David Thompson - Saukamapeeh - Nahkohe

Na Pláních žijí různé indiánské kmeny hovořící různými jazyky, které jsou kolikrát absolutně rozdílné a nemají spolu žádný blízký vztah.

Kamenní indiáni (Assiniboini) jsou velký kmen řadící se do siouanské jazykové rodiny a mluví jazykem málo lišícím se od siouxského. Je to nejměkčí a nejhezčí ze všech indiánských jazyků lahodící uchu. Kamenní indiáni byli vždy v úzkém spojenectví s Nahathawai (Kríi) a jejich loviště se nacházejí na levém břehu řeky Saskatchewan.

Indiáni od vodopádu (Atsina, Gros Ventre) kdysi obývali oblast saskatchewanských peřejí, asi sto šedesát kilometrů nad stanicí Cumberland House. Tito lidé mluví opravdu hrozným jazykem, kterým nemluví žádný jiný kmen a nikdo se ho nechce učit. Obývají asi sedmdesát stanů po deseti duších v každém z nich. Jsou to vysocí, dobře stavění a svalnatí lidé, ale nejsou vůbec pohlední. Jejich náčelník byl znám svou špatnou povahou, kvůli které se jeho lidé rozešli s jejich spojenci, museli opustit zemi a nyní se potulují podél břehu Missouri, poblíž mandanských vesnic.

Sussees indiáni mají devadesát stanů a může jich být na šest set padesát duší. Jsou to odvážní, vysocí, dobře stavění a pružní lidé. Mají poněkud ploché tváře, ale nemohu říci, že by byli oškliví. Mluví silným hrdelním jazykem, který se také nikdo nechce učit.

Další tři kmeny jsou Peeaganakooni (Piegani), Krvaví indiáni (Kennekoon) a Černonožci (Saxeekoon). Všichni tito lidé mluví stejným jazykem a jejich loviště bývala podél břehů řeky Bow, ale nyní se pohybují kolem jižního břehu Missouri. Piegani, Krvaví indiáni a Černonožci jsou tři podkmeny aliance Černonožců, zvaných také Siksika. Kmeny patří do algonkinské jazykové rodiny, do které se řadí i Kríové, Čipewové a mnoho dalších kmenů a v dávných časech to bývali obyvatelé Velkých plání. Máme tady ještě Kootanaesy, Saleeshe a jejich spojence Hadí indiány, kteří byli vyhnání napříč Skalistými horami.

Mezi Pieagany jsem strávil zimu ve stanu muže, který měl přinejmenším pětasedmdesát až osmdesát let. Byl vysoký přes metr osmdesát, byl širokoramenný a silný, i když jeho vlasy byly šedivé, ale husté. Čelo měl vysoké, výrazný nos a tvář měl mírně poďobanou od neštovic. Jeho krok byl pevný, na koni jezdil lehce, ale lov už nechal na starost svým synům. Jeho jméno bylo Saukamappee, čili „Mladík.“ Toto je příběh jenž mi vyprávěl:

„Hadí indiáni byli dost početní, a to i bez spojenců, proto Piegani potřebovali spojence. Dva poslové z jejich kmene přišli do tábora mého otce. Mně bylo tehdy asi šestnáct let. Otec jim pomoc přislíbil, a také  deklaroval, že přivede ještě Kríe. Otec shromáždil asi dvacet válečníků. Ti měli několik pušek, ale velmi malo střeliva. Otec měl několik kopí, některé se železnými hroty a jiné s kamennými. Luk měl dlouhý po bradu a v toulci padesát šípů, z toho deset s železnými hroty. Na krku měl nůž a u pasu sekeru. Takové byly otcové zbraně a jeho muži byli vyzbrojení podobně. Já měl luk a nůž a na ty věci jsem byl patřičně pyšný. Přišli jsme k Pieganům, kteří tábořili na pláni na břehu řeky. Postavili jsme velký válečný stan a uspořádali hostinu. Několik dnů jsme strávili debatováním, tančením a jídlem. Poté byl zvolen válečný náčelník a my se dali na pochod. Naši zvědové objevili velký tábor Hadích indiánů na pláni před Orlími horami. Řeku jsme překonali na vorech, které jsme pečlivě zabezpečili pro případ ústupu. Když jsme přešli řeku a spočítali se, bylo nás asi tři sta padesát válečníků (toto mi ukázal počítáním na každém prstu, ukázal deset, pozvedl je třikrát a potom jednou paži). Hadí indiáni měli také zvědy, kteří nás viděli, proto nám jejich válečníci vyšli vstříc. Obě strany předvedly s velkou okázalosti počet svých válečníků a myslím, že jich bylo víc než nás.

