David Thompson - Hořejší jezero - Nahkohe

Jak začal na řekách a jezerech tát led, postavili jsme si pětimetrovou kánoi a devátého dubna vyrazili na další pouť k jezeru Turtle. Doprovázeli mne tři Kanaďané a indiánka, manželka jednoho z nich. Měli jsme zásoby sušeného masa na dvanáct dnů a mohli si vybrat ze dvou řek, po kterých se vydat. Ta první, měla sice mírný proud, ale za to plný ledu z tajícího jezera. Ta druhá byla mnohem rychlejší, ale bez ledu, a tu jsme si vybrali. Byla pětapadesát metrů široká a dva a půl metrů hluboká a plavba proti proudu vskutku pomalá. Zdejší řeky plní zpravidla tající sníh, či déšť, proto má ta naše v srpnu a v září hloubku jenom necelého půl metru. Přistáli jsme u břehu, abych změřil rychlost proudu. Na hladině plula nějaká kláda a já šel tak rychle, jak jsem jenom mohl, ale krok jsem s ní neudržel. Dle mého odhadu měl proud rychlost šest kilometrů za hodinu.

Jedenáctého jsme propluli kolem ústí řeky, která přitékala ze západu, a nám se okamžitě v plavbě ulevilo, neboť řeka přiváděla alespoň polovinu obsahu vody. Dvanáctého jsme zastavili u stokilometrové portáže, která nás zavedla k jinému toku. Východní břeh té řeky je porostlý pěknými, povětšinou březovými lesy, zatímco na západním břehu jsou spíše pěkné louky, které přecházejí v Pláně s bohatou půdou. Pluli jsme proti proudu, a i když byly oba břehy zalesněny, půda byla zcela pod vodou, takže jsme si na noc museli nasekat klády a vyrobit plošinu na spaní. Jelikož jsme jedli sušené maso, oheň jsme zatím nepotřebovali. Akorát Kanaďané se nikdy neobešli bez dýmky a kouření.

Od Cadotteho stanice jsme museli uplout už sto osmdesát kilometrů, což nám zabralo celých sedm dlouhých dnů, a to jsme každý den vyráželi v pět hodin ráno a cestovali do sedmi hodin večera. U jezera jsme se seznámili s milým indiánským staříkem, čipewským náčelníkem Sheshepaskutem, jehož tábor měl šest wigvamů. Náčelník nám daroval dvě pěkné štiky, což byla k sušenému masu příjemná změna. Zdejší indiáni loví ryby v noci na kopí, a jelikož náčelníkova tlupa neměla k dispozici žádnou kánoi, požádal mne, abych mu na noc půjčil svou. Kopí, které používají k lovu je přes tři metry dlouhé a má ostnatý hrot, a pak je nutné mít zásobu březové kůry svázanou do malých ruliček. V noci na jezero vypluli dva muži a chlapec. Chlapec zapaloval březovou kůru a lovci číhali, až jasné světlo přiláká ryby. Tak plují po jezeře několik hodin a snaží se ulovit, co nejvíce ryb. Naši lovci ulovili tři macaté jesetery, každého tak po třiceti kilech. Jezero je malé, má asi padesát kilometrů na délku a třináct na šířku, je pěkné a břehy má vysoké až devět metrů a pobřeží je písečné a porostlé krásnými jedlovými lesy. Občas zde sezonně obchodníci skupují kožešiny, ale v oblasti je jenom málo kožešinové zvěře. Jezero je částečně pokryto ledem, takže jsme museli cestovat kombinovaně, buď jsme pádlovali, nebo tahali kánoi, jako saně. Těch třicet kilometrů jsme si náramně užili. Byla to urputná a mravenčí dřina, kterou nám zpestřovaly časté deště, plískanice anebo jasné počasí.

