David Thompson XI. - North West Company - Nahkohe

North West Company

Země, ve které jsem pobýval, byla pod správou pana Josepha Colena z York Factory, velice osvíceného džentlmena. Byl to ohromný kraj, pro veřejnost stále ještě neznámý, nicméně mi pan Colen nové průzkumy nemohl dovolit. Vzhledem k tomu, že mi u Hudson Bay vypršela smlouva, využil jsem příležitost a hledal jsem zaměstnání u jiné společnosti, totiž u kanadské North West Company, kde bych měl větší příležitost podnikat objevitelské cesty. Se dvěma indiány jsem se vydal na kánoi klasickou cestou ke Grand Portage na severním břehu Hořejšího jezera. Tamní stanici řídil Alexander Fraser a pracoval tam i ctihodný William McGillvray. Stanice sloužila společnosti již asi pětadvacet let a z Montrealu sem připlouvaly velké kánoe naložené obchodním zbožím a do Montrealu se vracely obtěžkané surovými kůžemi z vnitrozemí. Na indiánská území vyráželi svobodní obchodníci po patnáctikilometrové portáži k řece Pigeon a dál pokračovali na malých kánoích, které obsluhovali indiáni nebo míšenci.

Po uzavření smlouvy z Londýna (1794) se ukázalo, že se Grand Portage nachází na americkém území, proto se obchod přemístil do Fort William. Pánové od společnosti byli rádi, že budou moci využít mé služby, aby se zaměřila skutečná poloha hranice, kterou měla tvořit v podstatě devětačtyřicátá rovnoběžka. Krom indiánů a několika málo bílých obchodníků je toto území pro veřejnost velkou neznámou. I já jsem byl rád, že jsem mohl podniknout toto vyměřování, jelikož to byla příležitost k novým objevům, k návštěvám starověkých indiánských vesnic, k pátrání po kostech a fosiliích velkých zvířat atd. Měl jsem k dispozici moderní sextant, vynikající achromatický teleskop, rýsovadla a dva teploměry, vše od firmy Du Pond a doporučení nadřízených, aby mne všichni agenti a zaměstnanci společnosti, které cestou potkám, podpořili a poskytli mi veškerou potřebnou a možnou podporu. Byl to oproti Hudson Bay velmi liberální přístup, poněvadž ta se sobecky zaměřovala hlavně na zisk a do průzkumu investovala, ledaže z toho kápl nějaký zisk, a pokud nějaké objevné projekty nepřikázala britská vláda.

Tehdy mohl v Kanadě obchodovat s kožešinami v podstatě každý, kdo měl k dispozici licenci, dostatek financí na zakoupení obchodního zboží, kánoe a platy pro zaměstnance, přesto v tomto podnikání vynikali hlavně Skoti. Výjimkou byl Peter Pond z Nové Anglie. Ten již jako mladík vyrazil do indiánského teritoria na území, které se rozkládalo na západ od Hořejšího jezera. Roku 1775 se u jezera Winnipeg spojil s Alexandrem Henrym a Martinem Frobisherem, se kterými cestoval proti proudu řeky Saskatchewan a ke stanici Cumberland House. Roku 1778 došel k řece Athabaska, kde pětašedesát kilometrů od jezera Athabaska založil obchodní stanici Fort Chepawyan, kde strávil tři zimy a byl to nepochybně první běloch, který navštívil tamní region.

Peter Pond však byl impulsivní a násilnický člověk, který se dokonce dvakrát v afektu dopustil vraždy. Poprvé to bylo na přelomu zimy 1780-81, kdy na jezeře La Ronge ve vzteku postřelil spolupracovníka Wadina a ten na následky zranění vykrvácel. Druhou jeho obětí byl o šest let později John Ross. Za tyto zločiny měl být souzen v Quebecu, ale vzhledem k tomu, že kanadská justice nemá právo řešit záležitosti, které se týkají teritoria společnosti Hudson Bay, byl propuštěn. Roku 1790 prodal Pond svůj podíl v North West a odešel do Spojených států, kde vydal dvě mapy západní Kanady. Krom vznětlivé povahy byl Pond vskutku pracovitý a vzdělaný člověk. Kopie Pondových map se prostřednictvím agentů z North West a sira Hugha Dalrympla dostaly až do Londýna a na ministerstvo. Vláda si pak chtěla přesnost těchto mapa ověřit, proto pověřila Hudson Bay, aby tam poslala kvalifikované osoby s úkolem provést výzkum a měření.  

Roku 1785 cestoval do Fort Churchill George Charles, kterého jsem tam osobně poznal, a když jsem s ním hovořil, sdělil mi, že strávil jeden rok v matematické škole, kde se učil pracovat s měřicími přístroji, přesto se jeho cesta k jezeru Athabasca z jistých důvodů neuskutečnila. Pak roku 1790 společnost najala Philipa Turnora, jednoho za autorů publikace Nautical Almanac a tento džentlmen se vydal k Fort Chepawyan, kde z jezera Athabasca vyvěrá řeka Great Slave, tam přezimoval a věnoval se měření. Pak Hudson Bay nějaký čas podřimovala, než se k arktickému pobřeží vydal kapitán Franklin. Roku 1819 se vydal do Ameriky společně s Johnem Richardsonem, Georgem Backem a nadporučíkem Hoodem. Z York Factory vypluli po řekách Hayes a Saskatchewan do Cumberland House, kde strávili zimu. V lednu 1820 se průzkumníci rozdělili, takže Franklin a Back šli do Fort Chepawyan po souši, zatímco Richardson a Hood čekali, až rozmrznou ledy, aby se plavili na kánoi.  V pevnosti se sešli třináctého června, a potom společně pokračovali po řece Great Slave dál k stejnojmennému jezeru, přes které se přeplavili k řece Yellowknife. Poblíž jejího vyústění z jezera postavili Fort Enterprise, kde přečkali zimu. V létě pak zkoumali tok řeky Coppermine, až k arktickému pobřeží. Odsud postupovali na východ k ústí řeky Hood, odkud se po souši vrátili do Enterprise. Další zima byla pro všechny velmi kritická, jelikož všichni byli na pokraji smrti hladem a jeden z mužů dokonce v záchvatu šílenství zabil nadporučíka Hooda.

