Hlavní nabídka:
1811
Jakmile byl Kenton propuštěn z vězení pro dlužníky, rezignoval na funkci vězeňského dozorce okresu Champaign, a co nejrychleji odjel do St. Louis. Ale ani tam ho nečekalo nic dobrého, Jak už ho písemně varoval syn John, jejich obchod zkrachoval. Syn byl zkrátka stejně nešikovný obchodníkem jako otec. John prodal zbytek majetku a nakoupil sto pastí, se kterými se vydal na Missouri a doufal, že do tří let otci dluh splatí. Jenže cestou byl přepaden, těžce zraněn a o všechno okraden. Dokonce mu vzali boty. Kentonovi zůstaly akorát pozemky v Novém Madridu. Hraničář nasměroval koně na východ a vrátil se k rodině. No a když jel podél toku Ohia, viděl něco, co mu doslova vyrazilo dech. Byl to první parník plující z Pittsburghu do New Orleans. Byl to počátek úplně nové éry osídlování Ameriky.
1811
Guvernér Harrison poslal indiánským kmenům na Wabashi další roční zásilku soli a kladl si otázku, zda šavanský podíl Prorok příjme. Odpověď se dozvěděl velmi brzy. Tenskwatawa tentokrát sebral všechno, a ještě poslal vzkaz, že soli potřebuje více, neboť má ve vesnici mnoho lidí.
Špehové hlásili přítomnost stovek kánoí v Tippecanoe připravených do války. k okamžitému spuštění na vodu. Taková flotila řízena silnými válečníky by mohla do Vincennes připlout za čtyřiadvacet hodin. Harrison si uvědomil, že pokud by Tekumseh vedl třeba jen tisíc válečníků snadno by Vincennes dobil. Byla to dost znepokojivá představa. Okamžitě požádal Washington o posily a povolení vést proti indiánům preventivní úder, když je nyní zřejmě, jak jsou nebezpeční. A zdá se, že tato franšíza preventivních útoků se stala pro Spojené státy tradicí.
To jaro roku 1811 to mezi osadníky a indiány opět vřelo, přičemž i Harrison musel uznat, že většina incidentů byla vyprovokována osadníky. Kradli indiánům koně, a dokonce došlo i k několika vraždám. Guvernér napsal ministru války Eustisovi: „Kéž bych mohl říci, že naši občané zacházejí s indiány spravedlivě a slušně. Opak je žel pravdou. Jsou zneužíváni a týráni a jen zřídka se jim dostane satisfakce. Typickým příkladem je událost, kdy jeden Muskogee po návštěvě Tekumseha přijel do Vincennes, kde byl bezdůvodně zastřelen italským krčmářem.“ Harrison nechal hostinského zatknout a postavil ho před soud za vraždu. Avšak, jak to tehdy bývalo běžné, porota ho prakticky bez větší porady osvobodila.
Při jiné příležitosti zabili dva Pottawatomiové dva bělochy, kteří bezdůvodně napadli a vážně postřelili dva muže z kmene Weů. Jen s velkým úsilím se podařilo Tekumsehovi zabránit odvetným akcím. A podobných incidentů přibývalo. Tekumseh odmítl vydat Harrisonovi Delawara Bílého krocana obviněného za vykradení srubu bílého osadníka. Tekumseh prohlásil, že dokud nebudou potrestáni vrazi indiánů, nevydá on žádného indiána guvernérovi, aby byli trestání dle bílých zákonů. Bílý krocan však kradl znovu, a byl za to indiánskou radou odsouzen k smrti. Harrison nakonec dostal žádané posily v podobě pittsburského Čtvrtého pluku plukovníka Charlese Boyda. Pluk byl na příkaz prezidenta Madisona posílen o šedesát pět dobrovolníků z Kentucky.
