Kraj pod Smutným Měsícem XL. - Poslední bitva - Nahkohe

1813

Elizabeth Kentonová přečetla onen dopis s velkými obtížemi. Musel ho psát někdo sotva znalý toho umění. Psaní nemělo ani datum ani podpis, a bylo s podivem i jeho doručení páčto adresa byla velmi prostá: „Panu Kentonovi z Ohia.“ Autor se představil coby přítel Johna Kentona. Psal, že se John připojil k mexické revoluční armádě bojující proti španělské tyranii. John se vypracoval na velitele malé jednotky, avšak padl při dobývání nepřátelských hradeb. Betsy dopis dočetla a Kenton chvíli mlčel. Pak se v křesle před krbem předklonil a prohrábl pohrabáčem žhavé uhlí. Poté se opět opřel a tiše pronesl: „Ačkoli mě ztráta syna mrzí, jsem rád, že ten chlapec prokázal něco z otcova ducha a zemřel jako muž.“

1813

Ačkoli se generál James Winchester považoval za velkého stratéga, jeho muži byli opačného názoru. Vůbec nebyli nadšení, když ve špatném zimním počasí vydal generál rozkaz k pochodu na britskou pevnost Fort Malden. Mělo se jednat o překvapivý útok, proto měla armáda o síle tisíce mužů spěšně přejít zamrzlé jezero Erie. Zatím pochodovala podél severního břehu řeky Maumee a desátého ledna dorazila k Fallen Timbers, kde před devatenácti lety porazil indiánskou koalici generál Wayne. Na kost promrzlí chlapi byli ve špatné náladě. Ještě téhož dne přijel posel s naléhavou zprávou od osadníků z Frenchtownu, že osadu obsadila skupina tří set Britů a indiánů.

Winchester vycítil příležitost k snadnému vítězství a slávě. Ihned tam poslal šest set mužů, zatímco on počká „v záloze“. Vojáci potěšení tím, že se možná vyhnou přechodu jezera Erie spěchali do padesát kilometrů vzdáleného Frenchtownu. Doufali, že poté, co pobijí nepřítele, čeká je teplý nocleh ve vyhřátých srubech. A tak se stalo. Američané po krátké a prudké bitce vyhráli. Povzbuzený Winchester se ihned vydal do osady. Podcenil však jednu věc. Malden s početnou posádkou britských vojáků a indiánů ležel jen třicet kilometrů daleko, tedy zhruba den pochodu. Generál vůbec nezajistil obranu osady. Navíc byli jeho muži po dvoutýdenním pochodu v mrazivém počasí vyčerpáni a nepřipravení na nečekaný útok. Ten přišel v pět hodin ráno následujícího dne čili dvaadvacátého ledna.

Dvanácte set vojáků a indiánů vedl generál Henry Proctor a náčelníci Kulatá hlava a Kráčející vodou. Již od prvních výstřelů bylo zřejmé, že Američané nemají šanci, poněvadž Proctor disponoval děly. Přes čtyři sta Američanů padlo a přes pět set čtyřicet jich bylo zajato. Winchester byl předán Proctorovi. Britský generál slíbil zraněným a zajatým ochranu, pak odešel do Maldenu. V osadě zanechal pro „ochranu“ několika desítek raněných pouze jednoho důstojníka.

Je žel je smutnou realitou, že indiáni svou hořkost v srdci a touhu po pomstě uspokojovali častokrát velice krutě. Indiáni počkali na odchod vojáků a posléze dali průchod své divoké vášni. Se vzpomínkou na pobité příbuzné v Gnadenhuttenu a jinde se pustili do krvavého díla. Mnoho raněných bylo ubito a upáleno ve srubech. Ještě cestou do Maldenu bylo dost zajatců zabito, celkem na šedesát.

1813

Události ve Frenchtownu konečně otevřeli vládě oči a uvědomění, že i válka na západě je důležitá. V prvé řadě bylo třeba vybrat schopné velitele. Jednoho pro severozápadní armádu a druhého pro jezerní flotilu. Pro pozemní armádu byl jednoznačně zvolen guvernér Harrison. Ten se ihned pustil do práce a nařídil stavbu řetězce pevností, z nichž nejdůležitější byla Fort Meigs u peřejí Maumee, naproti britské Fort Miami. Podnikl inspekční cestu pohraničím a požádal o posily z Kentucky.

Velitelem námořních sil jezera Erie se stal sedmadvacetiletý Oliver Hazard Perry. Od vyhlášení války se věnoval výcviku mužů a stavbě lodí. Prováděl simulované bitvy s mimořádnou schopnosti pro improvizované strategie. Nicméně soupeřit s britskou námořní mocí nebyl vůbec lehký úkol.

