Arbor croche - Nanabozho - Nahkohe

Některé naše legendy jsou podobné biblickým příběhům. Nejznámější je snad ta o velké potopě. Mnoho kmenů, hovořících dialektem podobným našemu, tuto legendu zná. Za „naši“ potopu byl svým způsobem zodpovědný Ne-naw-bo-zhoo či Nanabozho. Je to náš mýtický hrdina. Dokázal se proměňovat v jakékoli zvíře a mohl se zvířaty žít. Lidem většinou pomáhal, ale někdy jim trochu škodil.

Naše národy se těší z výroby javorového cukru. Dle legend kdysi dávno cukrové stromy produkovaly mízu jako úplně čistý sirup. Nanabozho ten sirup okoštoval a řekl si: „Ach, to je pro lidi příliš jednoduché. To nepůjde. Sirup by ztratil svou hodnotu,“ načež ho zředil. „Nyní budou mé děti tvrdě pracovat, aby ho vyrobily, a bude pro ně mnohem cennější.“

V pradávnu mělo srdce každého stromu nějaký dar, ale Nanabozho nechtěl, abychom žili pohodlně. Vrazil tudíž do srdce každého stromu kopí, a to je důvod, proč má srdce každého stromu jinou barvu.

O Nanabozhově původu se vypráví toto: Kdysi dávno žila dívka se svou babičkou. Dívka byla oddaná a dodržovala zásady. Mívala sny a ty vyprávěla babičce. Bylo jí slíbeno úžasné potomstvo a posléze porodila dva syny. Prvorozený byl dobrý, ale ten druhý se stal netvorem. Prý způsobil smrt své matky, ačkoli měl podobu člověka. Poté utekl do divočiny a už ho nikdo nikdy neviděl. Toho dobrého vychovávala babička. Když vyrostl, choval se poněkud jinak. Babička mu říkávala: „Chováš se jako Ne-naw-bo-zho“ a on odpověděl: „Já jsem ten velký Ne-naw-bo-zhoo.“ Význam toho jména je „Šprýmař“.

Když Nanabozho vyrostl, stal se pro lidi velkým prorokem a dobrým lovcem. Jeho loveckým společníkem byl velký černý vlk. Když se od babičky dozvěděl, že jeho matku zabil vlastní bratr, rozčílil se. Jeho bratr se stal netvorem se srdcem i tělem tvrdým jako pazourek. Nanabozho si připravil mohutnou válečnou palici a chystal se na velkou bitvu. Musel s černým vlkem urazit dlouhou cestu. Když procházel lesem, vyzkoušel svou sílu a válečnou palicí roztříštil jednu z největších borovic. V duchu si pomyslil: „Ach, kdo by mohl odolat mé síle a mé válečné palici?“ Po mnoha dnech putování prohledal každý zemský kout, dokud nenašel svého zlého bratra.

Nanabozho byl připraven k bitvě. Začal svého protivníka honit a bojoval s ním. Po každé ráně válečnou palicí však odlomil jen kousek z jeho kamenného těla. Legenda tudíž tvrdí, že pokaždé, když najdeme na zemi tvrdé pazourky, udeřil tam Nanabozho svého bratra. Nakonec ho dohonil na východním břehu zálivu Grand Traverse, tam, kde je dnes Antrim City, a zabil ho. To místo Ottawové a Odžibwejové nazývali „Pe-wa-na-go-ing“, což by v řeči bílých mohlo znamenat „Pekelný mys“. Tam na břehu jezera leží velké křemenné balvany, zbytky těla Nanabozhova bratra. Na jedné hladké skále u břehu řeky Ottawy je otisk lidské stopy a kulatá jamka velikosti běžného mosazného kotlíku. Naše národy tomu říkají „Nanabozhova stopa“ a „Nanabozhův kotlík“. Ten upustil, když honil svého bratra. Indiáni zde vždy obětují špetku tabáku a modlí se za šťastnou cestu do Montrealu a zpět.