Shromáždili jsme se k bitvě. Po nějakém zpívání a tančení se nepřátelé posadili na zem a dali před sebe velké štíty, které je úplně zakryly. Zachovali jsme se stejně, ale štítů jsme měli méně, takž jeden štít musel chránit i dva válečníky. Jejich štíty se navzájem překrývaly a také jejich luky byly z lepšího dřeva a tětivy měli z bizoních šlach, takže byly pružnější a jejich šípy kolem nás svištěly, jako kulky z pušek. Jejich šípy byly opatřeny hladkými černými kamennými hroty (křemen), které se při nárazu do překážky rozbily. Naše šípy opatřené železnými hroty jejich štíty neprorazily, ale jenom se do nich zabodly. Obě strany měly několik zraněných, ale nikdo neležel na zemi. Bitvu nakonec ukončila noc, přičemž žádná strana nezískala skalp. Tak se tenkrát válčívalo. Dnes se páchá velké zlo útočením na malé lovecké tábory.

Stal se ze mne muž a dovedný šťastný lovec a manžel. Moje žena byla mladá a pěkná a navzájem jsme se měli velmi rádi. Nastala naše první společná zima, když tu nás opět navštívili přátelé a žádali nás o válečnou pomoc. Tentokrát se věci měly jinak. Měli jsme více pušek a železa na hroty šípů, než předtím ale naši nepřátelé, Hadí indiáni a jejich spojenci měli „misstutim“ (velké psy, totiž koně), na kterých jezdili rychle, jako jeleni. S těmi zprudka zaútočili na Piegany a s jejich kamenem Pukamogganem je porazili na hlavu a zabili několik dobrých mužů. Moc jsme tomu nerozuměli a dost nás to vyděsilo, poněvadž jsme o koních nic nevěděli a nemohli jsme přijít na to, co to je. Z našeho tábora odešli do vláky tři bojovníci. Příbuzní mé ženy mi často naznačovali, že její otec otřebuje pro svou medicinovou tašku skalp Hadího indiána.

Byl opět postaven válečný stan, ve kterém se řečnilo, hodovalo a tančilo, jako obvykle. Byl vybrán válečný náčelník z řad Kamenných indiánů. Měli jsme deset pušek a třicet kulí a střelný prach do boje, takže jsme si mysleli, že jsme do bitvy dobře připravení. Po několika dnech naši zvědové přinesli slovo, že nepřítel je blízko s velkou válečnou společnosti, ale koně žádné nemá, poněvadž v té době jich měli málo. Před samotným bojem jsme jako obyčejně předváděli svůj počet, zbraně, štíty, ale pušky jsme neukázali a nechali je v kožených pouzdrech. Oni nás dlouhou dobu drželi v úzkostlivém očekávání. Jejich náčelník vyšel s několika muži směrem k nám a několik našich jim vyšlo vstříc. Připravili jsme se na bitvu, jak nejlépe jsme mohli. Ti z nás, kteří vlastnili pušky, se postavili do přední linie, a každý z nás si vložil do úst dvě koule a střelný prach do levé dlaně.

