David Thompson - Marthee Teek - Nahkohe

Indiáni v Barren Grounds, jsou zcela odkázaní na lov a rybolov, jelikož země produkuje maximálně pár druhů jedlých bobulí. Z indiánů se stali vynikající stopaři, jelikož na tvrdé a kamenité půdě se stopy zvířat hledají jen stěží. Dobrý lovec pozná přítomnost zvěře podle různých značek, jako jsou odrbané či okousané kmeny stromu, chuchvalce srsti zachycené v keřích nebo třeba škrábance na skalách. Já se od indiánů mnohému naučil, jelikož si tuto praxi během staletí dokonale osvojili svým vlastním specifickým studiem. Nyní vám budu vyprávět o místní vysoké zvěři.

V prvé řadě je to los, král lesů a největší z vysoké zvěře. Los zde na severu není moc početný a dá se říci, že je zde dokonce vzácný. Je to vysoké a dlouhé zvíře s velikýma ušima, které losovi umožní zachytit a rozlišovat každý známy zvuk. Je to velice prozíravý a obezřetný tvor, který se v rámci sebezáchovy pohybuje velmi opatrně, proto je těžké ho ulovit. Indiáni zjistili, že se pohybuje ve velkých kruzích, které mohou mít až sedmdesát kilometrů na délku. Nezkušený lovec se pustí po stopě losa rovnou a myslí si, že je na závětrné straně, takže ho zvíře nemůže cítit, ale chyba lávky, los se totiž už může nacházet na návětrné straně a čich má jářku dobrý. Dospělý los běhá průměrnou rychlostí, až pětačtyřicet kilometrů za hodinu. Během klidného počasí se pase povětšinou v lese, kde okusuje větvičky stromů, ale v bouři raději zalehne a krmí se v leže. Jestliže není ničím obtěžován, raději moc necestuje, pokud ovšem nehledá jídlo. Los je fixován k oblíbeným místům, na kterých nachází svou potravu, proto se pohybuje v kruhu, jak už jsme si řekli. Jeho maso je dobré a výživné, mnohem více, než u běžného jelena. Pět liber losího masa se vyrovná sedmi librám jiného masa.

Aby bylo maso dobré, je třeba losa složit na místě, kde se pase. Pokud ho štvete, jeho maso pak ztrácí na hodnotě. Je vodnaté, a když ho vaříte, šťáva se oddělí od masa, jako malé kuličky, takže z něho neuděláte vývar. Jeho proměna je tak ohromná, že ani vlastně nepoznáte, že se jedná o maso. Čenich má velmi velký a měkký a je to náramná delikatesa. Kosti na nohou jsou velmi tvrdé, takže se hodí na výrobu různých nástrojů. Jeho kůže má všestranné využití, ale nejčastěji se z něj dělá krytina stanu. Je to nejvznešenější zvíře lesa a nejcennější trofej každého lovce. Samec v říji je velice divoký. Samci se v soubojích napadají s takovou silou, že se parohama navzájem zaklestí tak pevně, že se už od sebe neodtrhnou a oba na místě zemřou. Pokoušeli jsme se jednou takové lebky od sebe odrhnout, a byli jsme na to tři, přesto se nám to nepovedlo. Nakonec jsme použili sekeru.

Na konci září roku 1804 jsme stavěli obchodní stanici u jezera Musquawgun (Medvědí páteř), kde přišel lovec, jenž předpokládal, že je to dobré místo na lov losa. Žádal nás, abychom nedělali žádný, krom kácení stromů, což prý losovi nevadí. Když se vrátil z obchůzky, říkal, že místo samce, kterého na tom místě viděl v květnu, byla nyní samice. Jednoho večera nám říkal, že už byl u kořisti poměrně blízko, ale ne na dostřel. Potřeboval, aby foukal vítr, aby ho zvíře neslyšelo a necítilo. Když se konečně dočkal, podařilo se mu losa zastřelit, což bylo skoro za měsíc, od té doby, co k nám přišel. Byl to výkon, na který indiáni pohlížejí s velkým respektem.

