David Thompson - Kootanae House - Nahkohe

Kootanae House

Věřím, že o zemích ležících na východ od hor jsem toho řekl už dost, proto se nyní zaměřím na západ. Jak jsem již uvedl, Piegani mne před touto cestou varovali kvůli bojovným a dobře vyzbrojeným kmenům na druhé straně. Musím uznat, že jsem zpočátku váhal, ale nakonec jsem se na jaře roku 1806 rozhodl vydat na cestu. Žel ještě před námi se krajem pohybovala výprava Američanů Lewise a Clarka, jež byla zodpovědná za smrt dvou Pieganů na řece Marias v Montaně (27. července 1806). Není tedy divu, že se indiáni chtěli za smrt soukmenovců pomstít na prvních běloších, které by potkali, a to jsme byli my. Zvedli jsme tudíž kotvy a zamířili do hor. Šli jsme korytem řeky Saskatchewan směřujícím k hornímu toku Columbie. Zde jsme postavili opevněný srub pojmenovaný Kootanae House (Old Fort Kootanae), což byla první bělošská obchodní stanice na tomto území. Palisáda měla trojúhelníkový půdorys, přičemž jedna strana byla situována nad příkrým srázem řeky. Společně s budovou a baštami byla postavena z těžkých pryskyřičných jedlových klád. Tento zvláštní druh jedle s černou kůrou dorůstá až šest metrů a její hrubé a dlouhé jehličí mění během roku barvu ze zelené na červenou. V druhé polovině podzimu a během zimy se v kraji hojně vyskytují lesní jeleni, antilopy, horské ovce a kozy, které se velmi těžko loví, poněvadž se pohybují v absolutně nedostupných horách. Indiáni si myslí, že jim kozy naschvál hází ze skal na hlavy kameny, proto je pokládají za zlé bytosti. Během léta a brzkého  podzimu je však zvěře málo a my z nouze museli jíst koně. Maso ochočených koní je dle mého mínění lepší než maso divokého koně. Není totiž tak tučné.

Pak se objevili lososi a celé tři týdny nám poskytovali obživu. Tyto ryby táhnou od moře do vnitrozemí skoro dva tisíce kilometrů za účelem tření na štěrkopískových březích řeky. Zpočátku jsou to pěkné až desetikilové kusy, ale jak tření pokračuje, ryby hubnou a nejsou už k jídlu, proto jsme s nimi krmili jenom koně. Lososi se třou na místě s rychlou a čirou vodou, což jsme často pozorovali. Samice hlavou udělá do štěrku díru přes dvacet centimetrů hlubokou a cirka třicet centimetrů dlouhou a do ní naklade jikry a samec tuto líheň zahrabe. Indiáni nám potvrdili, že připlouvají po tisících, avšak do moře se nevrátí ani jedna. Břehy řeky jsou pak plné umírajících rybích těl a mnoho indiánů je dokonce i v tomto žalostním stavu jí. Jinak jsou během tažení oblíbeným lovištěm tučných ryb vodopády, u kterých indiáni číhají a vyskakující lososy napichují na kopí a posléze udí ve speciálních chýších v kouři z březového dřeva. Ryby uzené na pryskyřičném dřevu jsou nedobré a nezdravé. Uzený losos je ve zdejším kraji dobrým obchodním artiklem.

