David Thompson - Penbina - Nahkohe

V jazyce místních lidí se Missouri řekne „Ohromná blátivá, řeka“ a není se, co divit, když voda sebou unáší ohromné spousty sedliny, kterou proud neustále vymílá z okolních břehů. Za vysokými a příkrými břehy je půda tvrdá, suchá a bohaté zalesněná. Od hor až k soutoku s Mississippi je řeka dlouhá pět tisíc kilometrů a není přerušena žádným jezerem a její proud je velmi silný.

Náš čas mezi Mandany vypršel, tak jsem ještě udělal několik astronomických měření, a pak už jsme pakovali zavazadla. Naši karavanu tvořilo třicet jedna psů, kteří tahali náklad vlčích a liščích kůží, zásoby kukuřice a jiného jídla. Doprovázely nás dvě siouxské ženy, které byly v zajetí Mandanů, a ti je prodali Kanaďanům, a ti je zase chtěli prodat v nějaké obchodní stanici jiným Kanaďanům. Od mého hostitele jsem dostal koně, a také jsem od něj koupil dva vypasené psy. Náš odchod jako obyčejně začal bičováním psů, klením a nadávkami. Můj průvodce měl jenom koně a nyní i psa, kterého mohl mrskat stejně dobře, jako všichni Kanaďané.

Před odchodem jsme měli s Mandany ještě malou poradu, abychom doladili dodávku zboží, které jsme se zavázali dodat, proto nás doprovázela malá parta. Náčelník středního věku Bílý muž s čtyřmi mladými muži a o slovo se hlásil jeden starý muž a jeho stejně stará manželka, kteří vyjádřili přání spatřit bělošskou obchodní stanici, dříve než zemřou. Namítl jsem, že jsou příliš slabí na takovou cestu, ale oni klidně odpověděli, že mají silná srdce, a když budou unavena jejich těla, vrátí se prostě domů. Každý z nich nesl vak s zásobami.

Já a Jussomme jsme si ještě pohovořili s hlavním náčelníkem o tom, že cesta do obchodní stanice je pro malou skupinu příliš riskantní, takže pokud bude chtít s námi vést přímý obchod, bude muset za námi posílat karavany tvořené přinejmenším čtyřiceti muži na koních. Budou muset totiž procházet přes území Assiniboinů, kteří jsou sice přátelští, ale je mezi nimi dost banditů, kteří neodolají pokušení přepadnout malou obchodní společnost. Také jsme mu doporučovali, aby necestovali, když je na zemi sníh. Náčelník odpověděl: „Pravda, neznáme tu zemi a je nás příliš málo. Mladí muži ze sousední vesnice učiní, oč je poprosím.“

Byli jsme už čtrnáct dnů na cestě během, kterých bylo mimořádně špatné počasí. Dva mladí Mandani nás opustili, ale jiný dva se k nám přidali. Prvního února jsme přišli k malému táboru Assiniboinů o osmi stanech. K naším Mandanům se chovali velice pozorně, čemuž jsem byl rád. Řekl jsem jim, že se chceme vrátit obvyklou cestou, která je podle Mandanů bezpečná. Assiniboini byli jiného názoru. Soudili, že dobré počasí přiláká k Dog Tent Hills bojovné Siouxe.

Bizonů bylo v kraji velmi málo. Složili jsme jen několik kusů, tak jsme žili převážně na kukuřici a sušeném mase. Do stanice North West jsme se vrátili po šedesáti osmi dnech díky prozřetelnosti v pořádku. Hned druhý den se Hugo M’Crachan se čtyřmi lidmi a se zbožím vydal k Mandanům a pan M’Donell indiánské průvodce obdaroval, což je velice potěšilo. Naléhal jsem na ně, aby se vydali obvyklou cestu a pečlivě se vyhnuli Dog Tent Hill a šli po naši trase k Missouri, a kterou nám doporučili rovněž Assiniboini. Slíbili, že tak udělají, ale když je pěkné počasí, každý Kanaďan věří, že nehrozí žádné nebezpečí, proto se ti bláhoví muži pustili k Dog Tent Hill, kde jejich tábor přepadli Siouxové. Zabili dva Kanaďany a jednoho Mandana a zbytek by stihl stejný osud, kdyby se loupežníci nezačali hádat o kořist. Mandani se dostali bezpečně domů a Hugo M’Crachan se s muži vrátil do stanice. Na zpáteční cestě nezahynuli jenom proto, že se nad nimi slitovali nějací Assiniboini, kteří je obdarovali jídlem. Příští rok M’Crachan už tolik štěstí neměl a Siouxové ho dostali.  

