David Thompson - U jezera Reindeer - Nahkohe

Naše živobytí bylo zcela závislé na rybaření, i když nám občas Čipewové přinesli maso karibů. Na našem jezeře se dalo úspěšně rybařit jen poměrně krátkou sezonu, jenže letos se síh severní vyskytoval nějak v malém počtu, a když jezero zamrzlo, odtáhl dle svého zvyku definitivně pryč. Našich zásob bylo věru poskrovnu, a to byla zima teprve před námi. A jaká to byla zima! Nejhroznější, jakou jsem kdy zažil. Již několik let jsem vedl meteorologický deník a od pana Dollanda jsem měl jeden lihový a jeden rtuťový teploměr a jelikož se mi u lihového teploměru kapalina ztratila v baňce, nemohl jsem teplotu ani odhadovat. Napsal jsem panu Dollandovi, aby mi poslal velký teploměr s červeným etylalkoholem.

V říjnu už začalo mrznout a sněžit a v listopadu už bylo až třicet stupňů pod nulou. Naše hluboké jezero, které má tři sta kilometrů na délku a mezi sto třiceti, až sto šedesáti kilometrů na šířku, zcela zamrzne a led může být místy až dva metry silný. V následujícím roce se u břehu objevila první voda až pátého července, a když se sedmého přihnala větrná bouře, led se roztrhal, až zcela zmizel, až na nějaké kusy ležící na břehu. Byl to pozoruhodný úkaz, vezme-li v potaz, že bylo jezero zamrzlé sedm měsíců. Ačkoli byl mráz během listopadu hodně intenzivní, v prosinci již klesal běžně k čtyřiceti stupňům a osmnáctého bylo nejchladněji, totiž šestapadesát stupňů pod nulou.  

Dosud jsem o severní polární záři moc nemluvil. V severní oblasti Hudsonova zálivu není až tak brilantní. Mezi zálivem a jezerem Reindeer jsem strávil celkem čtyři zimy a pozoroval jsem, že na západě je jasnější, než na severu, ale když jsem pobýval na jezeře Reindeer, celé nebe bylo v jednom zářivém kole, a to zvláště v únoru a březnu. Přišlo nám, že jsme jakoby ve středu polární záře, která se od nás rozpínala na všechny strany. Záře se jasně rozprostírala chvějícím se pohybem v nesmírných pásech lehce zbarvena barvami duhy, jako by se válela od obzoru k obzoru. Někdy bylo během záření úplné ticho, ale někdy psi štěkali strachy. Světlo ze záře bylo kolikrát tak intenzivní, že jsem dokázal zastřelit sovu na osmnáct metrů. Když se polární záře pohybovala rychle, zdálo se, že vydává jistý zvuk, ale mně přijde, že je to jen sluchová iluze. Moji lidé to slyšeli také, proto jsem udělal jednoduchý experiment. Zavázal jsem jim střídavě oči, a každý potom potvrdil, že po chvíli přestal zvuky slyšet, tak silná byla iluze z polární záře. Co samotnou září působí je předmětem bádání. Kde se ten ohromný zdroj elektrické tekutiny bere, a kde se ztrácí? To jsou zatím otázky bez odpovědi. Myslím, že se v polárních zemích celkem dobře vyznám, a tak tvrdím, že směrem k západu je slabší a v horách není vidět vůbec.

Již jsem se zmínil o tom, že naše živobytí bylo závislé na rybolovu a lovu. Mezi lovné ryby patří velcí pstruzi, které ale není jen tak snadné ulovit, poněvadž se pohybují ve velkých hloubkách. Klasickým způsobem na háček se pstruh chytit nedá, proto používáme metodu Čipewů. Ta spočívá v tom, že se sekáčem do ledu udělá několik děr, což je docela snadné a člověk se přitom nepošplíchá ledovou vodu. Oproti tomu sekera dělá velký hluk a voda od ní stříká na všechny strany. Pak se pomoci olůvka zjistí hloubka, která nesmí být menší než dvacet metrů. Největší fígl spočívá v návnadě. Nejlepší je polovina hlavy síha polárního, do kterého se ovšem nedá háček ale dobře na ohni vysušený březový kolík. Ten je umístěn do hlavy po délce, a když pstruh zabere, rybář zasekne a kolik se rybě v tlamě zpříčí. Při tomto způsobu lovu se pstruh paradoxně někdy utopí a je nutno podotknout, že živá ryba je lepší, než utopená.

