Arbor Croche - Kovářství a vzdělání - Nahkohe

První zimu v Little Traverse coby v našem trvalém domově jsme strávili roku 1828. Následující jaro zemřela má drahá matka na následky zranění popálenin při výrobě javorového cukru. Na těžké popáleniny umírala celé čtyři dny. Byl jsem ještě malý, ale už dost starý na to, abych těžce prožíval ztrátu milované osoby. Cítil jsem ztrátu jakoby všeho, co mi bylo drahé. Nebyl nikdo, komu bych tak důvěřoval, dokonce ani otci. Naše domácnost se rozpadla, jelikož jsme se tak nějak rozptýlili a otec nás nedokázal udržet pohromadě. Já byl nejmladší a stal se ze mě naprostý tulák. Little Traverse jsem opustil ve třinácti letech. Odvezli mne do Green Bay ve Wisconsinu s nadějí, že budu bydlet u starší sestry provdané za Skota jménem Gibson. Nezůstal jsem však u nich dlouho a musel jsem se odstěhovat k nedalekému farmáři Sylvesterovi. U něj mě jistý Robert Campbell přesvědčil, abych s ním odjel rybařit na Sturgeon Bay ve Wisconsinu. Pan Campbell byl dobrý člověk a křesťan. Jeho otec měl pěknou farmu v Bay Settlement, poblíž Green Bay, kde se usadila i má sestra.

Na podzim roku 1840 jsme pluli na ostrov Mackinac, kde jsem se setkal s otcem a všemi příbuznými, a ještě velkým počtem indiánů, kteří se chystali převzít každoroční výplatu od vlády. Nechal jsem se zaměstnat coby prodavač v místním krámě. Po odchodu indiánů jsem tam ještě zůstal a chtěl tam strávit zimu, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Jednoho dne jsem totiž potkal reverenda Alvina Coe, putujícího misionáře, o kterém jsem již mluvil. Chtěl, abych s ním odjel do Ohia a získal tam vzdělání bílých lidí. Tentokrát jsem souhlasil, akorát pod podmínkou, že se o mě postará a ochrání mne. Slíbil, že se o vše postará a udělá vše, co bude v jeho silách. Měli jsme odplout ještě té noci a já měl čekat v přístavišti. Jenže já to celé zaspal. Chudák starý reverend. Později jsem se dozvěděl, že byl dost zklamaný. Jakmile jsem se ráno probudil a optal se, zdali v noci připlula nějaká loď, dozvěděl jsem se, že ano. Řekli mi o starém muži vypadajícím velmi ustaraně. Hedal mě mezi lidmi na molu. Na poslední chvíli naskočil na palubu a zakřičel k lidem: „Řekněte mému malému chlapci Jacksonovi, synovi starého náčelníka Macka-de-be-nessyho z Arbor Croche, že jsem odplul na této lodi.“

Promarnil jsem příležitost na vzdělávání, když jsem byl ještě mlád a zůstal sám. Jednoho večera jsem odcházel z obchodu a potkal na ulici dva mladé muže. Jednoho z nich jsem vídával v krámě v období výplat, ale ten druhý mi byl zcela neznámý. Vypadal velmi vznešeně, byl urostlý a ejhle, dokonale mluvil algonkinsky. Řekli mi: „Chlapče, byl bys ochoten nás odvézt k té lodi tam venku?“ a ukázal na plachetnici kotvící mimo přístav. Souhlasil jsem, že seženu nějaký člun a dopravím je tam. Odpověděl, že o člun nejde, jenom o někoho, kdo ho dopraví zpět. Požádal jsem kamaráda o doprovod. Cestou mi ten ušlechtilý mladík povídá: „Chlapče, nechtěl bys jet s námi do Grand Traverse?“

„Rád bych viděl Grand Traverse, ale právě teď na to nejsem připravený.“

„Nechtěl by ses naučit kovářskému řemeslu? Tento muž je vládní kovář v Grand Traverse,“ a ukázal na svého společníka. „Potřebuje v dílně pomocníka. Dáme ti místo a plat dvě stě čtyřicet dolarů ročně.“

