Ben Comee 1 - Dětství - Nahkohe

Pokud byste měli příležitost navštívit naši osadu Lexington v Massachusetts, určitě se ubytuje v krčmě na malém pahrbku nedaleko hlavní cesty, kterou vlastní můj bratranec, plukovník William Munroe, mladší bratr mého dobrého kamaráda Edmunda. Před krčmou stojí dva statné jilmy a je to nejlepší podnik v okolí, kde najdete dobré postele, dobré jídlo a příjemného hostitele. Když je venku pěkně, můžete si sednout na lavice pod stromy a William vám bude rád vyprávět příběhy z války.

Když se za Revoluční války po místní bitvě (19. dubna 1775) v krčmě sešel lord Percy s ustupujícími britskými vojáky, svolal do lokálu velitele k poradě. Toho dne je obsluhoval invalidní John Raymond. Poté, co lord se svými vyššími důstojníky odcestoval, vtrhli do hospody vojáci a nevybíravě se dožadovali alkoholu. Někteří z poddůstojníků dokonce odlomili pípy od sudů a rovnou si nalívali do korbelů, a když tak nečinili, nechali likéry téct rovnou na podlahu. Opilí vojáci byli brzo protivní a začali v lokále střílet ze svých zbraní. Ještě teď ve stropě můžete vidět díry po kulkách. John Raymond byl zastřelen ve dveřích, když se pokoušel z místnosti uniknout a Britové v osadě vyloupili a vypálili ještě několik domů.

Já se narodil devatenáctého dubna roku 1737 a dětství prožil ve zmíněném Lexingtonu, který byl tehdy ještě neznámou osadou. Od té doby, co zde byly postaveny mosty přes řeku Charles, vedla přes město hlavní silnice vedoucí z Bostonu do pohraničí. Nyní, kdy se píše rok 1812, je Lexington jedno z nejvíce prosperujících míst v okrese. V mém dětství to však bylo v podstatě pohraničí a osadníci se teprve začínali zabydlovat v jižní části New Hampshire. Osadníci tehdy většinu času trávili mýcením lesů, bojem s indiány a staráním se o svá skromná políčka. Příležitostně prošel jejich osadami obchodník s kožešinami, kterému předali korespondenci, určenou pro příbuzné a přátelé na starém kontinentě. Ano, a abych nezapomněl, mé ctěné jméno je Ben Comee.

Když mne můj dědeček brával na kolena, vyprávěl mi o věcech, které se udály ještě v sedmnáctém století. Jeho otec byl horal z Vysočiny a jako mladík bojoval za Skotsko proti anglickým vojskům. V bitvě u Dunbar (3 září 1650) byli Skotové poraženi a několik tisíc jich bylo vzato do zajetí a mezi nimi i můj praděd David McComee. Zajatci byli svázaní po dvou tlustými provazy a pod dozerem vojáků přepraveni do přístavu Plymouth, odkud byli deportováni, jako otroci do amerických kolonií. David McComee a zhruba dvě stě sedmdesát jeho druhů se plavilo na korábu John and Sara a po dlouhé plavbě přistáli v Charlestownu (Massachusetts), kde byli prodáni v aukci. Mého praděda koupil muž z Woburn, z osady ležící blízko Lexingtonu, jenž se prokázal coby vlídný pán. Praděd dostal malý pozemek, na kterém si postavil malý srub a každý den pak pracoval pro svého pána za určitý plat. Po několika letech si vydělal tolik, aby se mohl z otroctví vykoupit a opět se stát svobodným mužem. Od těch dob je znám, jako David Comee, který se přestěhoval do Concordu, kde si založil malou, ale prosperující farmu.

Když roku 1675 vypukla hrozná válka Wampanoagů (válka krále Filipa), indiáni dost hodně zpustošili zemi a chlubili se, že již žádný běloch se neodváží vystrčit nos ze svého domu. Tehdy se jednoho dne v Concordu doslechli, že bylo napadeno sousední Sudbury, tak můj praděd s deseti přáteli spěchal osadě na pomoc. Můj děda byl tehdy ještě malý, ale vzpomínal si, jak si jeho otec tenkrát poklekl ke společné modlitbě. Potom povstal, políbil manželku a děti, nasadil si lehkou přilbu, popadl mušketu a připojil se k domobraně. To odpoledne byl jeho malý oddíl vlákán do léčky a přepaden indiány ze zálohy a většina mužů byla zabitá. Můj praděd byl druhého dne nalezen v mokřinách na louce skalpován a obrán o brnění i šat.

