II. - Jezero Winnipeg - Nahkohe

Ve Fort Garry u osady Red River, dnes vzkvétajícím městě Winnipeg, se naše skupina, která tak dlouho cestovala společně, s lítostí rozdělila. Reverend George Young tu s rodinou zůstal a založil zde první metodistickou misii. Měl sice v cestě mnoho překážek a obtíží, přesto uspěl. Potřeboval k tomu výjimečný takt a schopnosti. Povstání Louise Riela roku 1885 a nespokojenost míšeneckého obyvatelstva jeho postavení na čas ohrozily, on však dokázal zvládnout každou krizovou situaci. Kromě mnoha povinností měl dost starostí s odloučenými misionáři z vnitrozemí. Chtěli po něm hlavně tolik potřebné zásoby.  

Páteři George McDougall a Peter Campbell s učiteli a ostatními členy výpravy pokračovali s povozy dále na severozápad k velké řece North Saskatchewan, která teče téměř dva tisíce kilometrů hlouběji ve vnitrozemí. První část jejich cesty vedla přes úrodné a panenské prérie, kde potkali toliko kočovné Indiány a míšence, jejichž primitivní příbytky a koně již nahradily pohodlné domy pilných osadníků a rychlé vlaky železnice.

Z Fort Garry jsme s mou paní absolvovali zbytek cesty po vodě. Pluli jsme po Red River až k jejímu ústí. Poté jsme čelili bouřlivým vlnám jezera Winnipeg až k našemu vzdálenému domovu na severu. Pluli jsme na člunu společnosti Hudson Bay. Tyto plavidla mají ostrou příď i záď a nemají žádnou palubu, ni kajuty, ale mohou uvést až čtyři tuny nákladu. Mají stěžeň a velkou čtvercovou plachtu, která se musí v nepříznivém větru skasat. Pohon člunu obstarává ještě šest až osm veslařů. Zvládnou rozbouřená jezera a velmi silné vichřice, jak jsme během let našeho pobytu na severu častokrát přesvědčili. Pokud není příznivý vítr, statní veslaři se opřou do těžkých vesel, ohýbají svá silná záda a při práci udržují dokonalý rytmus, díky čemuž urazí skoro až sto kilometrů denně. Je to však vskutku dřina a příznivý vichr ba i prudká bouře je vítána. Severní indiáni jsou vynikající námořníci a v prudkých vichrech, které jsou na Velkých jezerech časté, projevují velkou odvahu a rozvahu. Naše místa byla na zádi poblíž kormidelníka, čistokrevného indiána jménem Thomas Mamanowatum, kterému se kvůli jeho gigantické postavě říkalo „Velký Tom“. Byl to vskutku přírodní šlechtic, vznešený a opravdový muž, o kterém si povíme ještě později.

Pluli jsme třicet kilometrů po Red River dolů k Lower Fort Garry a cesta byla příjemná. Tam jsme musili ve stanici Hudson Bay čekat několik dní, než se čluny přeložil. Úředníci společnosti nás zdvořile přijali a pohostili a prokázali nám nemalou laskavost. Lower Fort Garry čili Kamenná pevnost, jak se jí všeobecně říká, je rozsáhlý komplex chráněný mohutnou kamennou zdí s budovami společnosti uprostřed. Byla postavena za časů, kdy mezi sebou obchodní společnosti tvrdě soupeřily a indiánské kmeny byly neustále na válečné stezce. Stanice je schopna odolat téměř jakékoli síle, která nemá k dispozici dělostřelectvo. Pobavila nás zdejší starodávná a téměř dvorská etiketa. Žádný úředník s méně letou praxí by se neodvážil odporovat déle sloužícímu kolegovi. To by si zasloužil přísnou výtku velícího důstojníka. Ačkoli se některá z těchto pravidel zdála být otravná, nepochybně sloužila k dobrému účelu a bránila mnoha případným nedorozuměním.

