David Thompson - Poonokow - Nahkohe

Piegani, Krvaví indiáni a Černonožci mluví v podstatě stejným jazykem a jsou nejsilnějším kmenovým sdružením na severozápadních rovinách. Obývají ohromnou oblast mezi Skalistými horami a řekami Missouri a Saskatchewan, kde společně loví. Na rozdíl od lesních kmenů je jejich živobytí poněkud snadnější, poněvadž se lesní kmeny neustále pohybují z místa na místo, v létě po řekách na kánoích a v zimě jejich zavazadla a zásoby tahají psi zapřažení do saní. Hůř si zaopatřují zásoby a materiál na výrobu životně nutných věcí.

Indiáni z Plání to s kánoemi sice vůbec neumí, za to pobývají mnoho dnů na stejném místě, a když už se stěhují, všechna jejich zavazadla převezou koně a psi na tažných tyčích. Vzhledem k tomu, že jejich území nemá stanové hranice, hrozí jim trvale válka se sousedy o loviště. Bojovníci jsou neustále ve střehu, jelikož jejich tábory jsou v permanentním ohrožení. Zvyky indiánů z Plání jsou si na vlas podobné, ani u Pieganů to není jiné. Chlapci jsou od útlého dětství vedení k umění válečnictví, ale na jakési vyšší úrovni, páčto tito indiáni mají jistý válečnický mravní kodex, který by se dal přirovnat k našemu rytířství a kavalírství. Kmeny mají občanské (mírové) a válečné náčelníky a zdá se, že tento úřad dědí prvorozený syn.

V době mého pobytu u Pieganů, byl mírovým náčelníkem Sakatow (Řečník). Sakatow měl asi šedesát let, vysoký byl zhruba metr pětasedmdesát, byl dobře stavěný a v mládí to byl nepochybně krasavec. Vždy jsem ho viděl skvěle vyparáděného, s odznaky úřadu, což byly vydří kožešiny pokryté perletí, které mu visely dolů přes prsa až k pasu. Když ho zastupoval jeho syn, musel mít tuto ozdobu u sebe. Mírový náčelník předsedal každé kmenové poradě, krom válečné. Jeho běžci pendlovali od tábora k táboru a sbírali zprávy ohledně velkých stád bizonů, a tak podobně. Každou důležitou novinku pak vesnický vyvolávač tři hodiny po svítání oznámil celému táboru. Mírový náčelník byl rovněž poradce, zkušený řečník a vlivný muž, který řešil spory a hádky.

Válečný náčelník Pieganů Kootanae Appe, byl skoro dvoumetrový pořez, napohled pořádný chlap, ale nepůsobil nijak výhružně. Měl výrazný orlí nos, avšak jeho tvář působila přátelsky a rovněž jeho způsoby byly zdvořilé a mírné. Jeho slovo mělo váhu, lidé ho milovali a respektovali. Přesto se o svůj úřad s nikým nedělil a válečnické záležitosti řídil vždy sám. Jeho tábor měl obvykle od padesáti k jednomu stu stanů a býval tak jeden den chůze od území Hadích indiánů. S tlupou mírového náčelníka tábořil jen výjimečně. Kootanae Appe měl pět manželek, dvaadvacet synů a čtyři dcery. Synové byli stejně vysocí, jako jejich otec. Náčelník byl k bělochům přátelský a svým lidem vysvětloval, jaké ohromné výhody má spolupráce s našimi obchodníky, od kterých získají mnoho užitečných věcí včetně zbraní pro lov a boj s nepřáteli. Ačkoliv vypadal tak přátelsky, Kootanae Appe, podobně jako jeho předchůdci, získal hodnost válečného lídra, díky odvaze a zkušenosti s vedením boje. Náčelník neměl v oblibě malé přepadové akce několika bojovníků, s výjimkou kradení koní. On vycházel do bitvy nejméně se dvěma sty válečníky, často jich míval ještě více.

Proto potřeboval mnoho spojenců. Hodně lichotil, chválil, štědře rozdával dary a přenechával kořist. Předcházel tak žárlivosti a závisti, která je mezi bojovými náčelníky běžná. Kootanae Appe to zkrátka uměl.

