne, vystaví se posměchu svých pohanských přátel. Taktéž mu hrozí nepřátelství příbuzných opuštěných manželek. To byl závažný a nejnáročnější úkol mé misionářské činnosti. Zpočátku jsem zastával názor, že s mužem musí zůstat jeho první manželka a ostatní by měly odejít. Stejně jako všichni misionáři v zemi jsem však musel tuto představu upravit.

Například za mnou přišel muž, na kterého Pravda udělala velký dojem. Byl upřímný a odhodlaný, ale měl dvě manželky. Byl ochoten se s jednou rozvést, ale to, která to má být, chtěl nechat na mě. Jeho první manželka byla mnohem starší žena a neměla s ním žádné dítě. Ta mladší měla několik dětí. V této chladné severní zemi se i těm nejlepším někdy těžko daří. Smutná je situace vdov a žen bez manželů a rodiny. Došli jsme k závěru, že manželka s dětmi by měla zůstat s mužem. Ta druhá ho musí opustit.


Snažili jsme se zajistit, aby rozvedené manželky byly hmotně zajištěny. Trvali jsme na tom, aby měly měla co největší podíl z mužových pozemských statků. Vždy jsme se snažili, aby byl rozchod byl úplný a konečný. Častokrát to byly kupodivu ženy, které trvaly na změně polygamního způsobu života.


Byl tu jeden mimořádně dojemný případ. I když to pro jednu rozvedenou ženu znamenalo posměch ze strany pohanských příbuzných, ona to pro pravdu evangelia udělala. Byla to pro ni do budoucna velice těžká situace, leč nám to udělalo radost. Bylo to tak, že do misijního domu přišly dvě ženy a požádaly o rozhovor se mnou a mou drahou ženou. Povídali jsme si o různých věcech, až nám s úzkostí sdělily, že se chtějí dát pokřtít. Jelikož jsme již měli nějaké zkušenosti s cizinci, byli jsme poněkud opatrní. Stejně jako v civilizovaných končinách i zde je někdy nebezpečné vměšovat se do rodinných záležitostí jiných lidí. Zeptal jsem se, zdali o tom mluvily s manželem, a ony odpověděly kladně. Nechal na nich, aby se dohodly, která z nich odejde, neboť i on uvažoval o křtu. Zeptali jsme se, co od nás očekávají, a ony řekly, že má misionář rozhodnout, která z nich má odejít.


Vrátily se do wigvamu a se souhlasem manžela si rovnoměrně rozdělily těch pár věcí z jejich majetku. Sítě, pasti, deky, kotlíky a sekery. Poté v doprovodu dětí přišly znovu do misie, posadily se odděleně od sebe a trpělivě čekaly na naše rozhodnutí. S ženou jsme pociťovali velkou zodpovědnost za naše rozhodnutí. Jelikož se jednalo o jejich lepší život, nemohli jsme jednat jinak. Ženě s pěti dětmi jsme řekli: „Zůstaneš se svým manželem,“ a druhé se čtyřmi dětmi jsme sdělili: „Nesmíš se do jeho wigvamu vrátit. Od této chvíle jsi pro něj naprostou cizinkou.“


První žena radostně shromáždila děti a majetek, spěšně se rozloučila a byla pryč. Druhá žena si přetáhla deku přes hlavu a zůstala několik okamžiků naprosto nehybná, až na potlačené vzlyknutí, které jako by rozechvělo celé její tělo. Brzy však díky úžasné síle vůle indiánských žen nad sebou opět získala kontrolu. Odhalila si hlavu a začala se připravovat na odchod. Obrátila na nás své velké černé oči, byly zalité slzami. Nebyla v nich zloba, zato zoufalý smutek, který nás probodl jako nůž. Zdálo se, že před sebou vidí osamělý, opomíjený, opovrhovaný a trpký život. Nicméně zvážila všechny důsledky a tento krok učinila kvůli svému svědomí. Teď už neuhne. Pokusili jsme se s ní mluvit. Přišlo nám téměř kruté povídat si s ní o její budoucnosti. Vždyť jsme jí právě připravili o domov. Řekla, že neví, kam má jít ani co má dělat. Manžel ji koupil od otce, a ten už zemřel. Její domov je daleko a neví nic o svých příbuzných. Ale i kdyby je našla, je pravděpodobné, že by s ní zacházeli s opovržením. Neměla nejmenší představu o budoucnosti. Není snad třeba psát, že naše srdce byla plná zármutku. Museli jsme jí pomoci i za cenu osobních ztrát.


