David Thompson - Piegani - Nahkohe

V každém velkém pieganském táboře funguje náčelníky vybraná skupina mladých mužů, jenž ve vesnici slouží coby jistá policie dohlížející na pokoj a pořádek. Říká se jim „vojáci“ (někde také „psí bojovníci“). Jsou to čerstvě oženění, či zasnoubení mladíci s vlastním náčelníkem a ozbrojeni jsou malou dřevěnou válečnou palicí a jejich moc je relativně veliká. Když se starší muži dovědí o tom, že bizoní stáda byla zahnána příliš daleko, jsou do služby povoláni „válečnici“ a jejich náčelník prochází vesnicí a oznamuje prozatímní zákaz lovu. Se svými společníky jsem byl jednou svědkem toho, jako to během takové „prohibice“ v táboře vypadá. Muži ze dvou stanů se vydali na pláně pod záminkou kontroly koní, jenže se nevrátili, tak se „válečníci“ na ně připravili. Když se podezřelé osoby druhého dne navečer vracely, hlídky jim nekompromisně zabavily veškerý čerstvý úlovek a rovněž sušené zásoby ze stanů a rozdaly je rodinám s mnoha ženami a dětmi a málo živiteli. Nicméně obdarovaní lidé v noci část proviantu vrátili a nikdo si na nic nestěžoval.

Jinou práci měli „válečnici“ s hazardními hráči, tedy v podstatě se všemi muži kmene, poněvadž se této vášni ve dne v noci věnuje skoro každý. „Válečníci“ na gamblery pečlivě dohlížejí, a jakmile zaregistrují nějaký spor, zasáhnou a sázky rovnoměrně rozdělí mezi hráče a může se vesele pokračovat dál. Ve dne se obecně hraje s kruhem o průměru cirka tři palce, který jeden z hráčů roztočí po vyčištěné zemi a ostatní soutěžící po něm z několika metrů jemně hází šípy. Jakmile se kroužek zastaví, podle pozice jednotlivých šípů se určí vítěz. Někdy trvá i tři hodiny, než se rozhodne o vítězi.  

Indiáni s oblibou pořádají koňské dostihy a sázky a vsází se rovněž na lovce kolik toho, kdo uloví. Další hra se provozuje s malými dřívky a miskou. Dřívka se jemně vyhodí vzduchu podobně, jako když na pánvičce přehazujete palačinku a dle toho jak dřívka dopadnou, se určí vítěz. Vyhrává ten, kdo získá deset, či dvacet dřívek, anebo jaký počet je sjednaný. Sázkové hry provozují buďto jedinci i skupiny, ale to je občas kvůli emocím nebezpečné, proto na soutěže dohlížejí „válečníci.“ Nejoblíbenější hrou, na které jsou všichni indiáni téměř závislí, je prosté hádaní z ruky, jaké znají i naše evropské děti. Dva hráči zastupující družstva hádají, ve které ruce má ten druhý za zády ukrytý předmět, což obvykle bývá jelení zub apod. Lidé se této zábavě věnují kolikrát od rána do pozdních nočních hodin, přičemž se hraje ve velkém stanu a každá soupeřící skupina přitom sedí na jedné straně. Mezi nimi jsou rozhodčí dohlížející na poctivost hry a mají v opatrování sázky hráčů. Ti se svléknou téměř do naha a veškeré svršky hodí do středu stanu a zůstanou jenom v bederních rouškách. Když se začne hrát a první šťastlivec zaznamená úspěch, začne zpívat vítězný song a zakrátko se k němu připojí i jeho parta, zatímco soupeří se tváři náramně netečně. Po skončení prvního kola se čeká několik minut a po krátké poradě se pokračuje dál. Kdo uhádne desetkrát, je vítěz a rozhodčí mu předají výhru, což jsou většinou bizoní pláště, kožené košile, stanové potahy, koně a psi. Je zakázáno dávat do banku věci manželek a dětí, maso z kotlíků a dřevo na otop. Poražená strana má právo nabídnout novou sázku ve snaze získat nazpět ztracený majetek a hra může pokračovat, dokud je co vsázet, nebo dokud nejsou všichni úplně unavení, ale může se klidně pokračovat další noc. Ačkoli je to velmi jednoduchá hra, indiánské hráče velmi vzrušuje. Muži vášnivě gestikulují, zpívají, jejich černé oči se ve světle ohně blýskají, černé dlouhé vlasy jim padají do zpocených tváří a jejich svalnatá nahá těla jsou podmanivě ozářená. Je to absolutně dokonalá scéna pro štětec zdatného umělce.