Z jezera jsme přešli na desetikilometrovou portáž vedoucí jižním směrem. Portáž vedla přes smíšený les a byla neobvykle zvlněná a výškové rozdíly byly až sedmimetrové. Třiadvacátého března v devět hodin večer jsme se dostali k Želvímu jezeru (Turtle Lake). Země v oblasti jezera je hodně močálovitá a porostlá divokou rýží. V těchto mokřadech se velice dobře daří vodnímu ptactvu. Vzácně tu hnízdí labutě, dva druhy divokých husí, ale kachen jsou tu všechny druhy. Dále tu hřadují jeřábi, bukači a kulíci. Jezírka mají obvykle nízké břehy porostlé dlouhým rákosem, kde hnízdí pelikáni a kormoráni, kteří mají odporné maso. Ve velkém se tu vyskytují potáplice. Pokaždé, když nás ten úskočný ptáček spatřil, nevěděl kudy kam, tak se potopil. Když se naopak pokusil vzlétnout, máchal bláznivě křídly a plácal s nimi o hladinu, to už jsme byli schopni ho zastřelit. Zdejší indiáni tyto ptáky stahují z kůže a dělají z nich čepice, neboť mají nádherné peří.

Kolem jezera roste divoká rýže v obrovském okruhu a ptactvu skýtá hojnost potravy. Je to výživná a zdravá strava, která sice ptákům dodává hodně energie, ale ne maso. Vzdálenost z Želvího ostrova k Churchill Factory (Hudsonský záliv) je tisíc kilometrů, přesto je divoké husy snadno uletí. Dokáží totiž využít přízniví vítr a letět až sto kilometrů za hodinu, takže z rýžové země k zálivu to zvládnou za třináct hodin a přitom rýži, kterou mají v žaludku ani nestráví. John Hunter udělal ohledně stravy takový experiment se svými loveckými psy. Jednou ráno je nakrmil stejnou porcí masa, pak sebou vzal jednoho psa na celodenní lov a druhého nechal doma. Když je oba při západu slunce zabil a vykuchal, zjistil, že pes, který byl doma, jídlo zcela strávil, zatímco druhý měl obsah žaludku téměř nezměněn. Tak se zdá, že zvířata v pohybu tráví jídlo mnohem pomaleji.

Rýžová země je poslední místo, kde se tažní ptáci pořádně nakrmí, než vykonají let dlouhý dva tisíce kilometrů k snáškovým hnízdům. Tam po několik dní krmí mladé, aby měly sílu pro cestu na jih. V potocích a jezírkách žijí vydry. Jednu jsme zabili a snědli a její maso je dobré a indiáni ho do zásoby udí. Viděli jsme i několik malých hnědých orlů, ale nikdy nebyly na dostřel. U jezera Turtle jsme pobyli devatenáct dní.

Potkali jsme dva Čipewy, jež měli namířeno k jezeru Red Cedar. Vzhledem k tomu, že moje kánoe byla silně poškozena, vzali nás sebou. Z jezera vytéká řeka, která tak klikatá, že jsme raději použili sto osmdesát metrů dlouhou portáž, abychom si zkrátili cestování. Sledovali jsme ty neuvěřitelné zákruty vedoucí přes rozsáhlou mokřinu porostlou nízkou trávou. U dalšího jezírka, stála tam obchodní stanice Johna Sayera, partnera NWC , který se svými lidmi přežívá zdejší zimu jen díky divoké rýži. Vzhledem k tomu, že jsem dobrý střelec, zabil jsem dvacet velkých kachen, což bylo pro posádku velmi milé zpestření jídelníčku. Já jsem zvyklý na maso, a když jsem zkoušel jist tři dny jenom rýži s javorovým cukrem, začalo mě bolet břicho, ale pak dvě porce masa daly všechno zase do pořádku. Jinak je rýžová polévka docela výborná. Během mých cest jsem si všiml, že aktivní lidé, bez problémů střídají rostlinou a živočišnou stravu, ale naopak to nejde. Kdo je někdo zvyklý na maso, a pak přesedlá na zeleninu, má žaludeční potíže.

