David Thompson - Mandani - Nahkohe

Mandani na břehu Missouri příliš dlouho nežijí. Jejich bývalým domovem byla oblast kolem řeky Red, kde je úrodná půda, jež se dá snadno obdělat i jejich prostými nástroji. Jižně od nich mají vesnice Ponyové, se kterými krom občasných hádek žijí v míru. Na jih a východ ovládají území početní Siouxové, kteří nejsou se svými tradičními zbraněmi moc nebezpeční a na východě a severu jsou pány lesů stejně slabí Odžibwejové.

Ale když žili Mandani u řeky Red, byli pro ně Odžibwejové velmi nebezpeční. Potají v lesích shromáždili bojové oddíly a počkali si na příležitost, kdy byli mandanští válečníci na lovu a přepadli jejich vesnici a zničili ji. Jindy zase znepokojovali lovecké tlupy, zkrátka, jak se jim to hodilo. Nakonec to došlo tak daleko, že se Mandani rozhodli region opustit a postupně se stěhovali, až do bezpečné vzdálenosti u řeky Missouri, kde se jim daří mnohem lépe.

Monsieur Jussomme mne seznámil s náčelníkem Velkým bílým mužem, se kterým se dobře znal. Řekl mu, že jsem jedním z bělošských náčelníků, který se vyzná v obchodu a rád by se seznámil s místními lidmi, aby jim mohl pravidelně dodávat zbraně, střelivo a další zboží, po kterém moc touží. Náčelník souhlasil s tím, že je to velmi dobré, poněvadž bývají mnoho dnů bez střeliva. Zabezpečili jsme zavazadla a Joseph Boisseau mi ukázal, kde budeme spát.

Mandani se živí zemědělstvím, s čímž jsem se doposud nesetkal, proto jsem o nich chtěl získat, co nejvíce informací, jak z minulosti, tak ze současnosti. Chtěl jsem rozhodně poznat jejich zvyky a kulturu. Průvodce jejich vesnicemi mi dělali Jussomme a M’Crachan, ale dopadlo to hůř, než jsem očekával, poněvadž to byli negramotní a nevzdělání chlapi, kteří buď to nerozuměli mým otázkám, nebo jim nechtěli indiáni odpovídat. Inu, tak vám vypovím alespoň to, co jsem se dozvěděl.

Horní vesnice má jednatřicet domů a sedm stanů indiánů zvaných Gros Ventre (Atsina). Dolní vesnice zvaná „Velká“ má osmdesát dva domů a je situována na řece Turtle, kousek nad soutokem s Missouri. Další vesnice má padesát dva domů, také leží na řece Turtle, žije tam Manoah a několik Gros Ventre. Čtvrtá vesnice leží na břehu Missouri o čtyřiceti domech a pátá má sto třináct domů. Krom horní vesnice byly všechny opevněny silnou palisádou. Kůly měly v průměru třicet centimetrů, šedesát centimetrů byly zapuštěny do země a tři metry měly na výšku a v palisádě bylo mnoho střílen. Vesnice měla dva vchody, do kterých vjel tak akorát jezdec s koněm, ale místo vrátek, či dveří sloužily jen klády.

Domy byly všechny stejné konstrukce, měly pravidelný kopulovitý tvar s vnitřní dřevěnou konstrukcí. Dřevěné základy byly zapuštěny skoro metr hluboko do země a celá konstrukce byla omítnutá hlínou, která byla po zaschnutí tvrdá, jako cement. Dům, ve kterém jsem bydlel, měl asi dvanáct metrů v průměru a na výšku pět a půl metru. Mezi každým domem byl prostor od čtyř do deseti metrů. Když jste se na vesnici dívali z protějšího vyvýšeného břehu, vypadala jako shluk velkých neštovic. Z toho co jsem viděl a podle mých nejlepších informací, žilo v každém domě asi deset lidí, takže pokud měly vesnice dohromady sto devadesát domů, bylo Mandanů patnáct set dvacet, z toho dvě stě dvacet bojovníků. Gros Ventre žili ve sto dvaceti osmi domech a sedmi stanech, takže jejich populace čítala třináct set třicet, z toho sto devadesát válečníků, takže oba kmeny mohly postavit do pole čtyři sta mužů.