Celá tato země se hodí pro chov dobytka, ale až na několik míst se nehodí k zemědělství. Dokonce i Turtle Hill mají mírné svahy, na kterých pramení mnohé potůčky s čerstvou vodou. Místní lesíky tvoří převážně břízy a malé duby. Tráva na rovinách je mnohokrát v ohni a celé Velké pláně často sužují požáry, převážně v létě a na podzim, než začne padat sníh. Prozřetelnost to zařídila tak, že země bude navždy patřit indiánům, kteří zde umí žít, stejně jako Arabové na poušti. Řádí tady silné bouře, jako jsou hurikány, které pustoší zemi. Neví se proč, a jak vznikají, jen víme, že jim v cestě nestojí žádné hory. To, co zde nazýváme hory, jsou v podstatě jenom kopce, přes které mohou větry svobodně dout. Stojnou otázku si můžeme také klást, jak vznikají bouře na oceánech.

Plné tři týdny jsem zpracovával má astronomická měření z cesty, kreslil mapy a upravoval deník, abych měl nějaký materiál pro agenty z North West Company. Pak už jsem se začal připravovat na další cestu. Pan John M’Donell mně laskavě vybavil vším potřebným pro výzkum, doprovod mi dělali tři Kanaďané, indiánský průvodce, šest tažných psů a troje saně se zavazadly. Naše cesta měla vést dolů k řece Red. Odpoledne jsme došli k Manito Hills, k nízkému a dlouhému hřeben, který je ze západní strany mnohem příkřejší, než z východní. Pohoří je písčité, neroste na něm téměř žádná tráva, ale nejzajímavější na něm je, že se na něm ani v zimě nedrží sníh, což indiáni pokládají za posvátné tajemství. V pořádku jsme došli k řece Mouse, kterou lemují louky a lesy tvořené duby, jasany, jilmy, topoly, břízami a několika borovicemi a večer se utábořili u staré Fort Pine (Fort Epinette). Vodu na vaření i pití jsme si vyráběli obvykle tak, že jsme rozpouštěli sníh. Jenže taková voda má uzenou příchuť, které jsme se zbavili tak, že jsme na dno kotlíku dali dřevěný klacík plný děr, který vodu zbavil nepříjemné chuti, ale musela se několik minut vařit. Horká voda se jednoduše schladí sněhem.

Pokračovali jsme v cestě a sníh byl den ode dne hlubší, což bylo pro psy tahající saně velmi únavné a rovněž chůze ve sněžnicích byla obtížná. Náš indiánský průvodce byl čím dál tím více unavenější, takže jsme často museli odpočívat dvě až tři hodiny. Sedmého března jsme po dvě stě sedmdesáti kilometrech došli k řece Red. Její vinutí je tak výrazné, že ho indiáni srovnávají s chůzí zvěda, který se při průzkumu země pohybuje z místa na místo. Tmavé a rozsáhlé lesy severu poskytují jídlo a materiál na bydlení a jsou domovem losů, karibů a jiných divokých zvířat, takže si lovec přijde na své.

Šli jsme osm kilometrů do Poplar House na jižním konci portáže Meadow Portage, která vede k jezeru Manitoba. Těsně u Willow Island se nachází jedno ze slavných míst historie západního obchodování s kožešinami. Zde Francouz La Vérendrye postavil roku 1738 stanici Fort La Reine, což byla jedna z hlavních francouzských obchodních stanic na západě, než Francie postoupila Kanadu Velké Británii. Časem bylo místo obsazené obchodníky společnostmi North West, či Hudson Bay. Země se jeví vhodná pro kultivaci a pro chov dobytka, poněvadž je tu klima mírné jako u Montrealu. Lesy kolem řeky jsou menšího vzrůstu, zvláště duby a viděli jsme několik zvířat, lesní jeleny a malé stáda bizonů na místech, kde nebyl hluboký sníh.