Divoká rýže dozrává na počátku září, proto indiáni vyplouvají na jezera sbírat úrodu. Lehce oděný, dokonce či nahý muž sedí uprostřed kánoe a rukama z každé strany třepe z klasů zrna do člunu. Na břehu čekají ženy, jež pak náklad vyberou, zatímco muž odpočívá, kouří a zpívá. Do jedné kánoe se vejde až osm set litrů rýže a pilný muž může člun naplnit až třikrát za den. Ženy mezitím na břehu na malých ohništích rýži suší a suchá zrna se paličkou roztlučou v sudu z dutého dubového kmene. Jakmile je dílo hotovo, rýže v rákosových kabelách a bezpečný ukryjí před zvířaty. Indiáni nasbírají dost divoké rýže na to, aby měli dost pro sebe, a taktéž na prodej.

Na jaře indiáni vyrábějí javorový cukr, a je to docela známý proces. Ze starých stromů je šťáva silnější, než mladá a Kanaďané jí vaří v ohromném množství, a když má potřebnou hustotu, nalije se směs do beden, kde ztvrdne. Indiáni dávají přednost přírodnímu způsobu a směs jednoduše míchají malým pádlem. Platan také dělá dobrý cukr, má hodně šťávy a finální výrobek je sice bělejší, jenže ne tak silný. Kvalitou jsou oba výrobky srovnatelné s cukrem z Bermud a indiáni ho dělají tolik, aby s ním mohli i obchodovat.

U obchodního střediska táboří asi čtyři sta dvacet indiánů, kteří si říkají „Oochepoys“ (Odžibwejové, ale na západě se používá zkrácená forma Čipewa). Každá rodina má určené právo na kus lesa s javorovými stromy, a toto právo uděluje vesnická nebo kmenová rada proto, aby se zabránilo případným sporům mezi rodinami. Javorový sirup indiáni skladují v nádobách vyrobených většinou z březové kůry.
Pan Sayer byl tak dobrý, že mi za dvacet bobřích kůží pořídil novou kánoi a varoval mne, abych nepokračoval po řece Sand, poněvadž tam šmejdí Siouxové. Třetího května jsme se s naším milým hostitelem rozloučili a se zásobami divoké rýže a javorového sirupu vyrazili na cestu. Okolní louky směřující k jihu byly suché a porostlé suchou trávou. Potkali jsme indiány plující proti proudu a vykouřili s nimi dýmku. Zastavili jsme se na jezeře Winepegoos, kde žijí velcí jeseteři s tukem vhodný do lampiček.

Potkali jsme se s mužem se zraněným ramenem. Ten chlap se se dostal do konfliktu s jiným mužem kvůli jakési ženě a šestého května jsme mluvili s jeho rivalem a manželkou. Ten člověk měl na nose velikánskou jizvu, a když jsme kouřili, ptal se nás, jestli je stále krásný. On se totiž na jezeře Sand při alkoholickém večírku dostal do sporu s oním chlapíkem a ten mu ukousl špičku nosu. Nešťastník torzo nosu ráno našel a přilepil na krvácející ránu a ono se kupodivu udrželo. Když se podíval do našeho zrcátka, nadšeně zvolal: „Nejsem ošklivý!“ Později jsem se dozvěděl, že se mu nos skutečně zahojil, akorát jizva zůstala.