Ačkoliv jsou Piegani, stejně tak, jako ostatní indiáni z Plání odmala vystaveni veškeré přízni i nepřízni počasí, jsou to pěkní lidé, inteligentního vzezření, vysocí a svalnatí. Jejich pronikavé černé oči jsou poměrně velké, nosy mají obecně širší a rovné, zuby pravidelné a bílé, vlasy dlouhé, rovné a černé. Vousy by možná měli stejné, jako běloši, kdyby si je ustavičně nevytrhávali, přesto někteří staří muži, mají víc vousů než by se dalo očekávat. Jejich pokožka by se dala přirovnat k té, jakou mají Francouzi z jihu, nebo Španělé.

Na dotaz, odkud Piegani pocházejí, jsem se toho moc nedozvěděl. Zdá se, že nemají žádnou tradici z časů jejich prapředků. Nepamatují si, že by používali kánoe, když jejich dědové žili na severovýchodě, odkud pravděpodobně přišli k řece Saskatchewan. Jejich rychlý postup do nového domova byl vysvětlen tím, že disponovali střelnými a železnými zbraněmi, které získali od bílých obchodníků a pomoci nich snadno hnali před sebou své nepřátele. Žádnou legendu o stvoření nemají, neboť dle jejich soudu jsou na zemi společně se zvířaty od počátku věků.
Indiáni vypadají na první pohled netečně a lhostejně, ale tak se tváří jenom na veřejnosti, aby to vypadalo, že je nic nemůže rozhodit. V soukromí jsou to lidé s city a emocemi, jako všichni ostatní. Ať už se jim v lovu, nebo v čemkoliv daří, či nedaří, jednoduše řeknou: „Velký duch tomu tak chtěl.“ stejně tak, jako my říkáme: „Byla to vůle Boží.“ Civilizovaný člověk ke svému životu používá mnoho věcí a mnoha věcmi se i zabývá, indián je docela jiný. Loví kvůli obživě, ne kvůli zábavě a i to je limitováno množstvím střeliva, které mají. Proto prožívají každý den naplno, se vším co nabízí.

Muži jsou na sebe jako válečníci a lovci jaksepatří hrdí, pokud jsou opravdu v těchto chlapských záležitostech šikovní. Pozoroval jsem některé z nich, jak si malují tváře a trvalo jim to celou hodinu. Pomocí zrcátek, nebo navzájem si nanášeli na obličej bílou, červenou, zelenou, modrou a žlutou barvu. Malovali si pruhy, kolečka a tečky dle jejich vlastní fantazie, a pak se procházeli táborem, naparovali se a předváděli před ženskými. Ale jakmile vstoupí do manželství, je s tím vším konec, pak už se malují jen při významných událostech, a to jen červenou, žlutou a okrem.

Muži se krom náhrdelníků z medvědích drápů skoro nezdobí, zato ženy, jako ženy celého světa, mají ozdoby rády, takže nosí náhrdelníky, náramky, zdobí si šaty jeleními zuby a podobně. Úplně unešené jsou z evropských tretek, hlavně z barevných látek, jaké jim dodávají obchodníci. Cení si náušnic, prstenů, rolniček atd. Když je navštívíte poprvé, možná se vám ty dívky nebudou zdát moc pěkné, protože v každém národě se krása posuzuje jinak, přesto vás mohu ujistit, že jejich rysy jsou pravidelné a my si na ně brzy zvykli.

Chodí v šatech z jemné jelenice, nebo z kůže antilop, do běla vyčiněných. Mají jednoduchý střih a v pase jsou přepásané. Pro způsob jejich života jsou velmi praktické. Oblečení mužů je rovněž jednoduché. Nosí pár dlouhých legín, které jsou zabezpečeny opaskem a bederní roušku protaženou přes opasek. Tělo jim chrání jelenicová košile a během chladného počasí bizoní plášť. Indiáni si před koženým oblečením oblíbili spíše vlněné, či bavlněné. Kůže je výborná v suchém počasí, ale za dešťů je velmi nepohodlná a během cestování může schnout i několik dní a díky tomu se brzy rozpadá. Je rozumné, že indiáni shánějí vlněné šatstvo.

