David Thompson - Swan River - Nahkohe

Doufám, že jsem Velké pláně popsal tak, aby si čtenář udělal alespoň nějakou představu, jak tato podivuhodná země vypadá. Jeden z hlavních cílů společnosti Northwest bylo mapování toku řek, lokace jezer a několika obchodních stanic, které byly od velitelství příliš vzdálené a v tomto zapomenutém koutě světa jsou rozmístěny relativně blízko sebe a jindy zase příliš daleko. Z Winnipeg House jsme pluli po jezeře podél nízkého vápencového pobřeží, ze kterého se občas tyčil menší útes, a tak to bylo až k ústí řeky Dauphin. Pak jsme pluli proti proudu této pěkné řeky, která je asi třicet metrů široká a průměrně metr hluboká. Jak jsme pluli proti proudu, okolí bylo pěknější, půda kvalitnější a rovněž lesy byly hojnější, přesto vysoké zvěře i bobrů bylo málo. Pluli jsme sto čtyřicet kilometrů jihozápadním směrem , až jsme se po mnoha zákrutech dostali k Meadow Carrying Place . Jezero Winepegoos (Winnipegosis - Malé moře je souběžné s jezerem Winnipeg) je v podstatě uskupení mnoha menších jezer, které se táhnou do délky dvě stě kilometrů, a pokrývají plochu tři tisíce dvě stě kilometrů. Od jezera je k ústí řeky Swan tolik peřejí, že je lepší přenášet kánoe přes portáž, která je dlouhá téměř sto kilometrů. Labutí řeka je široká dvacet metrů a hluboká jeden metr. Je to mírný proud protékající pěknou kopcovitou krajinou, ve které je spousta bobrů, ale jeleni tráví léto v kopcích. Zde se nachází stanice Northwest Company, kde přebývaly dvě rodiny Kríů a nedávno tu pobývalo i několik Čipewů, kteří sem přišli z jihu, poněvadž tam zmizeli bobři i jeleni. Kríové dostali nějaké zásoby a tabák a odešli informovat příbuzné o příjezdu našich kánoí. Od Labutí řeky jsme odešli v září a jeli jsme koňmo k řece Stone Indian, na které má společnost několik stanic, které má pod správou Cuthbert Grant mladší. Těch sto padesát kilometrů vedlo pěkným lesem, kde měli koně dost dobré pastvy až na několik mokřin.

Můj indiánský průvodce mi vyprávěl, jak porazil neznámé indiány, kmene Póni. Byl to Čipewa, a když jsme večer seděli u ohně, konstatoval jsem, že jsem ještě nikdy neviděl válečníka, který by se chlubil vítězstvím nad lidmi, které nikdy neviděl a pravděpodobně nikdy neuvidí, takže se tomu nedá věřit. Indián však klidně odpověděl: „My, mladí muži, nyní nemáme žádnou příležitost bojovat s nepřáteli, jako naši otcové, kteří mohli válčit za řekou Missouri. Je to nad naše možnosti, proto o tom zpíváme.“

Obrátili jsme se k obchodní stanici pana Pierra Belleaua, starého muže, který měl na konci osmnáctého století na starost několik stanic. Ta, v které nyní působil, stála mezi řekami Swan a Stone Indian. Tuto stanici založil pravděpodobně Peter Grant roku 1793, ale staral se o ni Cuthbert Grant starší. Jeho syn, Peter Pond a Alexander Mackenzie cestovali na jaře 1786 a 1789 k jezeru Athabaska.

Nyní byla krajina plná rybníků, které vybudovali chytří bobři, ale jejich nekontrolované hubení už začalo. My se vrátili ke stanici na řece Red Deer pana Hugo McGillise, což byla cesta dlouhá dvě stě padesát kilometrů. Byla to bývala Fort La Biche z Pondovy mapy z roku 1790 a nepochybně jedna z nejstarších obchodních stanic na jih od Saskatchewanu a západ od jezera Manitoba. Na jezeře Dauphin stála ještě Fort Dauphin, na řece Assiniboin Fort Epinette a na řece Red Deer to byla Lower Settlement.

