David Thompson - U pána Cadotteho - Nahkohe

Nyní jsme museli čekat, dokud nebudou řeky a jezera zase splavné, tak jsem ve volném čase shromažďoval informace o indiánském náboženství a rituálech. Jednalo se o samé pověry, lži, tance a obřady, které se často opakují pořád dokola a jsou nudné. Chtělo by je něčím oživit, jenže oni na to mají své lidi, odborníky na pověry a obřady. V kmeni se tím zabývají dva nebo tři velmi mazaní náčelníci a jejich pracovištěm jsou převážně potní chýše, kde zpívají posvátné písně, bubnují a používají chřestidla. V transu pátrají po silné medicině (kouzlu), které by manidové (duchové) naslouchali. Když dostanou to správné vidění, lidé mu věnují ohromnou pozornost a respekt. Šaman složí posvátnou píseň, vyrobí bubínek pokreslený postavičkami, chřestidlo pro posvátnou hudbu a vymyslí tanec. Tenkrát šamani provozovali kouzla wahbino a mocnější šamani keeche wahbino, proto se jim tak i říkalo. Každá věc, která šamanům patří, je posvátná a nesmí se dotknout země a ženy.

Wahbino mudrcové vyrábějí kulaté bubínky necelý půl metrů v průměru a dvacet centimetrů hluboké. Rámy potáhnou pěkným pergamenem pokresleným červenými a černými postavičkami a po obvodu rozvěsí mnoho kousků mosazi a cínu, aby to dělalo pořádný hluk. Důležitými kouzelnickými atributy jsou ještě wahbino hůlky. Jsou tak osm centimetrů dlouhé a na povrchu mají hrubě vyřezané a malované postavičky. Šaman má takovou autoritu, že každý mladík toužil po wahbino bubínku a zaplatil za něj vším, co si mohl dovolit a na prodej jsou i scénické tance. Šamani wahbino jsou obdivování a bohatnou na důvěřivosti druhých. Naštěstí je mezi indiány několik soudných osob, které na tyto šarlatány pohlížejí s opovržením, jako na neškodné postavičky, ale když jsem se zeptal na názor starého náčelníka, nedostal jsem žádnou odpověď. Jenom se na mně podíval takovým pohledem, který jako by říkal, jak se na to můžeš ptát, když si byl u toho, jak prováděl zázraky.

Když do vesnice přicestoval Keeche wahbino, začal vzývat duchovní mocnosti a tančil u zpěvu vlastního songu. Chlapík se posadil na zem a po každé straně si k němu přisedli dva muži a tance se zhostilo pět mladých nahých mužů pomalovaných od pasu nahoru. Já se posadil kousek vedle a Wahbino začal zpívat hlubokým silným hlasem a na poslech to byla jářku pěkná písnička. Mládenci tančili někdy pomalu, pak zase rychle a tanec doprovázeli divokými gesty. Někdy zůstali stát a třásli tamburínami a občas sborově krátce zapěli. Jejich pohyby působily ladně a kluci měli nad svými končetinami dokonalou kontrolu. Vystoupení trvalo s krátkými přestávkami asi hodinu. Během té doby jsem sledoval indiána, který seděl vedle mne a podle jeho lhostejné tváře mi přišlo, že se pěkně nudil. Zeptal jsem se ho, jaký byl záměr a význam toho, co jsem viděl a slyšel. S opovržlivým úsměvem mi odpověděl, že sebe dělají pány duchů veverek, mývalů, hus, kachen a další malé zvěře, jejichž manido je slabé, proto budou hojně k mání. „Tak si to přejí, ale my uvidíme!“ zhodnotil jejich výkon indián. Duchové bizonů, losů a jelenů jsou na šamana wahbino příliš silní. Zjistil jsem, že několik indiánů pohlíží na wahbino šamany, jako na kejklíře, nicméně toto náboženské hnutí bylo velmi populární a překvapivě celé dva roky mělo na lidi velký vliv. Oni kvůli zpívání a tančení zanedbávali dokonce lov.