Harrison poslal sedmnáctého června do Tippecanoe jednoho ze svých pobočníků, kapitána Benjamina Wilsona s dopisem pro Tekumseha a Tenskwatawu: „Bratři! Naslouchejte mému hlasu! Budu mluvit o důležitých věcech, které se týkají vás i nás. Je nutné, abyste otevřeli své uši a věnovali pozornost mým slovům. Je to již třetí rok, co jsou všichni naši lidé znepokojeni vaším jednáním. Vyhrožujete nám válkou. Svoláváte kmeny ze severu a západu do spojenectví proti nám. Vaši válečníci nedávno prošli městem a popírali to. Já však obdržel spolehlivé zprávy ze všech možných stran, že máte v úmyslu mě zavraždit a rozpoutat válku. Slyšel jsem o vašem poselství Pottawatomiům a dalším kmenům a chcete, aby se k vám připojili. I kdybych neměl více důkazů o vašem nepřátelství, stačí už jen to, že jste zabavili sůl, kterou jsem nedávno poslal po řece Wabash. Naši občané jsou znepokojeni, proto se mojí válečníci připravují. Nebudou útočit, jenom bránit naše ženy a děti. Nás nepřekvapíte, jak si bláhově představujete. Jako přítel vám radím, abyste dobře přemýšleli. Jen trochu zdravého úsudku může zabránit mnoha potížím a neštěstím. Ještě není pozdě! Bratři, co vás žene podnikat věci, které nemůžete nikdy realizovat? Opravdu si myslíte, že ta hrstka vašich mužů je schopna porazit Sedmnáct poradních ohňů? Ani všechny vaše spojené kmeny nedokáží porazit ani Kentucky, jeden poradní oheň. Vězte, že já sám patřím k ohnivému kmeni Dlouhých nožů. A jakmile oni uslyší můj hlas, vrhnou se na vás muži v loveckých košilích a bude jich, jako komárů na březích Wabashe. Dejte si dobrý pozor na jejich bodnutí. Není naším přáním vám ublížit. Kdybychom chtěli, bylo by to snadné. Jen pohleďte na počet našich válečníků na východ od vás. Nad a pod Velkou Miami, po obou stranách Ohia a pod vámi. Jste sice stateční muži, ale co zmůžete proti nám? My však chceme žít v míru a ve štěstí. Bratři, občané této země jsou znepokojeni. Musí být přesvědčeni o vašich pokojných úmyslech, jinak neodloží zbraně. Urazili jste vládu Spojených států zabavením soli určené i pro jiné kmeny. To musíte odčinit. Hodláte mne navštívit v doprovodu všech vašich mladých mužů. To nedovolím! Pokud máte dobré úmysly, stačí vám jen malý doprovod. Pokud nás chcete přesvědčit o dobrých úmyslech dám vám dobrou radu. Jeden z vás by měl navštívit prezidenta Spojených států a předložit mu své stížnosti. Bude s vámi jednat dobře. Vyslechne, co máte na srdci a pokud mu dokážete, že máte pravdu, dočkáte se spravedlnosti. Pokud uplatníte mou radu, přesvědčíte občany této země a mne samotného, že máte dobré úmysly. Pokud jde o zakoupenou půdu, nemohu s vámi o této záležitosti jednat, neboť ta věc je v rukou prezidenta. Pokud si přejete za ním jít, poskytnu vám na to prostředky. Muž, který vám tento dopis doručil, je jeden z mých válečných důstojníků a mám v něj plnou důvěru. Cokoli vám řekne, i když to není v tomto dopise, je to věrohodné a shodné s mým smýšlením. Můj příteli Tekumsehu. Posel je dobrý muž a statečný válečník. Doufám, že s ním budete zacházet dobře. Ty sám jsi válečník a všichni takoví by se měli navzájem respektovat. William Henry Harrison, guvernéra a vrchní velitel území Indiana.“