Podruhé se kapitán Franklin vydal na sever roku 1825, aby opět zkoumal severní pobřeží, tentokrát v oblasti ústí řeky Mackenzie. Z Londýna se plavil do New Yorku, potom do Fort William na Hořejším jezeře a dál k jezeru Winnipeg, kde při ústí řeky Great Bear založil Fort Franklin a se svými lidmi přezimoval. Další rok pokračovali k ústí Mackenzie, kde se rozdělili. Franklin a Back šli podél pobřeží na západ k Point Beechey, zatímco Richardson a Kendall šli na východ k ústí Coppermine.

Nyní se prosím vraťme na Grand Portage, což je sice nesmírně důležitá, nicméně nesmírně namáhavá portáž plna skal s velkým převýšením. Na jednom místě je skála, ze které Siouxové štípou hroty na šípy a Čipewové z nich mají velký respekt, proto říkají: „Tyto šípy jsou hlas Siouxů, který nám sděluje: ‚Přišli jsme proti vám válčit. Přišli jsme do těchto skal ve vaší zemi, abychom těmito kameny propíchli vaše těla.“ Siouxové jsou v podstatě indiáni z plání a řadí se mezi nejsilnější domorodé národy severní Ameriky. Jejich tábory se rozkládají kolem horního toků Mississippi a příležitostně tihle indiáni pronikají až k jezerům Winnipeg a Woods a řece Saskatchewan, kde podnikají výpady proti severním nepřátelům. Z jejich rodu pocházejí Assiniboini, kteří se před příchodem bílých od Siouxů oddělili a utvořili spojenectví s Kríi.

Jeden starý Kanaďan mi vyprávěl příběh, který měl od jednoho obchodníka s kožešinami, který žil mezi severními indiány. Jednalo se o nějakého misionáře, který každé léto přicházel do divočiny, aby tam Francouzům a indiánům v latině připomínal, jaké jsou jejich křesťanské povinnosti. V latině se kázalo z důvodu, že satan tomuto jazyku nerozumí a nemůže se ho ani naučit. Páter shromáždil na jednom z ostrovů asi dvacet Francouzů a několik indiánů, aby je vyučoval. Nikdo se shromážděných neměl tušení, že se k nim blíží smrtící komando Siouxů, kteří nemilosrdně náboženský sraz napadli. A zatímco knězovi posluchači marně bojovali o život, jejich kazatel v náboženském vytržení dál kázal z očima obrácenýma k nebi a snad si ani nevšiml, jak mu jeden z nepřátelských šípů proletěl tělem, zatímco měl oči upřené do textu knihy, kterou svíral v ruce. Ještě než knězovo tělo dopadlo na zem, udeřil na ostrovy tak silný zemětřas a Siouxové v panice utekli, aniž by brali kořist a skalpy. Souostroví tvořeno třemi ostrovy dostalo název „Les Isles Aux Mort“, čili „Ostrovy mrtvých.“

Oblast kolem jezera Winnipeg je velmi kamenitá, podobně, jako u jiných severních jezer. Západní břehy jsou vápencové a východní jsou tvořeny žulou a jílovitou břidlicí. Řeka Winnipeg se do jezera vlévá od jihovýchodu a je to silný a hluboký proud místy široký dvě stě sedmdesát metrů a je na něm mnoho ostrovů. Na řece je dvaatřicet vodopádů a kolem nich stejný počet portáží. Krom několika málo Čipewů zde nikdo nežije, poněvadž tu nejsou karibů a skoro žádná zvířata, jenom v jezeře skvělé ryby, jako jsou jeseteři, síhové, štiky atd.

Francouzi pochopili, že je to s obchodního hlediska velmi strategické místo, tak zde roku 1734 postavili na řece Red obchodní stanici Fort Maurepas, ale provozovali jí krátce, jen do roku (1639). Toussaint Lesieur z North West postavil o kus blíž k jezeru stanici Fort Alexander (1792), a když tudy roku 1814 procházel Gabriel Franch, když měl namířeno k řece Columbii, poznamenal si své dojmy: „Toto obchodní středisko stojí na zdravém a vzdušném místě. Na rozdíl od jiných kožešinových obchodů, je to vkusné sídlo se stodolami, stájemi, skladišti, a kolem jsou pole s ječmenem, ovsem a zahrádky s hráškem a brambory.“ Do jižního zálivu se vlévá řeka Red, na které stojí právě Fort Alexander, a do jezera se ještě vlévají řeky Dauphin a Saskatchewan, plus další menší toky. Okolní lesy jsou poměrně zakrslé, ale stromy jsou zase košaté. Zimy jsou zde hrozné. Jezerní ostrovy jsou v létě plné snáškových hnízd racku chechtavých, kteří mají vajíčka skoro stejně dobrá, jako naše slepičí.