Asi dvě hodiny po rituálu přicestoval indián s rodinou a přinesl sebou dvaadvacet bobřích kůží. Byl to mužský na vrcholu sil, ale když mu Keeche wahbino podmanivě zazpíval velkou wahbino píseň, tento velký lovec mu za to ochotně věnoval celých osmnáct bobřích kožešin. Sám si nechal jenom čtyři, aby měl čím zaplatit střelivo a tabák, a nic už nezbylo na manželku a děti. Bylo neuvěřitelné, že kouzelník se cítil ještě nedoceněný, poněvadž si svůj výkon cenil na dvaadvacet bobřích kožešin. Vypadalo to, jakoby chtěl lovce připravit o veškeré zboží. Ptal jsem se pana Cadotteho, zdali by mi nepřeložil text kouzelníkovy písně. Pan Cadotte ovládal jazyk Odžibwejů, ale v tomto případě rozuměl jenom jednotlivým slovům, tak jsme došli ke společnému názoru, že se jedná o speciální mystický jazyk, kterému rozumí jenom wahbino kouzelníci. Píseň v tomto mystickém jazyce byla něco nového, co dodávalo tomuto hnutí sílu. Wahbino zpěváci byli většinou zahaleči a mizerní lovci, ale jejich hloupé hnutí se rozšířilo do značné vzdálenosti a jezero Woods se stalo jeho střediskem. Rodiny, které se živily spíše rybolovem než lovem si wahbino zamilovali a kolikrát všichni společně v extázi tančili až příliš dlouho. Jeden kouzelník vyrobil buben a ověsil ho řetízky z kostí drobných zvířat, jako byly myši, veverky a žáby nebo řetízky z kostí a drápů malých ptáků. Podle toho, jak se řetízky pohybovaly, šarlatán předstíral, že pozná budoucnost.

Jedna vesnice, kde se hnutí hromadně provozovalo, stála při ústí řeky Rainy do jezera Woods. Na pěkné písečné pláži na levém břehu řeky, stálo dlouhé lešení, na kterém byly pověšeny medicinové vaky, bubny a tamburíny. Na pláži často tábořily obchodní brigády North West, když na jezeře zuřila bouře a ze stejného důvodu jsme tu přistáli i my. Když jsme se utábořili, podnikl jsem nějaká měření. Jak jsem tak hleděl do přístrojů, přišel za mnou jeden známý indián a sledoval, co dělám. Potom prohodil, že mé wahbino je silné, ale já odpověděl, že jenom Velký duch je silný, a to jeho wahbino je proti němu jen špetka písku. Řekl mi na to, že slunce je silné, tak jsem konstatoval, že slunce vytvořil Velký duch, načež překvapený filozof odešel. Druhý den vichřice pokračovala. Indián mne opět navštívil a vyčítal mi, že pohrdám silou wahbino, ale já si ho nevšímal. V noci vichřice shodila lešení i se všemi posvátnými atributy a jeden z vesnických psů to počůral. Rozčílený indián vzal pušku a chtěl nebohé zvíře zastřelit, tak jsem ho zastavil se slovy: „Kdyby Wahbino mělo opravdu nějakou sílu, pes by si to nikdy nedovolil udělat!“ Rozumní lidé to léto wahbino medicine zavrhli.

Pán Cadotte mi vyprávěl smutný příběh, který se před několika měsíci udál na břehu jezera Woods. Asi dvacet odžibwejských rodin se tehdy věnovalo lovu a rybolovu. Jednoho rána se jistý dvaadvacetiletý mladík vzbudil s touhou sníst maso své sestry. Vhledem k tomu, že to byl známý lovec, rodina pokládala jeho žádost za nejapný žert. Když se to ale opakovalo několik dnů po sobě, rodiče se znepokojili a pokusili se mu ten bláznivý nápad rozmluvit, ale on jenom mlčel. Jeho švagr to už dál nehodlal snášet a raději se odstěhoval do jiného tábora. Rodina z toho byla smutná a vesničané vyděšeni, protože nikdo nevěděl, kdo se může stát obětí jeho kanibalských choutek. Zoufalý otec kvůli synovi svolal vesnickou radu, aby se s náčelníky a staršími muži poradil, co má dělat. Rada se shodla v tom, že do mladého muže vstoupil zlý duch a on se stal pojídačem lidského masa – Weetegem (Wendigem). Otec požádal šamana, aby s tím něco udělat. Kouzelník si postavil potní chýši a uvnitř za doprovodu chřestidla a bubnu zpíval posvátné písně na zahnání zlého ducha. Zaříkávání však nezabralo, tak se otec musel rozhodnout pro druhé řešení, které mu rada doporučila. Byl to rozsudek smrti, který musel vlastnoručně vykonat. Mladý lovec byl pozván do poradního wigvamu, kde mu předsedající náčelník sdělil verdikt a mladík klidně odpověděl: „Jsem ochoten zemřít!“ Nato jeho nešťastný otec vstal, vzal provaz a vlastního syna uškrtil. Po dvou hodinách indiáni odnesli tělo mimo vesnici a ve velkém ohni ho spálili na popel. To byl jediný způsob, jak spasit jeho duši a zabránit zloduchovi, aby se nevracel do tohoto světa. Weetego se totiž dokáže vtělit do kostí a vylézt z hrobu, anebo dokáže ovládat duše pohřbených. Otec se krutého údělu musel zhostit z jednoho důvodu, a to aby se zabránilo krevní mstě. Kdyby ho zabil někdo cizí, mohli by se najít někdo s příbuzných, či přátel, kdo by chtěl smrt mladého muže pomstít. Tím se další skutky násilí eliminovaly.  