Domorodé národy k výrobě zbraní používaly křemenné hroty pro šípy a kopí, ale pokud mají k dispozici železo, samozřejmě mu dají přednost. Oblíbenou zbraní válečníků je dva a půl metrů dlouhé kopí, pokud možno se železným hrotem. Hrot je plochý, oboustranně broušený a zhruba třicet centimetrů dlouhý. V rukou odhodlaného muže, je to vskutku hrozivá zbraň. Pušek mají k počtu mužů velmi málo a nemají ani jejich pravidelný přísun. Sem a tam je navštíví skupina obchodníků početná asi, jako naše, která muže dodat jen omezený počet kusů, vždyť i my jsme měli na prodej všehovšudy jen deset pušek. Mandani používali štíty z tvrdé bizoní kůže, které je chránily před šípy a kopími, ale ne před kulemi.

Mandani se mně ptali, jaké jsou naše domy a vesnice, tak jsem jim to nakreslil. Byl to hrubý plánek naši vesnice, která má paralelní uličky propojené v pravých úhlech. Indiáni si ho pozorně a dlouho prohlíželi a potřásali přitom hlavami. Pak mi řekli, že takhle rovné uličky jsou nevýhodné, protože za rohem mohou číhat nepřátelé a naše dřevěné domy se dají snadno zapálit, zatímco jejich hliněné nikoliv. Z jejich domů, že mohou střílet na nepřítele, takže jsou neporazitelní, pokud jsou válečníci doma. Siouxové se několikrát pokusili za tmavých bouřlivých nocí podpálit palisády, ale domům to nijak neuškodilo. Pro jejich bezpečnost je to asi opravdu nejlepší.

Podlaha domu je z udusané hlíny a vchod tvoří dřevěný rám se závěsem z bizoní kůže. Vchod musel být dost vysoký, aby dovnitř mohl projit kůň. Nalevo od dveří je místo pro pána domu a jeho manželku, kteří sedávají na hrubé pohovce z bizoní kůže. Uprostřed stavení je v prohlubni ohniště, nad kterým je kouřovod a zároveň světlík, který dovnitř propouští dostatek denního světla. Na kraji ohniště stojí vždy jeden nebo dva hliněné hrnce, ve kterých se vaří rozdrcená kukuřice, která se čas od času zamíchá kolíkem, či naběračkou a masová polévka se pije. Mandani maso nesuší, ani neudí, protože se k tomu jejich domy nehodí. Kolem zdí jsou postelové rámu pokryté bizoními kůžemi s chlupem otočeným nahoru. Taková přikrývka je příjemně měkká a pohodlná.

Prostor napravo od dveří je určený pro koně. O ty se starají mladí muži, kteří je každé ráno odvádějí na pastvu a vracejí se s nimi až večer, kdy zvířata dostanou ještě kukuřici. Mandani moc koní nechovají, protože je nijak nepotřebují. Náčelník, u kterého jsem bydlel, měl jenom tři. Indiáni z Plání potřebují více koní, poněvadž se často stěhují, ale Mandani je používali jenom k lovu.