Stanice stály na jihozápad od nízkého pohoří, které ohraničovalo východní část Velkých plání a musím uznat, že mé dosavadní cestování bylo sladkou hudbou pro mou duši. V horách žije ve velkém počtu los, opatrné zvíře, které je ve zdejších otevřených lesích méně obezřetné, než v severních tmavých borových porostech. Možná je to tím, že zde žije více druhů vysoké zvěře a na Pláních ještě koně. Během říje si pečlivě hlídá svoje stádo šest laní a v případě zájmu jiného býka s ním bojuje o život, jako nějaký turecký paša za svůj harém. Když ale období lásky skončí, laně opustí, shodí paroží a zdaleka už nevypadá, jako hrdý a neporazitelný král lesů. Očekával jsem, že zde najdu nějaká horká zřídla, která jsou tak častá v jiných zemích. Na můj dotaz jsem se dozvěděl, že u řeky Red je jeden slaný pramen. Zdejšími obyvateli byli Kríové.

Před objevením Kanady patřila celá země hlavně člověku a bobrům. Aby člověk přežil, musel se naučit vyrábět zbraně a šaty. Pomoci luku, šípů a kopí lovil zvěř pro jídlo a kůži. Pochopil, že zvířecí kost a hrubou kůži jen tak neprorazí, proto se zaměřil na relativně měkký bok. Tam neomylně namířil hrot šípu nebo kopí, který prorazil měkkou kůži a poranil útroby. Zvíře sice ihned nezemřelo, ale pomalu sláblo, dokud se nepoložilo na břicho a nezemřelo, pokud ho lovec dřív nevystopoval a dorazil. Člověk byl s kopím a lukem pánem celého kontinentu.

Tím druhým národem byli bobři. Krom člověka a rosomáka neměl bobr žádného nepřítele. Rok, co rok má bobří pár pět až sedm mladých, o které se pečlivě stará, takže se celé zemi velmi rozmnožili, krom Velkých jezer, která jsou pro bobry příliš velká a jsou na nich ohromné vlny. Jinak se jim domovem stala každičká řeka s mírným ale dostatečně hlubokým proudem, anebo malé jezero. Pokud z toho nebylo nic k dispozici, bobr si jednoduše postavil vlastní rybník. Je to dokonalý stavitel hrází, které dokonce odolají i záplavám. Bobr přehradí řeku hrází a uprostřed rybníka udělá ostrov, ve kterém má svá doupata.

Průměrný dospělý bobr váží pětadvacet kilo a jeho maso ačkoli je poněkud tučné, je výborné a ocas je přímo pochoutkou. Bobři žijí v párech a jejich prvním úkolem je stavba příbytku. Ten je postaven hlavně z hlíny, bláta a kamenů. Je známo, že bobří zuby jsou ostrá dláta, kterými zpracovávají kmeny a plochý ocas jim slouží jako plácačka na pěchování bláta. Když má rybník dostatečnou hloubku, staví se doupata, která mají tvar nízké kopule s podvodním vchodem. Stavební materiál je stejný, jako v případě hráze. Bobři každý rok obnovují bahenní „omítku“, takže čím starší doupata jsou, tím jsou pevnější a jejich délka může být od tří do šesti metrů.

I když byl bobr původním člověkem loven, nemohla se jeho populace nijak zmenšit, jelikož se rychle množil a jeho vodní hrady byly dřevěnými nástroji nedobytné. Proto byl člověk a bobr pánem Kanady, dokud do ní nepřišli Francouzi. Bez železa byl indián celkem slabý, ale se železem se stal velmi mocným. Za kůže získal francouzské sekery, nože, kopí a další nástroje, se kterými nalovil mnohem více zvěře a za kůže si pořídil vlněné šatstvo. S bodci a sekerami proboural bobří hráze a probil se do jejich doupat a na souši byl bobr snadnou kořistí.

Indiáni věří, že bobří páry jsou si doživotně věrné, a že se první rok o své mladé pečlivě starají a chrání je až do dalšího jara, kdy se samice připravuji na další vrh, a tak je loňská mládež vypuzena z doupat. Mladí bobři jsou velmi hraví a vydávají zvuky jako lidské děti a dospělí se dožívají patnácti let věku a někdo soudí, že až dvacet. Zvířata jsou mimořádně ostražitá a není jednoduché je chytit a v případě nebezpečí celá rodina opouští doupě únikovým vchodem. Indiáni k lovu bobrů používají zvláštní druh malých norníků, psů s ostrým černým čenichem a hnědými skvrnami nad každým okem. Tělo mají černé a břicho hnědé, jako srna. Jejich čich je neomylný. Když je pes vypuštěn, nějakým způsobem vyčenichá nejslabší strop v bobřím doupěti a škrábáním na to upozorní svého pána. Lovec pak popadne sekeru nebo sekáč, proseká jednu díru, aby odřízl bobrům ústupovou cestu, a pak se proseká do hlavní místnosti, kde zvířata pobije, a proto se zdá, že definitivní konec těchto zatím ještě četných a chytrých zvířat se nezadržitelně blíží.