Zdejší pstruzi váží od jedenácti do dvaceti kilo, ale slyšel jsem o tlouštíkovi, který měl pětadvacet kilogramů. Je to dobrá ryba, ze které se vaří výživný masový vývar a roztlučená chutná, jako dobré hovězí. Jednoho dne jsem v ledu vysekával nové díry, když tu ke mně přišel starý Čipewa, tak jsem se mu svěřil, že jsem během dvou dnů nechytil ani šupinu, i když jsem to zkoušel v několika děrách. Stařík zakroutil hlavou a odešel asi metrů na západ. Od břehu jsme byli tak osm kilometrů a on se rozhlížel po celém obzoru, až si našel místo, o kterém usoudil, že bude pro lov dobré. Vysekal díru a do hodiny chytil pěkného třináctikilového pstruha, a pak ještě dalšího ještě většího, zatímco já stále nic. Indián mne požádal, abych mu ukázal návnadu a vysvětlil mi, že jí nemám namazanou. Pověděl, že je třeba návnadu dvakrát denně mazat a ještě mi poradil, že pstruzi dobře berou při východu nebo před západem slunce, ale nejlépe za poledne. Dal jsem na staříkovi radu a zakrátko jsem chytil něco i já.

Horší to bylo se soby karibů, těch jsme nalovili jen několik málo kusů. Za pěkných dnů se na jezeře občas objevila malá stáda a zvířata, jako kdyby se chtěla ochladit, několik hodin nečinně ležela na ledu. Jednou jsme šli s Rossem na lov a podařilo se mi zastřelit jednu laň, a jelikož jsme měli ruce úplně promrzlé, strčili jsme je po vyvrhnutí do zvířete, abychom si je ohřáli, ale měli jsme pocit, jako bychom je ponořili do vařící vody, a to se nedalo snést. Oba jsme zvyklí na lov a věděli jsme, jak zabitá zvířata hřejí, ale tohle nás zaskočilo. Když jsme prozkoumali obsah žaludku, shledali jsme, že je plný bílého mechu. Když jsem trochu ochutnal, okamžitě mně to v žaludku zahřálo, jako kořalka. Sledoval jsem pak karibů, čím se to krmí a byl to bílý kučeravý mech. Mech rostl v třiceticentimetrových trsech natěsnaných blízko u sebe. Když jsem malý kousek okusil, v ústech se to nějak neprojevovalo, ale po spolknutí to v žaludku pálilo jako čert. Inu zvířata a ptáci ze severu nejen dobře snášejí velký chlad, ale umí se i zahřát. Je známo, že jídlo může zahřát, tedy krom vodního melounu a divoké rýže. Ale tento mech je něco výjimečného. Ochutnal jsem všechny druhy mechů u Hořejšího jezera i jinde, ale žádný se nepodobal svou silou, jako tento mech z tundry od jezera Reindeer. Pro karibů a pižmoně je v extrémně mrazivých dnech požehnáním.

Když jsme šli s Rossem na lov, brávali jsme sebou i teploměr, abychom zjistili teplotu krve karibů. Jenže vždycky, jak jsme měli sebou teploměr, tak jsme nic neulovili a nezjistili lautr nic. Po vyvrhnutí losa, že žaludek u vstupního otvoru sváže a tři dny se udí v kouři. Pak se hořký obsah žaludku smíchá s kousky masa a tukem a směs se následně vaří, a každý kdo to ochutnal, konstatoval, že je to dobré a výživné jídlo.

Na jaře, sotva začíná tát sníh, objeví se myriády malého černého hmyzu a je ho tak moc, že pokryjí sníh do černa. Hmyz je dlouhý maximálně pět milimetrů a vyskytují se hlavně na březích řek a jezer. Naštěstí se objeví na počátku oblevy a zmizí zároveň se sněhem. Otázkou je, odkud se ty myriády hmyzu berou, když ze země evidentně ne. Metr tlustým a tvrdým sněhem by se těžko prodral a pod sněhem jsme ho ani nikdy nenašli. A je záhadou z čeho žijí. Mají dvě tykadla a protáhle a k zadečku rozšiřující se tělo. Když jsem se jich dotkl, vyskočily a zmizeli v neviditelné ledové štěrbině. Indiáni mu říkají oopinarnartarwewuk – „skákající hmyz.“ (sněžná blecha)

Naše stanice na jezeře Reindeer ležela na území Čipewů, takže jsem měl možnost seznámit se s mravy a manýry těchto lidí, které jsem dříve moc neznal. Všiml jsem si, jak muži zacházejí s ženami, když během zimy navštěvovali stanici kvůli obchodu. Prostor mezi jezerem a budovami tvoří nízký a pravidelný svah a po něm indiánské ženy tahají dlouhé naložené nákladní sáně a na zádech mají ještě dítě. Jednou jsem oslovil dobře stavěného muže, aby své ženě pomohl. Chlap se beze slova otočil, nebale uchopil dvěma prsty popruhy saní a nepohnul s nimi ani o píď a tvářil se, že to nejde, pak ale vynaložil veškeré síly, aby saně dotáhl do stanice. Naložené saně vážily asi sedmdesát kilo. Mezi indiány byla asi šestiletá holčička, která měla vlastní sáňky a na nich čtyř galonový mosazný kotlík, zatímco chlapci měli jenom lehké sáňky s několika kily nákladu a muži nesli jenom své zbraně. V létě se na dopravu používají kánoe, o jejichž obsluhu a přenos se starají většinou muži.