„Půjdu tedy. Rád bych se naučil řemeslo a zároveň si vydělal na živobytí.“

Nastoupil jsem na plachetnici a můj kamarád se vrátil s člunem na břeh. Dopluli jsme do The Old Mission, kde byl pěkný přístav. V roce 1840 byla misie vedena presbyteriány a reverendem P. Doughertym. Byl to skutečný přítel indiánů. Jeho tlumočníkem byl míšenec Daniel Rod ze St. Clair River v Michiganu. Pan Bradley tam učil, avšak se pro to nehodil a na indiány měl negativní dopad. Misie nakonec zanikla.

Onen mladý muž se jmenoval John M. Johnstone ze Sault Ste. Marie a byl švagrem Henryho Schoolcrafta, našeho agenta. Ten při našem příjezdu řekl: „Ještě nemáte povolení na práci v dílně, proto se budete muset vrátit na Mackinac. Dám vám dopis, který doručíte indiánskému agentovi osobně. Nikomu jinému ho nesmíte dát! Poté se při první příležitosti vrátíte.“ Musel jsem se tedy vrátit. Na ostrově jsem bez problému obdržel potřebné povolení. Po příjezdu do Grand Traverse se pořádala velká rada indiánů, kterou zorganizoval bratr mého dobrodince. Je to obchodník. Indiánům se nelíbilo mé povolení být kovářem. Údajně prý nepatřím k místní indiánské komunitě, proto nemohu mít nárok na takové místo. Měl by ho mít některý z jejich chlapců. Přítel Johnstone mi povídá: „Nic si z toho nedělej a věnuj se práci. Kovářská dílna funguje už více než dva roky. Měli dost času tam dosadit svého člověka. Měli na to myslet už dávno.“ Pokračoval jsem tudíž v práci a staral se o své vlastní záležitosti. Po pěti letech jsem ze své vůle odešel. Tehdy tam nebyli žádní bílí státní zaměstnanci. Byli jsme velmi šťastní.

V předchozích kapitolách jsem vyprávěl o dobrém příteli reverendu Alvinu Coe. Když jsem opustil kovářské řemeslo v Grand Traverse, odešel jsem do Ohia za vzděláním, což se stalo roku 1845. Rozloučil jsem se s otcem a příbuznými a odešel do Arbor Croche. Odtud jsem chtěl pokračovat na Mackinac a dál plout do Clevelandu. V Arbor Croche jsem potkal sirotka jménem Paul Naw-o-ga-de. Byl to vzdálený příbuzný, tak jsem mu nabídl pomoc a chtěl mu zaplatit cestu. Jeho bratr měl vlastní člun a já rád přijal jeho nabídku odvézt nás na Mackinac. Neměl jsem ovšem ponětí, co se stane, když pana Coe nenajdeme a dojdou mé skromné prostředky. Na Mackinacu jsem zakoupil jízdenku do Clevelandu. Tam nás vyděsili mnozí drožkáři nabízející nám odvoz do různých hotelů. To by nás mohlo stát dva až tři dolary denně. Ubytovali jsme se ve Farmer's Hotel. Jeho majitelka byla poněkud zvědavá a chtěla vědět, odkud přicházíme a kam máme namířeno. Řekl jsem, že jsme z Michiganu, ale ještě přesně nevíme, kam bychom měli jít. Ptal jsem se na reverenda Coe. „Cože?“ zvolala překvapená žena, „Pan Alvin Coe? Putující misionář?“

„Ano, paní. Přesně ten.“

„Ale to je přece můj strýc. Co s ním máte?“

„Ach, nic. Jen bych rád věděl, kde bydlí.“ Byl jsem překvapený, že jsme náhodou potkali jeho příbuznou.

„Tak vy znáte mého strýce,“ pokračovala.