Navštívili jsme také Manoaha, kanadského Francouze, který pobýval mezi Mandany již mnoho let. Za manželku měl indiánku, ale neměli žádné děti. Na pohled to byl ohromný švihák a krasavec a vzdělaný byl, jako Francouz, i když vypadal úplně jako indián. Stál rovně a hrdě a v ruce držel pušku a kopí. Mandani nám vyprávěli, že je to hrdina, který se účastnil mnoha válečných akcí a bitev, jenže podle mých zkušeností nepožije dlouho, poněvadž indiáni nemají rádi vychloubače. Jelikož žil úplně jako indián, ptal jsem se ho na tradice a historii kmene. Povídal mi o dávných časech velkých pradědů, kteří ještě žili u pramenů řeky Red, kde hojně rostla divoká rýže, a kde byla hojnost vysoké zvěře. Nebyli tam však bizoni ani koně. Všude tam měli vesnice a pole, jako tady, ale jak dlouho tam žili, to neví. Pak přišli indiáni z lesů ozbrojeni puškami, které zabíjely a děsily. S těmi zbraněmi na ně často útočili a oni proti neměli žádnou obranu, proto museli opustit své domovy. Stěhovali se tak dlouho, až se usadili na Missouri, kde jim indiáni z lesů už dali pokoj. Podle nich není zdejší půda tak dobrá, jako na severu a není tu žádná divoká rýže, krom několika jezírek, která ale nestojí za nic. O tradicích jsem se nedozvěděl nic, krom toho, že to jsou zemědělci a lovci bizonů a jelenů a z kůže těchto zvířat šijí šatstvo. Kultivují nížiny podél řek a každé rodině je vesnickou radou přidělená určitá parcela, na které mohou vypěstovat víc, než mohou spotřebovat. Na kultivaci mají jednoduché nástroje, motyky a lopaty vyrobené z bizoních lopatek a jiných kostí nasazených na dřevěné rukojeti. Jejich základní zemědělskou plodinou je kukuřice, převážně její červená modifikace, ale znají i další barevné odrůdy. Dále pěstují dýně, různorodé malé fazole a skvělé melouny. Musím uznat, že celkově jsou jejich vesnice čisté a dobře udržované. Co jim však opravdu schází, je železo, to by se jim hodilo nejen pro sebe, ale také pro obchod. My jim mohli nabídnout tři sta liber, které jsme za tímto účelem sebou vezli. Když na pole zasejí semeno, musí ho chránit před velkými hejny havranů a musí chránit i čerstvé výhonky, a o to se celý den starají chlapci a děvčata. Mandani nemají pravidelná jídla, ale večer se zpravidla podává maso. Maso se vaří nebo peče a jí se z misek hrubou lžící nebo nožem. Na rodinou hostinu se většinou zve sedm až deset mužů. Krom manželky pána domu se ženy hostin neúčastní. Během jídla panovala dobrá nálada, veselá konverzace, ale hlasitý smích lze slyšet jenom občas.

Obě pohlaví se k sobě chovají velmi zdvořile a neslyšíte zde žádné nadávky, křik a hlasitého mluvení. Krádež je pro ně nejhorší z neřestí a zrádci jsou ještě horší. Mandani nemají zákony, tudíž ani tresty, vše je v rukou poškozené strany. Vražda se někdy řeší krevní mstou, ale ta může vést k nekonečné řetězové reakci, proto se kmenová rada snaží problém vyřešit bez užití násilí. Snaží se to zařídit tak, aby rodina viníka vyplatila zločin vhodnými dary. Pokud jsou dary přijaty, je věc jednou pro vždy vyřešena, ale pokud ne, může dojít na krevní mstu.

Muži zde chodí oblečení do dlouhých košil s rukávy, ušitých z bílé a měkké kůže. Kamaše a rouška kolem pasu jsou ze stejného materiálu a boty z bizoní kůže a na zimu je dobře chrání roucho s bizoní kůže se srstí. Ženy nosí rovněž dlouhou košili z jelení, či antilopí kůže, která je dlouhá až po kolena, ale rukávy jsou separátní a vypadají v nich dobře. Kamaše mají podobné, jako muži, stejně tak jako boty. Muži i ženy jsou urostlí, jako Evropani. Oči mají tmavé. Vlasy mají jemné, tmavě hnědé, nebo černé. Mají nevýrazné nosy, mírné lícní kosti, zdravé zuby a dobrou bradu. Jsou to hezcí lidé.  