Tekumseh se zrovna vrátil z úspěšné návštěvy u Irokézů a posléze Wyandotů. Náčelník vždy respektoval statečné muže bez rozdílu rasy a s kapitánem Wilsonem jednal srdečně. Pohostil jej a pohovořil, než napsal odpověď Harrisonovi: „Bratře, posílám ti pár slov, než se s tebou setkám. Ve Vincennes mne vyslechneš. Doufám, že tě zatím uklidní táto má slova. Vím, že jen nerad vidíš své lidi žít ve strachu. Zamysli se nad mými slovy. Pokud jsou naše úmysly shodné, odstraní všechny tyto špatné historky, které se krajem šíří. Sejdu se s tebou za osmnáct dní. Oba přece nevíme, co bude, jelikož o všem rozhoduje Velký duch. Doufám, že když se sejdeme, vše zlé bude vyřešeno. Doufám, že tvé lidi uklidním. Je to jen pár slov a osobně ti předám lepší informace. Tekumseh“
1811
Nicméně přes veškeré „diplomatické“ úsilí se téměř přes noc hodně změnilo. Dle „zaručených“ zpráv došlo v Illinois na řekách Kankakee a Des Plaines k sérii vražd bílých osadníků. Měli je spáchat Šavani a měly odvést pozornost před plánovaným útokem na Vincennes. Hraničáři okamžitě žádali Harrisona o ochranu. Pokud jí nedostanou, sami se chopí zbraní a budou se bránit. Harrison ministru války přiznal, že o pravdivosti těchto zkazek pochybuje, nicméně o Tekumsehově budoucí návštěvě udal: „Když jsem mu sdělil, že mu nedovolím přijít s početnou armádou slíbil, že sebou přivede jen několik mužů. Nebudu se však spoléhat na tento slib, ale nechám řeku hlídat zvědy, aby zjistili, že jej nenásledují další válečníci. Odhalení nepřátelských záměrů obvykle vede k jejich zmaření. I když indiáni na válečnou výpravu vynaloží mnoho úsilí, při sebemenším podezření od ní opustí a počkají na příznivější chvíli. Pro ně je překvapení nepřítele větší slávou než úspěch získaný jinými prostředky. Tekumseh si vzal za vzor slavného Pontiaka a jsem přesvědčen, že v každém ohledu bude schopnější ve srovnání s tímto proslulým válečníkem.“
1811
A Tekumsehův doprovod do Vincennes nebyl zrovna malý. Měl s sebou tři sta lidí z čehož deset procent tvořily ženy a děti a zbytek mladí válečníci. Indiáni se utábořili před Vincennes a do města náčelníka šel náčelník s menší společností a Harrison pro tuto příležitost nechal postavit zvláštní altán. Během schůzky panovala na obou stranách neobvyklá vážnost. Američané se, zdali být poněkud znervóznělí, nicméně guvernér nic nepodcenil a měl v pohotovosti oddíl vojáků okázale stojícího u domu. Bylo to jako podivné setkání dvou bojových psů. Nemohli se sice na sebe vrhnout, ale měli neviditelně naježenou srst a neslyšně na sebe vrčeli. Rada započala v neděli čtrnáctého července bez zbytečných odkladů a minimem diplomacie. Guvernér se hned zkraje začal věnovat údajným vraždám osadníků v Illinois a otázkou proč Tekumseh provokuje tím, že na mírové schůzky cestuje s tolika válečníky, ačkoli sliboval minimální doprovod. Nicméně slíbil, že si vyslechne vše ohledně prodeje pozemků na Wabash, přestože o nich nemůže vyjednávat, jak se již zmínil v dopise. Vše je totiž v rukou prezidenta. Poté vyžadoval ještě vysvětlení ohledně zabavené soli.
V Tekumsehově hlase zazněl silný sarkasmus, když odpověděl: „Ta sůl byla přivezena během mé nepřítomnosti, stejně jako ta sůl, která byla loni odmítnuta. Zdá se mi, že guvernéra nelze prostě uspokojit. Loni se zlobil za odmítnutí a letos za přijmutí.“ Roztrpčený Harrison odložil další jednání na další den.