Harrison povýšen na generálmajora se soustředil hlavně na obranyschopnost Meigsu, poněvadž jeho pádem by mohli Američané ztratit západní frontu. Šestadvacátého dubna začali Britové na severním břehu budovat dělostřeleckou baterii jejíž součástí byly dva čtyřiadvacetiliberní kanony. Tekumseh k pevnosti přivedl dvanáct set bojovníků.

Dělová baterie byla pro Američany velkou hrozbou. Dobře soustředěná palba těžkých kusů mohla americké palisády snadno rozmetat. Ovšem rozvážný Harrison si poradil. Nechal na vnitřní ploše postavit stanový tábor chráněný dvěma šestimetrovými valy. Jakmile začali prvního května Britové pálit, tiché jarní ráno rozbilo burácení kanonů a výbuchy granátů. Exploze šrapnelů rozmetávaly americké opevnění do všech stran, neúčinně však. Američané odpověděli několika výstřely. Pro indiány byla kanonáda náramnou podívanou. Bombardování pokračovalo bez přestávky téměř tři dny. Harrison rozdával za každou dělovou kouli a nevybuchlou střelu skleničku whisky.  Ztráty na amerických životech byly díky obranným opatřením poměrně malé. Mrtví byli každý večer pohřbívání v zadním příkopu a z zranění ukládání do velkého špitálního stanu. Čtvrtý den přijel britský důstojník s bílou vlajkou. Byl vpuštěn a předveden před generála na dělostřelecký post.

„Pane, jsem major Chambers,“ spustil posel po úvodních formalitách, „generál Proctor mě pověřil, abych Vás požadoval kapitulaci. Přál by si zabránit velkému krveprolití.“

Harrison se lehce usmál: „Tento požadavek je za současných okolností velmi neobvyklý. Jelikož mi ctihodný generál Proctor při svém příjezdu neposlal žádost o kapitulaci, předpokládám tudíž jeho víru konat mou povinnost do konce. Nynější výzvě jaksi nerozumím,“ odpověděl Harrison.

Chambers zareagoval diplomaticky: „Generál Proctor by určitě nikdy nechtěl urazit vaše city, pane. Odvaha generála Harrisona je dobře známa. Nicméně, generál disponuje velkou palebnou silou a doprovází ho velký počet indiánů. Měl byste to vzít určitě v úvahu, pane.“

„Mám o generálových silách velmi přesnou představu,“ odvětil Harrison s ledovým výrazem. „Nejsou ovšem takové, aby ve mne vyvolávaly sebemenší obavy. Nemám sebemenší pochyby o výsledku tohoto souboje. Ujistěte svého generála, že mu tento post nikdy nebude vydán za žádných podmínek. Pokud by se dostal do jeho rukou, bude to způsobem, který mu přinese čest a vděčnost jeho vlády.“ Důstojníci si vyměnili ještě několik zdvořilostních frází, než byl major Chambers vyprovozen k bráně.

1813

Po pěti dnech obléhání do Fort Meigs prorazil posel, kapitán William Oliver s dobrými zprávami. Mladý kurýr byl nesmírně vyčerpaný, přesto vynaložil veškeré úsilí doručit důležitou informaci. Z Kentucky je totiž na pochodu generál s milicí. Potěšený Harrison poslal kapitána Hamiltona, aby předal Clayovi rozkazy. Clay měl pokud možno zničit britské dělostřelecké pozice a potom spěchat do pevnosti. Zpráva končila slovy: „Rád bych vás varoval před unáhlenou statečností charakteristickou pro Kentučany. Taková zbrklost může mít stejně fatální následky stejně jako zbabělost!“

Clay rozdělil armádu na dvě menší. Čtyři sta mužů svěřil plukovníku Dudleymu a poslal ho na dělostřeleckou baterii. Ten i přes silný odpor donutil nepřítele k ústupu, ale neposlechl Harrisonův rozkaz stáhnout se hned do pevnosti. Hnal se nadšeně za Brity. Harrison pozorující tento manévr z hradeb pevnosti zkroušeně pronesl: „Jsou ztraceni! Copak nedokáží poslouchat mé rozkazy?“ Byla to oprávněná slova, poněvadž v lese číhali indiáni. Dudley se ocitl v obklíčení a triumf se proměnil v hysterii. Zaskočení Kentučané odhazovali zbraně a vzdávali se či prchali. Zajatci byli odvedení do Fort Miami a Tekumseh se vrátil na bojiště. Američané byli zavření do jakési ohrady, kde se na ně zakrátko vrhli pomstychtiví indiáni a začali je nemilosrdně vraždit. Nenávist ke Kentučanům byla neskutečná. Bylo však nehorázné, že celou tu brutální scénu pozoroval generál Proctor vyšňořený ve snobské uniformě a nic proti tomu neudělal. Naštěstí se o tom dověděl poměrně včas dověděl Tekumseh a briskně se tam přihnal. Seskočil z koně a srazil dva bojovníky, kteří se snažili zabít nějakého důstojníka a vraždící mánie v tu chvíli přestala. Náčelník zařval: „Nebylo snad domluveno, aby zajatci nebyli zabíjeni!? Není to snad činnost zbabělců? Kde je teď vaše statečnost? Co se to s vámi stalo?!“ Pak se obrátil na Proctora: „Proč jsi to dopustil!?“ Generál odsekl: „Pane, vždyť těm vašim indiánům nelze poroučet.“