Naše nové působiště bylo poklidné, tak jsme se zvesela věnovali lovu divokých koní, rybolovu a průzkumné činnosti k čemuž jsme měli k dispozici dvě kánoe. Zdejší divocí koně mají španělské předky, a jelikož vyrůstali a množili se daleko od lidských sídlišť, jsou zdraví a mají pěknou hustou srst. Každá klisna porodí ročně jedno hříbě, takže se docela slušně množí. Stáda se pohybují podél úpatí hor, avšak více jich je na západní straně u hory Mount Nelson. Jsou tam i potokové ztracených zvířat obchodníků putujících údolím řeky Saskatchewan. Celé dva roky jsem se zabýval jejich lovem a několik z nich jsem i zkrotil. Jejich pastviny se nacházejí asi čtyři kilometry od naší stanice, a když jsem se jim poprvé zjevil, zvířata byla na rozpacích a nevěděla, co dělat, zdali se rozprchnout, či zůstat. Koně nafukovali chřípí, hřívy a ocas měli naježené, o sto šest frkali a divoce se vzpínali. Byl na ně báječný pohled. Pohybovali se tenkrát v malých stádech po pěti až sedmi kusech. Stádečko někdy vedl jeden hřebec a někdy ho tvořily jenom klisny. Jednoho koně jsem zastřelil, a když jsem přiložil dlaň na jeho mrtvé tělo, abych zjistil v jakém je stavu, má dlaň ukrutně načichla. Dva dny jsem jí úporně drhnul mýdlem, jenže ó nebesa, ten pach sotva polevil. Jednoho dne jsme na divoké koně uspořádali hon. Vybrali jsme si pětihlavé stádo a hnali jsme se za ním přes kopce zarostlé krátkým pažitem a malými stromky, což nám umožnilo mít je stále na dohled, i když byli zpočátku rychlejší. Byla to divoká čtyřhodinová steeplechase vedená přes kopečky nahoru a dolů a s pěknými přírodními překážkami. Opsali jsme velký okruh a skončili v podstatě na místě, na kterém jsme naši honičku začali. Zde se unavené stádo zastavilo a zvířata po nás házela zuřivé pohledy.

Druhý den jsme si vybrali nejrychlejší koně a jali se znovu stádo pronásledovat. Uháněli jsme tou nejvyšší rychlostí a přinutili je prchat, co to dá. Dva koně padli vyčerpáním. Toho prvního s pěknou šedou srstí jsme spoutali, jako prvního, a pak jsme spoutali i toho druhého. Přiložil jsem dlaň na chřípí prvního zvířete a jeho dech byl dost nepříjemný a kůži na hlavě mělo zvrásněnou, avšak na dotek příjemnou. Nechali jsme je ležet do dalšího dne, a pak jsme jim nasadili ohlávky a nohy spoutali tak, aby mohli dělat jenom krátké kroky, a teprve ve stanici jsme je osedlali. Během krotícího procesu koně náramně zhubly, ale do dvou měsíců nabyli své původní váhy. Na zkroceném divokém koni už můžete lovit a chytat další divoké koně, a takový kůň s dobrým jezdcem bez problému dohoní i koně bez  jezdce.

V listopadu k nám přišli z hor opěšalí Piegani a ve stanici přezimovali. Bylo nabíledni, že jsou to vyzvědači, tak jsem jim záměrně ukázal naše bytelné věže a palisády a povídám: „Vím, že jste zvědové a chcete nás zničit. Předtím ovšem vězte, že než se tak stane, mnoho z vás zemře. Běžte zpět ke svým krajanům a řekněte jim to. Zimu společně strávíme v klidu.“ Ačkoli jsem vystupoval takto sebevědomě, byl jsem si dobře vědom, v jak prekérní situaci jsme se nacházeli.

Jakmile byly hory schůdné, poslal jsem na východ Clerka se zásilkou kožešin. V dodávce bylo něco kolem stovky kůží z horských koz, jež měly hebkou a dlouhou srst. Chlup je třicet centimetrů dlouhý, je bílý a na konci jemně nažloutlý. Jenže obchodníci se dali slyšet, že takové zboží se pro londýnský trh nehodí a přijali ho jen s krajní nevolí. Nakonec se první várka rozprodala ihned za slušnou cenu a ta druhá dokonce za dvojnásobnou, proto po mně ti stejní obchodníci chtěli, ať seženu další kůže, jenže já odpověděl, že lov horských koz je nebezpečný a namáhavý. Ve skutečnosti jsem se však zařekl, že jim nic nepošlu, poněvadž se mi posmívali a já své slovo držím.