Po této odbočce se opět vrátím k mému cestování. Byl pěkný říjnový den a vál mírný větřík a vše kolem hrálo rozmanitými podzimními barvami, a to ve mně vyvolávalo melancholické pocity. Průvodce mi sdělil, že zakrátko vjedeme na starou bobří hráz. Byl to úzký pruh pevné země porostlý krátkou trávou a dost široký pro jízdu dvou koní. Dolní a příkrá strana byla vysoká sedm metrů a vyvěral zpod ní potůček. Druhá strana hráze byla mírnější a zadržovala dva a půl kilometrů čtverečních vodní plochy, kterou obklopovaly mírné a trávou porostlé břehy. Bobří domky vypadaly úplně, jako prototyp miniaturní vesnice. Kolem byly četné lesy, na kterých bylo znát, že zde bobři vykonali kus bobří dřevorubecké práce, přesto byly stále husté. Hráz byla dlouhá skoro dva kilometry a uprostřed ní seděl starý vrásčitý indián a pozoroval plovoucí bobry, jak shromažďují zimní zásoby. Kdyby ten člověk neměl bílé vlasy a hluboké vrásky, podle držení těla bych nikdy neřekl, že je mu osmdesát let a navíc z něj vyzařoval hluboký vnitřní klid. Kmet nás pozval na noc do svého tábora a vzhledem k tomu, že slunce zapadalo za obzor, nabídku jsme přijali, ale dali jsme přednost spánku pod širým nebem. Udělali jsme si dobrý oheň, a po zdvořilostním kouření jsme si začali povídat. Pozorně jsem naslouchal, abych se poučil o dávných časech a tradicích jeho národa, ale jeho odpovědi na mé otázky byly zdlouhavé a únavné.

Toto je jeho bobří příběh: „Kdysi žili bobři na souši, jako lidé a byli moudří a silní a žádný člověk ani zvíře s nimi neválčil. Měli dobré oblečení, nejedli maso a nepoužívali oheň, protože to nechtěli. Jakého věku se dožívali, nevíme, ale dá se předpokládat, že žili dobře. Jenže jednou se z nějakého důvodu na ně Velký duch rozzlobil a nařídil Weesaukejaukovi (Lichotník), aby bobry nahnal do vody a nechal je tam na věky žít. Moudrost zvířatům zůstala, ale už neměli sílu a jejich šatstvo a maso bylo dáno lidem a navíc je začala lovit i jiná zvířata, ale na svou ochranu si mohl stavět hráze a doupata. Sami vidíte, jak silné hráze dělají. My také stavíme hráze kvůli rybaření, ale ty naše často zničí voda, zato ty jejich pořád stojí. Domy nestaví ani z písku, či uvolněných kamenů, ale z tuhého bláta, dřeva a drobných kamenů. Jejich doupata mají únikové východy a do spižíren si včas nanosí zimní zásoby. Kácí stromy a sami vidíte, že dává dobrý pozor, aby na něj padající kmen nespadl. Někdy ale srazí velké stromy a na nic je nepoužije. Možná to dělá proto, že ho svědí zuby.“

Starý indián přestal mluvit a hlubokým tónem si něco povídal se svými příbuznými, a pak pokračoval: „Bobrům se ve vodě dobře dařilo a oni se dál množili. Jenže Velký duch se na ně stále hněval, proto se rozhodl, že je úplně zničí. Weesaukejauk před několika zimami našim bratrům Nipissingům a Algonkinům ukázal tajemství, jak bobry vyhubit, a tak je zabíjíme bez velké námahy a díky tomu jsme nyní bohatí, ale brzy budeme zase chudí, protože žádní bobři nebudou. Od cizinců máme železné pasti a za bobří kůže se můžeme pořídit mnoho dobrých věcí pro celou rodinu.