Domorodé jazyky na sever a východ od hor dají přirovnat k evropským. Siouxové a Kamenní indiáni jsou jako Italové, zatímco Kríové a Čipewové se dají přirovnat k Francouzům. Piegani a jejich spojenci Krvaví indiáni a Černonožci jsou Angličané a  severní Denné jsou Němci.

Některé kmeny z Velkých plání mají víru, avšak ptát se jich na náboženství je jářku zbytečné, což zcela jistě potvrdí i Evropané, kteří mezi indiány žijí již dlouho a jejich zvyky znají docela dobře. Tak jako má křesťan Písmo svaté a Mohamedán korán, indián to má jinak. Jeho názory ovládají tradice, sny a naděje. Mladí lidé se zřídka kdy trápí otázkou budoucnosti, ale po třicítce jejich mysl ovlivní nejistý lovecký životní styl, válka, ztráta rodičů, příbuzných a přátel apod. Zdá se, že všichni uznávají jedinou velkou moc, neviditelnou, jakého si Pána života, kterému vše náleží a je potěšen, když vidí lidstvo šťastné a spokojené a těší ho zasahovat v jeho prospěch. Věří, že bez jeho souhlasu se na světě nic nestane, ale většina indiánů připouští, že každý sám strůjcem svého štěstí jest a přesto věří i v osud. Připouští, že Velký duch ovládá zvířata, počasí a v podstatě cokoli, co nemají lidé pod kontrolou. Oni na těch širých Pláních vidí všechno jakoby otevřeně a bez zábran, takže nejsou tak pověrčiví, jako lesní národy. Velkého ducha oslovují prostřednictvím rituálů, válečných, loveckých a uzdravujících. Věří v nižší duchovní bytosti podřízené Velkému duchu, jež mají na starost zvířata, rostliny, pláně a lesy, ale zdaleka jim neprokazují takovou úctu, jako lesní indiáni svým manidům (duchům). Všechny národy Severní Ameriky věří v nesmrtelnost duše, avšak jejich víra se nedá srovnat s vírou ve Spasitele, který dal lidstvu naději na život a nesmrtelnost, což vůbec nechápou. Nemají představu o jiném světě s jeho odměnami, či tresty, avšak věří v onen svět podobný tomu nynějšímu, akorát ten je mnohem dokonalejší, co se týče ročních období a hojných stád tučných bizonů a jelenů. Těžko říci, jakým způsobem je v něm řešena spravedlnost, krom toho, že zlo je v něm odděleno od dobra a nijak neškodí v té šťastné zemi a toulá se temnotou, ze které se nemůže vrátit a ta temnota je tak temná, do jaké míry byl odsouzenec za svého života zlý.  

Každý má právo na majetek získaný vlastním úsilím, či lovem a našinec má morální právo své výdobytky bránit před každým pokusem o jeho zcizení. Sňatky s příbuznou jsou zapovězeny až do vztahu se sestřenicí z druhého kolena, ale i to mnozí pokládají za neslušné. Obvyklé si muž bere za manželky i své švagrové, poněvadž se očekává, že to rodině zajistí harmonii. Ve společnosti bez jakýchkoliv zákonů a autority se právo uplatňuje jednoduše silou, takže když rodina poškozeného nemá dostatek moci se uhájit, musí chtě nechtě pokorně sklonit hlavu. Ani náčelníci nezmohou nic, pokud nemají patřičný vliv, podporu, či všeobecně uznávanou úctu, přičemž nikomu nejsou nadřazeni.