„Odejdi!“ zavrčel náčelník. „Nejsi schopen velet. Odejdi a oblékni si sukni!“

Oba na sebe hleděli s nefalšovanou záští, než se Proctor otočil a beze slova odešel. Tekumseh svěřil zbývající zajatce pod dohled spolehlivých válečníků a znovu odjel do boje. Mezi zajatci byl i seržant Simon Kenton mladší. Pro Američany byl nejhorší fakt, že bitva o dělové baterie byla zbytečná. Angličané ležérně zatlučené kanony opravili a dělostřelba mohla pokračovat. Ostřelování Fort Meigs trvalo dalších několik dní. Tekumseh se Proctora ptal proč nedobude pevnost tak rychle, jak slíbil. Proč jeho vojáci sedí v pevnosti, zatímco jeho bojovníci dělají tu nejhorší práci. Kde je ta velká síla, kterou se tak chvástal? Děla sice hučí ohromně, ale Američany očividně neohrozila. Proctor místo odpovědi devátého května obléhání odvolal.

1813

Jedno bylo vskutku jasné, generál Henry A. Proctor nebyl válečník. Do bitvy skutečně posílal nejdříve indiány a sám z vpovzdálí čekal na vývoj situace. Tekumseh jim neskrytě opovrhoval. Druhé obléhání Fort Meigs, pokud se tomu vůbec dalo říkat obléhání začalo dvacátého července. Generál Clay, který po Harrisonovi převzal velení nechal v okolí pevnosti vykácet stromy v délce dostřelu muškety. Během prací došlo k několika potyčkám s indiány.

Třiadvacátého července vedl Tekumseh osm set indiánů na koních proti proudu řeky Maumee. O dva dny později se Britové přesunuli k Fort Meigs a utábořili se za lesním výběžkem. Generál Clay usoudil, že hodlají znovu zaútočit, ale opět se nic nedělo. Bylo to poměrně matoucí. Harrison soudil, že Tekumsehův postup k Fortu Winchester je pouhý klamný manévr a jeho skutečným cílem je pevnůstka Fort Stephenson, kterou bránilo jen několik pušek a šestiliberní dělo. Harrison veliteli majoru Croghanovi doporučil: „Pokud se britské jednotky přiblíží v plné síle a vy je včas odhalíte, okamžitě zničte všechny sklady a proveďte ústup. Mějte na vědomi, že proti takovému nepříteli vaše posádka neobstojí.“

Bylo stále nejisté, která pevnost bude napadena, Meigs, Stephenson nebo Winchester? Harrison si zřídil nové velitelství v pevnosti Seneca, osmnáct kilometrů proti proudu Sandusky. Odtud se mohl rychle přesunout ke kterékoli napadené pevnosti. Poslal Clayovi zprávu, ohledně žádaných posil, i když je nelze očekávat okamžitě. Vzhledem k Proctorově neochotě zahájit účinnou ofenzívu se Tekumseh rozhodl pro vlastní akci. Chtěl lstí vylákat Američany z Fort Meigs, a tak se odpoledne šestadvacátého července ozvala nedaleko pevnosti intenzivní střelba, křik indiánů i Američanů. Na Sandusky Road bylo vidět indiány, jak útočí na kolonu bělochů. Boj se postupně přesouval směrem k pevnosti a vojáci za palisádami byli velmi rozrušeni a dychtiví vyrazit ven pomoct kamarádům. Generál Clay však od Harrisona věděl, že žádná posila na cestě není. Byla to Tekumsehova hra. Indiáni se posléze odebrali k Stephensonu.