A nyní k velké potopě. Její příčina byla následující: Duch vodních hlubin záviděl Nanabozhovi loveckého černého vlka, a proto ho zabil. Navíc ještě z jeho masa připravil pro své přátele hostinu. Byly to nejrůznější příšery vodních hlubin. Když se o tom Nanabozho dozvěděl, hrozně se rozzuřil a hodlal se pomstít. Věděl o místě, kam Vodní duch rád chodíval za krásného počasí s přáteli odpočívat. Velký lovec si připravil luk a dobré šípy. Na místě, kde Vodní duch chodíval na břeh, se proměnil v černý pařez a trpělivě čekal. A také se dočkal. Byl pěkný den a vodní tvorové se vydali na břeh. Ovšem Vodní duch měl zlé tušení: „Obávám se, že tam někde číhá Nanabozho a hodlá se pomstít za snědeného černého vlka,“ tudíž poslal na břeh zvědy. Ti se vrátili s informací, že nespatřili nic neobvyklého kromě černého pařezu, který tam předtím ještě nikdy neviděli. „Běžte tam ještě jednou a pečlivě prozkoumejte ten pařez,“ poručil Vodní duch. A tak se stalo. Jeho služebníci si pařez pozorně prohlíželi a jedna ze šelem do něj zaťala drápy. I vodní had se kolem něj pevně ovinul. Nanabozho málem vykřikl bolestí, ale vydržel. Vodní duch se uklidnil a vylezl na břeh, i když se opatrně rozhlížel na všechny strany. Když nic podezřelého nespatřil, pohodlně se uvelebil na horkém písku a usnul. Nanabozho využil příležitosti, proměnil se zpět, napjal luk a bez zaváhání střelil Vodního ducha rovnou do srdce.

Služebníci Vodního ducha začali Nanabozha za tento čin pronásledovat a poslali za ním velké vody. Nanabozho prchal a vody se za ním valily. Nakonec na Zemi nenašel suchého místečka, dokonce ani na horách. Musel tedy pro sebe a zvířata vyčarovat ohromnou kánoi. Byla to sice velká záchrana, ale ne zcela úplná. Nebylo totiž kde přistát. Nanabozho nařídil bobrovi potopit se a přinést ze dna trochu zeminy. Voda však byla tak hluboká, že se i bobr utopil. Nanabozho ho naštěstí oživil vdechnutím vzduchu do chřípí. Pak vyzval k potopení ondatru, ale té se do toho moc nechtělo. Viděla, jak se vedlo bobrovi. Nanabozho použil lichotky: „No tak, ondatro! Jsi přece nejlepší potápěč. Zjisti prosím hloubku vody a přines ve svých malých tlapkách trochu hlíny. Já z té hlíny vytvořím nový svět. Je to důležitý úkol. Jdi, můj malý bratře! Nemůžeme žít věčně v kánoi.“ Ondatra nakonec podlehla. Ponořila se až na samé dno a nabrala trochu hlíny. Voda však byla tak hluboká, že se nestačila vynořit živá. Nanabozho ji vtáhl do velké kánoe a vzal z jejích malých tlapek hlínu. Tu pečlivě zabalil do malého koženého balíčku a přivázal ho na krk havranovi. Pověřil ho, ať létá sem a tam nad vodami, a ty začaly rychle ustupovat. Země se díky tomu brzy vrátila do své původní podoby.

Uvedu zde ještě jednu legendu. Ta je podobná biblickému příběhu o Jonášovi a velké rybě. Nanabozho se dozvěděl o velké rybě Mishe-la-me-gwe, která požírá jeho synovce – čili zvířata i lidi. Velký lovec si řekl: „To nejde! Ta obrovská ryba sežere všechny mé synovce. Musím se jí zbavit.“ Vyplul na jezero a zpíval odvážné písně. Uprostřed jezera se zastavil a zpíval: „Mishe-la-me-gwe Pe-le-wi-ko-lishim, Pe-la-wi-ko-lishim.“ Byla to výzva pro rybu, ať připluje a spolkne ho. A velká ryba Mishi-la-me-gwe připlula a spolkla velkého Nanabozha. A to bylo přesně to, co chtěl. Jakmile byl spolknut, začal rybu zevnitř zraňovat, dokud ji nezabil. Nanabozho pak vyšel ven, vrátil se domů a zapálil si dýmku. Byl spokojený, poněvadž zachránil mnohé životy.