Ben Comee 6 - Robert Rogers - Nahkohe

Tato dlouhá válka měla na nás hrozný vliv. Téměř každá rodina v okrese měla v armádě alespoň jednoho muže, který pak sloužil u jezera George. Hodnota naší měny spadla téměř na polovinu a my jsme měli co dělat, abychom měli z čeho zaplatit vysoké daně. Téměř vše, co jsme vydělali, jsme museli odevzdat. A místo toho, aby kolonie navzájem spolupracovaly, naopak spolu soupeřily a měly spolu neshody, zatímco Francouzi byli jednotní a jejich armádu vedl schopný velitelem markýz Montcalm. Naši generálové byli většinou nezpůsobilí muži, kteří získali své hodnosti díky tomu, že měli známosti u Dvora, zatímco my tady sváděli tuhý boj a doufali, že nás nakonec povede někdo, jako je Montcalm.

Přesto jsme i v těchto sklíčených časech tvrdě pracovali a snažili se obstát, neboť se jednalo o naši existenci. Šlo o to, zdali tu zůstaneme my, anebo sem přijdou Francouzi. Zdali uhájíme naše farmy a střechu nad hlavou, anebo to tu zaplaví vražední indiáni. Proto se dělalo vše proto, abychom měli v poli větší armádu, než kdykoli předtím. Asi uprostřed ledna mi Edmund z Concordu vzkázal, že kapitán Robert Roger verbuje chlapy pro jeho novou společnost harcovníků. Edmund mi napsal: „Já jsem se k němu připojil a v oddílu jsem získal hodnost seržanta. Roger se vrátí do Bostonu, ale cestou se na noc staví v Lexingtonu a přespí v krčmě Jonathana Raymonda. Určitě se tam zastav, abychom se mohli vidět.“

Když jsem pak s tatínkem pracoval ve stodole, povídám: „Otče, myslím že přišel čas, abych šel do války, a ty jsi mi slíbil, že mohu jít na jaře. Nyní však soudím, že je vhodná příležitost, abych se připojil k tomu Rogersovi a bojoval po jeho boku, místo toho abych zemřel ve vojenském táboře na nicnedělání, jak se to děje v naší armádě!“

Otec nějakou chvíli ještě házel před dobytek seno, než se zastavil, opřel se o vidle a děl: „Dobře Bene, zdá se že bys měl vskutku jít. V armádě je každý čtvrtý muž našeho okresu, tak je třeba, abychom na tom měli také nějaký podíl. Já jsem na to už příliš starý. Tvůj bratr John se právě oženil a David je ještě chlapec, inu a ty máš ten správný věk. A asi máš pravdu, že je čestnější padnout v boji zasažen nepřátelskou kulkou, než zemřít v táboře na úplavici. Ti zpropadení Francouzi a indiáni zabili a skalpovali mého bratra Johna, když tato válka začala a já jsem příliš starý, než abych si to s nimi vyřídil. Běž Bene! Mezi řádovými vojáky jsou padavky, nemravové a rouhači a já chci, abys zůstal dobrý chlapec, jako jsi vždy býval. Myslím, že tobě nemusím připomínat, abys byl chrabrý, protože ty budeš. Vím Bene, že jsem ti za ten zápas vyhuboval, ale v srdci jsem byl na tebe nesmírně hrdý a pociťoval jsem okamžik štěstí.“

Na tohle jsem musel reagovat: „Já to věděl, otče. Možná jste předpokládal, že si toho nevšimnu, ale já si všiml, jak to ve vás bublá, akorát jste nechtěl, ať to na vás někdo vidí.“

„No jo, možná jsi to poznal ty mladý darebo. No je to tak, že jsem byl rázem překvapen i potěšen. Kdo by to řekl, že se z tebe vyklube lepší zápasník než Jonas Parker, což i on sám nakonec připustil. A když jsem pak viděl, jak si s tím chlapem hodil o zem, byl jsem zároveň pyšný, jako i ponížený. A když sis myslel, že na tebe láteřím, vlastně jsem káral svou vlastní hříšnou marnost a pýchu. Tak je to synku.“

Po večeři jsme šli do Raymond‘s Tavern, kde se v lokále sešel slušný zástup mužů. Všichni stáli před velikým krbem, ve kterém plála velká polena a uprostřed toho zástupu seděl kapitán Roger. Sotva Edmund spatřil, že přicházím, přátelsky mne přivítal a pak mne seznámil s kapitánem. Ten mi potřásl rukou a otočil se k otci se slovy: „Tak to je ten správný mladý muž pane Comee. Přeji si, aby právě takoví byli v mých sborech,“ a otec odpověděl: „Je možné, že o tom budeme vážně uvažovat.“

Kapitán Rogers je velký chlap, tak metr osmdesát vysoký, dobře stavěný a zřejmě i velmi silný a později jsem zjistil, že je tomu vskutku tak. Měl výrazné rysy, ale nepůsobil nepříjemně, ale jeho oči nevypadaly dobře. Přišlo mi, že jsou tvrdé a kruté. Působil neohroženě a velmi duchapřítomně, přitom vášnivě a zřejmě bezohledně. Já bych ho za souseda asi nechtěl.