Tamní jednadvacetiletý velitel major George Croghan si svou hodnost plně zasloužil. Byl inteligentní, rozvážný, bystrý a odvážný. Byl to synovec generála George Rogerse Clarka a proslul schopností „používat hlavu“ v prekérních situacích. Vše začalo Clayovou zprávou pro Harrisona ohledně podezření na indiánský útok. Harrison po poradě se štábem rozhodl nechat pevnost vyklidit, jelikož nebyla příliš významná. Poslal Croghanovi vztah, ať všechno zničí a stáhne se do Senecy. Posel se však ztratil a trvalo celých čtyřiadvacet hodin, než se dostal do Stephensonu. To už se tam ale pohybovaly skupinky indiánů, proto Croghan usoudil, že odchod by byl v tuto chvíli riskantní, tudíž poslal Harrisonovi zprávu: „Pane, právě jsem obdržel Váš včerejší rozkaz ohledně zničení postu a ústupu. Nicméně rozkaz dorazil příliš pozdě, proto jsme se rozhodli pevnost udržet, a nebesa ví, že to dokážeme.“ Naštvaný Harrison písemně Croghana zbavil velení a ráno ho poslal po plukovníku Wellsovi v doprovodu plukovníka Balla a oddílu dragounů. Pokyn zněl: „Vážený pane, majore, právě jsem obdržel Váš dopis, v němž mě informujete ohledně neuposlechnutí rozkazu. Měl jste danou situaci ihned nahlásit. Musím Vám sdělit, že důstojník jednající v přímém rozporu s rozkazy svého generála, již nemůže mít samostatné velení. Plukovník Wells vás vystřídá. Předáte mu velení a vrátíte se s eskortou plukovníka Balla.“

Croghan předal velení a odjel na velitelství. Tam se vše vyjasnilo a Harrison uznal, že mladý důstojník nejednal v úmyslné neposlušnosti, nýbrž v nejlepším zájmu svých mužů a velení mu vrátil. Jeho prvním krokem byla organizace průzkumného oddílu. Ten zjistil přítomnost Britů a celou noc je sledoval. Následující den kolem poledne se vrátil a o několik hodin později se k pevnosti bráněné sto šedesáti muži přiblížila armáda pěti set britských vojáků a zhruba osm set válečníků.

Do akce u Fort Stephenson se pustili první indiáni, ale šestiliberní dělo začalo je zahnalo. Pak se objevil na řece první britský dělový člun. Britové zakotvili necelé dva kilometry od palisád a vytáhli na břeh polní kanon a pět a půl palcovou houfnicí. K pevnosti vyšli dva britští důstojníci s vlajkou příměří. Jedním byl nám již známý major Chambers a druhý agent pro indiány Ralph Dickson. Za Američany je přivítal poručík Shipp ze Sedmnáctého pěšího pluku. Po obvyklých formalitách přešel major Chambers k věci: „Mám od generála Proctora rozkaz pane, požadovat vaši kapitulaci. Generál si velmi přeje zabránit prolévání lidské krve což nebude možné, pokud bude nucen dobýt pevnost silou dělostřelectva, vojáky a indiány pod jeho velením.“

„A já, pane,“ odpověděl poručík Shipp vyrovnaně, „mám za úkol vám sdělit, že velitel a posádka této pevnosti jsou odhodláni ji bránit až do posledního dechu. Žádná síla pane, jakkoli velká nás nepřiměje ke kapitulaci. Můžete svému veliteli vzkázat, že jsme odhodláni udržet své pozice, anebo zemřít v jejích troskách.“

„Ach, nebuďte pošetilý!“ zvolal Dickson. „Stojíte proti obrovské přesile a pokud pevnost dobijeme, nebudeme moci udržet indiány na uzdě.“ Když poručík neodpovídal, Dickson pokračoval: „Pane, proboha vzdejte se a zabraňte strašlivému masakru!“

„Pane Dicksone, pokud bude pevnost dobyta, nebude už koho vraždit. Dokud bude jediný muž klást odpor, pevnost se nevzdá.“

Během následující čtvrt hodiny Britové zahájili palbu. Croghan kvůli nedostatku munice odpovídal jen sporadicky. Jelikož se britská palba soustředila na severozápadní roh pevnosti, nechal Croghan přesunout dělo do tamní rohové bašty a nechal ji vyztužit pytli s pískem. Krátce po svítání zahájili Britové palbu z nové baterie tří šestiliberních děl. Kouř výbuchů zahalil pevnost tak hustě, až obráncům slzely oči z dráždivého vzduchu. Na jižním rohu došlo k několika menším výpadům, ale bylo zjevné, že se jedná o falešné manévry. Z kouřové clony necelých dvacet kroků od bašty se ve formaci vyřítilo tři sta padesát britských vojáků vedených plukovníkem Shorttem. Croghan útok pečlivou salvou odrazil. Ostřílený britský důstojník své muže rychle přeskupil a vedl druhý útok. Američané však byli ještě připravenější. Shortt se stáhl do příkopu, který byl ovšem v palebné linii pevnostního děla, takže kartáčová střelba způsobila v řadách Britů nepěknou spoušť. Shortt padl společně i s několika dalšími vojáky. Zranění se po setmění z příkopu belhali či plazili zpět k anglickým liniím ostatní byli Američany ošetřeni a zajati.  