„Ano. Je to můj přítel a chtěl bych ho najít.“

Udala nám název města, kde bydlí, a poradila, jak se tam dostat. V hotelu bydlel pán, který připlul s námi. Říkal, že jde tím směrem pěšky a že nás třicet kilometrů doprovodí. Dalších padesát kilometrů musíme dojít sami. Druhý den jsme došli do malé vesničky Twinsburg, kde nám průvodce nabídl: „Přenocujte u mne a po večeři můžete navštívit vesnickou školu. Můžete si promluvit s ředitelem a možná vám nabídne místo. Proto jste přece přijeli?“ Zaskočilo mne to, protože cestou o tom vůbec nemluvil. Když jsme po večeři šli do semináře, viděli jsme na návsi spoustu hrajících si chlapců. Postavili jsme se opodál a koukali na ně. Jeden z nich se zeptal: „Chystáte se chodit do naší školy?“

„Ne, jdeme ještě dál do jiné školy.“

„Tohle je nejlepší škola v okolí,“ odvětil. Zeptal jsem se, zdali nás představí řediteli. „S největší radostí. Pověz prosím, odkud jsi přijel, a jak se jmenuješ?“

„Já jsem z Michiganu a jmenuji se Blackbird.“

„Dobře, doprovodím tě.“

Přišli jsme do ředitelovy kanceláře a on mě představil. „Nuže, pane Blackbirde, přejete si chodit do naší školy?“

„Nevím, pane, jak by to šlo. Nemám moc peněz a hledám muže, který mě před pěti lety pozval do Ohia. Slíbil, že mi pomůže se vzděláním. Jmenuje se Alvin Coe a je to putovní misionář a starý přítel mého otce.“

„Máme tu dva indiánské chlapce, takže se tu nemusíš cítit osaměle.“

„Jak se jmenují?“

„Jeden je Francis Petoskey a druhý Paul Ka-gwe-tosong.“

„Znám je oba. Pocházím ze stejného místa, ale nevěděl jsem, že jsou tady.“

„Umíš něco?“

„Jsem kovář, pane. Avšak zvládnu téměř jakoukoli jinou práci.“

„Pokud zůstaneš, pomohu ti najít práci, abys mohl zaplatit ubytování a stravu. Mezitím zkontaktujeme pána Coe. Pokud vás bude chtít odvézt, nebudeme v tom bránit, pokud i ty budeš chtít.“

Odpověděl jsem tedy, že rád zůstanu, pokud budu mít práci a ubytování i pro mého malého společníka. Po chvilce přemýšlení navrhl, že ho vezme do vlastního penzionu, dokud se nenajde jiné řešení. Mluvil jsem tehdy s ušlechtilým profesorem a reverendem Samuelem Bissellem z Twinsburgu. Ráno po snídani bylo pro nás ubytování zařízeno. Dostal jsem práci u mladého vesnického kováře a měl jsem pracovat dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne, přesto jsem kolikrát pracoval do východu slunce. V zimě přicestoval pan Alvin Coe. Navrhl mi, že pokud se mi nebude jeho škola líbit, mohu se vrátit do Twinsburgu. A tak se stalo. Po dvou týdnech jsem se vrátil. Nakonec se o mě začal zajímat doktor Brainsmede z Newarku v New Jersey a navrhl mi studium na lékařské fakultě. Ukončil jsem kovařinu a začal studovat. Po čtyřech letech studia jsem se vrátil do Michiganu a snažil se pomáhat našim lidem a mému stárnoucímu otci. Ten se hodně změnil, protože se začalo ve vesnici neomezeně pít. Pracoval jsem na tom, aby se tam přestalo pít, a indiáni se k tomu ochotně zavázali. Začali jsme pracovat i na tom, aby michiganští indiáni získali americké občanství, přestože nám američtí sousedé opakovaně říkali, že to nelze, pokud máme roční federální rentu. Dle mého názoru to byla jediná šance, jak zachránit Ottawy před vyhnáním za Mississippi. Tam by Ottawové ve velkém umírali, než by se přizpůsobili tamnímu klimatu. Musel jsem častokrát pěšky putovat z Little Traverse hustým lesem po celé délce jižního poloostrova Michiganu, abych se dostal k státním úřadům. Kolikrát uprostřed zimy na sněžnicích ve společnosti jednoho z našich mladých náčelníků z Cross Village. Jednou nás doprovázel z Elk Rapids do Detroitu zeměměřič. Jednoho února jsme čelili velkým mrazům pouze u ohně. Překonali jsme jezero Houghton a snědli poslední jídlo. Pak jsme cestovali s prázdnými žaludky dva a půl dne. Dorazili jsme k řece Te-ti-pe-wa-say (Tittabawassee), k jednomu z hlavních přítoků řeky Saginaw. Šli jsme po ledu až k indiánskému táboru. Bylo tam mnoho stop, avšak indiáni nikde a žádné jídlo. Pokračovali jsme dál podél řeky. Po dalším kilometru byl další tábor, a tam už hořely ohně. Byly tam pouze ženy a děti, neboť muži byli na lovu. Ženy nám daly jíst a my pokračovali v cestě.