Když se ho někdo zeptal, čím se zabýval předtím a zdali byl farmářem, odpověděl: „Ne, to vůbec ne! Já jsem nikdy nebyl farmář. Mně vychoval prales a pohraničí, kde žije jen divoká zvěř a indiáni. Můj otec byl lovec kožešin. Jednou šel na lov a k večeru chtěl navštívit svého kamaráda, který žil ve své chatě někde v lesích. Jenže jeho přítel ho za soumraku nepoznal a zastřelil ho. Já pak strávil celý svůj život v lese, buď na lovu, nebo jsem obchodoval s Francouzi a indiány nebo jsem s nimi bojoval.“

Paní hostinská Hepzibah Raymondová přinesla velký džbán plný rumu smíchaného s pivem a hnědým cukrem, který postavila před krb. Její zmrzačený syn John seděl opodál a do džbánu ponořil rozžhavený pohrabáč, načež nás ovanula příjemná vůně. Když pěna vyšuměla, John vytáhl pohrabáč a paní Raymondová podala džbán kapitánu Rogerovi, a ten provolal nadšený přípitek: „Na zdraví! Na dobrého krále Jiřího a zmar jeho nepřátel!“

Kapitán se dlouze napil, a pak nechal džbán kolovat. Potom vstoupil do lokálu muž středního věku s bičem v ruce a zmačkaným kloboukem na hlavě. Hostinská ho pozdravila: „Dobrý večer Ephraime.“

„Služebníček paní!“ odpověděl chasník.

Pak ho někdo představil Rogersovi: „Kapitáne, toto je Ephraim Winship, a ten se nějak vyzná v boji s indiány. Ukaž mu hlavu Ephraime!“

Winship odložil klobouk a sundal si paruku a na jeho hlavě se objevily dvě rudé skvrny, krvavá památka na to, jak jej skalpovali indiáni. Vhledem k tomu, že ten muž neměl jedno oko, byl to podivný zjev.

„Nazdar!“ zvolal Rogers, „Tak ty jsi byl mezi indiány? A k tomu všemu jsi přišel o skalp, či skalpy? Vždyť vidím, že jsi přišel o dva, nemýlím-li se.“

Lidé udělali místo pro Ephraima. Ten si nasadil paruku, posadil se a povídá: „Musím si během zimních nocí to místo na hlavě chránit, poněvadž pak mám s hlavou problémy. Já jsem žil na východní hranici několik let. Bylo to na místě, kterému se říká New Marblehead. Měli jsme tam sice spoustu starostí, ale žádný skutečný problém s indiány, až do této války. Bylo to v květnu před dvěma lety, když jsem šel za Ezrou Brownem, abych udělal nějakou práci na jeho farmě. Ta stála asi dva kilometry od naší pevnosti, kde jsme žili. Bylo nás dohromady osm, kdo jsme tam šli. Čtyři muži a čtyři mladíci a všichni jsme byli ve střehu. Já jsem šel vpředu. Jak jsme procházeli skrz les, napadli nás indiáni. Mohlo jich být patnáct až dvacet. Vystřelili na nás ze zálohy a já jsem ucítil bolest v rameni a ještě horší bolest v očích. Pak jsem ucítil nějakou ránu na hlavě, a to je vše, co si z bitvy pamatuju. K sobě jsem přišel až v pevnosti v posteli. A skutečně jsem přišel o dva skalpy, protože mám na hlavě dvě zranění. Ano, ti pacholci si opravdu vzali dva skalpy. Přišel jsem také o pravé oko a v rameni mám kulku. Chudák Ezra padl hned během první salvy, a taky ho skalpovali. Já dostal do hlavy tomahawkem, ale já mám dobrou a tvrdou palici. Některým chlapům se podařilo prchnout do pevnosti, ale můj syn Gershom s dalšími s indiány bojoval. Bojovníci obou stran se ukrývali za stromy a vzájemně se snažili dostat. Když jejich náčelník, kterému se říkalo 'Starý Polák', znovu nabíjel zbraň, byl až příliš neopatrný, a tak byl zastřelen. Indiáni pak začali pekelně ječet a běželi k jeho tělu a přitom padli ještě další dva. Bojovníci sebrali své mrtvé a zmizeli.“

