David Thompson - Fort Augustus - Nahkohe

„Stony“ region (Kamenné území – tundra) je plný skal a nespočetných jezer a řek. Na jih od padesáté osmé rovnoběžky jsou zakrslé borové lesy, ale dál na jih se vyskytují topoly, břízy a osiky, ale na sever od uvedené rovnoběžky je země porostlá jen různými druhy mechu a západní část tvoří ohromná jezera Hořejší a Huron a jižní hranici řeky Ottawa a St. Lawrence, včetně jejího zálivu. Jeleni a jiná divoká lesní zvířata jsou řídce roztroušená po celém regionu, stejně jako tlupy indiánů. Krátké léto charakterizují kolísavé teploty, které od večerních mrazů, přejdou v dopolední horka, ale zdaleka nejhorší zhoubou tohoto kraje jsou komáři a jiné kousavé mouchy. V zimě je zde sníh hluboký a počasí intenzivně chladné. V prosinci, lednu a únoru teplota klesá od mínus deseti, do mínus dvaceti stupňů celsia. Během lovecké sezóny indiáni a obchodníci používají kánoe a v zimě ploché saně. V létě na několik dnů může v červenci teplota vyšplhat až na třicet celsiových stupňů a s výjimkou několika hustých borových lesů půda během léta všude rozmrzne. Taková je země na severovýchodě. Pro zemědělce nic moc. Půda je chudá a dobytek by utýral výše zmíněný hmyz, neboť v září jsou komáři pro jeleny doslovným utrpením, a dokonce i plaší losové propadají na několik dní zoufalství. Když lovci zastřelí vysokou, musí čekat několik minut, než od úlovku odletí mračno much. Tuto úvahu můžeme zakončit tím, že božská prozřetelnost postavila Araba do holých a horkých písečných pouští, stejně tak způsobila, aby se zdejší indián těšil z chladného prostředí tundry, zakrslých lesů a sněžné pustiny. Proto bylo obé odepřeno bílé civilizaci a dáno indiánovi a Arabovi.

Nyní opustíme tundru a půjdeme dál na západ, do zcela odlišného kraje, který pomalu stoupá směrem ke Skalistým horám. Půda je převážně hlinitá  a skal je zde málo a v severní části je jen několik menších jezer. Tato ohromná zemská plocha vede od Polárního kruhu, až k Mexickému zálivu. Tam, kde se vyskytují lesy rostou borovice a na příznivých místech břízy, topoly a osiky, a pak už jsou jen široširé pláně. Šířka této země je od devíti set, až po tisíc tři sta kilometrů. V této západní zemi lesů a rovin žijí zvířata, která jsou sice běžná v obou regionech, ale zde jsou větší, početnější a zdravější, to asi kvůli hojnosti kvalitní potravy. Indiánů zde žije také mnohem více, ale není jich zas tolik, aby se jim dalo říkat „národy,“ proto je odlišuji jen jako „kmeny,“ ačkoli mnohé z nich mluví podobnými jazyky. Takový jazykový základ tvoří jednu velkou rodinu kmenů, jako jsou „Rychlí indiáni“ (Černonožci), Sussee (Sarsi) a Kootanae (Kutenai) indiáni. Mluví tak hrubě a obtížně artikulují, že se tu řeč nechtějí učit ani jejich sousedé. Každý z těchto kmenů má asi pět set až tisíc duší. Moudří lidé ze Spojených států jsou překvapení kolika jazyky domorodci vůbec mluví, a spekulují odkud přišli, ale jsou to jenom teorie v rozporu s fakty.