Víra v duchy Weetego je v myslích obyvatel lesů pevně zakořeněna, ale pro indiány z plání to je zcela cizí věc. Je ale zajímavé, že zloduch nikdy nevleze do těl žen. Muž, který se stane lidožroutem Weetegem, se oddělí od lidské společnosti, od rodiny, přátel a toulá se sám lesem, jako hříšný duch a indiáni se ho velmi bojí. Podle tradice se tato strašidla nejčastěji vyskytují v čase velkých hladomoru. Osobně jsem kanibalismus mezi indiány několikrát zažil, ale ani hrozný hlad není omluvou pro takové hrůzné činy.

Když přicestoval do našeho tábora náčelník Sheshepaskut se svou tlupou, dovezl sebou bobří kožešiny a zásoby jídla. Využil jsem příležitost, abych se ho zeptal, co je příčinou války mezi Odžibweji a Šajeny. Náčelník se nenechal dlouho pobízet a za trošku tabáku se rozvyprávěl: „Naši lidé a Šajeni se kdysi přátelili, ale když Šajeni získali kukuřici a jiné rostliny, my neměli nic. My jsme s nimi rádi obchodovali. Jenže v posledním čase se začali v lese ztrácet naši lovci. My se domnívali, že to způsobili nepřátelští Siouxové, a kdo jiný by to byl? Jenže k přepadením došlo na místě, kam Siouxové nikdy nechodí. Nevěděli jsme, co s tím máme dělat. Pak šli naší lidé nakupovat k Šajenům kukuřici a tam si všimli, že jeden z jejich válečníků má čerstvý odžibwejský skalp. Naši neříkali nic, ale všechno mi pak po návratu převyprávěli. Svolal jsem radu našich předních mužů a příbuzné ztracených lovců. Rada po dlouhém rokování došla k rozhodnutí, že šajenská vesnice musí být zničena. Léto uběhlo, nastal podzim, husy už odlétly a zima byla na krku, proto jsme museli s pomstou počkat do dalšího léta. Měli jsme alespoň čas poslat do dalších odžibwejských táborů posly, aby se válečnici shromáždili, až budou na jaře kvést keře. Dostavilo se jenom sto padesát válečníků v plné zbroji, ale my jsme potřebovali dvě stě. Byla velká škoda, že někteří z nejlepších mužů nemohli přijít, protože museli lovit pro rodiny. Postavili jsme válečnický stan a svolali do něj šamany. Ti nám podle svých vidění vyložili, že nemáme útočit, dokud bizoni na prériích neztuční. Potom se šajenští muži i ženy vydají na lov a jejich vesnice bude málo chráněna. S tímto názorem jsme souhlasili, a jakmile nastal čas, vydali jsme se na pochod. Šli jsme napříč lesem a kvůli utajení cestovali hlavně v noci. Zastavili jsme se v posledním velkém lese před šajenskou vesnici a utábořili se. Poslali jsme na výzvědy dva mladé muže. Oni se ukryli v malém háječku, kde se vyšplhali na nejvyšší dub a pozorovali vesnici. Střídali se každé ráno a večer. Čekali jsme šest dnů, během kterých jsme spotřebovali skoro všechny zásoby. Některým válečníkům se zdálo, že jsme byli prozrazeni o poražení, což bojové morálce moc nepřispělo. Sedmý den jsme se radili, co bude dál, když tu přiběhl jeden z mladých zvědů se zprávou, že Šajeni opouštějí vesnici. To byla vzrušující informace, ale počkali jsme raději na druhého zvěda, aby nám to potvrdil. Bylo poledne, když se dostavil a povídal, že vesnici opustilo velké množství mužů a žen a zůstalo tam jen málo lidí. Nyní jsme se bez obav připravili na boj a dali do pohybu. Přenocovali jsme v doubravě, odkud naši zvědové sledovali Šajeny. Útok jsme naplánovali na ráno, ale měli jsme trošku obavy, že Šajeni žádné bizony nenajdou a vrátí se. To by bylo zlé. Z lesíka to bylo do vesnice asi dva kilometry přes otevřenou rovinu. Jakmile jsme se přiblížili k nepřátelským stanům, několik mladých mužů odjelo rychle na koních. Zaútočili jsme a zabili každého, krom tří žen. Pobrali jsme všechno, co jsme mohli unést a spěchali pryč, protože jsme se báli, že uprchlíci přivedou pomoc. Jejich kavalerii jsme rozhodně potkat nechtěli.“