Pondělní rokování těsně po poledni zahájil náčelník Weů Wa-
„Brzy poté, co skočí táto rada,“ pokračoval Tekumseh, „navštívím kmeny na jihu a pozvu je do naší unie. Do Tippecanoe se dostaví mnoho nových indiánů a my je přivítáme. Země, kterou jste neprávem zakoupili na Wabash je naším nejlepším lovištěm a budeme ho potřebovat k uživení nově příchozích. Doufám, že se tam běloši nebudou usazovat. Na jaře příštího roku se vrátím a budu připraven navštívit prezidenta. Pak vyřešíme všechny naše potíže. Doufám, že do té doby budeme v míru.“
Padla noc a na obloze svítil měsíc. Nespokojený Harrison ukončil sezení ostrým varováním. Ukázal na nebe se slovy: „Spíše spadne tento Měsíc, než aby prezident dovolil beztrestné vraždění. A já raději obléknu svým vojákům sukně, než abych se vzdal země, kterou jsem poctivě koupil od pravých majitelů!“
1811
Dvacet válečníků doprovázelo Tekumseha na jih. Seděli na koních a trpělivě čekali na náčelníka. Ten ještě dával Tenskwatawovi poslední rady. Tekumseh mu položil ruce na ramena a s důvěrou mu svěřil Tippecanoe do péče. Prorok měl pokračovat v kázání a nadále udržovat mír což bylo to nejdůležitější. Je třeba nejméně půl roku k tomu, aby byla indiánská koalice dostatečně silná. Potom bude prostor pro uplatňování indiánských požadavků a bude zjeveno velké znamení.
Tekumseh si byl dobře vědom Harrisonovy prohnanosti. Ten muž využije jakoukoliv záminku pro zahájení války. Proto řekl, že bude pryč až do jara, ale ve skutečnosti doufal, že se vrátí ještě před zimou. Tušil, že se Harrison během jeho nepřítomnosti o něco pokusí, proto Tenskwatawovi důrazně nakázal dávat si pozor na jakoukoli provokaci. Pro zachování míru je třeba učinit i ústupky a potlačit vlastní hrdost. Pokud Američané zaútočí, indiáni se musí rozptýlit v lesích a vyhnout se střetu. Tenskwatawa bratra ujistil, že se nemá čeho obávat. Vše bude v naprostém pořádku. Bratři se rozloučili a Prorok ze dveří svého wigvamu sledoval, jak Tekumseh nasedá na koně a odjíždí pryč.
1811
Guvernér Harrison psal další zprávu ministru války Eustisovi a zakončil ji analýzou. Uznal moc a prozíravost náčelníka Šavanů závěrečnou větou: „Úcta, oddanost a poslušnost Tekumsehových následovníků je obdivuhodná. Nebýt moci Spojených států, stal by snad zakladatelem říše, která by svou slávou mohla soupeřit s Mexikem či Peru. Žádná překážka ho nezastaví. Už čtyři roky je neustále v pohybu. Dnes ho vidíte na Wabash a zítra na břehu jezera Erie nebo Michiganu či na březích Mississippi. Kamkoli se vydá zanechává příznivý dojem. Nyní je na poslední cestě vtisknout svému dílu finální ráz. Doufám však, že před jeho návratem bude ta část díla, kterou považoval za dokončenou zničena. Zůstávám, pane Vaším oddaným služebníkem, William H. Harrison“
1811
Každému jižnímu kmenu, který Tekumseh navštívil daroval posvátný tomahawk zabalený do svazku červených šípů. Každý z těchto šípů symbolizoval jeden indiánský kmen. Všude mu naslouchali s velkou pozorností, neboť se jeho sláva rozšířila ze severu na jih. Jeho proslovy byly tak podmanivé, že se ke svazu připojili Čerokíové, Katawbové, Čoktawové, Kríkové a Seminolové. Nyní budou všichni čekat na velké znamení. Tekumseh pokračoval v cestě na severozápad přes Alabamu na území Louisiany a podél západního břehu „Matky řek“ do Missouri s cílem oslovit další kmeny.
Ne všude mu naslouchali s ochotou. Náčelník horních Kríků velké vesnice Tuckabatchee mu přímo oponoval. Tekumseh mu na rozchodnou řekl: „Tvá krev je bílá! Převzal jsi válečný svazek šípů, sekeru a wampum, ale bojovat nemáš v úmyslu. Znám důvod! Nevěříš, že mne poslal Velký duch. Dozvíš se to. Opouštím Tuckabatchee a půjdu nahoru do Detroitu. Až tam dorazím dupnu nohou o zem a srazím k zemi každý dům v Tuckabatchee! “ Náčelník slíbil, že pokud se tak stane, rád se k němu připojí.