Chodí vzpřímeně, lehce, my bychom řekli elegantně. Když jde indián po pláni po boku bělocha, kráčí vznešeně s rukama složenýma pod pláštěm, zatímco našinec se klátí ze strany na stranu a rukama máchá, jako by chtěl před sebou rozrazit vzduch. Když jsem to tak srovnával, bylo mi z toho stydno.

Mladíci se málokdy žení před tím, než jsou dospělí, což je u indiánů dvaadvacet let a u dívek šestnáct až osmnáct. Starší ženy častokrát hrají roli dohazovaček. Svatební obřad je velice jednoduchý, bez rituálů, stačí jenom, když si mladík odvede svou vyvolenou do svého stanu. Společně s nimi pak v budoucnu může bydlet ovdovělá matka a tetičky. Polygamie je povolena a docela rozšířená. Důvod je jednoduchý, poněvadž když žena kvůli mateřství nemůže vykonávat všechny domácí povinnosti, tak pomůže druhá nebo třetí manželka. Druhá manželka je téměř nezbytná, jelikož práce je mnoho, vždyť někdo musí vařit, zpracovávat maso, porcovat a sušit ho, zpracovávat kůže, šít z nich šaty, nosit dřevo, vodu atd. Ženy mají kolem domácnosti hodně práce, vezmeme-li v potaz, že se ještě během stěhování starají o složení a stavění stanu a o zavazadla. Někteří náčelníci mají až šest manželek. Ženy do padesáti let věku mají velkou jistotu, že se provdají.

Mladý muž, se kterým jsem se seznámil, byl v manželském svazku jen s jednou manželkou a tvrdil, že víc jich nechce. Možná kvůli tomu, že měl malý stan a více manželek by mu tam nevešlo. Když jsem ho navštívil o dva roky později, jeho manželka seděla jako obvykle po jeho boku, avšak pohleďme, po jeho druhém boku seděly tři šikovné holčiny v rozkvětu života a za nimi ještě nějaké postarší ženštiny. Když jsem stan opustil, válečník za mnou spěchal, aby mi vysvětlil, jak to s těmi ženami má, protože nechtěl, abych se mu posmíval. „Od té doby, kdy jsme se naposledy viděli, odešel můj milovaný přítel, byl mým bratrem do války a vrátil se těžce raněný. Ještě než zemřel, požádal mne, abych se postaral o jeho dvě manželky. Ujistil mne, že jsou velmi pracovité a budou mi dobrými ženami. A to se přece nedá, umírajícímu příteli odmítnout! To jsou ty dvě, které seděly u vchodu. Ta další byla manželka jeho bratrance, který byl rovněž mým přítelem. Zemřel na nějakou nemoc a svou manželku odkázal také mně. Ty stařenky vzadu jsou jejich příbuzné. Byl jsem dobrý lovec antilop, jejich kůže jsou nejlepší na šití šatů, maso sice není nic moc, ale nám stačilo. Jenže teď, mám na krku sedm žen, mám se co ohánět a musím lovit i červené jeleny a bizony, kteří dají mnoho masa, ale zase méně kvalitní kůže.“

Starý Sarkamappee, o kterém jsem se již zmínil, mi vyprávěl o zajímavém aspektu mnohoženství. Kromě jeho starých manželek seděly na druhé straně stanu tři dívky od šestnácti do osmnácti let, které mu před dvěma měsíci předali jejich rodiče. Já však pozoroval, že se k nim choval spíše jako otec. Sarkamapee mi vysvětlil: „Musíš vědět, že to, co nás dělá nejsilnějšími, jsou početné a silné rodiny. Pokud se někdo ke své rodině chová špatně, oslabuje to jeho rodinu a i kdyby on sám byl kdovíjak silný, nakonec to oslabí všechny! Dvě z těchto dívek byly sestry a čekalo se, že se spolu s tou třetí provdají za tři mladíky z vlivných rodin. Jenomže jejich rodiče nebyli dost vlivní, aby mi zabránili tyto tři dívky získat. U mne také zůstanou, dokud se moje tlupa neodstěhuje, pak teprve se za ty mladé muže provdají.“ Proto, se k nim choval, jako otec a přítel a díky této zdánlivé slabosti, získal ještě větší vliv. Zdá se, že v tomto národě připadá průměrně pět žen na tři muže???