Doposud jsme se pohybovali po lovištích Kríů, ale nyní už jsme byli na území Odžibwejům. Je to velký národ rozptýlený na ohromném prostoru a hovoří nářečím podobným řeči Kríů, ale je poněkud měkčí, protože žijí v mírnějším klimatu. Jsou to nejvíce pověrčiví indiáni projevující pravou náboženskou horlivost severu. Koně nemají, takže v zimě používají jenom psy, proto mají málo zavazadel a stanových kůží, proto jako krytinu používají na obydlí pečlivě nařezanou březovou kůru. Tyto chatrče jsou nízké a nepohodlné. Během léta ale stavějí dlouhé wigvamy v poměru k počtu rodin. Sedlový základ tvoří silné kůly s výškou dva metry a délku dle potřeby. Strana k jihu je otevřená a zadní část tvoří zešikma položené tyče. Krytinu tvoří rovněž pláty březové kůry, někdy rákosové rohože a borové větve. Letním dopravním prostředkem jsou převážně březové kánoe a v zimě ploché sáně a velkou část nákladu odnosí hlavně ženy. Tito lidé jsou dobře stavění pro lov, poněvadž se jen tak neunaví, jsou robustnější než jejich sousedé a kůži mají temnější. Vhledem k tomu, že se spisovatelé o Odžibwejích poměrně často zmiňují, jsou veřejnost známější než jiné severní kmeny. Jsou přirozeně odvážní, ale strašlivě mstiví. Na věrnost manželek si velmi potrpí, ale zřídka je trestají smrtí, spíše ženám ukousnou masitou část nosu, což ženy pokládají za horší než smrt, protože tratí na kráse a po zbytek života nesou viditelnou značky zločinu a trestu. K tomuto barbarskému aktu dochází rovněž velmi  zřídka, většinou když je chlap opilý.

Započali jsme průzkum oblasti řeky Red, který trval do čtrnáctého března, a pak navštívili obchodní stanici North West Company, kterou řídil pán Charles Chaboiller, jež nás vřele přivítal. Posledních osm dní bylo příšerných. Sníh byl skoro metr hluboký a led na řece tvořila spíše mokrá kaše. Bylo teplo, občas jemně pršelo, či padal déšť se sněhem. Psi měli, co dělat, aby utáhli saně, a často jsme je museli z mokrého sněhu vytahovat. Bylo těžké uchovat zavazadla v suchu. Mokrý sníh se držel na sněžnicích, takže kotníky a kolena dostala pořádně zabrat. Skutečnost byla o to horší, že sníh neležel na pevné půdě, ale na vysoké trávě. Zbraně jsme měli pověšené přes záda, abychom měli volné ruce, k čištění sněžnic. Putovali jsme po západní straně řeky. Byly to samé louky občas zdobené malými hájky dubů, jasanů a olší. Z ohořelých zbytků kmenů bylo patrné, že tuto stranu řeky kdysi tvořil borový les. V severních částech vyhořelého lesa rostly břízy, topoly a jasany a nahradily původní porost. Stromům se tu daří dobře, poněvadž klima je mírné a půda dobrá na rozdíl od severního pásma, kde není půda žádná. Tam musí borovice zapustit kořeny do skály, což listnaté stromy nedokáží. Kvůli požárům se Velké pláně stále zvětšují do délky i do šířky a karibů ustupují bizonům. Díky božské prozřetelnosti v létě na černá spáleniště pořádně zaprší, nenáviděna barva zmizí a je nahrazená krásnou svěží zelení. Tato ohromná přírodní síla tu panovala mnohem dříve, než se objevili ptáci, zvířata a samotný člověk.

Přebrodili jsme několik potoků se slanou vodou, které vytékají ze slaných jezírek. Jedno, či dvě jezírka jsou tak koncentrované, že odpařením vody získáte kvalitní sůl. Je sice trošku rudě zabarvena, ale na solení masa dobře postačí.  Dvanáctého jsme přišli k čtyřem domkům Odžibwejů. Lovcům se podařilo složit dva vyzáblé bizony a my byli rádi, že jsme dostali alespoň kousek masa. Dva z nich se nám nabídli coby průvodci. Zůstali jsme šest dnů, které jsem využil pro astronomická měření. Zjistil jsem, že se nacházíme kousek za hranicemi Kanady, a to na území Spojených států. V oblasti žije přes šest set šedesát indiánů, z toho devadesát mužů a v Rainy House obchoduje čtyři sta dvacet Odžibwejů z toho šedesát mužů. Každá sedmičlenná rodina se pohybuje na loveckém území o rozloze dvě stě padesát až dvě stě devadesát kilometrů čtverečních. Tito indiáni musí žít skromně, protože jejich země nijak neoplývá zvířaty. Bobr je tady velmi vzácný, protože zde nemá dostatek vhodných materiálů na stavbu hrází a doupat. V létě indiáni přežívají na rybách a na podzim sklízejí divokou rýži. Lesy jsou tvořeny duby, ořechy a jasany pěkného vzrůstu, jsou vysoké a přímé. U jednoho jsem naměřil tři metry v obvodu, a to dva metry nad zemí. V dutinách zchátralých stromů se skrývají mývalové, kteří se na severu nevyskytují. Jsou to tučná zvířata, která se živí ořechy. Jejich tuk je olejnatý a bez kůže a útrob váží mezi až sedm kilogramů. Na zimu si zásoby neukládají, protože chladné počasí prostě prospí.

