Hlavní nabídka:
Následujících pět let jsem strávil mezi svým lidem. Věnoval jsem se všemu možnému. Pracoval jsem, učil a tlumočil kázání v protestantských misiích. V těch časech fungovaly pro Ottawy z Arbor Croche dvě protestantské misie. Jedna byla u Bear River, dnes Petoskey a druhá v Middle Village čili přímo v Arbor Croche. Tam jsem působil coby pomocný učitel a tlumočník. Žel ze strany katolické komunity jsem se setkal velkým odporem, poněvadž já katolickou víru opustil a stal se protestantem. Já to udělal na základě hlubokého přesvědčení z čtení Božího slova. Jednou v neděli mě jeden z přátel požádal, abych s ním navštívil katolický kostel. Když mě však spatřil tamní kněz, násilím mě z místnosti vyvedl. Ten kněz brzy poté opustil indiánské území a nejspíš odplul do Anglie. Těsně před smrtí napsal mé sestře velmi dojemný dopis, v němž nepsal nic, ani o sobě, ani o nikom jiném z Little Traverse. Od počátku až do konce vyjadřoval hluboký zármutek nad tím, co mi způsobil, když byl mezi indiány, a prosil mě o odpuštění za křivdy, které mi způsobil.
Brzy po detroitské radě jsem začal pociťovat velkou nespokojenost nad tím, že jsem nedokončil studium medicíny, nebo nešel na jinou vysokou školu a získal titul a teprve poté se věnovat nějakému zaměstnání. Přesto vše jsem na studium neměl peníze. Po jedné vládní rentě vyplacené na konci podzimu roku 1856 jsem zašel za panem Gilbertem, tehdejším indiánským agentem a sdělil mu svůj záměr. Požádal jsem ho, zdali by mi pomohl s dokončením vzdělání pomoci našeho vzdělávacího fondu. On však odmítl. Odbyl mě vysvětlením, že jsem při všeobecných volbách z podzimu roku 1856 hlasoval pro černoškou republikánskou kandidátku. Bylo to vůbec poprvé, co indiáni mohli hlasovat ve všeobecných volbách. Pan Gilbert byl v den voleb v North Portu a v Grand Traverse, aby „dohlížel“ na indiánské hlasování. A do Little Traverse poslal svého zástupce, aby zasedal ve volební komisi. Jeho úkolem bylo dohlídnout na to, aby tamní indiáni hlasovali jenom pro demokraty. V Little Traverse byly pro republikány pouze dva hlasy, z toho jsem jeden odevzdal já. Když jsem vkládal svůj hlasovací lístek do urny, jeden mladý muž se na mě zuřivě osopil až doslova skřípal zuby a mému společníkovi se pokusili hlasovací lístek odebrat. Pro jistotu jsme rychle odešli, protože jsme v to nepřátelském prostředí nechtěli nic riskovat. V tu chvíli mi bylo skoro líto, že se indiáni stali navždy občany tohoto státu. Stali jsme se loutkami.
Po výplatě renty měla odplout loď s indiánským agentem do Mackinacu. Měla vykasané plachty, ačkoli vítr ani moc nefoukal. Byla to pro mne asi poslední šance dostat se na ostrov. Při pohledu na loď mne opanoval hrozná skleslost. Přesto jsem se rozhodl navzdory veškerému odporu dokončit své vzdělání. Dnes je indiánům bez amerického občanství zakázáno opouštět rezervace bez povolení agenta. Dohodl jsem se s jedním indiánským mladíkem ohledně odvozu k lodi na jeho kánoi. Spěchal jsem domů rychle se spakovat a narychlo se rozloučit se starým otcem. Slíbil jsem mu, že dá-
Loď jsme dohnali někde naproti Little Portage a když jsem nastoupil na palubu, agent vzteky zrudl: „Ty odjíždíš?“ zasyčel.
„Ano, pane, odjíždím.“ A to byla veškerá naše konverzace. Většinu noci mastil agent s kapitánem karty, přičemž agent prohrál dost peněz. Následujícího dne jsme přistáli v Mackinacu a já se opět obrátil na indiánského agenta s prosbou, zdali bych nemohl čerpat na studium z prostředků indiánského vzdělávacího fondu. Za tímto účelem byl přece vyčleněn na radě v Detroitu roku 1855. Znovu mi připomněl mou „zradu“ během voleb. To mne už poněkud namíchlo a ostře jsem reagoval: „Inu pane, nyní už je mi jasné, že vám více záleží na vaší demokratické straně, než na mém vzdělání! Politika však nemá s mým vzděláním nic společného. Ty peníze nám přiřkla vláda Spojených států, a ne politika. Byl jsem členem oné rady, a tak se v této věci obrátím na jiné lidi, pane.“ Opět zbrunátněl, a když jsem se chystal k odchodu, zvolal: „Pane Blackbirde, jak daleko hodláte zajít, abyste získal své vzdělání?“ Odpověděl jsem: „Hodlám zatím jít na univerzitu v Ann Arbor, pane.“
„Nuže, tolik pro vás udělám, že vám zaplatím jízdné do Detroitu. Já pojedu dál přes Chicago a vy čekejte na svou loď.“ Poděkoval jsem mu a on mi dal dost peněz na zaplacení jízdného do Detroitu.
V Detroitu jsem navštívil doktora Stubena a ptal se na cestu k sídlu guvernéra Casse. Když jsem zaklepal na guvernérovy dveře, hle otevřel mi osobně šéf státu Michigan sám. Potřásl mi rukou a já se ptám: „Můj příteli, rád bych si s vámi na chvíli promluvil.“
„Jde o obchod?“ optal se.
„Nuže, chlapče, vyslechnu si tě.“
Začal jsem tedy: „Inu můj příteli. Přijel jsem z Arbor Croche. Jsem synovec vašeho starého přítele bojovníka Válečného Křídla. Já nyní hledám vzdělání, ale nemám peníze. Přišel jsem za vámi výslovně proto, abych tě požádal o laskavost. Abys se za mě přimluvil u vlády ohledně úhrady výdajů za tímto účelem. To je vše, co jsem chtěl říct.“
Starý muž si posunul brýle a říká: „No, no! Tvůj záměr je velmi dobrý. Tvého strýce jsem dobře poznal během války roku 1812. Hovořil jsi na toto téma se svým komisařem?“
„Ano, pane. Ptal jsem se ho dvakrát, ale nechtěl pro mě nic udělat.“
„No, no! Přece dobře vím, že tvůj lid má na vzdělání zvláštní fond už dvacet let. Co je s ním?“
„Nevím, pane.“
„No, no, za pár dní jedu do Washingtonu. Pohovořím si s vládním komisařem pro indiánské záležitosti a dám vám potom vědět, jak to dopadlo. Snad bych proto mohl něco udělat. Kam byste chtěl jít?“
„To ještě jistě nevím, pane, ale uvažoval jsem o univerzitě v Ann Arbor.“ „Ano? Jste připraven nastoupit na tak prestižní školu?“ „Ano.“ „Nuže pane, myslím, že byste měl raději jít na Státní pedagogickou školu v Ypsilanti. Je to jedna z nejlepších škol ve státě.“
O té škole jsem slyšel poprvé, přesto jsem souhlasil, pokud na to budu mít prostředky.
„Nuže, pak je to vyřešeno. Pojedete do Ypsilanti. A nyní už nikoho neposlouchejte a jen si jděte po svém.“
Pěkně jsem poděkoval, potřásl jsem si s tím starým pánem rukou a odešel s dobrou náladou. Následující den zuřila strašná sněhová bouře, přesto jsem se vydal do Ypsilanti ležícího necelých padesát kilometrů od Detroitu. Jelikož jsem tam byl poprvé, ubytoval jsem se v hotelu, i když mi docházely peníze. Druhý den jsem zjišťoval o škole, co se dalo. Mluvil jsem se s některými profesory, ale neodvážil jsem mluvit o zápisu a ubytování, jelikož jsem ještě nevěděl, zdali guvernér Cass pro mne získá vládní podporu. Místo toho, abych začal chodit do školy, jsem se nechal najmout na farmu vzdálenou asi pět kilometrů od města. Pracoval jsem tam týdny, než jsem dostal zprávu od guvernéra Casse. Starý farmář přinesl z pošty balíček dopisů, z nichž jeden měl razítko z Washingtonu, D. C., a další z Detroitu. Rozpolcený pochybnostmi a nadějí jsem nejdříve s třesoucíma se rukama otevíral ten od guvernéra Casse. Mé obavy se proměnily v nesmírnou radost. Podpora mi byla poskytnuta a já mohl studovat. Rychle jsem se rozloučil s farmářem a spěchal do města. Cestou jsem si zpíval. Díky guvernérovi jsem měl nárok stravu, oblečení, knihy, školné atd. Druhý dopis byl od indiánského agenta, který mě vyzýval, abych přijel do Detroitu, neboť obdržel pokyny od komisaře pro indiánské záležitosti, aby se o mě postaral a vyřídil vše potřebné. Měl zařídil mé studium na Státní pedagogické škole v Ypsilanti. Ach, jak jsem se zlobil, že se musím znovu setkat s tím nepřejícím člověkem. Nejspíše bude naštvaný, že jsem uspěl navzdory jeho odporu. Vůbec jsem si už nepřál, aby se dál míchal do mých záležitostí. Nicméně jsem se vydal do Detroitu ještě téhož večera od obdržení zprávy.
Když jsem ho navštívil, ani se nezeptal a rovnou spustil: „Inu pane, kolik si asi myslíte, že bude vaše studium v Ypsilanti stát?“
„To nevím.“
„No, kdo to asi ví? Myslím, že byste to měl vědět, když jste v té škole byl,“ řekl drsným hlasem.
„Já do školy ještě nechodím, pane. Do dnešního rána jsem pracoval na farmě.“
„Pracoval jste na farmě, cože? Myslel jsem, že jste tady, abyste chodil do školy?“
„To ano, pane, ale víte dobře, že jsem měl velmi málo peněz, takže jsem musel něco dělat, abych se uživil.“
„Nemůžete mi říct, kolik stojí týdenní strava?“
„Soukromá strava stojí od tři a půl do čtyř dolarů týdně, podle typu ubytování, pane.“
„A kolik stojí knihy a oblečení?“
„To nevím, pane, ale myslím, že oblečení mám dost alespoň na jeden rok.“
Ráno jsem se vrátil do Ypsilanti a s pomocí profesorů si našel dobré ubytování s plnou penzí. Navštěvoval jsem školu téměř dva a půl roku, neboť podpora vlády byla skromná. Myslím, že to bylo kvůli osobní zaujatosti vůči mé osobě ze strany indiánského agenta. Snažil jsem se živit sám a byl jsem doslova o chlebu a vodě. Pokoj jsem měl za pětasedmdesát centů týdně chléb z pekárny na týden za padesát centů. Někdy jsem si mohl dovolit i trochu dřeva na topení. Tři měsíce jsem to zvládal docela dobře, ale pak už to nešlo. Hodně jsem zhubl a oslabením se jsem se třásl. Už jsem neměl sílu na studium. Chodil jsem do třídy D a hodně jsem toužil se dopracovat do třídy F což byla třída absolventská. Jelikož jsem neměl peníze na cestu domů, pracoval jsem a příležitostně přednášel na téma indiánů z Michiganu. Nakonec jsem na cestu nastřádal a jel domů.
Čtvrtého září 1858 jsem se oženil s mladou dámou, která je dodnes mou milovanou manželkou. Máme spolu čtyři děti, pro které si přeji křesťanské vzdělání. Brzy po mém návratu zemřel ve vysokém věku otec. První rok našeho manželství jsme se dost těžko protloukali. Pak mne pan Leach, americký indiánský agent pro agenturu Mackinac jmenoval tlumočníkem ve státních službách. Jsem mu za to velmi zavázán.
Během povstání jsem zůstal věrný vládě a postavil jsem se proti zlým bílým mužům, kteří tehdy žili na indiánském území a snažili se můj lid v otázce války svést na scestí. Po skončení války jsem byl jmenován pomocným žalobcem ohledně nároků indiánských vojáků. Značný počet našich mužů pomáhalo potlačit toto povstání a mnozí byli zabiti či zraněni. Tuto práci jsem vykonával zadarmo. Ještě, než jsem skončil ve funkci tlumočníka, byl jsem za velmi nízký plat jmenován poštmistrem v Little Traverse, kde jsem jedenáct let věrně a poctivě plnil své povinnosti. Od roku 1872 začalo v naši oblasti začalo výrazně přibývat bílé obyvatelstvo. Pozice poštmistra začínala být výnosná, proto se o ni začali zajímat lidé, mezi kterými byli i ti nejvýznamnější. Začali do Washingtonu posílat petice pro mé odvolání, ačkoli nikdo nikdy neměl důvod si stěžovat na mou práci. Během mé služby se neztratil žádný dopis, či dokonce peníze. Nakonec mi třetí náměstek generálního poštmistra ve Washingtonu napsal dopis, v němž uvedl, že hlavním důvodem stížností je to, že moje pošta je příliš malá a pro veřejnost nepohodlná. Poradil mi, abych se snažil veřejnost uspokojit, jak nejlépe umím. Z úspor jsem nakonec rozhodl postavit pohodlnou poštu. Než však byla budova dokončena, byl jsem z úřadu odvolán. Tak jsem opět zůstal v tomto chladném světě bez haléře a dále zápasil o holou existenci. Od té doby jsem už o žádný veřejný úřad nemám zájem. Přeji si jen, abych mohl udělat trochu více pro blaho svých bližních, než odejdu do jiného světa, neboť mi je nyní téměř sedmdesát let a brzy zemřu. Mílí čtenáři, příběh mého života je pouze stručným nástinem všeho, co jsem prožil. Kdyby mi to čas a prostředky dovolily, mohl bych vyprávět ještě mnoho dalších zajímavých věcí.