William Munroe patřil mezi skotské zajatce, kteří byli stejně jako praděd deportování na lodi John and Sara. Munroe se usadil v Lexingtonu a můj děd si vzal jeho dceru Martu. Naše rodina neměla indiány ráda, ba dokonce jsme je od srdce nenáviděli, i když dnes, kdy spokojeně sedíme v bezpečí u rodinného krbu, snadno zapomínáme na dávné hrůzy. Nicméně od roku 1690 až do roku 1763 se v pohraničí s indiány neustále válčilo. Roku 1707 můj strýc pochodoval se skupinou vojáků do Maine, aby pomohl tamní osídlení chránit před Francouzi a indiány. Prvorozený syn mého děda padl v bitvě u města York. Byl jsem ještě malý chlapec, když dědeček zemřel, ale stále si pamatuju, jak stál vzpřímeně, měl divoký oheň v očích a byl velmi vášnivý, když mluvil o indiánech. Byl to přísný syn své církve, proto nikdy nepřísahal, ale při těchto příležitostech se nebál citovat Písmo.

Ze mě osobně se mohl stát docela dobrý učenec, protože jsem se učil ve škole madam Millicent Masonové, do které jsem vstoupil v šesti letech. Madam vždycky seděla na své židli, v klíně držela knihu a my stáli před ní v pozoru. Když nás učila a zkoušela, držela v ruce svou pletací jehlici a ukazovala na písmena a později slova s otázkou: „Co je to za písmeno? A to? A toto?“ a pak se ptala na slova. Tímto způsobem jsme se naučili abecedu, pak slabiky, slova a nakonec jsme uměli číst knihy. Ještě dnes leckoho překvapím, když se letmo podívám na text, a pak cituji několik řádek textu. Jak jsem ale dospíval, přešel jsem do normální školy, kde jsem se učil za normálních okolností. Byla to budova situována na málem kopečku s ohromným krbem, před kterým seděl v ohromné židli učitel. Naši rodiče museli platit každý týden dvoupenci za výuku čtení a třípenci za výuku psaní. Naši učitelé byli mladí studenti z univerzity, kteří u nás sloužili za nejmenší plat po dobu jednoho roku.

Naše osada měla shromaždiště, kde se konaly veřejné dražby, trhy, veřejná provolání, schůze a soudy. Mezi školou a shromaždištěm byly dva páry pranýřů, na kterých se trestali zločinci. Jednou tam byl trestán muž, který tvrdohlavě odmítal chodit na bohoslužby, i když k tomu byl několikrát vyzván. Pak tam byl nějaký tulák, jenž se pokoušel v našem městě usadit, ale jelikož byl chudý, nebyl tu vítán. Školní mládež se shromáždila u pranýřů, aby mohla diskutovat o zločinech provinilců. Přišel tam kovář William Munroe v kožené zástěře a ptal se prvního z hříšníků: „Same, chcete snad zůstat na tomto místě spravedlnosti navždy? Vždyť je čas se ještě kát!“

„Ale Bille, odejděte prosím a nechte mne být. Je dost na tom, že jsem zde uvězněn v těchto proklatých dřevech, kdy každá kost v mém těle trpí bolestí a přitom ještě na mne zírají děti a tropí si ze mne žerty. Mám toho dost!“ odpověděl tázaný. Přesto druhého dne strážník Robert Harrington přijal od provinilce pokání: „Ano, já ustoupím! Od nynějška budu chodit dvakrát denně na bohoslužby, a to po dobu padesáti let.“ Pan Harrington ho na základě tohoto vyznání propustil, a pak se obrátil na onoho tuláka a uvolnil jej z pout se slovy: „Tak pojď příteličku! Budeš se muset stěhovat, poněvadž my tě tady nechceme!“, načež ho popadl za krk, jako starého kocoura a hodil ho do příkopu s dodatkem: „a již se nikdy nevracej!“

Můj nejlepší přítel byl bratranec Edmund Munroe, statný a důvěryhodný chlapec se zdravým rozumem. Přátelil jsem se ještě s Davym  Fiskem, synem doktora Fiskeho. On byl pro změnu hubený chlapík, který nejevil příliš valný zájem o studium, zato v lese se vyznal náramně. Znal každý druh ptáka a věděl, kde jsou nejlepší loviště. Věděl, jak se v divočině chovat a také poznal, kdy náš dobytek zahubil vlk, či medvěd a uměl také skvěle stopovat. Edmund zpravidla nosil do školy jídlo i pro svého bratrance Williama a já si nosil jídlo v košíku a jedl ho obyčejně v poledne. Po obědě jsme měli ve zvyku vylézt na kamennou zeď a dívat se na to, co se děje v okolí. Nejzajímavější místo bylo kovářská dílna. Když tam dovedli býka, či vola pro okování, museli mu upevnit hlavu do lešení, aby nedivočel. Pod tělem mu protáhli široký arch plátna, a pak ho pomoci rumpálu zvedli. William Munroe a jeho syn ohnuli zvířeti nohu, a pak ho okovali. Krom kování koní a dobytka, kováři vyráběli veškeré domácí náčiní od hřebíků, po dveřní panty.

Inspirováno knihou „Ben Comee A Tale Of Rogers’s Rangers 1758-59“ - Nahkohe