Pracoval pro mne jednou jistý náčelník, kterého jsem chtěl později za jeho služby odměnit. Po návratu do stanice jsem mu po tlumočníkovi poslal pěkný šarlatový kabát vyšívaný kosatcovými ornamenty, plus ještě nějaký tabák. Vzkázal jsem mu, ať ten kabát nosí do války a udělá s ním na všechny patřičný dojem, jenže tlumočník to z nějakého důvodu celé zazmatkoval, a tak můj dar putoval od tábora k táboru, prošel šesterýma rukama, aby nakonec skončil u vetchého staříka nad hrobem. Děda byl náramně potěšen, jak bude v tak překrásném kabátě uložen do hrobu a velmi si mne za to považoval. Z toho by jeden sám zestárl. Inu, ale pak za mnou přišel náčelník, kterému byl ten kabát původně určen, a když jsem mu vysvětlil, jak se věci mají, velmi se na tlumočníka rozzlobil a konstatoval, že už ho nikdy nechce mezi svými lidmi vidět, aby nevypadal, jako nějaký výstřední blázen. Nicméně historka způsobila v okolí pěkné povyražení a byla na dlouho námětem vzrušených debat s tím, že jsem ještě příliš mladý a nezkušený. A nejspíš asi ano, jelikož jsem nakonec náčelníka musel vyplatit v jiném zboží.

Lesní indiáni jsou pyšní na své medicinové váčky (tašky), ve kterých nosí různé ochranné předměty přírodního původu. Indiáni z Plání místo toho sbírají vonné a sladké traviny, či medvědí bobule, které dávají koním, aby při lovu získali vyšší rychlost. Pro náboženské účely používají posvátnou Rudou dýmku, která pochází z dávných časů. Do roku 1800 pěstovali i vlastní tabák, jenže pak okoštovali kuřivo od amerických obchodníků a to jim šmakovalo daleko více, takže se postupně orientovali jenom na něj a pěstováním vlastního se už neobtěžovali. Ten jejich měl totiž velmi ostrou chuť, proto ho míchali s medvědími bobulemi, přesto mu běloši říkali „ďáblův tabák.“ Obřadní dýmky se nikdy nesmí dotknout žena, protože je dýmka posvátná. Bývá přes metr dlouhá a je dobře vyleštěna. Jejich strážce je uchovává svázané k sobě (tři až čtyři) a ve speciálním vaku je věsí na strom, a když se tábor stěhuje, nese vak na zádech a na novém místě ho opět zavěsí na strom.

Ačkoli se indiáni drží jistého životního stereotypu, mnozí chtějí poznat nové, a tak navštěvují cizí kmeny a učí se jejich způsob lovu, boje i jazyku a seznamují se s cizími krajinami. Jiní se raději spoléhají na sny, ve kterých přesně vidí, jak se ty jiné národy chovají, kde se pohybují stáda bizonů a jelenů, jaké bude počasí, a ty nejváženější sny prozradí, kde se pohybuje nepřítel, a co má za lubem. Špekulanti se díky takovým snům stávají vlivnými lidmi i náčelníky a jsou nápomocní při uzavíraní výhodných obchodů, sňatků, výměny koní a dávají užitečné rady, které by jinak nikdo nebral v potaz. Sny předpovídající budoucnosti jsou pečlivě zkoumány moudrými muži, a když zjistí, že se předpověď nesplnila, prohlásí to za pouhý sen. Čas je pro indiány relativní, a tak ho neřeší.