Všimli jsme si, že Hadí indiáni mají velké množství krátkých kamenných palic pro boj z blízka, a byla to věru životně nebezpečná zbraň. Kdyby na nás zprudka zaútočili, jistě bychom byli poraženi, jelikož byli v početní převaze. Z našich pušek jsme mohli vystřelit maximálně dvakrát, a pak bychom na široké rovině nevěděli kudy kam. Každý náčelník povzbuzoval svou skupinu válečníků, aby se drželi. Dívali jsme se na jednoho z vysokých válečníků na protější straně, který jakoby se choval v rozporu s radami starých náčelníků. Vysoký válečník odešel a nepřátelé vytvořili obvyklou dlouhou linii a před sebou hradbu štítů. My se posadili naproti nim a čelili salvám šípů. Náš válečný vůdce chtěl poznat sílu pušek. Naše linie byly od sebe vzdáleny asi padesát metrů, tak jsme museli počkat na vhodnou příležitost, kdy na protější straně povstane válečník, aby vystřelil z luku, a odkryl své tělo. Když se tak stalo, každý z nás vystřelil se smrtelným účinkem, anebo protivníka hrozně zranil. Válečný náčelník byl velice potěšen a Hadí indiáni měli za štíty několik mrtvých a zraněných. Byli našimi výstřely dost vyděšení. Slunce ještě nezačalo putovat k západu, když jsme si všimli, že někteří Hadí indiáni se plazí pryč od své štítové obrany a utíkají pryč. Náš válečný náčelník vtom spatřil příležitost na přímý útok, proto vyzval jednotlivé náčelníky, aby připravili své muže. Výpad byl proveden na znamení, když náčelník pozvedl kopí, zakřičel mocný válečný a vyběhl vpřed. Ostatní se hnali za ním a většina nepřátel se dala na útěk, přesto někteří statečně bojovali dál. Ztratili jsme deset mužů a měli mnoho zraněných, přesto jsme nepřítele pronásledovali. Na každého padlého Hadího indiána skočilo až šest z nás v pokusu získat jeho skalp, část šatstva, zbraně, či jinou trofej. Vhledem k tomu, že nás Kamenní indiáni počtem převyšovali, zabránili tomu, abychom si něco vzali.

Druhý den ráno náš válečný vůdce pronesl řeč, aby pochválil naši statečnost a přikázal, aby se postavil velký válečný stan na oslavu vítězství. Jakmile byl hotov, všechny nás vyzval dál. Ti, kteří v bitvě přišli o příbuzného, čí přítele, měli tváře pomalované na černo. Ten, kdo zabil nepřítele, či měl jiné zásluhy, měl tvář pomalovanou na černo s červenými pruhy, a ten, kdo nezískal žádnou trofej, měl tvář pomalovanou červenou a okrem. Přesto nás válčený vůdce řekl, abychom si čela a víčka obarvili černou a zbytek obličeje červenou a okrem a vzali si pušky, abychom se odlišili od ostatních.

Válečnici se skalpy vystoupili vpřed se svými trofejemi pečlivě napjatými na vrbové obroučce a vzrušeně křičeli bojový pokřik vítězství. Měli jich asi padesát. Válečný vůdce konstatoval, že na skalp mají nárok ti z nás, kteří díky puškám velkou měrou přispěli k vítězství a přinutili nepřátelé k útěku. Vybral tedy deset skalpů, a každému z nás jeden dal. Avšak ti, s tvářemi pomalovanými na černo pro ztrátu příbuzného a přítele, také nárokovali svůj podíl ve prospěch svých padlých. Chtěli, aby jim na onom světě jejich duše sloužily, jako otroci.
Někteří z majitelů skalpů nevěděli co říci, protože nemohli dokázat, že ve skutečnosti nepřítele zabili. Hodně se debatovalo. Staří náčelníci rozhodli, že nikdo nemůže poslat duši nepřítele, jako otroka na onen svět s výjimkou válečníka, který skutečně zabil. Že skalpy získané v bitvě jsou ve skutečnosti válečné trofeje, které nedávají právo na duši nepřítele. Ten, kdo zabil, má právo na duši a věnuje ji, komu chce. Bylo to závazné rozhodnutí.  