Neschopný Proctor nazítří nařídil ústup. Na místě po něm zůstal jen malý člun s nějakým oblečením, zásobami a sedmdesáti puškami. Další zbraně byly údajně rozházené kolem pevnosti. Proctor se bál Harrisonova útoku, ten však nečekaně zůstal nečinný. Do Stephensonu dorazil, až po odchodu nepřátel. V oficiální zprávě o bitvě guvernér napsal: „Mezi největší ponížení generála Proctora bude jistě patřit porážka teprve jednadvacetiletým mladíkem. Ten je hrdinou hodným svého statečného strýce, generála George R. Clarka.“ Prezident James Madison povýšil mladého důstojníka na podplukovníka a Kongres mu udělil Zlatou medaili za mimořádnou statečnost. Toto malé vítězství bylo po řadě porážek pro Američany velkou zpruhou.

1813

Tekumseh si začal hořce uvědomovat, že ani s britskou podporou nezíská to, co jeho rasa ztratila a neudrží ani to, co ještě má. Přesto dál podporoval ustupujícího Proctora. Bylo by lepší se smířit s porážkou nebo pokračovat v boji s jediným možným koncem? Je lepší smrt se ctí nebo život bez ní? Má vůbec právo rozhodovat za všechny své následovníky v tak závažné věci? To ještě nevěděl. Ze všech bílých obchodníků, které znal, měl rád malého Francouze z Detroitu, Edouarda Le Croixe. Byl to čestný a ve všech ohledech bezúhonný muž a přítel do nepohody. Nyní se dozvěděl, že ho Proctor nechal zatknout a hodlá ho převést Montrealu. A důvod? Mluvil jenom pravdu. Zatímco Proctor lhal ohledně ztráty britského vlivu v severozápadním teritoriu, Le Croix otevřeně náčelníkům říkal, jak se věci mají. Po příjezdu do Fort Malden Tekumseh okamžitě zamířil za Proctorem. Tlustý generál se zarudlou tváří se na náčelníka usmál, ale jen úsměvem rtů a jeho oči byly bez výrazu. Tekumseh bez skrupulí začal: „Co je s mým přítelem panem Le Croix? A než generále odpovíte, zvažte toto. Pokud vás přistihnu při lži, já a moji indiáni vás opustíme.“

Proctor na chvíli zaváhal, než se přiznal. Nebyl mu vůbec příjemný chladný pohled Šavanových očí. „Propusťte toho muže generále!“ pronesl náčelník autoritativně. Generál opět chvíli mlčel. Pak si povzdechl, namočil brk do kalamáře a napsal propouštěcí rozkaz a sarkasticky dodal: „Král lesů to tak vyžaduje a musí se tak stát.“ Tekumsehovo pohrdání generálem bylo téměř hmatatelné. Náčelník pak bez jediného slova opustil místnost.

Dva dny na to svolal Tekumseh radu náčelníků a válečníků jeho svazu a mimo jiné jim řekl: „Když jsme vzali do rukou tomahawk a připojili se k našemu otci králi, slíbili nám, že s námi bude bojovat spousta bílých mužů. Jejich počet není o nic větší než na počátku války. Nás používají pouze jako lovecké psy. Posílají nás napřed nahánět zvěř. Bude snad lepší vrátit se domů. Ať si Britové bojují s Američany sami.“ Drtivá většina přítomných souhlasně zamručela a přikývla. Ozvali se však náčelníci Dakotů a Odžibwejů. Mluvili vážně a dlouze a jejich slova se v podstatě shodovala: „Tekumseh nás přiměl bojovat v této válce. On se první spojil s Brity, proto by je neměl opustit. Dal přece slovo.“ Tekumseh přikývl, přesto hodně válečníků toho večera odešlo.

1813  

„Shelby je na cestě!“ nesla se krajem kolem Urbany zpráva. Isaac Shelby byl legenda z dob bojů o Kentucky a z revoluční války. Byl první guvernér Kentucky a nyní generál ve válce. Tento veterán sebou přivedl armádu dobrovolníků z Kentucky a Ohia, samé ostřílené bojovníky z válek o pohraničí a nezávislost. I Kenton si sním potřásl a oba se na tom, že třeba napráskat indiánů i Britům, tak jako za starých časů. Kenton vstoupil do jeho služeb coby respektovaný poradce, jelikož nebyl schopen aktivního boje.