Jeden místní zvyk se nám ovšem nelíbil. Byly tu dvě jídelny, a to jedna pro dámy a druhá pro pány. Bylo podivné vidět, jak pánové zdvořile doprovázejí dámy do chodby vedoucí mezi oběma jídelnami. Pak dámy odbočily vpravo do své jídelny a pánové odbočili nalevo. Bylo to v rozporu s našimi představami o etiketě, ale bylo nám řečeno, že se jedná o jeden z jejich starých zvyků. Jeden nevrlý a starý úředník, mimo jiné starý mládenec, se dal slyšet: „Nechceme mít kolem sebe ženy při projednávání tajných obchodních záležitostí. Kdyby u toho byly, všechny naše plány by byly brzy vyzrazeny a obchod by mohl být značně poškozen.“

Cestování v této rozlehlé zemi bylo donedávna velmi dobrodružné. Poutník musel být dost odvážný a zvídavý, aby dokázal čelit útrapám a rizikům spojeným s průzkumem těchto obrovských území. Nyní cestovatelům pomáhá dobrá vůle a pohostinnost úředníků Hudson Bay Company. Některé z jejich vnitrozemských stanic jsou velmi izolované a zaměstnanci jsou někdy po celé roky zcela odříznuti od světa. Stanice jsou roztroušené po celé severní polovině tohoto velkého amerického kontinentu. Pracuje v nich pět až šedesát lidí, podle velikosti stanice. Jsou umístěny, pokud možno na místech hojných na ryby a zvěř. Jsou od sebe vzdáleny od dvě stě až osm set kilometrů. Jejich účelem je obchod s kožešinami, jaké nejsou nikde jinde na světě. V mnoha případech mají zaměstnanci zprávy z vnějšího světa tak jednou až dvakrát do roka. Příjezd obchodních člunů je pro ně velkou událostí. V Lower Fort Garry jsme strávili velmi příjemnou neděli.

Následujícího dne byly připraveny dva čluny a my se vydali na dobrodružnou cestu do našeho vzdáleného domova za severním cípem jezera Winnipeg. Jednou jsme přistáli jsme u vzkvétající indiánské vesnice s dobře fungující misií anglikánské církve. Obdivovali jsme zdejší pěkné a pohodlné domy a jejich farmy. Je to hmatatelný důkaz prospěšnosti vlivu bělošské kultury na domorodé obyvatelstvo. Zdejší arcijáhen Cowley má krásný dům situovaný mezi stromy. Je to přítel indiánů a všichni ho tu mají rádi. Později prokázal velkou laskavost i nám, když zemřela naše dcerka Nellie.

K této smutné události došlo po pěti letech našeho pobytu mezi Kríi v Norway House. Dostali jsme tenkrát od nadřízených pokyn založit novou misii mezi tehdy ještě pohanskými prérijními Odžibweji (Salteaux Indians). Já však musel ještě zůstat v Norway House, dokud nedorazí můj nástupce. Manželka se rozhodla odjet s dětmi napřed a odplula na kánoi s několika indiány o několik týdnů napřed. Žel bylo horké červencové počasí a v otevřeném člunu bez přístřešku to bylo úmorné. V tom parnu dostala Nellie mozkovou horečku. Indiáni přistáli a žena se ocitla s umírajícím dítětem na břehu jezera úplně sama. Kolem stáli jen se zarmoucenými indiáni. Byla cizinkou v cizí zemi a bez domova, do kterého by se mohla uchýlit. Bez přátel a soucitu. Naštěstí se o tom dozvěděli úředníci Hudson Bay v Lower Fort Garry a převezli ji do jedné ze stanic dříve, než dítě zemřelo. Přišel tam i reverend Cowley a poskytl jí duchovní útěchu.

Jelikož jsem byl daleko, nemohla se manželka se mnou domluvit na způsobu pohřbu. Nellie byla tedy uložena do provizorního hrobu. Když jsem se o tom konečně dozvěděl, poslal jsem prostřednictvím indiánského kurýra žádost, zdali by jáhen Cowley oficiálně nepohřbil dceru na jeho hřbitově a s pohřbem nepočkal na mě. Poměrně brzy mi přišla odpověď končící slovy: „Náš hřbitov je Vám plně k dispozici. Vaše dcera bude uložena na tom nejlepším místě.“

O několik týdnů později jsem předal misii reverendu Ruttanovi a spěchal jsem za ženou. S několika přáteli, většinou indiány, jsme vyzvedli malé tělíčko z místa jeho dočasného odpočinku a pohřbili ho na hřbitově kostela sv. Petra. Ta země je pro nás dvojnásob drahá, protože se stala místem posledního odpočinku našeho milovaného dítěte. Když jsme byli při první plavbě unášeni proudem či nás poháněla vesla indiánů, ani ve snu by nás nenapadlo, že právě zde se o pár let později odehraje tato smutná epizoda našeho života.