Staří náčelnici nás pochválili za dobré počínání v bitvě a udali, že každý z nás zabil nejméně dva nepřátele. Když se pak vrátíme domů, máme se poradit se starými muži, jak naložit s dušemi zabitých nepřátel, nebo je necháme potulovat se nečinně po onom světě. Hlavní vůdce nás přemlouval, abychom zůstali s jeho lidmi a slíbil nám každému pěknou mladou manželku a řekl, že nás příjme za své syny. My však odpověděli, že se musíme postarat o vlastní lidi a hlavně příbuzné.

Po válečných obřadech jsme navštívili jejich vesnice na hranici s Hadími indiány. Věnovali jsme se lovu. Bizoni a lesní jeleni byli tehdy početní, ale my bychom rádi viděli ty koně, o kterých jsme slyšeli tak moc. Nakonec jsme se doslechli, že jednoho zabili střelou šípem do břicha, ale Hadí indián, který na něm jel, utekl. Šli jsme se na to zvíře podívat a moc jsme ho obdivovali. Vypadalo, jako jelen, který ztratil parohy, ale nevěděli jsme jako ho pojmenovat. Vhledem k tomu, že lidem sloužil, jako pes nosící zavazadla, nazvali jsme ho „Velký pes.“

Opustili jsme vesnici, abychom se vrátili domů. Po čtyřech dnech jsme došli do tábora Kamenných indiánů, kde se o nás dobře postarali, takže jsme se zdrželi několik dnů. Ukořistěné skalpy byly pověšeny na sloupy a muži se ženami se věnovali tanci za doprovodu zpěvů, bubínků, chřestidel a fléten. S nadcházející noci vše utichlo, aby jeden válečník polohlasem vyprávěl o naší bitvě a místní náčelník to hlasitě opakoval ostatním. Následovala hostina, během které byla bitva hlavním předmětem konverzace.

Už jen tři z nás zůstali na cestě. Ptali jsme se, kde se nachází tábor našich. Má mysl byla zcela zaměstnána myšlenkami na manželku, rodiče a na tchána, kterému sem nesl skalp, aby si mohl ozdobit svůj medicinový vak. Než jsme vstoupili do našeho tábora, pěkně jsme se oblékli a vzájemně si pomalovali tváře, abychom na všechny udělali patřičný dojem. Pak jsem ale potkal přítele, od kterého jsem se dozvěděl, že rodiče odešli k jezerům, a že má žena byla dána jinému muži. Byl jsem pryč tři měsíce, proto se předpokládalo, že jsem mrtev. Rodiče mé ženy a jejich lidé odešli na sever strávit tam zimu.

Byl jsem sklíčený a nevěděl, co říci. Mé srdce ovládl hněv a toužil jsem po pomstě. Celou noc se mi hlavou honily zlé myšlenky. Ráno za mnou přišli přátelé a přesvědčovali mně, abych se netrápil, poněvadž to byla stejně bezcenná žena a je pod úroveň válečníka, aby tím zaměstnával svou mysl. Že si zcela jistě najdu nějakou lepší. Byli tací, co soudili, že jsem měl raději sedět doma, než válčit s Hadími indiány, pak by se nic takového nestalo. Začal jsem se uklidňovat. Svůj skalp jsem věnoval jednomu z přátel, aby ho předal mému otci. Odešel jsem k Pieganům, kteří mně srdečné přijali. Jejich hlavní náčelník mi dal jeho nejstarší dceru za manželku. Nyní je to sestra současného náčelníka, jak vidíš, je to tato stará žena.