V Detroitu jsme navštívili soudce Winga a žádali právní radu ohledně občanství Ottawů a Odžibwejů. Konzultace byla příjemná. Soudce nám sdělil, že neví o ničem, co by nám bránilo získat občanství, navíc když nám vláda dluží. Musíme se akorát zřeknout autority náčelníků a podřídit se prezidentovi Spojených států. Poté jsme se obrátili na státní zákonodárný sbor a guvernéra. I v tomto ohledu jsme považovali naši návštěvu za velmi úspěšnou, neboť nás přijal velmi vlídně a poskytl nám mnoho dobrých rad. Dal nám několik pokynů, jak žít pod vládou státu. Mluvil s námi jako s vlastními syny, kteří právě přijeli ze vzdálené země a žádali otce o svolení zůstat v domácnosti. Získali jsme i podporu zákonodárného sboru státu a dostali záruku, že se naše věc vyřídí. Vrátili jsme se do Little Traverse a podali zprávu. Málokdo již věřil nepodloženým zprávám amerických sousedů. Toho roku byla do revidovaných zákonů státu Michigan zařazena klauzule, že každý muž indiánského původu, jenž není členem žádného kmene, má volební právo.

Roku 1855 jsem byl opět v Detroitu a přednesl několik projevů před ctihodným komisařem pro indiánské záležitosti, panem Manypennym z Washingtonu. Mluvil jsem o vzdělávacím fondu ve výši osm tisíc dolarů ročně, který byl v minulých devatenácti letech vyplácen na vzdělávání indiánské mládeže a který měl být vyplácen ještě dalších deset let. Jenže tyto peníze nedostávali jednotliví studenti, nýbrž náboženské společnosti a misie. Chtěl jsem, aby ty peníze dostávali indiánští studenti, kteří odcházeli za bělochy do civilizovaných komunit. Ostatní děti měly být vzdělávány z daňových prostředků. Vše jsem podrobně vysvětlil. Ctihodný komisař chtěl ovšem vyslechnout názory starších indiánů, jelikož já byl nejmladší. Nikdo však nic neřekl. Následující den jsem znovu na všechny naléhal, aby spolupracovali. Jenže moji lidé byli tak nevzdělaní, že nechápali hodnotu vzdělání. Až třetího dne se jeden ozval. Ten člověk se po příjezdu do Detroitu tak opil, že byl na dva dny uvězněn za rušení veřejného pořádku. Komisaři pak řekl, že nejsem hoden reprezentovat názory Ottawů a Odžibwejů. Že tady nejednáme o vzdělání, ale o smlouvě. Na to všichni přítomní propukli v bouřlivý smích. Později mi bylo řečeno, že šlo o předem připravenou akci s cílem neměnit nic na způsobu vyplácení vzdělávacího fondu. Tak byl ztracen jeden z nejvznešenějších cílů ohledně naší mládeže. Rada se rozešla a já se vrátil domů. Sepsal jsem dlouhý článek, v němž jsem podrobně popsal dosavadní vývoj událostí ohledně fondu, ze kterého neměl během několika let žádný indián užitek. Článek jsem zveřejnil v deníku Detroit Tribune, aby se o tom dozvěděla veřejnost.