Jiný den jsme přistáli u indiánské vesnice, kde čekali indiáni s několika voly. Indiáni se snažili zvířata nalodit na čluny, což nebylo vůbec snadné, jelikož na břehu nebylo žádné molo ni lávka. Přesto se jim to po značném tahání a strkání a zvedání jedné nohy po druhé podařilo. Trpělivá zvířata se nalodila na křehká plavidla a měla být dopravena do Norway House. Bylo komické vidět voly s hlavou čnící přes jeden bok člunu a s ocasem visícím na druhé straně. I my měli na člunu jeden kus, od kterého nás oddělovala jen úzká dřevěná deska. Čtrnáctidenní pobyt ve společnosti takového spolucestovatele není zrovna příjemný. Nic jiného nám ovšem nezbývalo.

V prvních dnech se vůl občas snažil zoufale vymanit z pout. Zdálo se, že náš člun buď rozbije na kusy, nebo ho převrhne. Jakmile zjistil, že je to marné, smířil se s danou situací a choval se příkladně. Když nastala bouře, klidně si lehl a dobře nám sloužil coby zátěž stabilizující člun. Indián Tom ho během táboření na noc dobře vykrmoval čerstvou trávou, hojně rostoucí na břehu.

Jezero Winnipeg je považováno za jedno z nejbouřlivějších na americkém kontinentu. Je dlouhé čtyři sta osmdesát kilometrů a široké od několika desítek po sto osmdesát kilometrů. Je členité a má nesčetně zálivů. Pro čluny je nebezpečné kvůli mnoha mělčinám a skrytým skalám. Winnipeg či Wenipák, jak to vyslovují někteří indiáni, znamená „moře“ a Keche Wenipák znamená „oceán“. Plavba přes toto jezero pro nás byla velkou zkouškou, vezmeme-li v úvahu typ člunu, v jakém jsme cestovali.

Brzy ráno nás probudil výkřik velitele výpravy: „Koos koos kwa!“ čili „Vstávejte!“ Od každého se očekávalo, že poslechne bez prodlení, neboť mezi posádkami člunů panovala velká rivalita. Každá chtěla vyrazit jako první. Připravila se rychlá snídaně, zazpívala se ranní píseň a odříkala modlitba k Tomu, kdo má pod kontrolou větry a vlny. Pak zazněl pokyn „Všichni na palubu“ a brzy byly stany, konvice, sekery a všechny ostatní věci narychlo sbaleny a naloženy do člunů. Pokud byl příznivý vítr, vztyčili jsme stožár, vyvěsili plachtu a uháněli vpřed. Pokud bylo třeba použít vesla, chudáci veslaři dobře věděli, jak únavný bude jejich den. Za příznivého větru jsme ve člunu i večeřeli a pluli co nejdéle, abychom toho využili. Je lepší plout s příznivým větrem nežli úmorně pracovat s těžkými vesly proti němu.

Často jsme pluli celé noci s nemalým rizikem, že na zrádném jezeře ztroskotáme. Pokud na tomto světě nejistot existovalo něco, co je nejméně jisté, prvenství musíme přiřadit plavbě po jezeře Winnipeg v člunech Hudson Bay Company. Takovou cestu jste mohli zvládnout za čtyři dny, anebo jste mohli být na cestě třicet dní. Jednou nás uvěznila na malém skalnatém ostrůvku na šest dní prudká severní vichřice. Občas foukala s takovou silou, že jsme sotva stáli na nohou. Stan postavit bylo nemožné, i kdyby tam bylo dostatek půdy pro zatlučení kolíků. A tak jsme se vším všudy promočili nemilosrdným sněhem s deštěm. A dnes? Můžete v nádražních čekárnách slyšet pohodlně usazené cestující, jak hořce si stěžují na hodinové či dvouhodinové zpoždění vlaku. Vzpomínky na ty nejméně příjemné zážitky z mých cest mne vedou k udivení, jaké maličkosti mohou narušit vyrovnanost některých jedinců.