Připluli jsme k stanici NWC pána Boiskeho, kde tábořilo dvacet rodin indiánů z Plání. Muži byli zrovna na lovu, tzv. „Válečné území,“ poněvadž si na toto loviště dělá nárok několik kmenů, proto ženy úzkostlivě čekaly na jejich návrat. Jedné jasné noci jsem, jako obyčejně pozoroval oblohu a měřil, když tu přišel letitý muž a sdělil mi, že by ženy rády věděly, kdy se muži vrátí z lovu, a zdalipak budou mít maso. Měl jsem to prý poznat podle Měsíce, tak jsem přes pana Boiskeho odpověděl, že jsem viděl prostě jenom Měsíc. Boiske ale staříkovi odpověděl k mému údivu dost svérázně. Řekl, že muži jsou v bezpečí a zítra se vrátí a množstvím masa, to ale nebude tučné. Pokud však nebudou pít, bizoni v srpnu ztuční, a když se budou kousat do nosu, porazí je v první bitvě Siouxové. Ženy byly potěšeny a říkaly, že se muži chovají, jako blázni, když pijí „ohnivou vodu“ a ony musí ukrýt všechny zbraně, včetně nožů, proto muži používají zuby a pěsti. Správce byl stejného názoru, jako jiní obchodníci, když tvrdil, že alkohol je pro domorodce prokletím, oživuje stará nepřátelství a působí chudobu. Ukázal mi zimní úlovek v hodnotě padesáti kůží bobrů, norků a kun, které pocházely z oblasti mezi Mississippi a Hořejším jezerem. Lišky a vlci jsou zde téměř neznámí. Dále měl k dispozici několik březových košů s javorovým cukrem, jenž byl velmi čistý a kvalitní.

Pluli jsme dál po řece St. Louis a k jídlu jsme měli čtyři kusy sušeného bizoního masa, čtyři bobří ocasy a sušené brusinky, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Byli velké jako lískové oříšky. Došli jsme k veliké bažině, přes kterou vedla taková provizorní dřevěná stezka, ze které když jste sešli, dostali jste se po pas do vody. Nerostou zde žádné stromy, jenom zakrslé borovice. Zavazadla jsme nesli na zádech, stejně jako dopravci, kteří tam a zpět přenášejí kůže a obchodní zboží. Dlouhé kánoe společnosti NWC nechávají dopravci na každé straně. Abych dostal všechno na druhou stranu, najal jsem si ve stanici nosiče.

Po překonání bažiny jsme pokračovali po řece St. Louis, po které se dalo plout pět kilometrů za hodinu. Ve zdejších smíšených lesích jsme spatřili velký polom, po dlouhé době známka bobří činnosti. Zastřelil jsem labuť, ve které jsme po vykuchání našli celých třináct vajec. Měli sice velikosti hrášku po vlašský ořech, ale normálně labutě snášejí maximálně devět vajec. Najatí dopravci řeku naštěstí výborně znali, poněvadž proud měla silný, plný obrovských kamenů a dlouhých peřejí. Během nočního táboření jsme slyšeli tlouct bobry širokými ocasy do vody a znělo to panečku, jako střelba z malých pistolí. To jsem ještě nikdy neslyšel. Dopravci byli překvapení mimořádně vysokou hladinou vody, poněvadž bylo hodně tajícího sněhu. Vlny byly tak vysoké, že nám kolikrát naplnily půl kánoe.

ři ústí do jezera stála stanice NWC, pod vedením pána Lemoine. Místní břeh jezera byl tvořen břidlicí, kterou indiáni využívají na výrobu seker a nožů. U stanice táboří přes dvě stě indiánů, kteří v zimě sotva přežívají na javorovém sirupu a rybách, protože zvěř už tu žádná není. Zdejší lov ryb vypadá následovně. Ráno před svítáním vypluje na jezero čtyři a půl metrová kánoe, kterou řídí žena a muž stojí s kopím v přední části člunu. Lovec drží na vlnách perfektní stabilitu a stojí pevně v kánoi jako skála. V ranní mlze vypadá lovec, jako jezerní duch.

Ve stanici jsme se moc dlouho nezdržovali, akorát na další cestu jsme si museli opravit osmi metrovou kánoi, která pro nás nebyla vhodná, ale co se dalo dělat, zkrátka, pro tři veslaře byla příliš dlouhá. No řeknu vám, že plavba po Hořejším jezeře není žádná procházka růžovou zahradou, neboť neustále zápasíte s velkými vlnami. Hořejší jezero má studenou vodu i v létě, ale je zajímavé, že v zimě zamrzají jenom některé zátoky, a to protože je hladina neustále v pohybu, a to díky častým bouřím, které jsou stejně silné, jako mořské. Když jsem v roce 1822 prováděl na severní straně měření, seděli jsme na skále a večeřeli. Hladina byla dokonale klidná, když tu asi dva kilometry od břehu se voda vzedmula v šířce asi třiceti metrů  a přes metr do výšky. Dalekohledem jsme pozorovali, jako by to byl napohled silný liják, ale naopak. Potom se jezero rozbouřilo a my utíkali zabezpečit kánoe a přitom celou tu donu nefoukal vítr. Na západním a jižním břehu jsou útesy a skalnaté ostrovy vlnami úplně rozbité.

