David Thompson - Neštovice - Nahkohe

Společnost Hudsonův Bay se nepouštěla do vnitrozemí po několik let. Když pak byla Kanada roku 1763 postoupená Velké Británii, jejich první vnitrozemskou stanici byl Cumberland House založený Samuelem Hearnem roku 1774. Stanice byla situována na jižním břehu jezera Pine Island skrz které protéká Saskatchewan a pokračuje přes jezero Cedar, než se vlije do jezera Winnipeg. Hearne sem přišel s osmi společníky a dvěma indiány, ale Angličané už tu měli svého agenta v roce 1772 v osobě Mathewa Cockinga, jenž ve vnitrozemí mapoval kanadské osídlení. Cocking zjistil, že se Kanaďané dostali až k jezeru Pine Island, odtud pokračovali buď proti proudu Saskatchewanu, nebo šli na sever k jezeru Beaver a řece Churchill. V té době měl Frobisher z Northwest stanice severně od jezera Beaver a Finlay na horním toku Saskatchewanu, ale pak se oba stáhli na jih, aby lépe čelili konkurenci s HBC.

Nyní se ale vydáme do ohromné země na východ od Skalistých hor, na Pláně přes které se valí jižní Saskatchewan, do kterého se vlévá řeka Bow a mnoho dalších přítoků. Žel bude to smutný výlet.

O velkých kmenech z Plání jsem sbíral informace od starých obchodníků, mezi nimiž vynikal zvláště Mitchell Oman, rodák z Orkney Islands, bývalý zaměstnanec HBC. Tento muž nebyl nikterak vzdělaný, dokonce ani neuměl psát a podepisoval se značkou, přesto byl velice vnímavý, bystřejší než kdokoli jiný a měl fenomenální paměť. Oman mi vyprávěl: „Naše situace nebyla nikterak jednoduchá. Indiánů bylo velmi moc. Ačkoli většina z nich se k nám chovala dobře, přesto se mezi tolika lidmi našli i banditi. Z toho důvodu jsme si museli naklonit nějakého vlivného náčelníka, který nás před nimi chránil a pomáhal nám v obchodu. Kanaďané tu měli dva obchodní domy. Jeden vedl pan Cole, který se z neopatrnosti dostal do  hádky s indiány a byl zastřelen.“ Cole měl stanici na Saskatchewanu, asi šestnáct kilometrů pod ústí řeky Battle. Na jaře 1780 dal Cole jednomu z indiánů opiovou tinkturu smíchanou s alkoholem, po které se ten člověk otrávil. Indiáni ho pak ze msty zabili a ostatní běloši se zachránili únikem po řece, ale zanechali za sebou skoro všechna zavazadla.

Oman ve vyprávění pokračoval: „Jak jsme procházeli skrz severní část Velkých plání, Kríové Nahathawayové nás konečně uvolnili a dovolili nám obchodovat s indiány z Plání. Přesto byla naše situace stále nebezpečná a požadovala všechnu naši opatrnost. Následující rok jsme se jako obyčejně vrátili se zbožím do York Factory. Postupovali jsme asi dvě stě padesáti kilometrů proti proudu Eagle Hills, kde jsme objevili první tábor. Viděli jsme tam na břehu sedět několik indiánů, jak se tam ochlazují. Když jsme přišli blíž, spatřili jsme k našemu překvapení na jejich tělech stopy malých neštovic. Teprve jim začínaly bujet. Nikdo z nás ale neměl představu, jaké zpustošení toto děsné onemocnění indiánům způsobí. Jak jsme vešli do tábora a nahlíželi do  stanů, většinou v nich byly mrtvoly a strašný zápach. Přeživší se přestěhovali jen asi o dvě stě metrů dál, protože na delší cestu neměli sílu. Byl to absolutní stav zoufalství a malomyslnosti. Lidé s námi mohli mluvit jen s největšími obtížemi. Jenom několik mužů mělo dostatek sil, aby mohli lovit a zaopatřit potravu přežívajícím. Podle našich odhadů zemřely tři pětiny zdejší indiánské populace. Očekávali jsme, že od indiánů nakoupíme potravinové zásoby, kterých vždycky mívali nadbytek, ale nyní neměli jídlo ani pro sebe a dle jejich informací byli na tom stejně indiáni v širém okolí. Šli jsme dál proti proudu a bylo nám věru ouzko u srdce. Naštěstí se na řece objevila stáda brodících se bizonů, která nám poskytla dostatek masa a zásob na zimu.“