1813

Indiáni se vrátili u Fort Malden a stále číhali na vhodnou příležitost k boji, a přitom naslouchali vzdálenému dunění děl jezerní bitvy. Pak nastalo ticho, a jelikož se britské lodě do přístavu Amherstburg nevracely, bylo zřejmé, jak bitva dopadla. Proctorovo chvástání ohledně neporazitelnosti britské flotily opět vyznělo vniveč. Tekumseh Proctora konfrontoval a slabý generál se v jeho přítomnosti cítil nervózní. Šavan měl autoritu, byl přirozený vůdce a nerad se podřizoval. Jeho přímočaré chování a upřímnost Proctora vedla k pocitu méněcennosti, ačkoli by to nikdy nepřiznal. Na otázku, jak bitva dopadla, Proctor odpověděl: „Moje flotila Američany porazila, ovšem lodě utrpěly těžké škody. Odpluly do Put-In-Bay k opravě. Za pár dní se vrátí.“ Tekumseh cítil, že to není pravda, protože se posádka Fort Maldenu chystala na odchod.  

Britští důstojníci a náčelníci sešli k poradě. Tekumseh stál mezi Proctorem a důstojníky, když pozvedl ruce a promluvil: „Otče, poslouchej své děti. Máš nás všechny před sebou. V předchozí válce jste nám dali do rukou válečnou sekeru. Náčelníci, kteří se jí chopili jsou už mrtví. Pak jste byli sraženi na záda a podali jste Američanům ruku bez našeho vědomí. Obáváme se, že to opět uděláte. I já se svými bratry uchopil vaši sekeru. Poslouchejte! Když byla vyhlášena válka, náš otec žádal naši pomoc. Slíbil porážku Američanů a návrat naší země. Poslouchejte! Řekli jste, abychom přivedli své rodiny a my tak učinili. Slíbili jste, že se o ně postaráte a že jim nebude nic chybět, zatímco muži půjdou bojovat. Když jsme byli naposledy u peřejí, je pravda, že jsme ti poskytli jen malou pomoc. Je těžké bojovat proti lidem, kteří jsou ukryti v norách, jako svišti. Otče poslouchej! Tvá flotila vyplula a bojovala, to víme. Slyšeli jsme velké děla. Ale nevíme, co se stalo s velitelem s jednou rukou. Lodě se nevrátily a ty se chystáš odejít opačným směrem. Opět nám nic neříkáš. Náš velký otec král, je hlavou a ty ho zastupuješ. Vždy jsi říkal, že nikdy neopustíš britskou půdu. Nyní vidíme, že ustupuješ a je nám líto, že ještě předtím, než jsi spatřil nepřítele. Chováš se, jako tlustý pes, který nosí svůj ocas velmi hrdě. Sotva se však vylekáš, schováš ho mezi nohy a utečeš! Poslouchej! Američané nás zatím na souši neporazili. Ani si nejsme jisti, zda se jim to podařilo na vodě. Proto si přejeme zůstat zde a bojovat. Pokud nás porazí, ustoupíme spolu. V bitvě u padlých stromů nás Američané porazili, a když jsme hledali pomoc ve vaší pevnosti, brány byly zavřeny. Bojíme se, že se to bude opakovat. Máš pro rudé děti zbraně a střelivo od velkého otce. Pokud máš v úmyslu odejít, dej je nám je a jdi si. Naše životy jsou v rukou Pána života. Budeme bránit naši zemi a bude-li to jeho vůle složíme na ní své kosti.“ Tento proslov byl písemně zaznamenán britským válečným úředníkem.

Proctor na urážky a sarkasmus nereagoval. Stručně oznámil, že plánovaný přesun je součásti jeho strategie. Chce dostat indiány na území, které znají a na řece Temži Američany unavené dlouhou cestou porazí. I nyní povstali náčelníci Dakotů a Odžibwejů, že své slovo dodrží. Tekumseh k tomu dodal: „Můj domov je nyní na bojišti. Já se smrti nebojím. Budu stát při nich, když na tom trváte.“

1813

Řeka Temže se vlévá do jihovýchodního cípu jezera St. Clair cirka čtyřicet kilometrů východně od Detroitu. Jedná se poměrně o mohutnou řeku rozdělující Ontario mezi jezery Erie a Huron. Klikatí se na severovýchod o délce více než dvě stě kilometrů. Proctor vedl podél toho toku ústup. Na sever z Fort Malden k Detroitu, a pak na východ podél jižního břehu jezera St. Clair k Temži. Téměř tisíc vojáků v červených uniformách a sedmnáct set indiánů opustilo pevnost, kterou nechal Proctor zapálit. „Bratři,“ pronesl Tekumseh ke svým spolubojovníkům, „jsem si jist, že se sem už nikdy nevrátíme.“