Odpoledne jsme připluli k táboru dvou set Čipewů, kteří se vrátili z vnitrozemí za rybolovem. Mý průvodci soudili, že je mezi nimi ž moc starých žen. Je zvláštní, že okolí je dost písečných pláží vhodných pro chytání ryb do sítí, ale indiáni se tomu brání, ačkoliv vidí, že běloši jsou v tom způsobu lovu úspěšní. Oni jsou zkrátka příliš lhostejní, než aby se starali o sítě, a tak dávají přednost nejistému lovu na kopí.
Druhý den jsme projeli kolem pískovcového ostrova, ve kterém vlny vymlely mnoho oblouků a jeskyní a další den jsme se stavili v dalším táboře se sty indiány, se kterými žil podle jejich způsobu i nějaký Američan. Naše další cesta vedla kolem řeky Montreal, která proudí skalnatým kaňonem do Dikobrazích hor. Kousek od jezera je třicetimetrový vodopád a řeka je vůbec plná peřejí a obklopena příkrými skalami. Cestovatel musí odpočívat, co šest set metrů, takže na šedesáti kilometrech celkem sto třicetkrát. Dopravci říkají, že ke stanici jim to tvá sedmatřicet dní. V malých jezírcích se tam ale hojně vyskytují bobři.

Při ústí měli tábor indiáni, kteří už osm měsíců neviděli cizince a měli na skladě sto šedesát tři kilo kožešin. Kousek dále byl ještě jeden tábor. Zkoušeli jsme nahodit sítě, ale chytili jsme jen šest paprskovců severních. Propluli jsme kolem řeky Ontonoggan, kde byly naleziště mědi. Zde tábořil Cadotte (bratr) a informoval nás, že minulé léto (1797) přišli Američané a slibovali indiánům, že se vrátí a postaví pro ně pevnost a obchodní stanici a zřídí doly, ale oni už se nevrátili. Cadotte měl nějaké zboží a žádal nás, abychom se k němu připojili a cestovali dál společně. Pobřeží tvoří příkré načervenalé skály, které vytvářejí neuvěřitelnou ozvěnu, která vracela ještě jasnější hlas, než jsme vydávali. Musím říct, že jsme se tím dlouho bavili, dokud tam nezačal řvát sprosťárny starý dopravce Francois Babue.

U břehu se držel ještě led a odpoledne jsme se zastavili na Keewenaw Carrying, známý spíše jako Point Keewenaw, poloostrov, přes který Američané vytvořili později kanál. Zde jsme se utábořili a rozdělali si velký oheň a leželi u něj několik hodin, protože lilo, prudce se blýskalo a dunivě hřmělo. Naše zásoby tvořila loupaná kukuřice, půl pytle divoké rýže a několika kilo sádla na vaření. Ráno ve čtyři jsme sundali z ohniště kotlíky s ještě vařící vodou a dali je do kánoí a za dvě hodiny jsme měli teplou snídani, ale pro mě to je slabé jídlo.

Měl jsem tu čest potkat pána Alexandera Mackenzieho, slavného cestovatele, který jako první procestoval ohromnou řeku, vyvěrající z Otročího jezera a vlévající se do Severního moře, a která nyní nese jeho jméno. Cestoval s ním sir John Franklin a ještě ctihodný William McGillvray. Tito džentlmeni byli agenti a hlavní partneři NWC. Pánové mě pověřili, abych dál pokračoval s průzkumem pobřeží od Grand Portage, kde je velký sklad společnosti.