Za pěkného počasí bylo táboření velmi příjemné. Náš stan dokázali indiáni rychle postavit. Pak se rozdělal jasně zářící táborák a za zády nás obklopovaly stíny noci. Večeře byla brzy hotová a někdy jsme strávili hodinu či dvě příjemným povídáním s našimi snědými přáteli. Byli to naši nejmilejší společníci na cestách. Všichni naši indiánští průvodci byli pokřtěni v tom nejvěrnějším slova smyslu. Byli to konvertité misionářů naší církve. Zpočátku byli trochu zdrženliví a chovali se, jako by si mysleli, že od nich očekáváme velkou vážnost a důstojnost. Stejně jako někteří běloši si mysleli, že „černý plášť“ a jeho žena nevěří ve smích a žertování. Brzy jsme však překonali tyto mylné předsudky, a ještě, než jsme dorazili do Norway House, vycházeli jsme spolu skvěle. Z jejich jazyka jsme znali jen málo, ale někteří z nich uměli dobře anglicky, a tak nám náramně pomáhali coby tlumočníci. Byli uctiví a nenarušovali naše kázání, nýbrž pozorně naslouchali. Ačkoli jsme jim nerozuměli, jejich zpěv melodických hlasů byl velmi uklidňující. Působilo to náramně upřímně a opravdově.

I ten nádherný kraj kolem obohacoval celé to duchovno a dary Stvořitele. Ty vlny jezera Winnipeg třpytící se v jasu slunce, modrá obloha nad námi a s temným pralesem za námi mohutné žulové útesy dělaly neskutečný dojem. V takovémto prostoru vnímáte čas, jsoucno a vlastní myšlenky úplně jinak nežli v rušné a nevyzpytatelné civilizaci. Je to chrám nikoli postavený lidskýma rukama.

Neděle byly dny odpočinku a pokřtění indiáni to pečlivě dodržovali. V sobotu večer rozbili tábor a provedli všechny nezbytné přípravy na klidnou a odpočinkovou neděli. Nachystali dostatek dřeva na otop a vaření. Připravili vše potřebné pro vaření. I když nad námi létala hejna lovných ptáků či se naskytla příležitost něco ulovit na zemi, měli zbraně odloženy. Zpočátku se proti tomu předáci Hudson Bay Company ostře stavěli, protože to byl den zdržení, avšak misionáři zůstali neochvějní, i když občas zakusili nějaké to příkoří. Nakonec se prokázalo, že nejde o žádnou ztrátu, ale spíše zisk. Odpočatí pokřtění indiáni byli nakonec rychlejší. Na dlouhých cestách do vnitrozemí dosahovali lepších časů. Pozorování fyzické konstituce v kombinaci s morálním a duchovním aspektem mne zcela přesvědčilo, že jeden odpočinkový den v týdnu je pro člověka jen dobrý.

Pokračovali jsme v cestě a zažívali nejrůznější dobrodružství. Jednoho večera jsme pluli celou noc, abychom neztratili výhodu příznivého větru. Neměli jsme kompas ani mapu a vodní hladinu neosvětloval ani měsíc. Temné a těžké mraky zakrývaly matné hvězdné světlo a zvyšovaly riziko naší plavby. Kvůli té tmě musel být někdo neustále na stráži. Muž na přídi s dlouhou tyčí sledoval mělkost vody. Já jsem sedával s kormidelníkem na zádi a užíval si tento podivný způsob cestování. Z temnoty za námi jsme se vrhali do neurčité černoty před námi. Občas jsme slyšeli mrzuté burácení vln narážejících o skalnaté útesy v naší těsné blízkosti.

Spávali jsme na několika prknech v zadní části našeho člunu. Je kupodivu, že i v extrémních situacích má žena tvrdě spala. Zatímco já si alespoň vyměňoval s Velkým Tomem pár indiánských slovíček, která jsem se naučil, zjistil jsem, že je to chabá zásoba oproti bohatě vyvinuté řeči zdejších národů. Při učení zdejšího jazyka jsem byl častokrát tak unavený, že jsem se musel zabalit do deky a odpočívat.

 Kolikrát náš člun uvízl na mělčině s takovou silou, divže nezlomil stožár. V tom případě byla rychle spuštěna a rozsvícena lucerna, aby ostatní věděli, že je v dosahu pevnina. Najeli jsme na neviditelný útes a tam uvízli. Indiáni se marně snažili vesly odtlačit loď zpět do hluboké vody. Když zjistili, že je to nemožné, někteří skočili do vody a v ohrožení života tlačili a křičeli, až s pomocí obrovské vlny byla loď konečně odsunuta. Zcela promočení se ti stateční muži vyškrábali na palubu; plachta byla znovu vztyčena a my jsme se hnali dál skrz šero a tmu.