Zatímco paní Youngová jim dala jíst a mluvila s ženou, já šel mezitím za našimi indiány a vymyslel plán. Svlékli jsme si kabáty a pustili se do práce. Postavili jsme prozatímní wigvam, sehnali kánoi a rozhodili sítě tam, kde se dají snadno ulovit síhové. Byla to pracovitá žena, a díky pomoci, kterou jsme jí poskytli, se jí dařilo velmi dobře a stala se dobrou křesťankou.


V rámci osvobozování od hříšného života jsme narazili na mnoho podivných složitostí. Některé nebylo ani možné rozmotat. Obávám se, že někdy by naše rozhodnutí bylo spíše farizejské nežli moudré. Zde je příklad. Jeden pár se vzal již před mnoha lety a měl tři děti. Pak se manžel nechal zaměstnat coby veslař na Red River u Hudson Bay Company, což bylo poněkud daleko od jeho domova. Muž se tam oženil a založil si nový domov. Jelikož jeho první žena o něm neměla dva roky žádné zprávy, provdala se za jiného muže. Ten se domníval, že je vdovou. Měli spolu několik bystrých a zajímavých dětí. Obě rodiny se nezávisle na sobě rozhodly vydat se dráhou křesťanství. Musel jsem to nějak vyřešit. Dlouho jsem nad tím uvažoval a vyslechl si mnoho návrhů, ale nakonec jsem to vzdal. Vždyť všichni byli šťastni, tak proč bych to komplikoval. Koneckonců za to mohlo pohanství, nikoli křesťanství.

U řeky Nelson mě oslovil starý muž s přáním nechat se pokřtít. Byl jsem potěšen, přesto jsem měl podezření, že je polygamista. Zeptal jsem se ho, kolik má manželek. Odpověděl, že čtyři. Dlouze jsme o tom hovořili a upřímně jsem mu vysvětlil, že ho nemohu pokřtít, dokud se tří manželek nezbaví. Nejspíš ho to zarmoutilo. Ženy spolu vycházely zatím dobře, ale nyní se bál, že z toho budou potíže. Povzbudil jsem ho, aby se o to pokusil, že všechno dobře dopadne.


Odešel do svého velkého stanu a shromáždil kolem sebe početnou rodinu. Čtyři manželky a několik synů. Sdělil jim přání stát se křesťanem a vysvětlil, co pro to bude muset udělat. V tu ránu nastaly zmatky. Ženy začaly naříkat a synové lamentovali, že jejich matky nesmí být poníženy. Jeden z nich se zeptal: „Kdo působí všechny tyhle potíže?“


Odpověď zněla: „Misionář. Nechce pokřtít otce, dokud se nezbaví všech svých žen. Může si nechat jenom jednu.“


„Pojďme si pro něj,“ prohlásil další. Bratři popadli zbraně a vydali se do misie.

Naštěstí jsem byl venku a viděl jsem je přicházet. I když se mi na nich něco nezdálo, vyšel jsem jim vstříc. Aniž bych si všímal jejich rozzlobených pohledů, oslovil jsem je, jako přátele: „Chlapci, mluvil jsem k vám z velké Knihy. Pozorně jste poslouchali. Přál bych si najít způsob, jak všechno vyřešit. Chcete se všichni vzdát starého špatného života. Přemýšlel jsem o tom a mám plán. Myslím, že bude dobře fungovat.“

Pozorně poslouchali, a když jsem se zmínil o plánu, zloba z jejich očí začala mizet. Byli zvědaví, co jim navrhnu. Pochválil jsem je, že jsou tady mladí muži ochotni zastávat se matek, zatímco drtivá většina s nimi zachází zle. Navrhl jsem, aby synové pro své matky postavili vlastní wigvam a postarali se o ně. Byli to dobří lovci a silní muži. Pak jsem dodal: „Ať váš otec zůstane s manželkou, která nemá děti. Učiňte tak a Velký Duch bude potěšen. Nikomu pak nic nebude bránit ve křtu.“ Návrh se jim zdál dobrý, tak ho šli probrat. Projekt nakonec dokončil reverend John Semmens.