Mandani provozují tanec i hudbu. Když jsem u nich přebýval, tančili každý večer. Tak dvě či tři hodiny po západu slunce se sejde čtyřicet až padesát lidí a věnují se zábavě. Pět nebo šest z těchto lidí jsou hudebníci hrající na bubny, bubínky, chřestidla a flétny. Tance se účastní až pětadvacet dívek ve věku od šestnácti do pětadvaceti let, které se dostaví v běžném oblečení. Pak se převléknou do pěkných šatů z jemné bílé jelenice, která je srovnatelná se sametem, krásně zvýrazňuje jejich křivky a jsou zdobeny vyšívanými pásy. Hudebníci seděli před muži a před hudebníky stála asi čtyři metry daleko první řada dívek. Jakmile začala hudba, muži se přidali se zpěvem a ženy začaly ve vzpřímené pozici pomalý tančit ladným krokem směrem k muzikantům. Když dotančily až k nim, hudba i zpěv skončil. Dívky se v řadách vrátily na původní pozici stále obličejem k muzikantům. Po pětiminutové přestávce se začne opět stejným způsobem hrát, zpívat a tančit. Každý tanec trvá asi deset minut a celkem hodinu. Nikdo přitom nemluví a je drženo krajní dekorum. Všechny ty ženy jsou kurtizány, výběr šikovných přitažlivých žen. Mandani mají ještě mnoho jiných obřadů, kterých se ženy účastní. Můj tlumočník tvrdil, že je s nimi zacházeno s opovržením, které si možná zaslouží.

Prokletím Mandanů je jejich celkem dokonalá mravní bezúhonnost a lidé, kteří mně doprovázeli, to dobře věděli. Zboží, které donesli, jim prodali o padesát až šedesát procent dráž, než je původní cena, a z toho ještě Mandani museli uhradit dluhy. Těžko jim pak je kázat o mravní bezúhonnosti, i když prý byl mezi nimi syfilis běžný. Tito lidé každé léto provádějí ohavný obřad, který trvá tři dny. První den se obě pohlaví shromáždí za palisádami a několik hodin předvádějí, že v největším zármutku hledají osoby, které nemohou najít. Pak si sednou a nešťastně nahlas naříkají. Druhý den se to opakuje, ale s větší úzkostí doprovázenou hlubokým zpěvem. Třetí den začíná pláčem, ale beze slz a usilovným hledáním těch, které nelze najít, až se tím nesmyslem úplně vyčerpají. Potom se obě pohlaví rozdělí a muži si sednou v jedné řadě, ruce složí na kolena a hlavu skloní, jako v zármutku. Srdečně plačící ženy se suchýma očima utvoří špalír naproti mužům a za několik minut přistoupí k mužům, a každá z nich si vybere, kterého chce, vezme ho za ruku a někam si ho odvede. Žádná žena si nikdy nevybere vlastního manžela a ženy, které své muže opravdu milují, si odvedou starce. Jussomme a M‘Crachan, se údajně často podíleli na třetím dnu tohoto odporného obřadu, ale Manoah rozhodně tvrdil, že se na něčem takovém s manželkou na něčem tak ďábelském nikdy nepodílel.

Bílí muži, kteří doposud navštívili vesnice Mandanů, také nejsou vzorem mravní bezúhonnosti, protože jsou většinou bez vzdělání a znalosti nauk náboženství, a pokud něco znali, už nato zapomněli, poněvadž tu není žádný kostel, kde by si je připomněli.

Gros Ventre jsou blízkými spojenci Mandanů, ačkoliv mají úplně odlišný jazyk. Také oni nyní žijí daleko od původních domovů, které mívali na řece Saskatchewan severně od Eagle Hill. Gros Ventre měli zase potíže s Kríi a Assiniboiny, proto i oni museli emigrovat k Missouri. Zde se spojili s Mandany a krom jazyka sdíleli stejné zvyky, akorát část z nich stále žije ve stanech. Přátelí se s Šajeny, kteří táboří na západ od nich a jedna se přátelí s Černonožci.

Nejsou to takoví obchodníci, jako Mandani, přesto jsou přátelští k sobě navzájem a k cizincům, jsou veselí a společenští. Jejich mravy jsou nejpřísnější, takže se nevěra trestá i smrtí, ačkoli ženy jsou trestány častěji než muži. Kdo může, zachrání se útěkem, a když to žena neudělá, dostane krutý výprask a stane se otrokem rodiny. Provinilí muži se mohou vykoupit z trestu darováním koně. Málokterý muž má víc než dvě manželky, ale nejčastěji jen jednu. Zdá se mi, že indiáni z Plání pohlížejí na ženy spíše, jako na majetek, než životní partnerky. Indiáni preferují hlavně kolektivní bezpečí a nijak je nezajímá víra v univerzální božskou moc a posmrtných trestů za hřích se neděsí. Snad si misionáři brzy najdou cestu k Missouri.