Indiáni jsou velmi zruční v porcování složených zvířat a oddělování kloubů. Vysoká zvěř je těžká, proto se musí porcovat, aby se dalo maso odnést do tábora, anebo odvést na kánoích. Vždycky je to těžká práce. Pokud se musí maso přepravovat na velkou vzdálenost, je lehčí, když se vyudí, ale musí se to dělat na dřevě, které nemá pryskyřici. Uzené maso ztratí až třetinu váhy a navíc déle vydrží. V zimě jednoduše úlovek naložíte na ploché sáně a odtáhnete, kam potřebujete. Los má zřídka víc, než jedno mládě do roka, proto jejich stavy neustále klesají. Kosti a lebka uloveného losa se musí dát do vody, či pokryt hlínou nebo sněhem.

A taková zajímavost na závěr. První písemná zmínka o losech pochází z pera samotného Julia Césara v jeho knize „O válkách galských.“ César soudil, že losové nemají na nohách žádné klouby, proto musí spát opřeni o strom. Pokud byste chtěli losa chytit živého, musíte naříznout strom, o který se bude zvíře opírat. Když pak zvíře žuchne i se stromem na zem, je vaše. Tento vskutku podivuhodný názor převzaly i mnohé středověké bestiáře.

Nyní přijede řeč na soba karibů. Je to příliš známé zvíře, takže nepotřebuje nijak zvláštní popis. Tento region je královstvím sobů. Indiáni ho dobře pojmenovali „marthee teek“, čili „ošklivý jelen.“ Zvíře se skvělé přizpůsobilo pro život v tundře i přes hrozné klima a přežívá hlavně díky svých kočovným návykům. Ve srovnání s půvabnou antilopou, je to zjev s tupým pohledem. Jeho velká a široká kopyta mu ovšem umožňují bezpečný a rychlý pohyb v močálech, skálách, či hladkém ledu. Široká kopyta z něj dělají i dobrého a hbitého plavce, který odvážně křižuje řeky a dokonce i zálivy jezer a moří. Když se ale dostane daleko od břehu, je ztracený. Jeho maso je dobré a má zvláštní chuť, která se podobá skopovému. Jeho jazyk je velmi výživný a delikátnější, než u jiných jelenů, dokonce si myslím, že je lepší, než bizoní.  

Když jsou karibů roztroušení po malých skupinkách, jsou dost opatrní a bázliví, ale když se pohybují ve velkých stádech, jsou připraveni rozdupat všechno, co jim stojí v cestě. V oblasti York Factory se karibů pohybují ve velkých počtech. Lovci pak šest kilometrů nad stanicí staví silné ploty z malých borovic, které vedou podél břehu řeky. V zhruba patnáctimetrových intervalech, jsou nastraženy pastičky, do kterých se zvířata zamotávají. Někdy se sami uškrtí, ale častěji zůstanou naživu, připraveny prodat svůj život, co nejdráž. Když ráno přicházejí lovci k pastičkám, jsou ozbrojeni velmi dlouhým kopím, protože chycený sob kolem sebe kopyty mlátí hlava nehlava. Maso v tomto období není kdovíjak kvalitní, je slané a sotva jedlé. Na podzim a z kraje zimy je maso nejlepší.

Na konci května roku 1792, když roztál led, jsme se s panem Cookem vydali na kánoi proti proudu řeky Nelson lovit soby. Cestovali jsme dva dny a během té doby zastřelili deset kusů. Třetího rána bylo počasí chladné a nepohodlný, tak jsme nečinně seděli u ohně, když tu jsme zaslechli hluk vzdálené bouře, což nás znepokojilo. Pro jistotu jsme naložili naše čtyři pušky a přikrývky do kánoe a s napětím čekali, co se bude dít. Bylo docela znervózňující, že ten hřmot byl stále silnější a blížil se rovnou k nám. Potom se asi čtyřicet metrů pod námi vyřítilo z lesa ohromné stádo karibů a vrhlo se střemhlav rovnou do řeky. Sobi přeplavali tok, vystoupali na protější břeh a uháněli bezhlavě dál. Toto obrovské stádo kolem nás běželo celý den, až do západu slunce. Bylo to neuvěřitelné. Zvířata byla natěsnána tak blízko u sebe, že byste sotva mezi nimi našli nějakou větší mezeru.