Nějaký čas poté, jsem potkal starého válečníka známého mi již drahně let, a tak jsem mu pověděl, co mi říkal Sarkamappee. Ptal jsem se, zdali to jsou skutečně zvyky indiánů z rovin, poněvadž u lesních indiánů něco takového zvykem není. Mudřec mi filosoficky odpověděl: „Běžné to není, ale stává se to příliš často.“

Každým rokem dochází k útěkům mladých mužů a žen, kterým bylo odepřeno manželství podle jejich přání, asi tak, jak se to děje všude po světě. Když si je pěkná dívka vědoma své krásy a mládí, představa, že by měla být čtvrtou nebo pátou manželkou nějakého veterána…, uteče raději s mladým milencem do tábora, kde jim mohou přátelé, či příbuzní poskytnout ochranu. Někdy s tím v skrytu souhlasí i rodiče dívky, avšak může se stát, že celá záležitost skončí krvavou potyčkou, pokud se potencionální snoubenec rozhodne pro pomstu. Jestliže to milenci po dobu několika měsíců ustojí, mohou se pak vykoupit darem jednoho či dvou koní. Je-li však mladík považován za nehodného vykoupení, bude muset zaplatit pokutu. Avšak dívka je na tom hůř, protože jí hrozí odříznutí špičky nosu, jako znamení ostudy. Vyskytly se případy, kdy si některé z těchto nešťastných žen zvolily raději smrt, než tuto veřejnou potupu.

Poonokow (snad Jelen) byl synem válečného náčelníka Kootanae Appeho. Mladík se zasnoubil s dívkou, která už jenom čekala na den, kdy pro ně bude vztyčen novomanželský stan. Žel v té době se Piegani znovu dostali do sporu s Hadími indiány, proto Kootanae Appe shromáždil oddíl válečníků, aby problém vyřešil a do války ho doprovázeli i někteří jeho synové, včetně Poonokowa. Nájezd byl úspěšný a Poonokow se pyšně vracel se dvěma pěknými koníky, které chtěl věnovat budoucímu tchánovi. Ovšem byl tam ještě jeden chlápek, který tu dívku chtěl pro svého syna a Poonokowovi vzkázal, aby na ní zapomněl. Jeho láska však byla silnější, než vyhrůžka, šel s koníky do tábora své vyvolené. Předal je prostřednictvím přítele jedné z jejich tet a deklaroval, že si dívku odvede, za každou cenu. Když o tom tetička zpravila dívčinu, ta ani na okamžik nezaváhala a běžela za hlasem svého srdce. Milenci se pak rozhodli hledat bezpečí v bělošské obchodní stanici na řece Saskatchewan. Když byli po šestidenní cestě na dohled od stanice, ke svému zděšení v dálce spatřili řadu indiánských koní a vše nasvědčovalo tomu, že patří zhrzenému nápadníkovi a jeho přátelům. Poonokow nechtěl nic riskovat, a tak začal přesedlávat koně, aby mohli na neunavených zvířatech, co nejrychleji zmizet. Jenže v trávě byl ukryt na hlídce jeden z opozičních indiánů, a ten Poonokowa střelil do břicha. Každý zkušený válečník ví, že takové zranění je smrtelné, ale on v sobě našel tolik síly, aby dojel se svou milou do stanice, kde si lehl a trpělivě čekal na smrt. Druhý den ráno v ruce třímal ostrou dýku a vedle něj seděla dívka. Mladý válečník k ní promluvil: „Nyní odcházím sám. Opravdu mne miluješ?“ Děvče propuklo v pláč, sklonilo hlavu, ale nepromluvilo. „Vidím, že mne nemiluješ. Půjdu tedy sám. Řekni mému bratrovi, co stalo se, a že jsem zemřel vlastní rukou.“ načež si dýkou rozřezal břicho ze strany na stranu a s hysterickým smíchem na rtech zemřel.