S manželkou jsme vymýšleli nejrůznější plány, jak indiánům pomoci k lepšímu a šťastnějšímu životu. Dle starých zvyků se ženy téměř nesnažily udržovat domovy v čistotě a pořádku. Nedbaly ani na čistotu svých dětí ani sebe samých. Neměly žádnou motivaci k něčemu takovému. Byly mlácené a opovrhované. Nebyla v nich žádná touha dělat cokoli víc, než co je chránilo před hrubým zacházením. Když se staly křesťankami, musely se ještě hodně učit, než dokázaly pěkně v domácnosti hospodařit. Naštěstí měla většina z nich touhu po pokroku. Abychom je motivovali, chodili jsme k nim na večeři. V neděli jsem z kazatelny oznámil, že v pondělí budeme s paní Youngovou večeřet u té a té rodiny, přičemž jsem uvedl jméno. V úterý jsme jedli u někoho jiného atd.


Po bohoslužbě na nás čekali a ptali se, zda mohou věřit vlastním uším.


„Ano, samozřejmě,“ odpověděl jsem.


„Vždyť vám nemáme co nabídnout. Máme jen ryby,“
říkali.


„Nevadí. O jídlo se postaráme. Jediné, co očekáváme, je, aby byl váš domeček čistý. A vy a vaše děti, abyste byli čistí a hezcí.“


Po snídani jsem obvykle absolvoval několik pastoračních návštěv nebo se věnoval jiným záležitostem. O poledni jsem zašel do domu, kde jsme měli večeřet. Paní Youngová kolem desáté zapřáhla vlastní psy. Na saně naložila nádobí, ubrus a jídlo se vším ostatním, co bylo zapotřebí k pohodlnému jídlu. Provázel ji mladý indián a bezpečně ji zavedl k netrpělivě čekající rodině.


Malý domek i rodina působily velmi čistě a uklizeně. Podlaha byla vydrhnuta a vyleštěna, jako všechno ostatní. Jelikož v té době měl jen málokdo stůl, jedlo se na podlaze. Na ni se rozprostřel ubrus a nádobí. Nože a vidličky byly seřazeny do řady a večeře připravena. Pokud měla rodina ryby a brambory, něco z toho se uvařilo. Pokud ne, vždy jsme měli na saních dostatek. Pokládali jsme za dobré nechat je přispět k večeři.


V době mého příjezdu byla večeře většinou hotova. Po srdečných pozdravech, dokonce i tomu tlustému indiánskému miminku v dřevěné kolébce, jsme se posadili na podlahu. Večeřeli jsme jako na pikniku. V civilizovaných zemích by se tomu říkalo skromná večeře, a tak tomu bylo. Pro indiány to však byla hostina. Vesele jsme si povídali a strávili šťastnou hodinu. Po jídle jsme zpívali žalmy a hovořili o požehnaných pravdách z velké Knihy.

Poté jsem obvykle spěchal k dalším povinnostem. Mezitím paní Youngová dohlížela na mytí nádobí a jeho úklid a pomohla paní domu s dalšími věcmi. Šlo třeba o úpravu oděvů a podobné záležitosti, které byly pro mou mysl příliš složité. Tak jsme chodili dům od domu a povzbuzovali k pracovitosti a pořádku. A v mnoha domácnostech to vedlo k výraznému zlepšení.