Zimu jsem strávil ve stanici na západním břehu jezera Reed. Jezero je bohaté na spoustu dobrých ryb, jako jsou štiky, kapři a podobně a poskytovaly nám třetinu našich zásob a zbytek masa jsme měli z lovu losů. Za pět měsíců jsme jich zastřelili devětačtyřicet, a to jen v okruhu třiceti kilometrů od naší stanice, plus několik bizonů, zatímco v tundře jsme za stejný čas ulovili jen šest hubených losů. V této zemi dorůstají zvířata do normální velikosti. Plně vzrostlý bobří samec měří od čumáku k ocasu téměř metr a ocas měří třicet centimetrů a je necelých dvacet centimetrů široký a obvod hrudníků má osmdesát centimetrů. Hlavu má dlouhou dvanáct centimetrů a váží kolem třiceti kil. Dikobraz měří od čumáku k ocasu asi sedmdesát centimetrů a ocas má dlouhý pětadvacet centimetrů a je výborně ozbrojen ostrými bodlinami a obvod hrudi má padesát centimetrů. Když je dikobraz napaden, zastrčí hlavu pod hruď a stočí se do klubíčka, to pak nemá žádný útočník pražádnou šanci. Důvěřující ve vlastní moc se nebojácně šine po svých cestičkách a nedbá na nebezpečí. Pár zoufale hladových lišek a psů dikobrazy napadlo, ale zakrátko se s kňučením odplížili pryč s bodlinami v čumáku.

U stanice táboří asi třicet Kríů a stejný počet Assiniboinů, kteří stále dávají přednost jejich starověkému způsobu života v prérii. Řeč obou těchto kmenů je měkká snadno se dá naučit. Jazyk Assiniboinů je lahodný uchu, prostě taková italština Severní Ameriky. Kmen Siouxů ovládá východní část Planin, směrem na jih od horního Mississippi. Jejich životní názory, obřady a náboženství jsou skoro totožné s těmi, jaké mají Kríové, se kterými jsou v těsném spojenectví. Všichni tito lidé jsou vyšší a pěknější, než indiáni z tundry, nejspíše proto, že se lépe stravují a žijí v pěknější zemi. Mají pověrčivou důvěru v medicinové váčky, které mají obsahovat ochranné kouzlo, ale uvnitř jsou jenom bylinky nebo části zvířat, jako jsou bobři, vydry, či hlavy ptáků atd. Všichni věří v nesmrtelnost duše a posmrtný život, v zemi podobné této, ale život je v ní snadnější, společenský šťastnější a lov bez námahy. Indiáni doufají v šťastnou smrt, kterou jim ovšem musí umožnit Velký duch, když shledá, že žili dobře. Tím se však moc nezaobírají, když jsou v rozkvětu života, jenže s příchodem stáří a vědomím, že jim už moc času nezbývá, mluví o smrti častěji. Všichni se shodují na tom, že každý spáchaný zločin jim zanechá značku na duši a takto označena vstupuje na onen svět. Věří, že čisté a bílé duše mají šťastnou posmrtnou budoucnost. Poskvrněná duše má šanci očistit se různými obřady a obětinami, ale to je citlivé téma, o kterém mluví v jen rozpacích.

Jeden muž, který se provinil jistým zločinem, (nezjistil jsem jakým) se odsoudil k roční hladovce, ale později se dal slyšet, že už nikdy takový slib neučiní. Mluvil jsem s mužem, jménem Askeeawawshish (1), který měl mezi čtyřiceti až padesáti lety. Podle mě to byl dobrý člověk respektovaný i všemi vesničany, přesto měl na duši cejch. Když byl ještě mladý, měla jeho rodina spor s jinou rodinou kvůli nějaké staré křivdě. Jedno jara, při společném lovu divokých hus, se obě rodiny setkaly na jednom místě, čehož využil jeden z válečníků, aby na Askeeawawshishovi vykonal pomstu. Jenže dopadlo to naopak, a ten kdo padl na zem mrtev, byl samotný útočník. To se stalo někdy před pětadvaceti lety, přesto Askeeawawshish pociťoval vinu za prolitou lidskou krev, protože to byl příslušník stejného kmene. „Od té doby“ povídá indián „už nemám potěšení z lovu a jsem sklíčený. Ženy my radí, abych šel do války a zabil Hadího indiána, aby byl na onom světě otrokem toho muže, kterého jsem před léty nechtěně zabil. To nás možná usmíří, a když já půjdu na onen svět, budeme přáteli. Tak zemřelo léto a nastala velmi tvrdá zima. Napadl hluboký sníh a neustále zuřily těžké sněhové bouře, takže se dalo jen těžko lovit. Vesnice začali hladovět a staří říkali, že to je můj další trest, proto je musím opustit a činit pokání. Od té doby za každého úsvitu dne, vezmu chřestidlo a zpívám k Velkému duchu. Tak se snažím vymazat červenou značku krve ze své duše.“