Druhý den věřte nebo ne, se to opakovalo. Za svítání se z dáli ozval stejný hluk a záhy se objevilo další stádo karibů, které stejným způsobem překonávalo řeku, akorát po stranách hlavního houfu běžely ještě menší hloučky sobů. Když jsme se vrátili do stanice a vyprávěli tam, co jsme zažili, nikdo nám to nevěřil. Ještě horší bylo, když jsme se šli na to místo podívat a žádné stopy tam nenašli, což bylo nepochopitelné. Jako kdyby nějaký potměšilý čaroděj zametl veškeré stopy po něčem, co se samo o sobě zdálo být nepochopitelné. Každopádně jsme pře kolegy vypadali, jako pěkní vymýšleči.

Když jsme ale o tom mluvili s indiány, říkali, že na jaře se skutečně tak velká stáda občas objevují, ale opravdu jen výjimečně. Co je však skutečně zarážející a oni to potvrdili, že se po nich nenachází žádná stopa. Když jsme se pokoušeli odhadnout počet kusů toho stáda, použili jsme indiánskou metodu, která je nejlepší. Počítali jsme, že stádo běželo od úsvitu slunce, až po jeho západ, a to je deset hodin. Sob běží zhruba třicet kilometrů za hodinu, ale za těchto podmínek jen dvacet. Stádo, které kolem nás proběhlo prvního dne, mohlo mít na délku necelých dvě stě kilometrů a druhé stádo bylo delší jednou tolik. Šířku mohlo mít tak sto metrů. Indiáni velkým číslům nerozumí, ale mají smysl pro prostor, i když neumí definovat metry a kilometry. Jejich hodinkami je sluneční cesta. Podle toho, kolik jeden kus zabere místa, jsme odhadli, že naše stádo mohlo mýt neuvěřitelných 3 500 000 kusů.

Indiáni na mou adresu pak prohodili: „Ty, který se díváš na hvězdy a vysvětluješ nám příčinu jejich pravidelného pohybu, řekni jak je to se stády karibů?“
„Je to instinkt“ odpověděl jsem.
„Co to znamená?“ ptali se mně.
„No je to přirozené chování zvířete, které vede k jeho sebezachování.“
„Ó! Ó! Tak to si myslíš? Vždyť ti sobi se ženou přes hluboké močály, kde mnozí hynou, jíní si na strmém břehu řeky polámou vaz a další se utopí v řece a slabí zemřou během dlouhé cesty přes tundru, kde není co jíst. Vy bílí lidi vypadáte jako chytří lidi, přesto mluvíte jako blázni. Když je sob sám chová se tiše a v případě nebezpečí se schová. Vy nevnímáte, že toto neobvyklé stádo bylo vedeno jejich manidy, že oni byli s nimi a spojili ty soby dohromady a vedli je tam, kam museli jít. A kde je to místo? To my nevíme. Ale když se tam dostanou, rozptýlí se a nikdo z nich se už nevrátí.“

Rezignoval jsem. Má úvaha ohledně instinktu neměla na ty jejich manidy žádnou šanci. Pravda, že jsem se i já domníval, že pojem instinkt je pouhé vysvětlení věcí, které normálně nechápeme.

V tundře žije ještě jeden druh vysoké, kterému Kríové říkají „Mahthee Mooswah“, čili „Ošklivý los.“ Zvíře se vyskytuje jenom v malé oblasti u jezera Hatchet. Osobně jsem je viděl na vlastní oči živé jenom dvakrát, a to ještě, když utíkali. Pak jsem viděl dva složené kusy. Jeden z nich byl naporcován a druhý jenom vyvržen. Když jsem se pokusil zvíře změřit, všiml jsem si indiánského lovce, jak po mně hodil podezíravé oko. Indiáni pověrečně nemají rádi, když se s ulovenými zvířaty dělá něco „neobvyklého.“ Nicméně, jejich maso je skoro stejně chutné, jako losí. Když jsme si ho u táborového ohně opékali, jeden s indiánů konstatoval: „Je dobré, že ses bál ho měřit. Jeho manido nemá rád, když je jeho zvíře zabito, protože ho je už velmi málo.