V tomto bodě přestal starý náčelník vyprávět, zapálil si dýmku, kouřil a tvářil se přemýšlivým způsobem.

Pán Cadotte mi ještě pověděl několik hrozných detailů z bitvy, pokud se dá tohle přepadení tak nazvat. Odžibwejové zabili dvanáct mužů různého věku a vhledem k tomu, že je válečníci nestačili skalpovat rituálním způsobem, usekli jim hlavy a vzali je sebou. Utábořili se někde u řeky Rainy, kde slavili a chlubili se svými hrdinskými činy. Mezi zajatými ženami byla pěkná mladá matka s osmiměsíčním dítětem. Válečníci se jí několikrát pokoušeli dítě vzít, ale ona ho vždycky držela s odhodlanou silou.

Po návratu do vesnice se velmi slavilo a všecko se připravovalo na večerní velký válečný tanec. Ten spočíval v tom, že muži vytvořili taneční kruh a za nimi udělaly kruh ženy a děti. Tři zajatkyně stály uprostřed a k jejich nohám vysypali hlavy zabitých Šajenů. Všichni Odžibwejové vydali bojový pokřik a s bubínky a chřestidly v rukou tančili a zpívali písně vítězství. Šajenka s dítětem přistoupila k hlavě zabitého manžela, zvedla jí a něžně políbila a pak ji ještě přiložila ke rtům dítěte. Odžibwejové jí hlavu vzali a hodili na zem, ale ona ji znovu pozvedla a políbila, a pak se to opakovalo ještě jednou. Indiáni jí hrozili smrtí, ale té se rozhodně nebála, neboť z výstřihu svých šatů vytáhla nuž a vrazila si ho rovnou do srdce. Tak padla rovnou na hlavu manžela. Odžibwejové jí pohřbili a dítě později odnesli do Rainy River House. Starý náčelník stále kouřil a zahalen do oblaku dýmu konstatoval, že Velký duch dal té ženě srdce muže.

Naše řeč se ještě stočila k šedesáti sedmi zmasakrovaným Odžibwejům u jezera Sand. Stalo se to před dvěma lety, kdy šly ženy a děti sbírat k jezeru javorový cukr. Náčelník se k tomu nechtěl moc vyjadřovat, poněvadž to byla špatná věc a Odžibwejové toužili po pomstě. „To zabíjení způsobili Siouxové, kteří před dávnými lety opustili lesy a přestěhovali se na Pláně, kde začali chovat spoustu koní. My s nimi tenkrát neválčili, a když opustili lesy, mysleli jsme, že všechny lesy už patří jen nám. Kolem jezera Sand se nachází mnoho javorových lesů a naši lidé tam vyrobili hodně sladkého sirupu. Siouxové si nás nevšímali. Toho jara tam však přišla velká válečná společnost a naše lidi pobila. Od té doby je mezi námi nepřátelství toho nejhoršího druhu. Na Pláni jsou na koních neporazitelní, protože my jsme pěší lidé. Dokud nebudeme mít koně, musíme se držet v lese."