Jednoho dne ke konci února přišel do stanice muž zvaný Jeřáb a jeho manželka. To jméno mu dobře sedělo, poněvadž byl vysoký, hubený a roztěkaný. Jeřáb pro nás příležitostně lovil. Jeho manželka byla fešná dívka a zdálo se, že se vzájemně a upřímně miluji, jenže neměli žádné děti. Ve strážnici nás sedělo asi sedm a jenom tak jsme klábosili. Jeřáb kouřil dýmku a jeho žena seděla po jeho boku, když vtom do místnosti vrazil dobře stavěny pořez, nakráčel rovnou k Jeřábovi a povídá: „Jdu si pro tvou ženu! Musím jí mít! Má žena je mrtvá a já musím mít tuto, aby zastala mou práci a nosila mi věci!“ Halama čapl ženu za vlasy a táhl jí ven. Jeřáb okamžitě vystartoval a chopil protivníka za pas. Nastala bitka, ve které si Jeřáb vedl vskutku dobře, ale ten chlap byl moc silný. Hodil Jeřábem o podlahu, zaklekl ho na prsou, chopil se jeho hlavy a začal mu ji kroutit, až se zdálo, že mu zlomí vaz. V ten moment jsme zasáhli a vyhodili výtržníka z domu s ujištěním, že jestli to zkusí ještě jednou, proženeme mu tělem olověnou kouli, za obchodem a na kus řeči může přijít kdykoliv. Chlap ještě několik minut postával před stanicí a potom zavolal na Jeřábovu adresu: „Nyní jsi pod ochranou bělochů, ale až tě uvitím v naší zemi, zakroutím ti krkem a ženu si vezmu!“ po těch slovech odešel, a potom jsme už o něm neslyšeli. Země, kterou měl na mysli, leží na východ jezer Reindeer a Manito a cizinci tam nesmějí.

Na počátku prosince přišel do stanice Čipewa střední postavy asi pětadvacetiletý a přinesl svazek bobřích a kuních kožešin. Lovec se podezíravě rozhlížel kolem sebe a ptal se, jestli jsou v okolí ještě nějací jiní indiáni. Řekli jsme mu, že už se tu několik dní nikdo neukázal, načež nám chlapík prodal úlovek za nějaké potřebné věci, korálky a prsteny. Pak se zeptal, jestli neznáme indiána, kterého nám popsal. Odpověděl jsem, že ano a on řekl: „Až ho uvidíš, řekni mu, že jsme všichni v pořádku. Je to můj strýc a jediný muž, který je ke mně dobrý.“

Když jsme si zakouřili, nabídl jsem mu bizoní kožešinu, aby se trošku vyspal, ale on neměl stání a brzy odešel. Ve stanici byl pouze hodinu, což je na indiána krátká doba. Bylo na něm něco, co ve mně vzbuzovalo zvědavost. Asi o měsíc později se dostavil strýček, tak jsem s ním zavedl řeč a řekl mu, že jsem viděl jeho synovce. Povídám, že přišel za obchodem sám a v noci, a že mu vzkazuje, že se mají dobře. Zeptal jsem se starého indiána, proč byl jeho synovec tak nervózní, že se ve stanici vůbec nezdržel. Muž nějakou dobu mlčky kouřil, než promluvil: „Můj synovec je sice muž, ale nebyl moudrý ani silný. Asi před pěti zimami se oženil s dívkou. Když jsme po několika měsících tábořili s dalšími Čipewy, byl tam mladý a vysoký silný muž, který neměl ženu. Lovec šel za synovcem a žádal, aby se vzdal manželky, což synovec odmítl. Cizinec s ním hodil na zem a začal mu kroutit hlavou. Říkali jsme, ať ho nechá a ženu si vezme, jenže ona nechtěla, tak jí popadl za vlasy, aby jí odvlékl. Synovec mezitím vyskočil na nohy, popadl pušku a toho muže zastřelil. Země byla poskvrněna mužskou krví, což se nemělo stát. Všichni jsme odešli pryč a synovec od té doby žije sám a bojí se jiných indiánů. Kdyby se s nimi setkal, měli by právo sebrat mu všechny jeho věci, krom oblečení, které by měl na sobě. Jenže už byl dvakrát svlečený, tak raději žije sám.“ Řekl jsem, že kdyby mi chtěl někdo odvést manželku, také bych ho zastřelil, načež lovec konstatoval: „Ano, to je cesta bílých!“

Našimi indiánskými sousedy byli Nahathawayové (Kríové). Tam muži se ženami jednají obdobně. Žena nemůže lovit, jen pracovat a nosit zavazadla a za žádných okolností nesmí být kvůli ní být prolita mužská krev. Silnější muž má právo vzít si ženu od slabšího. Pokud má žena děti, je na silnějším muži, jestli se jich ujme. Ženy jsou vskutku na úrovni domácích zvířat. Výraz „červená mužská krev“ je na severu obvyklý a oni pohled na prolitou krev nenávidí. Smysl toho asi nikdy nepochopím.