Nyní jsem ovšem musel řešit vážnější věci, a to na „návštěvu“ Pieganů. K pevnosti nakonec přitáhlo čtyřicet válečníků a utábořili se rovnou před bránou, která byla naštěstí bytelná a dobře zabezpečená. Mou posádku tvořilo šest mužů a k dispozici měli deset dobrých mušket, pro které jsme měli připravené střílny, jak v hlavní budově, tak na bastionech. Náš problém spočíval poněkud v sušených potravinách, kterých jsme vskutku neměli moc. To obléhatelé naštěstí nevěděli, tak se možná spoléhali na náš nedostatek pitné vody. To jsme ale vyřešili docela snadno, poněvadž jsme každý večer spouštěli z palisády do řeky naše dva mosazné kotlíky a nabrali najednou až osm litrů vody, což nám bohatě stačilo.

Akce byla zorganizována proti vůli válečného vůdce Kootanae Appea, který poslal k pevnosti své lidi, aby měl přehled, co se na poli děje. Celkové obléhání trvalo tři týdny a nenadělalo velké škody Kootanae Appe nakonec osobně poukázal na nezvratný fakt, že kmen přijde zbytečně o mnoho dobrých válečníků, poněvadž jsou bílí lidé neustále na stráži. „Za horami žijí indiáni, kteří vždycky bývali našimi otroky. Nyní se nám snaží vyrovnat. To ale nesmíme strpět! Musíme je rozdrtit všechny naráz! Víme, že to jsou zoufalí lidé, a my je musíme zničit, dříve než se stanou příliš silnými a silnějšími než my. Nyní nemůžeme kouřit a pouštět dým k obydlí Velkého ducha s prosbou za úspěch jak to děláme obvykle. Je to asi deset zim, co jsme s nimi uzavřeli mír. Společně jsme tábořili a lovili. Nyní ovšem mají pušky a železné hroty na šípy, proto musíme zrušit naši mírovou dohodu. Nyní čelíme výzvě jít do války s lidmi, kteří jsou lépe ozbrojeni než my. Budiž! Ať se válečníci připraví! Za deset dní je vyvedu!“ Konstatoval Kootanae Appe.

Deváté noci válečný náčelník krátce ke každému válečníkovi promluvil a doporučil mu, aby si vzal zásoby na deset dnů, protože opustí zemi bizonů a nebudou kvůli utajení moci střílet. Desáté noci muže vyzval, aby si dobře připravili zbraně a zkontrolovali zásoby a určil místo srazu. K boji se shromáždilo kolem tři set válečníků. Náčelník vyslal k řece Columbia dva zvědy, a když se se vrátili, pozval jsem je ke společné poradě a kouření, ale ještě předtím jsem jim poslal tabák, abych zabezpečil naši ochranu. Piegani nám sdělili, že se nacházíme na území kmene Kootenai, který jistě pošle své bojovníky, aby nás zničili.

Náčelník před sebe položil dýmku a tabák a soustředěně na předměty upíral zrak, něž promluvil: „Všichni, jak zde sedíte, mne dobře znáte. Víte, kdo jsem. Napadl jsem jejich stan (nepřátelských indiánů). Mohl jsem je pořezat. Naši nepřátelé neměli před námi žádnou ochranu. Jsem připravený udělat to znovu. Půjdu a budu bojovat! Ale bojovat proti dřevěné zdi (bělochů), kterou neprojde kulka a bojovat proti někomu, kdo nejde vidět, je nemožné! Zvláště nejde bojovat proti někomu, s kým jsme v míru. Na to nemám chuť a dělat to nebudu.“

Poté uřezal kousek tabáku, naplnil červenou dýmku a sdělil, že na nápad bojovat proti bílým mužům přišel pošetilý Sakatowa, který do války sám nikdy nevyšel.  Muži vykouřili dýmku a rozešli se. Kootanae Appe je můj skutečně věrný přítel a já jsem rád za prozřetelnost, se kterou jsem odvrátil toto nebezpečí. Nastala zima, sníh pokryl hory a my byli v bezpečí.

Indiáni z obou stran hor jsou brilantní řečníci. Mluví rozumně a účelně, a i když jednu větu opakují někdy i třikrát, dělají to proto, aby zdůraznili podstatu své myšlenky. Nikdy jsem je však mezi sebou neslyšel mluvit tak květnatě a bombasticky, jak se předváděli před bělochy, aby na ně udělali dojem. Přes to vše jsem rozhodl, že na jaře naši stanici opustíme.