Když jsme cestovali a bylo hezké počasí, vstávali jsme obvykle s prvními slunečními paprsky. Často jsme vyjížděli už ve čtyři hodiny. Někdy vedla naše trasa přes krásná jezera nebo po majestátních řekách. Jindy jsme se plavili úzkými pomalu tekoucími toky, které postrádaly jakoukoli krásu či zajímavost. Jednoho rána jsme pluli po velké řece. Její břehy byly zahaleny hustou mlhou. Ranní vzduch byl osvěžující a my energicky pádlovali a rychle se řítili vpřed. Už několik dní jsme neviděli žádné známky lidské přítomnosti, a tak nás překvapilo několik rychlých výstřelů. V mlze nebylo nic vidět. Rychle jsme otočili kánoi směrem, odkud zazněly výstřely. Jak jsme se blížili ke břehu, začaly se v mlze rýsovat přízračné obrysy lidských postav. Stála tam skupinka indiánů, kteří byli potěšeni, že nás vidí. Připluli sto kilometrů z vnitrozemí a několik dní na nás čekali.


Skutečnost, že nás zahlédli, byla dalším důkazem úžasné vnímavosti těchto lidí. Na břehu panovala hustá mlha. My pluli několik desítek metrů od břehu. Krom tichého zvuku, který vydávala naše pádla nořící se do vody, panovalo všude naprosté ticho. Indiáni nás přesto zaregistrovali.


Pohostinnost jejich vesnice jsme si řádně vychutnali, neboť měli hojnost zvěřiny. Odsloužili jsme tam mši, oddali jeden mladý pár a pokřtili několik dětí. Byl to příjemný čas. Poté jsme spěchali domů, poněvadž se blížila zima a my nechtěli uvíznout v ledu.


Plulo se nám dobře, až k jezeru Harry. Na něm jsme od břehu uslyšeli výstřely. Jelikož jsme spěchali, váhali jsme, zdali zastavit. Navíc v tomto období přicházejí nečekaně prudké bouře a vody mohou rychle zamrzat. Zatím bylo jezero klidné jako rybník. Plavba po něm byla nyní příjemná projížďka s vyhlídkou na úžasná panoramata. Nicméně opatrnost říkala: „Plujte dál a nevšímejte si těch signálů.“ Avšak naše lepší já říkalo: „Možná jsou v nouzi a my jim můžeme pomoci.“ Obrátili jsme kánoi ke břehu a přistáli u skály, na které stálo pět lovců. Zeptali jsme se, co se děje. Odpověď byla typická. Měli hlad a chtěli pomoc. Na otázku proč, když nedávno navštívili stanici, odpověděli, že jim zmokl vak se střelným prachem a oni nemohli lovit.


Byli to pohané, se kterými už jsem kdysi hovořil. Na kázání reagovali typickým pokrčením ramen a slovy: „Jak žili naši otcové, tak budeme žít i my.“ Na večeři jsme měli poslední kus medvěda, kterého jsme ulovili před několika dny. Zatímco se vařilo maso, přihnala se bouře, které jsme se tak obávali. Kdybychom se nezastavili, mohli jsme už být na druhém břehu. Nyní by plavba byla šílenstvím. Bouře řádila celé dva dny a začala slábnout až třetího. Neměli jsme vůbec co jíst. Nebylo ani nic k lovení. Kachny a husy odletěly na jih a bobři s ondatrami byli zalezlí hluboko v doupatech. Tentokrát jsme s sebou neměli ani rybářské náčiní. Měli jsme toliko trochu čaje a cukru. Zjistil jsem, že mi při usínání pomáhá srolovat ručník a co nejpevněji ho vtlačit pod utáhlý opasek.