1811
Tenskwatawa měl očividnou radost. Navštívilo ho sedm mladých válečníků a žádali jej o válečnou radu, a to bylo něco pro jeho ego. Neviděli v něm totiž jenom svatého muže, nýbrž také válečného vůdce. To bylo potěšující. Ti mládenci hodlali bílým osadním ukrást nějaké koně. Tenskwatawa dobře věděl, že Tekumseh by s něčím takovým rozhodně nesouhlasil. Ovšem krádež koní nemůže přece způsobit nějakou škodu. Běloši koneckonců kradou také. A on je přece Prorokem a žádné nebezpečí mu nebylo zjeveno. Tenskwatawa se usmál a popřál mladíkům úspěch.
Vrátili se za pěti ukradenými koni a veřejně se chlubili se svou statečností. Jak to provedli rovnou před nosem bělochů. Radovali se ovšem jen krátce. Následujícího odpoledne přijelo do Tippecanoe patnáct ozbrojených hraničářů a požadovali nazpět ukradená zvířata. Prorok zmatený jejich náhlým příchodem okamžitě souhlasil a s úsměvem to komentoval coby vtip nerozvážných mladíků. Američané se však nesmáli. Převzali koně a odjeli pryč.
1811
Nic lepšího si nemohl Harrison přát. Zločin spáchaný indiány z Tippecanoe byl vodou na jeho mlýn. Nyní může zničit indiánskou koalici, než jí bude mít Tekumseh v plné síle. Od náčelníkova odchodu byl připraven na indiány udeřit, ale potřeboval k tomu důvod. A nyní ho měl. Tři týdny po krádeží koní měl v pohotovosti armádu o počtu devíti set mužů připravených válčit. Šestadvacátého září vyjela z Vincennes armáda v čele s osmatřicetiletým guvernérem a doprovázeli ji jásající občané. Na místě, kde se podle indiánské tradice odehrála v dávných časech velká bitva mezi Illinoi a Irokézy, rozbili Američané na břehu Wabashe první tábor. Guvernér tam nechal postavit poměrně silnou pevnost neskromně pojmenovanou Fort Harrison. Pak vyslal k Delawarům poselstvo a pozval jejich náčelníky do pevnosti, aby využil jejich vliv. Delawary však zastavila skupina Pottawatomiů vedená Winnemakem, který po jednání ve Vincennes úplně změnil svůj názor a postavil se odhodlaně za Tekumseha. „Připojíte se do války proti Sedmnácti ohňům?“ zeptal se bez okolků Winnemak. „Pod vedením Proroka jsme se chopili tomahawku a už ho neodložíme, dokud nezemřeme. Prorok nám dal jasnou záruku vítězství. O tom není pochyb. Jeho vize se dosud plnily a nyní viděl naše vítězství. Pečlivě to zvažte. Až porazíme Američany může to být pro váhavé kmeny nepříjemné.“
Mezitím získal Harrison další údajný důvod k útoku. Jeden z jeho strážných měl být napaden indiány a vážně zraněn. Guvernér by ihned proti indiánům vytáhl, ale neměl ještě potřebné zásoby a St. Clairův debakl mu jasně ukázal pošetilost jít do války bez zajištění. Bylo třeba trpělivě čekat což se mu zrovna nechtělo. Sedmadvacátého října přišli do Vincennes Delawarové. Předtím se stavili v Tippecanoe a odcházeli odtud vážně uraženi. Tenskwatawa s nimi jednal přezíravě a posmíval se jim pro jejich nerozhodnost. Prozradili guvernérovi, že se tam každou noc pořádají válečné tance a Prorok provádí podivné čarodějné obřady. Harrison na to poslal Pottawatomiům, Winnebagům a Kikapům příkaz vrátit se domů.
Očekávané zásoby dorazily osmadvacátého října a guvernér se mohl dát na pochod. Do Tippecanoe vedly dvě suchozemské trasy. Ta podél jižního břehu Wabashe byla sice kratší, ale velmi úzká a vedla hlubokými lesy, které mohly indiáni využít k útoku. Harrison se rozhodl pro severní břeh, ale podél jižního poslal zásobovací kolonu se záměrem indiány oklamat. Pátého listopadu tábořila jeho armáda asi šestnáct kilometrů od vesnice. Žádní indiáni doposud nebyli spatřeni, ačkoli se všude nacházely jejich stopy. Až následujícího dne pouhých osm kilometrů od cíle se nějací válečníci zjevili, ale nic nepodnikali. Tři kilometry od vesnice nechal Harrison rozbít tábor.