Vzdělaný člověk od raného mládí slyší mluvit o číslech a počtech, ale indiáni o číslech nemají žádnou představu. Snad jako dávní nevzdělaní pastýři sice neuměli počítat, zato bezpečně poznali, když jim ve stádu chyběl třeba jen jeden kus. Kríové umí počítat do sta stejně jako my a stovce říkají „velká desítka“ a tisícovka je „velká, velká desítka.“ Přesto nijak v reálu skoro nic nepočítají, ba ani hejna ptáků, či stáda bizonů, a prostě konstatují, že jich je třeba hodně. Někteří indiáni z rovin počítají jen do deseti, a co je nad, to vyjádří počtem kolíků položených na zem. Jeden kolík představuje desítku a tímto způsobem přepočítávají stáda bizonů a jelenů. Čísla jsou pro ně sice abstraktní, ale prostor chápou zcela přirozeně.

Piegani, Krvaví indiáni a Černonožci často posílají malé válečné oddíly pod vedením mladých náčelníků krást koně nepřátelským kmenům na jihu a západní straně hor, kde žijí Hadí indiáni, Sališové a Kootanaové. Krádež koně se nepovažuje za zločin, nýbrž za počestné jednání, zvláště když je to spojeno s nebezpečím a velkou námahou. Susseeové na východ od hor jsou spokojení s chovem vlastních koní, za to Kamenní indiáni (Nakodové) potřebují díky svému životnímu stylu mnoho koní. Jsou to notoričtí zloději, a jakmile se někde objeví, ostatní indiáni okamžitě ke svým stádům postaví stráž, proto často kradou poníky indiánů, kteří navštívili obchodní stanici a berou koně rovněž obchodníkům. V tomto řemesle jsou vskutku přeborníky, proto když obchodníci odvážejí kožešiny do vzdálených skladů a mění je za komerční zboží, staniční koně jsou raději odvedeni dobře ozbrojenou stráží na místo, kde je dobrá pastva, voda, topoly a břízy. Dřevo je důležité pro kouřový oheň, aby hutný kouř ulevil koním od obtížných komárů a ovádů.

V létě (tuším roku 1802) odešla z velkého tábora Kamenných indiánů skupina mladých mužů k černonožskému ležení a přivedla odtamtud cirka třicet koní. Za loupežníky se pustili pronásledovatelé a po třech dnech si mladí Černonožci většinu svých koní odvedli, a k nim si ještě přibrali mnoho dalších. Vhledem k takovému debaklu se náčelníci rozhodli, že si nové koně pořídí u obchodní stanice. Vybrali šest šikovných mladíků a poslali je k Upper House na řece Saskatchewan vzdálené takových šest cestovních dnů. Avšak válečníci již po několika kilometrech narazili na padesátihlavé stádo koní hlídané třemi muži. Stráže seděly na břehu řeky, odkud měly dobrý výhled na pastvinu, a všechna zvířata měla dle obvyklého zvyku nohy svázaná koženým řemenem, aby stádo drželo pohromadě. Hlídači byli stále ve střehu, takže zatímco přes noc jeden z nich spal, další dva se zbraněmi v rukou procházeli mezi stádem. Šest dní kořistníci čekali na svou příležitost a mezitím se jim podařilo luky zastřelit tři antilopy. Jak je to marné čekání přestávalo bavit, jeden z nich nakonec dostal nápad, jak se ke stádu dostat lstí. Tři z nich si na sebe navlékli antilopí kůže a zbylí tři si na hlavy připevnili jelení parohy, aby mohli předstírat zvířata. Parohů se na prérii válí přehršel. Takto zamaskování se vplížili do stáda a dělali, jakože se pasou a přitom se snažili koňům rozvázat řemeny. Ačkoli hlídačům přišlo divné, že se antilopy pasou mezi koňmi, přesto tomu nevěnovali přílišnou pozornost. Jakmile měly koně rozvázané nohy, lupiči si dali smluvený signál, vyskočili na vybrané poníky a s celým stádem se tryskem hnali pryč. Zkoprnělí strážci zírali na tu podívanou, a než se stačili vzpamatovat, bylo už stádo mimo dostřel. Lapkové se vrátili domů a přivítalo je náramné jásaní a slavnostní tanec žen.  