„Když jsme přijeli k obchodní stanici, kde nás vždycky vítaly zástupy jásajících indiánů, bylo tam ticho a nikde ani živáčka. Bylo to deprimující. Před tou epidemii zde byly vždycky nashromážděny velké zásoby sušeného masa pro další sezónu. Pak se objevili dva indiáni s rodinami a nabídli se, že budou pro nás lovit. Řekli nám, že indiáni z lesa mají ve stanech hodně bobřích kůží, a že mnohé z těch kůží jsou rozprostřeny přes mrtvoly. Řekli nám, že bychom je měli posbírat a vyměnit za nové přikrývky, tabák, střelivo atd., čímž bychom přeživším prokázali velkou službu, aby měli nějaké vybavení na zimu. Ta těla nedávno zemřelých byla ohlodána vlky a jinými šelmami, tak jsme přes ně položili větve a dřevo.“  Vlci společně s těmi dalšími zvířaty přišli na bocích a břichu o srst a ještě po šesti letech bylo možné takhle postižená zvířata spatřit.

Epidemie nejprve zasáhla Čipewy z lesů a Siouxe z Plání. Nakazili se z oblečení, které získali od bílých lidí, a když onemocněli, neměli ani zdání, jak hrozná věc na ně udeřila. Od Čipewů se epidemie šířila dál na sever do lesů a od Siouxů se nákaza šířila do Plání i Skalistých hor. Úmrtnost byla větší u mužů, nežli mezi ženami a dětmi, snad proto, že muži nedokázali snést vysoké horečky, a tak se snažili ochladit v řekách a jezerech, což pro ně mělo většinou fatální následek. Celý kraj se stal téměř liduprázdný. A tam, kde nějaký život zbyl, převládalo zoufalství a skleslost. Muži nebyli schopni lovit, takže byl nedostatek jídla a nedostatek materiálu na výrobu oblečení, a to co indiánům zbylo, obětovali dobrým i zlým duchům, aby je od té pohromy ušetřili.

Kolik tehdy indiánů vlastně zemřelo, se dá jen těžko odhadovat. Ztráty ale určitě byly ohromné, poněvadž epidemie zasáhla tak početné kmeny, jako byly Kríové, Siouxové, Černonožci a další. Je zajímavé, že z Plání i z lesů vymizela i stáda bizonů a jelenů. Z Cumberland House hlásili, že labutě, husy, kachny a rackové, kterých bylo během sezóny vždycky bezpočet, také zmizeli. V létě tam bylo vždycky spousta vajec, ale nyní je sběrači hledali s velkou námahou.

To všechno jsem znal z vyprávění obchodníků a indiánů. Osobně jsem se do toho kraje vypravil na počátku září 1786. V doprovodu šesti mužů jsem se vydal k Černonožcům Pieganům, u kterých jsem chtěl i přezimovat. Každý z nás měl jednoho, či dva dopravní koně naložené obchodním zbožím. Naše cesta vedla mírně zvlněným a malebným krajem, o kterém se vůbec nedalo hovořit, jako o pahorkatině. Tu a tam se nacházely pěkné, povětšinou březové hájky. Desátého dne jsme přišli k místu, které jsme nazvali „Osamělá borovice.“ Byl to mocný a vznešený strom rostoucí úplně osamoceně uprostřed březového háje. Žádná jiná borovice nerostla na míle daleko. Pro indiány to bylo tak zajímavé místo, že ho pokládali za posvátné.

V době epidemie neštovic, zde tábořili Piegani. Jeden z indiánů se u stromu pravidelně modlil, pálil puškvorec a obětoval tři koně, aby ochránil životy své rodiny. Když to nepomáhalo, obětoval i zbytek koní a nakonec své zbraně a všechen svůj majetek. Onemocněla však celá jeho rodina, včetně jeho samotného. Muž nakonec přežil společně s jednou z manželek a synem. Válečník byl přesto tak zklamaný, že mu strom nepomohl, takže když nabral znovu sílu, vylezl na borovici asi do dvou třetin a z pomsty odsekal několik větví. Strom nakonec uschl a odumřel.

Pokračovali jsme v cestě dalších třiadvacet dnů přes pěknou zem a hledali indiány. Neviděli jsme ani žádná zvířata, krom jednoho bizona, který nám poskytl maso. Nakonec jsme našli tábor u jižního břehu řeky Bow, kde byly oblíbené pastviny bizonů, proto měli zdejší indiáni dostatek zásob. To však bylo vše. Jak jsme pokračovali v cestě přes tu rozsáhlou zem, indiánů i bizonů tam bylo poskrovnu a dle naších informací, to bylo stejné v širém okolí. Říká se, že když lidstva na zemi ubývá, zvěře přibývá, ale tady tomu bylo naopak. Když jsem se vyptával proč tomu tak je, dostalo se mi prosté odpovědi, že je to vůle Velkého ducha, a ten stvořil zvířata, aby poskytovala člověku živobytí, nu a když nejsou na zemi lidé, není třeba ani zvířat.