Z tohoto vyprávění je jasně patrné, že indiáni nemají ani ponětí o faktickém odpuštění hříchů. Ačkoli mnozí z nás mluví dostatečně plynule, abychom s nimi mohli obchodovat, ale asi to nestačí, abychom je naučili alespoň nějakou doktrínu křesťanství a víru v jediného Boha, Stvořitele a zachránce lidstva. Když si od nás berou zboží na úvěr pro zimní lov, zvláště ti staří mne žádají, abych od nich na onom světě nevymáhal jejich dluh, kdyby během zimy zemřeli a já vždy souhlasil. Život lovce je vskutku nejistý, ale prozíravá rodina si na těžké časy dělá zásoby sušeného masa. Jinak se indián všeobecně pokládá za všeznalého pána tvorstva, který si vše potřebné zabezpečí lovem a s budoucnosti si nedělá hlavu. Je to zajímavé, zatímco dělnická společnost v Evropě neustále pracuje a přitom žije ve stále chudobě, nemá odvahu dotknout se té hojnosti, která je všude kolem nich. Indiáni žijící ve vesnicích mají šanci, že jim dobré poselství předají misionáři, ale kočovné tlupy, které se neustále zabývají lovem, zřídka se zdrží na jednom místě víc než několik dnů. Tyto lidi misionáři nezastihnou, tak jim o pravé víře vyprávějí toliko obchodníci, proto se dál obracejí ke svým manidům a obětují psy Mauchee Manitovi (Čertisku).

V severní části ohromného západního lesa tvoří soutok dvou řek Peace a Smoke mohutnou Mackenzie. Zde, asi dvě stě padesát kilometrů od úpatí Skalistých hor založil Alexander Mackenzie stanici (1792), když cestoval od jezera Athabaska k tichomořskému pobřeží. Celý ten ohromný západní les je plný bobrů, i když je zde málo jezer, ale o to víc menších vodních toků, které bobrům lépe vyhovují. Bobři si na potocích stavějí hráze a v nich doupata, proto místní indiáni nemají nouzi o kožešiny a díky tomu si od obchodníků mohou pořídit všechno, co potřebují. Hojnost bobrů je i důvod proč sem přichází i dobrodruhové, míšenci a cizí indiáni a mezi nimi Irokézové, Nipissingové a Algonkini. Jsou to indiáni, kteří už na svém území v Kanadě a Novém Skotsku železnými pastmi všechny bobry vyhubili. Migrace indiánů začala těsně na konci osmnáctého století.

Asi polovinu těchto přistěhovalců tvořili pyšní Irokézové, kteří se pokládají všem za nadřazené, včetně Kanaďanů. Dávají na obdiv své oblečení, zbraně, tance a spanilou mluvu, za kterou je opravdu všichni chválí a obdivují. Ženy, kterých přivedly jen málo, byly jejich pravým opakem. Jejich oblečení bylo zanedbané, košile měly vytahané a sukně jenom pod kolena a prsty na nohách mají obrácené dovnitř, takže chodí jako kachny. Jsou tak odlišné od vysokých žen z Plání, které chodí tak elegantně.

Část indiánů z východu šla nahoru k řece Red Deer a druhá skupina o počtu dvě stě padesáti duší odešla k Saskatchewanu k stanici Fort Augustus, kde se řeka proplétá malebnou prérií s početnými stády bizonů, jelenů, antilop a potulují se po ní i četní medvědi různých druhů. Do stanice jsem se s obchodníky a indiány vydal i já. Algonkini a Nipissingové si vážili a dokázali uplatnit každou radu, kterou pro život v cizí zemi dostali, ale Irokézové nahlíželi na všechno s opovržením. Když jsme je varovali, aby si na lovu bizonů dávali pozor na zraněné kusy, jenom se smáli a chvástali se, že zabijí vola jediným úderem sekery, a to samé provedou i bizonovi. A hned druhý den se jim to vymstilo. Když byli na lovu, zraněný býk se vrhnul na jednoho z lovců a zle ho pochroumal, takže se musel léčit celé dva měsíce. Jindy se plížili skrz les u řeky, kde střelili a zranili bizoního býka. Ten se se zuřivým bučením vrhl proti útočníkům a jednoho zahnal na shnilý kmen stromu. Bizon ten pahýl vyvrátil a indiána rozdupal k smrti. Druhý lovec běžel k řece pro pomoc, ale muži už našli jen mrtvého kamaráda a umírající zvíře. Tyto dvě nehody poněkud Irokéze zchladily, když poznali, že se tady nemohou spoléhat jenom na své zbraně.