Uspořádal jsem mši, při které jsem zjistil, že s prázdný žaludek ve snaze o zbožnost vůbec nepomáhá. Uvědomil jsem si, jak je důležité, aby byli indiáni před kázáním nasyceni. Třetího dne jeden z indiánů našel na břehu starou medvědí lopatku. Nožem z ní vyřezal primitivní rybářský háček a z tkaniček našich mokasínů navázal vlasec. Jako návnadu použil kousek červené flanelové látky a místo olůvka použil kamínek. S tímto primitivním náčiním se pustil do rybaření. Stál na skále a háček vyhazoval tak daleko, jak mu to šňůra dovolila, a pak rychle navíjel, podobně jako při trollingovém rybolovu. Je to sice podivné, ale s tímto primitivním náčiním chytil rybu. Byla to štika vážící šest nebo osm liber. Velmi rychle ji oškrábal, vyčistil a dal do hrnce. Když byla uvařená, asi třetinu z ní naložil na můj plechový talíř a postavil ho přede mne se slovy: „Prosím, misionáři, najez se.“ Podíval jsem se na hladové muže kolem sebe a řekl: „Ne, tak to nejde.“ Vytáhl jsem lovecký nůž a rozdělil rybu na osm kusů. Zdálo se to, jako maličkost, ale mělo to větší váhu nežli kázání. Pět mužů se časem nechalo pokřtít. Po jídle si zapálili dýmky a při kouření si povídali: „Musíme tomu misionáři naslouchat oběma ušima. Je tu bez jídla a trpí hladem, protože se zastavil, aby se s námi podělil o své poslední jídlo. Chytili jsme rybu, a když jsme mu nabídli velký kus, odmítl ho a rovnoměrně ho rozdělil. Velmi mu záleží na tom, aby nám prospěl a abychom naslouchali jeho slovům. Ani jednou nám nevyčítal, že se zastavil. Mohl přeplout jezero ještě před bouří. Zbytek cesty už by plul po klidné řece. Ukázal se jako přítel. Musíme mu naslouchat!“ Musím přiznat, že jsem tomu nevěnoval velkou pozornost. Po několika hodinách bouře ustala a my ještě večer vypluli.


Druhého dne jsme u misie Rossville překonali poslední portáž u vodopádů Sea River Falls. Když jsme viděli ryby a zvěřinu sušící se na roštech kolem domů indiánů, moji trpěliví společníci zvolali: „Rádi bychom se při pohledu na jídlo usmáli, ale jsme příliš vyhladovělí.“ Ty poslední dva kilometry jsme pádlovali stejně rychle jako obvykle a nepolevili jsme v odhodlání, dokud jsme nepřistáli. Při vstupu do domu mě přepadla podivná slabost. Jediné, co jsem dokázal říct, bylo: „Miláčku, umíráme hlady. Prosím, přines nám něco k jídlu.“ Pak jsem klesl k zemi. Láskyplná péče jedné z nejlepších a nejodvážnějších manželek mě rychle přivedla zpět a brzy jsem byl připraven vyrazit na další výpravu.


Dlouhá zima pominula a konečně přišlo vytoužené léto. V severní zemi je jaro velmi krátké. Na jezerech roztál led a začali přijíždět indiáni ve svých březových kánoích. Připlouvali z různých koutů severu, kde lovili do pastí. Jako obvykle přišli v hojném počtu navštívit misionáře. Mezi nimi bylo pět mohutných mužů, kteří po několika slovech pozdravu řekli: „Doufám, že jsi nezapomněl na rybu. My ne a chceme s tebou mluvit.“


„Rybu?“
zeptal jsem se. „Vždyť máme ryby jednadvacetkrát týdně. Vařené, pečené, smažené, solené, sušené, dobré i špatné. Viděl jsem už tolik ryb, že si na žádnou konkrétní nevzpomínám.“ Pak mi vyprávěli o dlouhém zpoždění způsobeném bouří, kdy jsem zastavil a poskytl jim jídlo. Měli jsme potom velký hlad. Jeden z nich pak chytl rybu a nabídl mi pořádný kus. Já ho však rozdělil rovným dílem. V divočině se odehrálo tolik podivných dobrodružství, že mi toto částečně vyprchalo z paměti. „Ano, teď si vzpomínám, že se něco takového stalo.“


Jeden vážně řekl: „My jsme na to nezapomněli. Po celé zimní měsíce jsme o tom mluvili. I o tvých lekcích z velké Knihy. Chtěli jsme zemřít jako naši otcové. Ale od té doby, co jsi se podělil o tu rybu, jsme změnili názor. Chceme, abys nás učil více o dobré cestě.“


Byli velmi upřímní a rozhodli se pro křest. Tak se ve vesnici usadilo dalších pět rodin a svým životem i chováním dávají najevo, že změna, která se v nich udála, je skutečná a trvalá.


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist