III. - Na kánoi a za psím spřežením - Rossville - Nahkohe

Třetí kapitola – Rossville

Do Norway House jsme dorazili odpoledne devětadvacátého července 1868. Správce této stanice Hudson Bay pan James Stewart nás srdečně přivítal. Je to nejdůležitější stanice oné bohaté společnosti zabývající se obchodem s kožešinami v regionu. Po mnoho let to bylo důležité středisko, kde se každoročně scházeli firemní důstojníci a úředníci různých oblastí této rozlehlé země. Tady vyřizovali obchodní záležitosti a sem na březové kánoi jezdíval sir George Simpson, dlouholetý, energický a despotický guvernér. Jeho člun poháněla nepřekonatelná posádka irokézských veslařů. Houževnatě pádlovali z Montrealu několik tisíc kilometrů až na daleký západ. Zde se shromažďovalo obrovské množství kožešin z okolních stanic a Hudson Bay je posílala do Anglie.

Pohled na dobře udržovaný objekt, zdvořilost a srdečné přivítání nám po dlouhé a namáhavé plavbě po jezeře Winnipeg přišlo náramně vhod. Stále jsme však byli čtyři kilometry od naší misie a toužili jsme se tam rychle dostat. Pan Stewart ovšem trval na tom, abychom zůstali na čaj, a my nemohli jeho pohostinství odmítnout. Pak nás osobně odvezl ve vlastní veslici, kterou obsluhovali čtyři statní horalé, rovnou do indiánské vesnice. Před přistáním jsme zaslechli sladké tóny písně. To po středeční večerní bohoslužbě indiáni zpívali. Přijali jsme to coby příznivé znamení. Vždyť přece ještě před několika lety se zde ozývaly strašlivé výkřiky šamanů a divokých indiánů.

V misijním domě nás hezky přivítala paní Stringfellowová a její manžel. Po dlouhé a dobrodružné cestě trvající dva měsíce a osmnáct dní, po souši i vodě, jsme dorazili na místo našeho působení. Do vesnice indiánů kmene Krí. Manželé s námi zůstali ještě několik dní, než se vydali na cestu do Ontaria. Vyměnili jsme mnoho užitečných rad a já získal spoustu cenných informací ohledně práce s indiány. Pracovali zde jedenáct let, takže během toho období tvrdé práce a utrpení získali mnoho zkušeností. A jejich úsilí bylo právem odměněno. Ten večer propukla jedna z nejstrašnějších bouřek, jaké jsme na západě zažili. Masivní misijní dům postavený z mocných klád, dobře omítnutý a obložený šindelem se otřásal v základech. Ze zdí padaly obrazy a jeden z nich přímo na hlavu bratra Stringfellowa. Naštěstí ho nezranil.

Misii Rossville u Norway House založil roku 1840 reverend James Evans. Stala se z ní jedna z nejúspěšnějších indiánských agentur v Americe. Právě zde bratr Evans vymyslel abecedu, díky které se inteligentní indián může naučit číst Boží slovo (pozn.: doplněno pravděpodobně vypadlé slovo) klidně i za deset až čtrnáct dní. Díky této abecedě se kočovní indiáni mohli naučit číst rychleji než pomocí anglické abecedy. Vymyslel znaky o jedné slabice. První tiskový nástroj vyřezal kapesním nožem a olovo získal z čajových beden od Hudson Bay. Tuš vyráběl z komínových sazí a místo papíru užíval březovou kůru. Indiáni byli velmi nadšení. Šamany a pohany naopak značně znepokojilo, že „kůra stromů může mluvit.“ Anglická Wesleyanská misijní společnost si brzy uvědomila výhody tohoto úžasného vynálezu. Zafinancovala výrobu tiskařského lisu a odlití velkého množství písmen, včetně dodávky papíru a dalších věcí. Díky tomu se tu tiskly pasáže Bible, náboženské texty a písně, a to vše v jazyce Krí.

I další misijní organizace působící v této zemi rychle rozpoznaly výhody tohoto slabikáře a neváhaly je využít. Je však smutné, že některé z nich si za to samy přisuzovaly zásluhy. Slabikář pro kmen Krí už se nemusel vylepšovat. Pro jiné kmeny se musel poněkud upravit. Moravští bratři ho úspěšně využili dokonce mezi Eskymáky.

Indiáni z Rossville si nás přišli prohlédnout a srdečně přivítat. Přišli dokonce i pohani oblečení do divokých malebných krojů a chovali se velmi přátelsky. Co nejrychleji jsme se pustili do práce, abychom navázali na dílo našich předchůdců. Brzy jsme se přesvědčili o velikosti projektu, který je stále před námi. Neboť zatímco z kostela a domů křesťanů zaznívaly posvátné písně, museli jsme poslouchat i řev starých indiánských čarodějů a šamanů a monotónní tepot bubnů. Ozývalo se to každou noc z okolních ostrovů a mysů. Na naši první bohoslužbu přišly desítky indiánů. Křesťané společně s pohany, takže kostel byl přeplněný. Potěšilo nás jejich uctivé chování. Nikdo se nesmál či nechoval frivolně. S lehkým krokem, obuti v mokasínech, těch několik set indiánů nevydalo ani čtvrtinu hluku, který je tak častý na bělošských bohoslužbách, i když se pořádají v daleko menším počtu. Pěkně zpívají. Jejich zpěv má v sobě zvláštní tklivý nádech, pro mě velmi přitažlivý. Mnozí měli vlastní Bible, a když jsme si četli, rychlost, s jakou nacházeli texty, svědčila o jejich obeznámenosti s touto posvátnou knihou. Měl jsem naštěstí skvělého tlumočníka a skutečně dobrého indiána Timothyho Beara. Byl to velmi citlivý člověk.

Srovnávali jsme pohanské indiány s křesťanskými. Bylo vidět mnoho jasných důkazů, že evangelium přijaté s upřímností přináší pokoj, radost srdce a požehnání civilizace. Křesťany bylo snadné rozeznat podle upravenějšího vzhledu jejich domovů a jejich chování. Pochopili jsme, že se toho musíme o indiánských zvycích ještě hodně učit. Hlavně o způsobu jejich uvažování. Například den po odchodu Stringfellowových k nám přišla jedna chudá žena a pomocí znakové řeči dala mé ženě najevo, že má velký hlad. Měli jsme ještě na stole nějaké zásoby z plavby. Velký bochník chleba, velký kus konzervovaného hovězího masa a mísu se zeleninou. Manželce se jí zželelo a nachystala jí velkorysou porci masa s chlebem i zeleninou, plus pořádný hrnek čaje. Žena to všechno spořádala, pak si k našemu úžasu vyhrnula na boku šaty a vytvořila z nich velkou kapsu. Do ní nacpala maso, následoval chleba a nakonec zelenina, načež řekla: „Na-nas-koo-moo-wi-nah“, což znamená: „Děkuji“. Elegantně vycouvala z kuchyně a pečlivě si držela tu kapsu. Zírali jsme na ni mlčky s velkým údivem. Poté jsme se nemohli ubránit záchvatu smíchu nad tím podivným výjevem, ačkoli to byly naše zásoby na tři dny. Mysleli jsme si, že je chamtivá, avšak později jsme se dozvěděli, že se chovala podle vyžadované etikety jejího kmene. Když Kríové někoho pozvou na jídlo, od pozvaného se očekává, že sní, co zvládne, a zbytek si odnese. Přesně tak to udělala ta chudá žena. To nás poučilo. Od té doby jsme nabízeli jenom to, co jsme si mohli dovolit.

Jednou k nám přišel takový pohledný indián a přinesl nám párek tučných kachen. Jelikož nám docházely zásoby, přišlo to vhod. Ptal jsem se, co za ně. Odpověděl: „Ach, vůbec nic. Je to přece dar pro misionáře a jeho ženu.“ Samozřejmě nás potěšil tento projev velkorysosti ze strany naprosto cizího člověka. Cítil se hned u nás jako doma. Měli jsme plné ruce práce s odpovídáním na jeho otázky. Zůstal na večeři a snědl jednu z kachen, zatímco my s ženou jsme snědli tu druhou. Když jsem mu citlivě naznačil, že je na čase, aby se šel podívat, zdali jeho wigvam stojí na stejném místě, odpověděl: „Ach, já zde jenom čekám.“

„Čekáš? A na co?“

„Čekám jenom na dárek, který dostanu na oplátku za to, co jsem ti dal.“

Pochopil jsem okamžitě, o co jde. Donesl jsem mu něco s šestkrát větší hodnotou než jeho kachny. Odešel velmi spokojený. Řekli jsme si s ženou: „Tady máme lekci číslo dvě. Bude to asi chvíli trvat, než se o nich dozvíme vše.“ Od té doby jsme nepřijímali žádné dárky, avšak trvali jsme na tom, že za všechno, co budeme potřebovat, přiměřeně zaplatíme.

Naše nedělní činnost začala v devět hodin školou pro chlapce i dívky a často i mnohé dospělé. Děti byly uctivé a mnohé uměly z paměti citovat rozsáhlé úryvky z Písma. Úředníci Hudson Bay také přicházeli na dopolední bohoslužbu. Odpoledne se konala velká indiánská bohoslužba v jejich jazyce a oni si ji velmi vážili. Kázání nikdy nepovažovali za příliš dlouhé. Dr. Taylor, jeden z našich misijních tajemníků při vizitaci misie, řekl: „Pane Youngu, kdyby ti dobří lidé, kteří nám pomáhají podporovat misie a misionáře, mohli vidět to, co dnes spatřily mé oči, s největší radostí a ochotou by nám poskytli o deset tisíc dolarů ročně více.“

Pak jsem se každou neděli večer vydával do pevnosti. V létě na kánoi a v zimě se psím spřežením. Sloužil jsem tamní posádce bohoslužby. Jinak byli někteří indiáni skvělí kazatelé. Dokázali vyprávět s přesvědčivostí apoštolů.

Dokázali vyprávět s přesvědčivostí apoštola Pavla o jeho vlastním obrácení. Někdy se stalo, že do kostela přišli cizí pohanští indiáni a nechovali se zrovna způsobně, a my se divili, že to jejich křesťanští soukmenovci tolerovali. Jednoho dne mě ohromil příchod starého indiána jménem Tapastonum. Chrastil svými ozdobami a volal: „Ho! Ho!“, přičemž vběhl do kostela a políbil několik mužů i žen. Jelikož to snášeli křesťanští přátelé, rozhodl jsem se jednat stejně. Pak ho Velký Tom vyzval, ať se posadí a poslouchá. Vypadal komicky. Na hrudi měl zavěšené poměrně velké zrcátko. Zapálil si velkou dýmku a kouřil po zbytek bohoslužby. Když jsem mluvil s indiány o jeho nevhodném chování v domě Božím, shovívavě odpověděli: „Takoví jsme kdysi byli i my. Stejně nevědomí, jako je Tapastonum. Buďme trpěliví a možná se i on brzy změní. Ať klidně přichází. On se zklidní.“ Inu, další poučení. Účast na bohoslužbách byla podle toho, zdali indiáni byli na loveckých či rybářských výpravách pro Hudson Bay. Miloval jsem podvečerní procházky naší misií.