Hrůza z oné bitvy a hlavně z našich zbraní předcházela naši pověst. I způsob našeho boje se od té doby změnil. Dávali jsme přednost překvapivému útoku ze zálohy na nějaký malý tábor. Využívali jsme výhodu našich pušek, šípů se železnými hroty, dlouhých nožů, bodáků a seker, které jsme získali od obchodníků. Hadí indiáni naproti tomu neměli nic, krom toho, co ukořistili během přepadení jednoho z našich malých táborů. Obchodníci do jejich země nechodili.

Přebývali jsme na pláních kolem řeky Stag, když tu přišla smrt a vzala si víc než polovinu z nás. Byly to neštovice, nemoc, o které jsme do té doby nevěděli nic. Nakazili jsme se od Hadích indiánů. Stalo se to, když se vrátili naši zvědové a hlásili, že vypátrali nepřátelskou vesnici, na které však bylo něco velmi podezřelého. Dívali se na ní z kopce, takže všechno dobře viděli. Ve vesnici nebyli žádní muži a nikdo se nestaral o stádo koní, které se páslo nedaleko. Nikdo také nelovil bizony, kteří se rovněž potulovali v okolí tábora. Taková zpráva nás poněkud znepokojila. Jednalo se snad o válečný úskok? To už se jednou stalo, když naši válečníci napadli zdánlivě slabý nepřátelský tábor, kterému však přišli rychle na pomoc muži z vedlejšího a silnějšího ležení. Ztratili jsme tehdy mnoho našich mužů.

Byla svolána kmenová rada, na které se dohodlo, aby zvědové zjistili, zdali v okolí tajemné vesnice není ještě jedna. Naše vesnice se pro jistotu přesunula na bezpečnější místo. Když se zvědové vrátili, povídali, že žádné jiné stany v okolí nejsou, a že v cizí vesnici je všechno pořád stejné. Dohodli jsme se, že zaútočíme. Za úsvitu jsme tam vtrhli s noži a sekerami, s válečným pokřikem prořízli kůže stanů, připraveni na boj. Jaké však bylo naše zděšení při pohledu na to, co jsme uvnitř spatřili. Nebyl tam nikdo, kdo by s námi bojoval, poněvadž tam byli už jenom mrtví a umírající. Byl to hrozný pohled. Nikoho jsme se nedotkli a opustili to děsné místo.

Sešli jsme se k poradě, abychom si o tom pohovořili. Shodli jsme se, že to místo jistě navštívil nějaký silný špatný duch, stal se pánem tábora a všechny zničil. Dohodli jsme se, že se tam vrátíme a pobereme všechny dobré a užitečné věci, včetně těch nejlepších stanů. Byla to dobrá kořist. Vzali jsme si i to malé stádo koní a vrátili se domů.

Druhý den to děsné onemocnění vypuklo v našem táboře a šířilo se rychlostí blesku od jednoho stanu k druhému, jako kdyby to roznášel nějaký zlý duch. Nevěděli jsme a nevěřili tomu, že by se nemoc mohla přenášet z jednoho člověka na druhého, stejně tak, jako se z jednoho člověka nepřenese na druhého zranění.
Netrpěli jsme jako ti, kteří žili blízko řeky, skákali do vody a zemřeli. U nás tekl  jen malý potok, ale i tak zemřelo mnoho z nás. Když to pominulo, šli jsme hledat naše lidi, ale už to nebylo s písní a tancem, ale se slzami, nářkem a výkřiky zoufalství pro ty, kteří už se k nám nikdy nevrátí.