Tenskwatawa poslal k Američanům tři delegáty s dotazem, proč na indiánské území přichází americká armáda. Vždyť je dojednáno příměří. Harrison odpověděl, že nazítří s ním bude jednat. Mezitím nechal přesunout tábor do výhodnější bojové pozice. Postup vojska směrem k vesnici indiány pochopitelně znepokojil. Američtí vojáci té noci spali s nabitými zbraněmi po boku. Harrison moc dobře věděl, co děla. Stačí jen indiány řádně vyprovokovat což se mu podařilo. Tenskwatawa začal bojovníky hecovat, a coby šamanovi se mu to dobře dařilo. Krom jiného sliboval nezranitelnost ba i nesmrtelnost v bitvě. Kdo však samotnou bitvu započal je samozřejmě předmětem sporu. Jak už to bývá, každá strana svalovala vinu na tu druhou.
Ta noc byla temná, zamračená a studeně pršelo. Tenskwatawa přesto dál tancoval, a když se zastavil, zvolal: „Polovina armády bílého náčelníka už je nyní mrtvá. A ta druhá je zase šílená. Bude snadné je porazit.“ Indiánští válečníci byli nadšeni a připraveni. Kolem čtvrté hodiny raní se začali plížit k nepřátelskému táboru. Harrison byl ranní ptáče a zrovna se oblékal, když zazněl první výstřel. Hned na to zahřměla salva a ze všech stran se ozval válečný pokřik. Indiáni útočili vedeni Bílou potápkou a Pojídačem kamenů a útok to byl urputný. První americké linie byly přinuceny ustoupit, avšak obránci se poměrně brzo vzpamatovali. Boj v takových podmínkách byl pro všechny dost obtížný, poněvadž ho komplikoval déšť a šero. Harrison vyskočil na koně a po celou dobu bitvy jezdil sem a tam a vydával rozkazy. I když byli indiáni v početném oslabení, měli bojovou převahu, avšak chladnokrevné guvernérovo velení zachránilo jeho muže před panikou.
Jeho protivník Tenskwatawa seděl na blízké skále a zpíval s vírou ve vítězství. Jeho sebevědomí se nějakou chvíli odráželo v bojovém nasazení válečníků. Prorok je začal povzbuzovat: „Bojujte dál! Bojujte dál! Proroctví se jistě naplní. Pozvednu hlas a podpořím vás!“ A jeho divoký pokřik se vznášel nad praskáním pušek a řevem mužů. A indiáni bojovali se stejnou vírou a nebáli se ani bajonetů. Avšak s postupujícím šedivým úsvitem si válečníci uvědomili, že jejich druhové umírají a jsou ranění. A Američané, nebyli zdaleka z poloviny mrtví a ani šílení. A co hůř! Utichl i Tenskwatawův hlas a samotný Prorok někam zmizel. V tu chvíli začali indiáni propadat malomyslnosti. Jejich kuráž ochabla a během několika minut zmizeli v lese. Ztráty na životech byly celkem vyrovnané. Padlých na obou stranách bylo cirka šedesát plus mínus. Zraněných Američanů bylo sto osmdesát, zatímco indiánů zhruba osmdesát. Porážka indiánů byla spíše psychická nežli fyzická. Byla zlomena jejich víra v Prorokovy schopnosti.