Řeka Red je sto dvacet metrů široká a sedmnáct kilometrů jižně od stanice jsou vodopády. Této části řeky se říká Pembina, podle malého přítoku. Okolní půda je hluboká dobrá pro kultivaci, ale chybí zde lesy s vhodnými stromy pro stavebnictví a jiné účely. Později (1798) se zde usadili Kanaďané s indiánskými manželkami a indiánskými rodinami a přišli také zaměstnanci Hudson Bay Company s rodinami. Osídlení pěkně vzkvétalo, ale nejbližší zásobovací stanice byla York Factory v Hudsonově zálivu, což bylo ale moc daleko, skoro tisíc kilometrů vzdušnou čarou, ale ve skutečnosti patnáct set kilometrů. Na cestě je mnoho portáží, přes které se musí každé zavazadlo přenášet, ale použitelné jsou jen přes krátké léto. Ale ze všeho nejhorší není cestovní dřina, práce a utrpení, ale všudypřítomní komáří a obtížné mouchu všeho druhu, které neúprosně člověka i zvíře moří od úsvitu do noci. Obchod není možný ani s Montrealem, jelikož vzdálenost je stejně ohromná a cesta plná překážek a stejně tak je to s cestováním do údolí Mississippi. Pokud se civilizace přirozeně nerozšíří, řeka Red a zdejší osídlení bude izolované.

Sníh je stále hluboký, ale suchý jako prach, takže na výrobu pitné vody potřebujete daleko více sněhu, a proto ani tání nemá na toky místních řek skoro žádný vliv. Každonoční mrazy udržují sníh v sypkém stavu. Jednadvacátého března jsme došli k obchodní stanici North West pod správou pana Baptisteho Cadotte. Pan Cadotte má pětatřicet let a je potomek Francouze a indiánky, a také on si vzal šikovnou indiánku. Je to velmi vzdělaný Kanaďan, plynule mluvící francouzštinou, latinou i angličtinou. Již dlouho jsem si přál hovořit se vzdělaným člověkem, od kterého jsem mohl získat přesné informace o zdejším kraji a lidech. Ptal jsem se ho, když nyní nastalo období tání, zdali bude i nadále vhodné používat psy a saně., tak mi odpověděl, že lepší bude spolehnout na kánoe.

Počasí bylo dobré, akorát v noci mrzlo. Naše cesta pokračovala na západ podél řeky přes dubové, jasanové a jilmové lesy, ale časem začaly převládat březové lesy. Půda je zde hluboká a bohatá. Asi třicet kilometrů na západ jsou Hair Hills s mírnými svahy a občasnými stromovými háji. Na východní straně kopců jsou slané jezírka a několik potoků z nich teče do řeky Red. Zdejší pastviny milují karibů i bizoni, kteří zde přebývají nejspíš celý rok.

Stavili jsme se v dalším odžibwejském táboře o sedmi stanech, kde byl náčelníkem Sheshepaskut (Cukr), mezi Odžibweji velice mocný vůdce. Je mu asi šedesát, ale vypadá na čtyřicet a je vysoký skoro metr osmdesát a velmi aktivní. Má oválnou tvář a velice milé chování, a to ke každému, včetně cizinců, ale odvaha mu rozhodně neschází. Se svými válečníky se nebojí podnikat nájezdy na Siouxe. Také on si myslel, že je pokročilá doba na cestování, neboť sníh je mokrý a špatně se v něm jde, ale dostal jsem od něj nové sněžnice. Odžibwejové složili černého medvěda, ale lovci byli tak unavení, že se maso muselo dopravit dodatečně.

Všichni měli pravdu, cestovat se nedalo, proto jsme se rozhodli k návratu do Cadotteho stanice. Jednoho dne se přihnala bouře s blesky a hromy a trvala celou noc. Pršelo do druhého dne, takže sníh byl úplně rozbředlý a nedalo se v něm jít. Večer se déšť vrátil a všechna naše zavazadla a šaty byly mokré bez naděje na usušení. Psi už nemohli dál, tak jsme zavazadla nesli na zádech, zaboření po kolena ve sněhové břečce a psi za námi doslova plavali. Na nebi jsme pozorovali první tažné ptáky a nějaké dravce. Naše cestovní rychlost byla necelé dva kilometry za hodinu. Odvážili jsme se v zoufalství vstoupit na řeku, ale to bylo špatně, jelikož jsme se málem několikrát utopili. Nakonec jsme se šťastně dostali do obchodní stanice a pořádně si odpočinuli.