O několik dní později se další dva Irokézové setkali s medvědem Grizzly, kterého postřelili. Zraněná šelma se rozzuřila, postavila se na zadní a jednoho z Irokézů objala svými mohutnými tlapami. Polámala mu obě paže nad lokty a tesáky mu trhala kůži z hlavy. Nešťastník se snažil vytasit nůž, ale kvůli silnému stisku se mu to nemohlo podařit. Naštěstí by byl blízko jeho přítel, který k nim rychle přiskočil, přiložil zbraň k medvědovi a zastřelil ho. Nikdo z nás nebyl žádný chirurg, ale snažili se, seč jsme mohli, abychom ho i bez pořádného obvazu ošetřili. Tyto nehody přiměly Irokéze k přesvědčení, že je Algonkini uhranuli zlou medicínou a pravděpodobně by z toho byla nějaká nepříjemnost, kdybychom mezi nimi nebyli. Takové případy jsou docela běžné u lovců, kteří jsou zvyklí lovit jen bázlivá zvířata na sto metrů od sebe, ale lovit na náhorní plošině, kde jsou bizoni a medvědi, to je hold jiné kafe. Z toho důvodu je nutné chodit na lov po dvojicích a vzájemně se hlídat. Naštěstí se Irokézové ze zkušenosti trochu poučili.

Blížila se zima, tak se indiáni od Fort Augustus museli rozptýlit. Když jsme se sešli u poradního ohně, řekli jsme cizincům, že jižní svahy jsou sice plné bobrů, ale na ně si dělají nárok nebezpečné kmeny z Planin, které rozhodně umí bojovat a svou zemi bránit. Hrozí tam vážné nebezpečí, že cizince zabijí nebo přinejmenším okradou. Doporučili jsme jim, ať jdou raději na sever, kde je také mnoho bobrů a indiáni klidnější a v menším počtu, tam mohou lovit v bezpečí. Algonkini a Nipissingové s pokorou sobě vlastní naši radu uplatnili a v malých tlupách strávili zimu na severu v bezpečí a měli dobře naloveno. Za to sebestřední Irokézové odešli na jih a vůbec si nepřipouštěli, že by je nějací cizí indiáni mohli ohrozit. Část z nich zůstala v okolí stanice a kolem pětasedmdesáti dobře vyzbrojených Irokézů odešlo i se svou arogancí na jih. Poměrně brzy přišli k malému táboru Pieganů (Černonožců) a Irokézové se jich ihned posunkovou řečí ptali, kde je nejvíce bobrů, jako kdyby jim to tam patřilo. Piegani nevěděli, co si o tom myslet, ale nechali je projít, a takovým způsobem prošli ještě dva jiné tábory, ale ve čtvrtém už to neprošlo tak hladce. Jednalo se o vesnici Vrbových indiánů (Černonožců), kteří Irokéze nechtěli pustit dál, dokud u nich nepobydou několik dnů. Hostitelé se chovali s typickou indiánskou pohostinností, nabídli hostům tabák, společně kouřili, hodovali a tančili. Zdálo se, že vše proběhne pokojně, dokud nedošlo na hazard, který vyvrcholil hádkou. Některá nezdvořilá gesta Irokézů asi vyprovokovala Vrbové indiány natolik, že se chopili zbraní, a i když Irokézové měli pušky, v krátké bitce jich bylo pětadvacet postříleno šípy a zbytek musel uprchnout i za cenu, že nechali v táboře přikrývky a další věci. Do stanice se vrátili v žalostném stavu a s pořádnou ostudou, poněvadž byli v očích místních indiánů pobiti jako ženy, aniž by vypálili jedinou ránu na svou obranu. Zde je vidět, že i když je luk a šíp považován civilizovanými lidmi za primitivní, je to v ruce dobrého lukostřelce děsná zbraň. Irokézové okamžitě dali vzkaz příbuzným, aby je informovali o jejich porážce. Na poradě se jich sešlo sto dvacet a pozvali také Kríe. Irokézové se jednohlasně domluvili na trestné výpravě proti Vrbovým indiánům a požádali Kríe, aby je doprovodili, ale ti odpověděli, že nemohou válčit proti starým spojencům, a ještě Irokéze varovali, aby se nepouštěli do boje s národem, který je mnohem početnější, je zvyklý bojovat a jeho bojovníci dobře jezdí na koních. Rovnou Irokézům vyložili, že se živí nevrátí.