1811
Zpráva o bitvě na Tippecanoe se šířila rychlosti větru a vesnice ovládl strach z amerických persekucí. Indiáni měli v živé paměti, jakým způsobem ničil generál Wayne jejich příbytky a polnosti. Hněvali se na Proroka, který je dostal do této šlamastiky. Ti, kteří byli stále věrní Tekumsehovi, založili tábor na Wildcat Creeku, několik kilometrů od bývalého Tippecanoe. Velení se ujali náčelníci Chau-
Několik dnů na to přijel Tekumseh a byl již o všem spraven. Náčelník seskočil z koně a tvářil se tuze vážně. Přistoupil k bratrovi, čapl ho za vlasy a vytáhl svůj lovecký nůž se slovy: „Bylo by to pro tebe milosrdenství nechat mou ruku dělat si, co chce. Ale nezabiju tě. To by byl příliš snadný a příliš čestný osud.“ Přeřezal mu pouta, odstrčil ho a vrátil nůž do pochvy. Tenskwatawa se sesul k zemi a Tekumseh odešel do wigvamu náčelníků. Podal si s nimi ruce a jeho rysy poněkud změkly. Byl však vnitřně velmi zklamán, že jeho bratr prakticky za den zničil výsledky jeho letité práce. A zničil i naději tolika indiánů a národů. Náčelník u velkého ohně dlouze vyprávěl o své poslední cestě a uzavřených spojenectví. Nyní však vyjádřil obavy, zdali budou platná. Nové okolnosti si vyžadují změnu plánu. Tekumseh bude muset udělat to, čemu se do teď vyhýbal. Požádat o spojenectví s Brity a jejich červenokabátníky pro válku s Američany. Tekumseh měl víru, že s mocným spojencem lze dosáhnout vítězství, která opět přilákají kmeny se ztracenou důvěrou. Je jisté, že mírovými prostředky selhaly a Američanům nelze nikdy věřit.
Tekumsehův návrh byl přijat a indiáni se vrátili do svých vesnic. Měli ujistit své soukmenovce, že není vše zdaleka ztraceno. Prorok je sice zklamal což je pravda, ale Tekumseh je válečný vůdce. Zdaleka jiný muž. Každý, kdo jej bude chtít následovat se má v dohodnutý čas dostavit do britské pevnosti Malden na severním břehu jezera Erie.
1811
Kapitán William Wells byl překvapen. Nečekal, že se do Fort Wayne dostaví na rozdávání rent tolik indiánů. Byl si jistý, že mnozí patřili k těm bojujícím proti Harrisonovi a nyní předstírají přátelství. Přišli si pro látky, laciné deky, sušené maso, většinou žel zkažené a sůl. To mělo nahradit tradiční kožené oblečení, bizoní pláště a zvěřinu. Wells se indiánů vyptával na Proroka a Tekumseha a na jejich snahu sjednotit všechny indiány a dostával většinou falešné informace. Tekumseh se nevrátil, jeho koalice se rozpadla a Prorok byl uvězněn a odsouzen k smrti. Wells byl spokojen, ovšem guvernér už tak důvěřivý nebyl.
1811
Na jihu Kanady to znělo jako hluboké a děsivé dunění. Břehy řek se propadaly a obrovské stromy padaly za rachotu lámajících se větví. Na Velkých jezerech se objevily obrovské vlny, ačkoli nefoukal žádný vítr. Na Pláních se ozýval skřípavý zvuk a chvění působící skřípání zubů. Velká stáda bizonů se v naprosté panice řítila bezhlavě někam vpřed. Na jihu padaly z kopců obří balvany a drtily vše stojící jim v cestě. Vznikaly nové říční toky. Padaly indiánské chýše a obydlí. Z nebe zmizeli ptáci a ukryli se kdoví kde. Taktéž zvířata se chovala šíleně. Padaly i osadnické sruby i cihlová stavení. Mosty se zřítily do řek a potoků. Na mnoha místech se vytvořily obrovské trhliny. V Tennessee vzniklo jezero Reelfoot a podél Mississippi se vytvořily obrovské útesy. Nový Madrid byl zničen a desítky tisíc akrů půdy patřících Simonu Kentonovi se proměnilo v téměř bezcennou celinu. Jednalo se o zemětřesení v oblastech, kde dosud nebylo zaznamenáno. Nikdo proto neměl vysvětlení. Bylo to skutečně znamení předpověděné Tekumsehem? Ať už to bylo jakkoli, mnoho válečníků nabylo novou víru a namířili si to k Detroitu.
A Smutný Měsíc na to musel vhlížet.