Na válku už jsme nemysleli. Měli jsme co dělat, abychom lovili a postarali se o rodiny. Po té nemoci jsme snědli všechny naše sušené zásoby. Z plání  se navíc ztratili i bizoni a jeleni. Kam mohli odejít? Věřili jsme tomu, že nás Dobrý duch opustil a dovolil Zlému duchu, aby nám opanoval. Přemýšleli jsme, co tomu duchovi nabídnout, aby od nás odešel pryč a šel k našim nepřátelům. Pro Dobrého ducha jsme na větve stromů věšeli orlí péra a trsy sladké trávy. Srdce jsme měli sklíčené. Už nikdy nebudeme stejní lidé. Starat se o rodiny bylo naše jediné zaměstnání. Zabíjeli jsme bobry, vlky a lišky, abychom mohli za kůže nakoupit nezbytnosti. Na válku jsme nemysleli. Možná bychom s nepřáteli mohli uzavřít mír, poněvadž trpěli stejně hrozně, jako my a opustili pěknou zemi u řeky Bow.

Byli jsme v klidu tři zimy. Několikrát jsme sice viděli mladé muže Hadích indiánů, ale nedělali jsme si kvůli tomu starosti. Pro jistotu jsme však posílali na výzvědy mladíky, abychom se ujistili, že jsou naše rodiny v bezpečí a my mohli v klidu lovit. Hadí indiáni jsou špatní lidé a nedá se jim věřit. Nikdo nemůže věřit tomu, co říkají, protože jsou velmi zrádní. Každý říká, že pojmenování Hadí lidé je přesné, poněvadž mají jazyk rozeklaný, jako chřestýš.

Nastal třetí podzim, ze stromu opadalo listí a my se odstěhovali do jednoho z údolí Skalistých hor, kde se táhne jedna z větví řeky Bow. Chtěli jsme lovit velké rohaté jeleny (horské ovce). Z jejich rohů jsou pěkné velké luky, které se snadno udržují. „Jeleni“ se objeví s prvním sněhem. Byli jsme na lovu asi dva dny chůze od tábora. Všude byl klid a ticho. Leželi jsme ve sněhu a číhali, když tu jsme spatřili asi třicet nepřátelských válečníků. Znepokojení jsme spěchali tábora, který jsme našli celý zničený. Našli jsme tam značky Hadích indiánů namalované uhlíkem na tyčích. Těla žen a děti byla ohlodána vlky a psy.

Poslali jsme zprávu o této události do jiných spojeneckých vesnic a volali bojovníky do války. Byl postaven válečný stan a červená dýmka byla naplněna tabákem. Dříve, než se dýmka zapálila, povstal starý náčelník a promluvil: ‚Jsem už starý muž. Mé vlasy jsou bílé a mé oči už toho viděly dost. Kdysi nás bylo mnoho a byli jsme zdraví a silní. Nyní nás je málo. Strašná choroba se může vrátit. Válku jsme měli rádi. Dokonce i naše ženy podporovaly válku a zpívaly a tančily během skalpového tance. Teď myslete na to, co se nám všem stalo. Ničením se navzájem podporujeme práci Zlého ducha. Dobrý duch se rozhněval při pohledu na to, jak barvíme zem krví do ruda. Povolal Zlého ducha, aby nás potrestal a zničil. A ten to udělal způsobem, jaký jsme všichni poznali. Teď musíme pomstít smrt našich lidí a dát pocítit Hadím indiánům sílu našich zbraní i cizích zbraní. Dívky však musí být ušetřeny. Musí se rovněž ušetřit těhotné ženy. Neubližujte ani dětem. Všechny přiveďte do našich vesnic, abychom je přijali za své. Potom budeme početnější a silnější než oni. Velký duch uvidí, že když my válčíme a zabíjíme jenom ty, kteří nám jsou nebezpeční, pozná, že zbytečně nebarvíme zem krví. Potom Zlý duch nebude mít nad námi vládu.‘