Ale to by nebyli Irokézové, aby se nedali poučit. Stále mysleli na svou pomstu a činili na ní přípravy. Uspořádali hostinu a všechny rituální tance, na které pozvaly i Kríe. V určený den se objevili ve svátečních šatech a hostinu udělali z vybraných kusů bizoního a jeleního masa a po několika běžných tancích, dali jejich oblíbený „Kalumetový,“ za který sklidili zasloužený obdiv a pochvalu. Pak požádali Kríe, aby oni zatancovali svůj „Kalumetový“ tanec, ale oni odpověděli, že mají jiný. Povzbuzení Irokézové pak završili oslavu svým válečným tancem, při kterém předváděli vypátraní nepřítele, útok na něj, skalpování mrtvých a triumf vítězství. Kríové jejich výkon ocenili a potěšení Irokézové žádali, aby předvedli jejich válečný tanec, poněvadž si mysleli, že žádný nemají, a že to snad ani nejsou válečníci.

Jelikož jsem byl starý přítel Kríů, byl jsem raději na jejich straně. Díval jsem se okolo sebe a všiml jsem si, že na rtech válečníka jménem Spikanoggan (2)  hraje pobavený úsměv. Byl to asi padesátiletý člověk pěkného vzhledu, kterého jsem znal již poměrně dlouho a věděl o něm, že je dobrý tanečník. Zeptal jsem se, zdali by nepřijal výzvu Irokézů a jelikož se nechtěl před cizinci předvádět, musel jsem ho trochu popíchnout: „Přece nechceš, aby ti lidé ve své zemi o tobě vyprávěli, že jsi žena. Ty jsi Spikanoggan, tvé oko je neomylné a tvé ruce ještě žádný nepřítel neunikl. Jsi ten nejlepší, kdo může za svůj lid předvést válečný tanec. Ukaž těmto cizincům, kdo jsi!“ Spikanoggan poněkud podrážděné vstal, oblékl si slavnostní košili a do pravé ruky uchopil svou velkou dýku a začal tancovat. Nejdříve předváděl, jak je na výzvědách, jak objevil a sledoval nepřítele, jak se vrátil do tábora, účastnil se válečné porady, pak jak připravil nepříteli léčku, vydal hrozný bojový pokřik a předvedl bitvu. Jeho dech byl krátký a rychlý, lil se z něj pot, jak stíhal uprchlíka a celý tanec zakončil vítězným výkřikem, až nám v uších zalehlo. V jeho tváři se promítaly vášnivé emoce a kolem zavládlo hrobové ticho a oči všech na něj obdivně zírali. Irokézové byli úplně zkoprnělí a jeden z nich se zeptal, proč Spikanoggan svého nepřítele neskalpoval, a ten odpověděl, že: „mrtvolu může skalpovat každá stará žena.“

Ta celá scéna mi udělala radost, a byl jsem rád, že ti nafintění Irokézové poznali, že indiáni z vnitrozemí jsou stejně tak dobří válečníci, lovci a tanečníci, jako oni. Dokonce je přešla chuť i na válku a do konce zimy se věnovali už jen lovu. Vzali si nějaké zboží na úvěr, každý šest kvalitních železných pastí, rozdělili se na skupinky a odešli na severozápad k úpatí Skalistých hor. Zdá se, že nikdo z místních indiánů si Irokéze moc neoblíbil a divili se, že měli sebou jenom šest žen, protože nemohli pochopit, jak muži mohou žít bez žen. Pohlíželi na ně také jako na špinavé lidi, kteří spí v oblečení a stejné věci nosí od listopadu do dubna.

1 - "Syn země"
2 - "Vak na pušku," či "Zabalená puška"