Na konci března ten osamělý indián opět navštívil stanici a přinesl skvělý úlovek kvalitních kožešin. Za ně nakoupil potřebné věci pro sebe i rodinu, střelivo a tabák a nezapomněl na korále a další cetky pro manželku. Zeptal jsem se ho, jestli je všechno, co mi strýc o něm povykládal je pravda a on potvrdil, že ano, a když ho indiáni obírali, byli ženy horší než muži. „Vidíš, že chodím v noci a dávám si pozor, aby tu nebyli další Čipewové. Kdyby tu byli, všechno by mi zase vzali.“ Ptal jsem se ho, proč se nepřipojí ke Kríům, kteří si žen váží více, stejně tak, jako odvážných mužů. Nevěděl, co na to říci.

Následující příběh nám poví něco o jejich víře. Do stanice k nám před dvěma lety chodívali za obchodem manželé, kteří měli pěkného šestiletého chlapce. Bylo to jejich jediné dítě, které následně onemocnělo a zemřelo. Dle dobrých mravů pro něj musela matka truchlit dvanáct měsíců. Během té doby temným hlasem běduje: „she azza, she azza“ – „můj synáčku, můj synáčku.“ Viděl jsem ji znovu asi za tři měsíce, kdy stále truchlila a manžel byl k ní mimořádně laskavý. Po šesti měsících sice ještě kvílela: „she azza“, ale bylo očividné, že již vnitřně netruchlí. Ptal jsem se, co je příčinou takové změny a ona mi odpověděla: „Když můj synáček odešel na onen svět, nebyl tam nikdo, kdo by se o něj postaral, dokonce i jeho dědeček je stále naživu. Dokonce neměl ani přítele, takže se musel toulat sám (zde uronila slzu) a nikdo mu nepodal kousek masa. Před dvěma měsíci zemřel jeho otec a já pro něj truchlím. Ale vím, že odešel za naším synem a bude se o něj starat. Nyní už nebude sám, budou putovat spolu, a až zemřu, přidám se k nim.“  Taková je víra této vdovy a já ji povzbuzoval ujištěním, že v jiném světě bude opravdu šťastná, ale do té doby musíme vést na zemi dobrý život.

Čipewové se nechají vést osudem a berou život tak, tak je, ale netrpí takovým extrémním hladem, jako Kríové. Živí se převážně lovem sobem karibů a jiné zvířeny, a když žádná není, jdou lovit ryby. Severní velká jezera jsou plná skvělých ryb. Indiáni používají mnoho různých návnad pro různé druhy ryb, ale jaké, to nechtějí moc prozradit, přesto jsem něco vypozoroval. Jak už bylo řečeno, na pstruha, největší rybu jezer, se hodí polovina hlavy síha severního, když se ještě dobře potře orlím tukem. Štika zabere skoro na všechno, dokonce i na červený hadřík, ale lovit síha severního je největší umění, které zná jen několik lidí. To tajemství neprozradí ani za nic. Myslím si, návnadu dělají z těsta, ke kterému přidají červené pírko datla, namažou orlím tukem a háček dobře ukryjí uvnitř. Nabídl jsem za tenhle lovecký know how pušku, ale bylo to zbytečné.

V původním jazyce si Čipewové říkají „Dinnae“ a jejich spřízněné kmeny, které mluví téměř stejnou řečí, jsou usazené od Tichého oceánu k řece Fraser. Už jsem se také zmiňoval, že dle jejich tvrzení, leží jejich země od Fort Churchill až Severnímu ledovému oceánu, podle čehož by se dalo soudit, že pocházejí z Grónska. Můžeme to poznat z lukostřeleckého stylu v Grónsku, či na Islandu. Všichni severští indiáni vyjma národů Dinnae, napínají luk vertikálně a plnou silou svých paží, zatímco Dinnae napínají luk horizontálně s dvěma prsty na tětivě pod šípem a palcem nad. A tětivu natahují proti hrudi, takže využijí jenom dvě třetiny plné síly. Jsou to sice dobří střelci, ale jejich šípy nemají takovou razanci. No a přesně tímhle stylem střílejí lovci v Grónsku, na Islandu, severu Evropy a na Sibiři.