Všichni válečníci s tímto názorem souhlasili. Od těch časů jsme většinou takto válčili, díky čemuž jsme byli silnější a naší nepřátelé slabší. Zapálili jsme rudou dýmku války a starý náčelník jí pozvedl a pronesl k Velkému duchu tři modlitby, aby k nám byl laskavý a neopouštěl nás. Tři modlitby pronesl k slunci, nebi, zemi a čtyřem nebeským větrům. Dýmka kolovala mezi muži a zapáleny byly ještě další. Povstal válečný náčelník a pronesl: ‚Pamatujte přátelé! Zatímco tady kouříme, těla naších příbuzných a přátel okousávají vlci a psi. Jejich duše byly odvedeny, aby sloužily Hadím indiánům na onom světě. Neválčili jsme víc než tři roky. Chtěli jsme žít v pokoji, dokud naši mladí muži nedorostou, protože je nás málo. Jenže Hadí indiáni, kteří mají jazyky, jako chřestýšové s námi začali válku. Nyní nemůžeme žít v pokoji. Země, kde nyní žijí je pro nás neznáma. Musíme být odvážní a rychlí, ale rovněž opatrní. Má rada je taková! Pošleme do země tři skupiny zvědů, každou po deseti válečnících. Jejich náčelnici musí být opatrní a nesmí se pouštět příliš daleko. Naším posláním je pomsta, ale nesmíme kvůli tomu ztrácet muže.‘

Za pět dnů se zvědové vrátili, ale žádnou nepřátelskou vesnici neobjevili a neviděli ani lidské stopy. Náš válečný náčelník Kootanae Appe byl z tohoto poněkud zoufalý. Předpokládal, že Hadí indiáni odešli k jižním spojencům, aby jim ukázali skalpy a navnadili je k větší válce proti nám. Hlavní náčelník měl na kmenové poradě řeč. Zapálil si dýmku a vyprávěl nám, že Hadí indiáni jsou na nás moc slabí. Nemají sice žádné pušky, ale mají dostatek sil, aby nás trápili a udržovali nás ve strachu.

Za několik dnů se táborem ozval zoufalý křik. Všichni muži vyběhli ze stanu se zbraněmi v rukou. Venku stál mladý muž s lukem a šípy a ukazoval na své stehno. To mu roztrhal medvěd grizzly, který ještě zabil dva z jeho přátel. Starý náčelník volal, ať mu podají růžek na prach a váček se střelami. Když si prohlédl zbraň a shledal, že je vše v pořádku, šel s mladíkem na medvěda, který se pohyboval někde nedaleko. Našli ho, jak požírá jednoho z mrtvých. Když zvíře spatřilo přicházející muže, sedlo si na zadní nohy ceníc zuby a ukazujíc dlouhé drápy, což je jeho obvyklá pozice, když brání svou kořist. Hlavu má v té pozici celkem chráněnou, zato hruď a srdce je dobrým terčem. Starý muž namířil pušku, vystřelil a zabil ho. Mladíci, které medvěd zabil, měli šípy se železnými hroty, proto si troufli zaútočit na medvěda pro jeho kůži a drápy, jenže jejich šípy se zabodly medvědovi do žeber a zranění ho jenom podráždilo. Medvěd skočil na jednoho a svými děsnými tlapami mu roztrhal hrudník a břicho. Druhého muže tlapami doslova rozdrtil. Třetí válečník na něj vystřelil šíp, který ho zasáhl do krku. Medvěd ho začal honit a mírně ho zranil na stehně. První chudák ještě žil, když naposledy vydechl v náruči svých rodičů. Za tolik zla, které medvěd napáchal, byl odsouzen k upálení, i když měl velmi dlouhé a ostré drápy, což byla cenná trofej. Mrtví mladíci byli zahaleni do bizoních kůží a položeni vedle sebe. Jejich těla byla pokrytá kameny a dřevěnými kládami.

