Arbor Croche - Smlouva roku 1836 - Nahkohe

Smlouva z roku 1836

Budu nyní vyprávět o životě Ottawů v Michiganu, a jak se v Arbor Croche stali katolíky. Jednou jsme brzy z jara sjížděli krásný Muskegon na dlouhých kánoích. Vezli jsme javorový cukr, kožešiny, jelenice, sušenou zvěřinu, medvědí sádlo a maso naložené v sádle, jelení lůj a med. Při ústí řeky jsme se na týden utábořili. Na to místo přijely ještě další ottawské skupiny, poněvadž se zde slavil „svátek mrtvých.“ Když se indiáni na tábořišti potkají, zdraví se „ne-baw-baw-tche-baw-yew,“ což znamená „jsme tu jako duchové.“ V tom čase se hoduje a během jídla se hází jídlo do ohně, protože se věří, že duchové mrtvých si berou jídlo z ohně.

Po svátku mrtvých jsme se všichni vydali do Arbor Croche zasadit kukuřici a zeleninu. V zálivu Little Traverse Bay, na místě zvaném „Ki-tche-ossening“ čili „na velkém kameni,“ se čeká, až se dostaví všechny kánoe, teprve poté se všichni vydají přes záliv. V polovině cesty se Arbor Croche zdraví střelbou z pušek. Zbraně se drží blízko u vody, aby zvuk dosáhl na obě strany zálivu a slyšely to i osoby v zimních táborech kolem Little Traverse Bay. V Arbor Croche nás čekal velký wigvam. Rodiče šli nejdříve zkontrolovat zásoby kukuřice a fazolí. Po shromáždění indiánů se konala další velká veselice a hostina na počest mrtvých. Konaly se léčivé tance, ohňové tance a mnoho dalších radostných představení. Jasně si pamatuji, jak tančíme kolem ohňů ve velkém wigvamu s dvěma ohništi.

Roku 1824 přišel z Montrealu indián jménem Andowish. Byl to původně Ottawa z Arbor Croche, ale později se přestěhoval ke Stockbridge indiánům u Montrealu. Byli to vesměs katolíci a přišli do Kanady ze Spojených států. Andowish se také stal katolíkem a v Arbor Croche začal kázat příbuzným. Někteří toto vyznání ochotně přijali, ale nebyl nikdo, kdo by je pokřtil. Někteří indiáni se vydali na ostrov Mackinac vedení A-paw-kau-se-gunem, náčelníkem vesnice Seven Mile Point. Na ostrově žili jejich míšenečtí příbuzní a oni jim chtěli vyprávět o nové víře a žádat o radu. Příbuzní jim slíbili, že seženou kněze, který by přijel do Arbor Croche křtít nové zájemce.

Do Seven Mile Point přijel starý kněz Baden s tlumočníky roku 1825 a pokřtil řadu dospělých a mnoho dětí. I mně pokřtili. Byl jsem malý, ale jasně si pamatuji, jak mi nalili vodu na hlavu, dali mi do úst trochu soli a změnili jméno z Pe-ness-wi-qua-am na Amable. V Seven Mile Point byla založena misie a postaven dřevěný kostel se střechou z plátů z cedrové kůry. Tak bylo mezi Ottawy z Arbor Croche zavedeno katolické vyznání.

Roku 1827 bylo po několika poradách rozhodnuto přesunout misii ze Seven Mile Point do Little Traverse. Z toho důvodu k nám přicestoval francouzský kněz Dejan. Byl postaven nový dřevěný kostel a dřevěná škola a srub pro kněze. Na podzim toho roku můj otec svěřil své lidi z Middle Village svému bratru Kaw-me-no-temu (Dobrosrdečný). Náčelníci ho přesvědčili, aby se přestěhoval do misie a poslal děti do školy. Tenkrát byly v Little Traverse pouze tři indiánské sruby. Jeden patřil mému strýci Au-se-ge-nockovi, druhý Josephovi Au-saw-gonovi a třetí Peteru Sho-minovi. My ostatní jsme bydleli ve wigvamech a všichni jsme chodili oblečeni v indiánském stylu. S knězem Dejanem přicestoval francouzský učitel Joseph Letorenue z Detroitu. Měl s sebou dvě dívky z ostrova Mackinac coby služebné a jednu starou jeptišku. Nikdy jsem se nedozvěděl její jméno, znal jsem ji pouze jako „sestru.“ K indiánským dětem byla velmi laskavá a všichni jsme ji měli moc rádi. Škola byla zároveň i naší ubytovnou, pro chlapce i dívky. Starší chlapci a dívky se učili domácím pracím a vaření. To, co se naučili, jsme my ostatní jedli. Museli jsme dodržovat přísnou hygienu. Učili jsme se dobrým mravům a francouzskému jazyku. Na jaře každého roku přispěla každá indiánská rodina jedním velkým mocokem (krabice z březové kůry) naplněným cukrem o váze až sto liber. Dejan ho naložil do sudů a odvezl ho do Detroitu, aby za něj koupil látky, ze kterých se šije oblečení pro děti. Dejan indiány často navštěvoval a poučoval je o mravech a zvycích bílých lidí. Nařizoval, jak se má co dělat. Učil ženy pracovat v domácnosti a na zahradě po způsobu bílých.