Obchodníci ho pohřbili nedaleko stanice a dívka tam zůstala ještě dva dny, než jí doporučili, aby odešla do nějakého tábora Černonožců. Ona však odpověděla, že půjde k bratrům zesnulého milence a požádala o koně, kterého dostala i se zásobami. Děvče posléze bratrům vypovědělo svůj smutný příběh, a oni se jí ptali, co hodlá dělat, poněvadž znali muže, který o ni usiloval, a báli se, že jí zabije. Děvče odpovědělo: „Já věděla, co jsem měla udělat, ale mé srdce bylo slabé. Nyní je to však jiné. Již nemám žádný život, a pokud zemřu rukou toho muže, bude to špatná smrt. Budu se potulovat v jiném světě bez přátel a nikdo se tam o mne nepostará. Váš bratr mne miloval, nyní už je v jiném světě. To on bude ke mně laskavý, bude mě stále milovat a slituje se nade mnou.“ Pak si vrazila do srdce šíp a odešla za svým milencem. Poonokowovi bratři ji pohřbili, jako vdovu po svém bratrovi.

Piegani jsou vesměs odvážní, vytrvalí a uvážliví lidé. Mají rádi veškeré požitky všedního života, včetně zábavy. Jsou veselí, velkorysí, ale také lakomí, což je vlastnost, která se hnusí většině z nich, stejně tak, jako nám. Jejich nejistý způsob života si žádá, aby si navzájem pomáhali, a to skutečně mají v povaze. Velkou pozornost věnují nešťastným a nemocným lidem, o které pečují a nosí jim jídlo. Jednou jsme s nimi byli na lovu bizonů, při návratu byl každý nákladní i jízdní kůň naložen masem. Když projížděli malým osikovým hájem, postupně každý z lovců zastavil u jakéhosi ztrouchnivělého pařezu, aby obětoval kousek masa. Byl to dar duchu muže, který tu před dávnými lety zemřel hlady. Po zbytek cesty se rozhovory indiánů točily kolem této neobvyklé smrti.

Piegani jsou hrdí lidé a nikdy sami o pomoc nežádají, ale pokud podpora přijde dobrovolně, je vítaná. Jednou jsme obchodovali v jednom z jejich táborů, když tu přišel z prérie osamělý a očividně rozrušený indián. Musel nejspíš přijít o koně, poněvadž na zápěstí měl pověšený jezdecký bičík. Jeho manželka naň čekala u stanu a on, když k ní přišel, něco jí řekl a udeřil jí do tváře bičíkem. Žena vešla prudce do stanu, zakrátko zase vyšla a promluvila ke svému choti: „Před všemi jsi mne zahanbil, ale to už se nikdy nestane!“ načež zpod šatů vytáhla špičatý nůž a vrazila si ho do srdce. Celý tábor pro ni truchlil a vinil muže z její smrti, neboť to nepokládali za sebevraždu, ale za následek veřejného ponížení. Žena byla s úctou pohřbena a společně s ní všechny její věci. Manžel jí očividně ale musel milovat, jelikož po její smrti seděl celé dny ve stanu sám a žalostně pro ni truchlil. Před tím to byl úspěšný lovec, ale od té doby už nikdy nelovil, a byl živ jen z toho, co mu přátelé donesli. Po dvou měsících mu doporučili, aby se znovu oženil a dal se dokupy, dokonce mu přivedli dvě dívky, sestřenice bývalé manželky. On však zůstal ve své trudomyslnosti a o jiné věci se už nezajímal. Indiáni tohoto regionu mají své děti nesmírně rádi, a i když jejich potomkové zlobí a řádí, jako každé jiné děti na tomto světě, nikdy je nebijí. Opovržení a výsměch by mohly poškodit jejich ducha. Pokud se stane, že se manželé rozvedou, muž se stará o kluky, zatímco matka o děvčata, přesto si na ně otec dělá práva, dokud se nevdají.