Na radu kmenového náčelníka jsme přestěhovali vesnici asi sto dvacet kilometrů na jih od řeky Bow. Sněhu bylo poměrně málo a tamní stáda bizonů nám poskytovala každodenní živobytí, ale nebylo ho dost na sušení. Potřebovali jsme se kvůli obchodu vrátit na sever, ale nevěděli jsme, jestli to bude bezpečné. Během porady bylo dojednáno, že válečný náčelník shromáždí oddíl padesáti válečníků, aby prozkoumal zem v délce několikadenního pochodu. Náčelník shromáždil muže a prozkoumal jejich zbraně. Každý měl dva páry mokasínů, něco sušeného masa a jiné nezbytnosti. Večer válečný náčelník oslovil celou mužskou společnost, aby válečníkům připomněl, že nyní ho musí neustále následovat. Že jejich posláním je zničit nepřátele. Nesmí se nechat zabít, aby se stali otroky nepřátel. Musí být moudří a opatrní. Mezi válečníky byl prvorozený syn starého náčelníka, v jehož stanu přebývám. Všichni pochodovali velmi tiše, jako kdyby byli na lovu. Potom starý muž řekl, že to nebyla válečná společnost, ale jedna z těch, kterou často posílali pod vedením těch, kdo ukázali kuráž a schopnost vést muže do války. Zdůraznil, že si nemůžeme dovolit ztrácet muže, protože nás je příliš málo. Tyto výpravy učí naše mladíky dlouhým pochodům a zvykat si na hlad a žízeň.

Po zhruba dvaceti dnech se vrátili a přivedli třicet koní v docela dobrém stavu a patnáct pěkných mezků, které ukořistili z velkého tábora Hadích indiánů. Syn starého indiána nám obšírně popsal celou výpravu. Šestého pochodového večera přední hlídky informovaly, že je blízko nepřátelský tábora, poněvadž viděli stádo ochočených koní. V noci se proplížili mezi topoly rostoucími na břehu potoka. Ráno někteří vylezli na stromy, ale celý den neviděli nic. V noci šli dál proti proudu potoka, kde byl další háj a ukryli se. Druhý den brzy ráno několik mužů odešlo dál, když tu zaslechly hlasy žen, které šly se psy sbírat dřevo na otop. Někteří zůstali, aby ženy dál sledovali a jiní odešli informovat válečného vůdce. Ženy měly kamenné sekery a palice a podle toho, kolik jich bylo, se zdálo, že jejich vesnice bude velká. Některé z nich došly těsně k našim válečníkům, až hrozilo prozrazení.

Náčelník svolal válečníky k poradě a radil jim, aby byli velmi opatrní, jelikož byli na otevřené plání v blízkosti velkého tábora. Cestovních zásob bylo málo a střílet zvěř bylo kvůli prozrazení riskantní. Ani lov lukem není bezpečný, jelikož nepřítel objeví skolený kus a pozná, že jsou v okolí lidé. Plán byl ukořistit, co nejvíce koní a rychle zmizet. Ukrást koně se jim podařilo, ale ústup byl velice namáhavý. Bez jídla a bez vody válečníky alespoň večer utěšoval pohled na koně a mezky. Pak je čekal přechod přes hory, kde je zastihla v lese silná bouře. Muži si ve vedení zvířat museli navzájem pomáhat. Celou noc se lopotili napříč lesem, a když druhého dne vyšli na pláň, bouře a vichr pokračoval, ale foukal jim naštěstí do zad. Muži klusali a běželi so půlnoci tak, aby neunavili koně. Dostali se k potoku se spoustou trávy, kde se zvířata mohla dobře napást. Za svítání došli na pěknou rovinu, na které celý den odpočívali. Bouře trvala celé dva dny a poskytovala válečníkům výhodu.

Starý náčelník pochválil syna za odvahu, a byl spokojen s náčelníkem, který tak moudře a opatrně vedl výpravu. Ocenil skutečnost, že není odvážné napadnout a zničit malý tábor, kdy je jistota na vítězství. Naopak je velká kuráž pohybovat se několik dnů těsně u velké vesnice a nebýt spatřen. Každý dovedl koně a přitom nikdo neztratil skalp.“

Toto konec Saukamapeeho vyprávění. Tak se kdysi na Pláních bojoval, ještě než indiáni měli koně a pušky.