1813

Kentučané generála Shelbyho se připojili k Harrisonově armádě. Ta pak čítala cirka tři tisíce vojáků a milicionářů. Američané prošli kolem spáleniště Maldenu a Harrison byl při pohledu na hromadu popela povzbuzen. Vystrašený nepřítel je přec jen náchylnější k porážce, tak se jal s chutí pronásledovat Brity. Proctor se pohyboval pomalu, přičemž Tekumseh neustále hledal vhodné místo ke střetu s nepřítelem. Proctor mu nejméně šestkrát slíbil, že se zastaví na tom či onom místě, ale jakmile tam dorazili, vždy si to rozmyslel. U Dalsonovy farmy se Tekumseh rozhodl Američanům postavit, i když Proctor pokračoval dál. Indiáni bojovali dobře dokud Američané nepřitáhli děla. Mezitím se Proctor zastavil u indiánské misie Moravian Town. Zde ho Tekumseh obvinil z nejhoršího druhu zbabělosti a pokud se tentokrát nepostaví na odpor, indiáni odejdou. Proctor neochotně přikývl. Místo pro bitvu bylo dobře situované, chráněné z jedné strany velkým močálem a na druhé řekou. Zde se dalo bojovat a zemřít.

Uprostřed indiánského tábora, stranou od Proctorovy armády seděl Tekumseh u ohně a kouřil dýmku. Jeden z mladších bojovníků se ho optal: „Otče, budeme zítra bojovat s Američany?“ Náčelník přikývl: „Ano, můj synu. Zítra budeme v jejich dýmu.“ Poté vstal a promluvil: „Bratři, poslouchejte! Zítra půjdeme do poslední bitvy s Američany. V této bitvě zemřu.“ Mezi přítomnými zazněl zmatený šum. Pak pokračoval: „Jste moji přátelé. Můj lid. Mám vás příliš rád na to, abych se díval, jak se obětujete v nerovném boji. Chtěl bych abyste odešli ještě dnes v noci. Vítězství nás nečeká. Přesto jste mi dali najevo, že chcete bojovat. Já půjdu s vámi,“ načež odložil všechny své ozdoby a odznaky. Medaile, náramky, náhrdelníky a čelenku.  

S prvními paprsky svítání dne pátého září se i generál Harrison připravil na bitvu. Jeho armáda překročila řeku u prvního vhodného brodu. Bylo téměř poledne, když se dostali na dohled britských bojových linií. Harrison se rozhodl o průlom rychlým drtivým útokem jezdeckého pluku a plukovník Johnson měl s kavalerií udeřit na indiány. Angličané se zmohli sotva na dvě salvy, než se vojáci vzdali a důstojnický štáb uprchl. Indiáni se bránili houževnatěji a způsobili nepříteli i nějaké ztráty. Stovky jejich zbraní vystřelilo za bojového pokřiku několika národů. Johnsonovi jezdci se na chvíli zarazili, ale brzy pokračovali v útoku. Johnson jel údajně v čele s mečem v jedné ruce a pistolí v druhé. Proti němu se postavil prostě oblečený indián a snažil se ho srazit z koně. Johnson měl být rychlejší a střelil bojovníka do hrudi. V tu chvíli jako by se indiáni z lesa vypařili coby příznačná ranní mlha. A důvod? Padl jejich bojový náčelník. Padl Tekumseh! A s ním indiánský sen o svobodě.

Celá bitva trvala sotva pár minut. Harrison si však chtěl být jednou věcí jisty: „Je Tekumseh mrtvý?“ Potřeboval to vědět, protože právě tento náčelník byl pro něj skutečně nebezpečný. Začalo tedy pátrání po náčelníkově těle. V lese bylo několik indiánských těl, ale náčelníkovo mezi nimi nebylo. Podle jedné legendy ho mstiví Kentučané rozsekali na kusy a brali si kůži na suvenýry se slovy: „Konečně jsme dostali samotného ďábla! Nyní je to konečně dobrý indián, hoši?“ a tak podobně zněly oslavné výkřiky.

1813

Dle další legendy se měl o náčelníkovo tělo postaral věrný přítel Kulatá hlava. Jeho lidé se po pádu náčelníka jeho těla ujali a odvezli ho pryč. A tam někde v Kanadě ho za přítomnosti svědku jeho nejbližší pod korunou statného dubu pohřbili. Tak zhasla hvězda, která mohla být nadějí pro celý indiánský národ.

1836

Simon Kenton zemřel devětadvacátého dubna roku 1836 v požehnaném věku jednaosmdesáti let.