Dejan byl velkým přítelem plukovníka Boyda, indiánského agenta v Mackinacu. Plukovníkovy dva synové James a George strávili zimu v misii a stali se dobrými přáteli indiánů. Během dvou let udělaly děti značné pokroky, jak ve čtení francouzštiny, tak v osvojení si zvyků bělochů. Trvalo to však pouze dva roky. Mezi reverendem Dejanem a detroitským biskupem Reesem došlo k neshodám, v důsledku čehož byl pan Dejan z misie odvolán. Roku 1830 ho nahradil páter Baraga. Slíbil, že bude pokračovat v provozování indiánské školy, ale nesplnil to. Učil děti pouze katechismus. Vytvořil alespoň modlitební knížku v ottawském jazyce a zkrácenou formu Bible. Nicméně škola v Little Traverse zanikla a Baraga odešel k Hořejšímu jezeru, kde byl jmenován biskupem. Vydal ještě několik knih, jako například slovník a gramatiku jazyka Odžibwe, ale kdo neznal tento jazyk, tomu nerozuměl. Místo Baragy k nám přišel páter Simon. Ten byl však k mládeži stejně laxní, stejně jako po něm otec Pierce a mnoho dalších. Indiáni tenkrát stále ještě striktně zachovávali tradiční náboženské zvyky. Ve vesnici netolerovali opilství a prodej alkoholu. Pokud někdo, ať už běloch nebo indián, přinesl do vesnice alkohol, ať už v jakémkoliv množství, dozvěděl se o tom starý náčelník Au-paw-ko-si-gan, nechal ho svými muži vylít. Byl válečný náčelník a v Little Traverse hlavní náčelník.

Naučili jsme se slavit Vánoce, Nový rok a Boží tělo. Na Silvestra navštěvovali indiáni přední muže kmene, stříleli z pušek a třikrát zakřičeli: „Šťastný nový rok.“ Pak všichni bouchali, troubili na plechové rohy, bubnovali atd. Brzy ráno na Nový rok si všichni navzájem podali ruce a pozdravili se slovy „Bozhoo.“ Tento zvyk se dodržoval dlouhou dobu, až do příchodu vlny bílých přistěhovalců. Mám pocit, že tenkrát byli Ottawové ještě šťastní. Vlastnili ohromné území a nikdo se s nimi nehádal, kde zakládat zahrady, kde rubat dřevo a vyrábět cukr. V přístavu bylo hojně ryb všeho druhu. Stačilo kdykoli a kdekoli nahodit háček a chytil se pstruh. A pokud se na noc nahodily sítě, ráno byly plné ryb všeho druhu. Bylo to pěkné místo pro misii. Každá velká rada se konala v Little Traverse.

Zmíním ještě něco, co by mohlo mé čtenáře zajímat. Až do roku 1835 tu stál mohutný cedr dvoják, který vypadal, jako by se během růstu spojil v jeden celek. Ve skutečnosti se jednalo o dva samostatné stromy stejné velikosti a výšky, rostoucí těsně vedle sebe a stojící těsně u břehu a silně se naklánějící směrem k zálivu. Pod kořeny vyvěral pramen, kterému se říká Mr. Carlow's Spring. Na podzim roku 1835 jsem byl s kamarády vysoko v korunách stromů a sledoval indiány, kteří v dlouhé kánoi odplouvali do Washingtonu za Velkým otcem, prezidentem Spojených států. Chtěli mu říct, ať se smiluje nad Ottawy a Odžibweji z Michiganu a nebere jim zem. Staré ženy plakaly při pohledu na naše posly. Bály se o budoucnost a svou zem. Před vyplutím si poslové sundali klobouky a pokřižovali se. Sledovali jsme je, dokud nezmizeli za mysem.

Osmadvacátého března 1836 byla ve Washingtonu uzavřena smlouva, kterou indiáni podepsali pod nátlakem. Téhož roku jsme v naší obchodní stanici na Mackinacu obdrželi první roční platbu ve výši deseti dolarů v hotovosti na osobu. Dále jsme ještě dostali textil a potraviny. V sedmém odstavci čtvrtého článku zmíněné smlouvy bylo stanoveno, že Ottawové a Odžibwejové z Michiganu mají obdržet dohromady zboží v hodnotě 150 000 dolarů. Říká se, že při první výplatě v roce 1836 bylo vyplaceno asi deset tisíc dolarů, takže mělo zůstat nějakých 140 000 dolarů. Po velké radě Ottawů a Odžibwejů se kmeny rozhodly žádat vládu o hotovost místo zboží. Při rozdělování totiž docházelo k velkému plýtvání, jelikož mnoho věcí zmizelo neznámo kam. Nejspíš si je rozdělili vládní úředníci a jejich přátelé a příbuzní. Tento požadavek byl interpretován indiánskému agentovi Schoolcraftovi. Agent odpověděl, že v této věci sám nemůže nic dělat, ale že žádost předá Velkému otci ve Washingtonu. Pak už nebylo dodáno ani zboží, ani peníze, ani žádná odpověď. Po uplynutí jednadvaceti let měli Ottawové a Odžibwejové obdržet ještě dvacet tisíc dolarů. Vládní sliby však nebyly splněny. Ministerstvo nám nakonec přece jen odpovědělo odkazem na třetí článek smlouvy z roku 1855, kde je uvedeno: „Indiáni kmenů Ottawa a Odžibwe tímto zbavují Spojené státy veškeré odpovědnosti z důvodu dřívějších smluvních ustanovení, ať už se týkají půdy nebo peněz,“ atd. Tato část ujednání nebyla při poradě v Detroitu vysvětlena, protože by s tím indiáni nikdy nesouhlasili a smlouvu by nepodepsali. My jsme o tom nic nevěděli, ale nějakou dobu poté byla smlouva vydána v brožované podobě, a byly v ní naše podpisy. Už se nedalo nic napravit. Dopadlo to tak, jak nebožtík bratr William předpovídal.