„No koukám, že jsi unikl jen o vlas,“ komentoval to Rogers, „já jsem sice nikdy skalpován nebyl, ale mnohokrát k tomu moc nechybělo.“

Paní Hepzibah donesla další flip, jak se říkalo našemu nápoji a my sledovali Johna, jak do něj ponořil žhavý pohrabáč, a tak místnost opět naplnila sladko hořká vůně. Nápoj mezi námi koloval, když do šenku přišel Matthew Mead Tythingman. Tythingman se na chvíli posadil, prohlížel si nás, a pak přešel k Johnovi Perrymu a povídá: „Johne, už nepij! Už jsi měl toho dost!“ John raději poslal džbánek dál, poněvadž kdyby neposlechl, smírčí soudce by ho mohl veřejně pokárat.

„Ó, přicházíte právě včas pane Tythingmane,“ povídá Roger, „ale nekazte nám přece zábavu. Doušek dobrého flipu přece nikomu neublíží. Posaďte se a připojte se k nám!“

„Ano, je tomu vskutku tak, o tom není pochyb,“ řekl Matthew, a když mu podali džbán, a když si dlouze zavdal, dodal: „Vskutku, flip je jářku dobré pití. Inu a nejlépe ho dělá tady soused John Perry. Jenže jak víte pánové, musí na to být povolení, neb se jedná o to nejvíce sladké, leč zrádné pití. No a tady soused John už má dost. Zbytek společnosti však může pít o něco déle. My tady ale slyšeli velké příběhy o vašich dobrodružstvích kapitáne, a já bych rád nějaký slyšel přímo od vás. Povíte nám nějaký?“

Roger nám pak vyprávěl historky, jak unikal smrti jen o vlásek, jak bojoval s nepřítelem a vyprávěl tak poutavě, až nám z toho napětím zrychleně tlouklo srdce. Vyprávěl, jak pátral v pralesích po indiánech, sledoval jejich pohyby a plánoval, jak se jim dostat na kobylku. Jak se plazil blízko nepřátelské pevnosti a zajal hlídku jen několik metrů od pevnostní brány. Jak s jeho muži přenášel přes hory čluny k dolnímu konci jezera Champlain, po kterém pak pluli za noci a přes den se skrývali v lese, než zaútočili na nepřátelské lodi a potopili je. Vyprávěl o expedici, kterou podnikl loňského ledna s kapitánem Spikemanem, nadporučíkem Johnem Starkem a čtyřiasedmdesáti muži: „Jezero bylo zamrzlé pánové, tak jsme na bruslích pádili přes jezero George směrem na jih, a potom na sněžnicích přes les k pevnosti Ticonderoga. Když jsme se dostali k jezeru Champlain, číhali jsme v záloze na nepřítele. Francouzi se záhy na jezeře objevili a táhli za sebou saně se zásobami a my je napadli. Ukořistili jsme troje sáně a zajali sedm mužů, ale někteří nám unikli. Od zajatců jsme se dozvěděli, že v pevnosti už o nás vědí. Jelikož pršelo, naše zbraně a prach byly vlhké, vrátili jsme se do tábora, abychom vše vysušili. Potom jsme spěšně pochodovali směrem k Fort William Henry a v poledne jsme se střetli s velkou společností nepřítele. Bojovali jsme celé odpoledne, až do soumraku, kdy jsme se rozdělili a rozprchli se do lesů u jezera George. Já byl v boji dvakrát zraněn, tak jsem poslal do naší pevnosti posla se žádostí o pomoc. Na počátku výpravy nás bylo čtyřiasedmdesát a vrátilo se nás čtyřicet osm a přivedli jsme i vězně. Možná si přátelé myslíte, že to byla porážka, ale později jsme se dozvěděli, že jsme bojovali proti dvěma stům padesáti mužům a z toho jich zabili sto šestnáct. Váš starý známý, kapitán Spikeman v boji padl.“

Zatímco nám Roger vyprávěl, koloval mezi námi džbán s flipem, což nakonec zarazil Matthew Mead: „Dobře sousedé, myslím, že už se dostáváme do stavu, jako tady náš dobrý John. Raději bychom měli jít všichni domů!“  

Když jsme se na jeho radu odebírali k odchodu, Roger nás ještě oslovil: „Pánové, byl bych rád, kdyby se někteří z vás přidali ke mně a účastnili se nadcházející kampaně. Půjdeme nahoru na Francouze kolem Fort Ti (Ticonderoga) a užijeme si s nimi nějakou veselou zábavu. S vámi pane Comee jistě počítám.“

                                                                     Ben Comee a Rangers, Michael Joseph Canavan, Nahkohe