A Měsíc zůstal nadále smutný

1813
Kentučané generála Shelbyho se připojili k Harrisonově armádě. Ta pak čítala cirka tři tisíce vojáků a milicionářů. Američané prošli kolem spáleniště Maldenu a Harrison byl při pohledu na hromadu popela povzbuzen. Vystrašený nepřítel je přec jen náchylnější k porážce, tak se jal s chutí pronásledovat Brity. Proctor se pohyboval pomalu, přičemž Tekumseh neustále hledal vhodné místo ke střetu s nepřítelem. Proctor mu nejméně šestkrát slíbil, že se zastaví na tom či onom místě, ale jakmile tam dorazili, vždy si to rozmyslel. U Dalsonovy farmy se Tekumseh rozhodl Američanům postavit, i když Proctor pokračoval dál. Indiáni bojovali dobře dokud Američané nepřitáhli děla. Mezitím se Proctor zastavil u indiánské misie Moravian Town. Zde ho Tekumseh obvinil z nejhoršího druhu zbabělosti a pokud se tentokrát nepostaví na odpor, indiáni odejdou. Proctor neochotně přikývl. Místo pro bitvu bylo dobře situované, chráněné z jedné strany velkým močálem a na druhé řekou. Zde se dalo bojovat a zemřít.
Uprostřed indiánského tábora, stranou od Proctorovy armády seděl Tekumseh u ohně a kouřil dýmku. Jeden z mladších bojovníků se ho optal: „Otče, budeme zítra bojovat s Američany?“ Náčelník přikývl: „Ano, můj synu. Zítra budeme v jejich dýmu.“ Poté vstal a promluvil: „Bratři, poslouchejte! Zítra půjdeme do poslední bitvy s Američany. V této bitvě zemřu.“ Mezi přítomnými zazněl zmatený šum. Pak pokračoval: „Jste moji přátelé. Můj lid. Mám vás příliš rád na to, abych se díval, jak se obětujete v nerovném boji. Chtěl bych abyste odešli ještě dnes v noci. Vítězství nás nečeká. Přesto jste mi dali najevo, že chcete bojovat. Já půjdu s vámi,“ načež odložil všechny své ozdoby a odznaky. Medaile, náramky, náhrdelníky a čelenku.  
S prvními paprsky svítání dne pátého září se i generál Harrison připravil na bitvu. Jeho armáda překročila řeku u prvního vhodného brodu. Bylo téměř poledne, když se dostali na dohled britských bojových linií. Harrison se rozhodl o průlom rychlým drtivým útokem jezdeckého pluku a plukovník Johnson měl s kavalerií udeřit na indiány. Angličané se zmohli sotva na dvě salvy, než se vojáci vzdali a důstojnický štáb uprchl. Indiáni se bránili houževnatěji a způsobili nepříteli i nějaké ztráty. Stovky jejich zbraní vystřelilo za bojového pokřiku několika národů. Johnsonovi jezdci se na chvíli zarazili, ale brzy pokračovali v útoku. Johnson jel údajně v čele s mečem v jedné ruce a pistolí v druhé. Proti němu se postavil prostě oblečený indián a snažil se ho srazit z koně. Johnson měl být rychlejší a střelil bojovníka do hrudi. V tu chvíli jako by se indiáni z lesa vypařili coby příznačná ranní mlha. A důvod? Padl jejich bojový náčelník. Padl Tekumseh! A s ním indiánský sen o svobodě.
Celá bitva trvala sotva pár minut. Harrison si však chtěl být jednou věcí jisty: „Je Tekumseh mrtvý?“ Potřeboval to vědět, protože právě tento náčelník byl pro něj skutečně nebezpečný. Začalo tedy pátrání po náčelníkově těle. V lese bylo několik indiánských těl, ale náčelníkovo mezi nimi nebylo. Podle jedné legendy ho mstiví Kentučané rozsekali na kusy a brali si kůži na suvenýry se slovy: „Konečně jsme dostali samotného ďábla! Nyní je to konečně dobrý indián, hoši?“ a tak podobně zněly oslavné výkřiky.
1813
Dle další legendy se měl o náčelníkovo tělo postaral věrný přítel Kulatá hlava. Jeho lidé se po pádu náčelníka jeho těla ujali a odvezli ho pryč. A tam někde v Kanadě ho za přítomnosti svědku jeho nejbližší pod korunou statného dubu pohřbili. Tak zhasla hvězda, která mohla být nadějí pro celý indiánský národ.
1836
Simon Kenton zemřel devětadvacátého dubna roku 1836 v požehnaném věku jednaosmdesáti let.

A Měsíc byl stále smutný