V červenci jsem šel s přítelem na delší lov a během táboření jsme museli koně odvádět do speciálního stanu, kde se udržoval čadivý oheň, aby se zvířata nestala obětí strašných ovádů a komárů. I přes den bylo v terénu bodavého hmyzu tolik, takže se zvířata mnohokrát složila na zem s úmyslem zbavit se drobných trýznitelů. Jednoho dne jsme ve stanu našli tři vášnivě rozhádané muže a na jednoho z nich jsem si pamatoval z jedné obchodní stanice. Ten chlapík si na konci srpna vzal výbavu pro  zimní lov a se dvěma nákladními koňmi se vydal na cestu, avšak už za několik dnů se k našemu nemalému překvapení vrátil. Vysvětlil, že jeden z nákladních koní šlápl do vosího hnízda, a byl hrozně pobodán. Nešťastné zvíře se válelo po zemi, jednu past rozbilo a další na útěku ztratilo a ještě přišel o většinu střelného prachu, a prý se mu to nestalo poprvé. Starý muž seděl s vážnou tváří, kouřil, potřásl hlavou a uváženě řekl: „Nikdy nenaučím své koně vyhýbat se vosám!“ Když indiáni zruší tábor, muži jdou obvyklé napřed a ničí vosí hnízda, aby ženy s dětmi mohly bezpečně projít.

Piegani žijí na východ od hor, na území mezi řekami Saskatchewan jižní Missouri. Jsou to hraničáři, takže nepřátelé ze západní strany hor musí procházet přes jejich území, když táhnou do boje proti jejich spojencům, a tato pozice jim dala jakýsi statut válečnických kavalírů. Jejich bojovníci cestují častokrát za svou kořistí velmi daleko, jako když v roce 1807 vytáhnul Kootanae Appe s padesáti muži proti Hadím indiánům. Postupovali na jih podél východní strany hor, a jelikož na nikoho nenarazili, pokračovali neobvykle dál. Ve chvíli, kdy se rozhodli pro návrat, přišli zvědové s informací, že nedaleko spatřili dlouhou karavanu koní a mul vedenou „Černými lidmi“ (Španěly). Kamenní indiáni se sešikovali do bitevní linie, rozmístění asi metr od sebe a chopili se svých štítů, luků i několika pušek. Země byla tvrdá a zvlněná, takže se bojovníci s válečným pokřikem zjevili na posledním horizontu a vrhli se do útoku a vyděšení Španělé se dali na panický útěk, nedbaje na to, že nechali indiánům napospas celou kolonu i se zavazadly, a tak nájezdníci bez boje získali bohatou kořist. V cestovních brašnách byla spousta „bílého kamene“ (stříbra), ale to indiány nezajímalo, takže ho vyhodili a nechali si jenom koně a muly s prázdnými brašnami. Nevím kolik vlastně zvířat tenkrát ukradli, ale do tábora, ve kterém jsem zrovna pobýval, přivedli asi třicet koní a tucet mezků s několika sedly a uzdami. Čtrnáct koní bylo opravdu krásných. Ačkoli hubení, byli vysocí, dobře stavění, většinou tmavě hnědí s rovnýma a krátkýma ušima, jasnýma a jiskrnýma očima, s bohatou hřívou a ocasy a černými kopyty. Sedla byla větší než naše anglická a jejich kůže byla bezvadně vyčiněná do čokoládové hnědi a zdobena květinovými vzory, jako kdyby je někdo vypálil horkým železem. Uzdy a ohlávky byly hrubé a těžké, nejspíše ukované, avšak kvůli jejich váze je indiáni nevyužili.