Indiáni nejsou žádní materialisti a vše v přírodě považuje za živé a obdařené duši, která ovládá věc, ve které přebývá, dokonce i strom, který se nemůže hýbat. Asi před třemi lety (1797) indiáni z Kanady a Nového Brunswicku používali železné pasti na úspěšný lov lišek a dalších kožešinových zvířat, tak je napadlo, že do nich budou chytat i bobry. Do té doby používali nešikovné dřevěné pastí, které byly často neúčinné. Kladli je na bobří stezky, a jako návnadu do nich dávali kus zeleného rosolu, a tak jich chytli o něco více, než běžným způsobem. Jenže bobři jsou chytří a brzy poznali, že se jedná o léčku. Indiáni se pokoušeli vymyslet nějakou novou směs, která by bobry přilákala, ale bez velkého úspěchu, až nakonec do zeleného rosolu začali přidávat samičí pižmo. Na kus suchého dvanácticentimetrového klacku upevnili návnadu a tu umístili k vodnímu okraji asi třicet centimetrů od železné pasti, takže bobr musel k návnadě projít přes nalíčenou past. Byl to úspěšný způsob lovu a je zajímavé, že se na pižmovou návnadu chytaly i samice a bobři se mohli po ní zbláznit. Tajemství návnady bylo brzy prozrazeno a rozkřiklo se po celé oblasti. Každý indián si pořídil od obchodníků čtyři až šest pastí, přičemž každá mohla vážit až čtyři kila, takže se mohl krajinou pohybovat podle libosti. Když je past nedbale za řetěz upevněna, bobr je dost silný, aby s ní odplaval. Jeden by si myslel, že taková past je navždy ztracena, ale chyba lávky! Za dvě noci se bobr chytí do jiné. Jindy si nohu odkouše, aby se zachránil, ale vůně návnady je pro něj tak lákavá, že se zase chytí znovu a přitom je návnada vždycky pečlivě olízaná.

Nipissingové, Algonkini a Irokézové svá loviště už vyčerpali, tak se ohlíželi po nových. Kríové, Odžibwejové a další indiáni také již používají železné pasti a pižmo, jako návnadu. Indiáni díky tomu pěkně zbohatli a pořídili si mnoho stříbrných ozdob, prstenů, wampumů, korálků a dalších tretek. Kabáty měli ušity z pěkné šarlatové látky a všichni byli parádně vyšňořeni. Kánoe obchodníků pluly do divočiny naplněné obchodním zbožím za londýnské ceny a vracely se s balíky bobřích kůží. Jenže v krajině není nikdo, kdo by tak masové hubení bobrů ohlídal. Žádný z náčelníků nemá takovou moc a indiáni si žijí absolutně svobodně. O čtyři roky později (1797) byla tato obrovská země téměř bez bobrů a indiáni zchudli, takže mají sotva na nejnutnější životní potřeby. Vyčerpané pole se dá pohnojit a zase zúrodnit, ale zničené bobří loviště neobnovíte.

Staré obchodní středisko Fort Esperance, které Thompson navštívil, založil v roce 1787 Robert Grant. Obchodoval hlavně s Assiniboiny a po něm tam šéfoval William Thorburn, který obchodoval i na Saskatchewanu a v letech 1794-97 bylo jeho jméno na seznamu partnerů Northwest Company. Odtud Thompson cestoval na jihovýchod napříč rovinami k ústům řeky Souris a v jeho deníku je záznam, že prošel „starou pevností“, nejspíš u hory La Bosse a řeky Gopher. Je to tak klikatá řeka, že značně zdržuje plavbu kánoí, ale půda v okolí je velmi úrodná a v budoucnu tam bude jistě mnoho zemědělných farem. Žije zde spousta bizonů, losů, jelenů a antilop (dá Nahatha), takže se tu indiánům dobře daří. Země na západ od Missouri patří Siouxům, kterým se říká „Kamenní lidé“, ale pohybuje se tu daleko více národů. Kamenní indiáni jsou pěkní, dobře stavěni lidé, kteří jsou vůči bělochům přátelští, ale jsou to notoričtí zloději koní, a jak říká hrabě z Yorku, „dej jim uzdu, a oni ti najdou koně.“