Ben Comee 7 - Fort Edward - Nahkohe

Několik dnů po večírku v Raymond’s Tavern, jsem šel s Amosem do Concordu, abychom se přihlásili k Rogersovým Rangers. Neměli jsme žádnou okázalou uniformu, naše šaty byly prosté a mdlé barvy, totiž aby v lese nebudily nepatřičnou pozornost. Měli jsme vlastní zbraně, ale v kasárnách jsme nafasovali ještě přikrývku, zimník, sekeru, a dřevěnou čutoru, a také sněžnice a brusle. Čekali jsme ve městě do konce ledna, než se dostavil Rogers s pěti kompaniemi, které naverboval v New Hampshire. Byli to samí sveřepí a zádumčiví hraničáři od Amoskeag Falls a všichni ostřílení válečníci s indiány. Rekruti z Middleesexu byli zařazení do těchto kompanií, stejně tak i Edmund a já. V naší četě sloužil jakýsi McKinstry, starý šedovlasý lovec kožešin a John Martin, houževnatý chlapík jen o několik let starší, než já.

Odebrali jsme se do Bostonu, odkud nás kus cesty přepravila loď, a pak jsme se dali na sněžnicích na pochod k pevnosti Fort Edward. Rogers nám přikázal, abychom šli husím pochodem v pravidelných rozestupech. Na křídlech se pohybovaly hlídky, aby nás nezaskočil nepřítel. Cestou nás nováčky Rogers poučoval, jak se v zimě a ve sněhu pohybovat na území nepřítele. „Necpěte se moc na sebe! Držte od sebe rozestupy na několik kroků! Nepřítel pak nezastřelí dva muže jednou ranou. Jakmile se dostanete do bažin, změňte způsob pochodu a jděte vedle sebe. Kdybyste šli husím pochodem, připravili byste pohodlnější stezku pro nepřítele, a ten by vás mohl snáz a rychleji pronásledovat. Když budete zkoumat krajinu, postavte se na bezpečné místo a pošlete napřed pár mužů, aby se porozhlédli po okolí. Jestli budete přinuceni k ústupu, jděte k nejbližší řece, ale vyhněte se obvyklému brodu, poněvadž tam může v záloze číhat nepřítel. Jestli budete pochodovat podél jezera, či řeky, držte od břehu bezpečnou vzdálenost, abyste nebyli chyceni do pasti. Když jste na válečné výpravě, vyhýbejte se běžným trasám a vracejte se jinudy!“ Tak jsme pochodovali dál a dál a Rogers nás školil v lesním způsobu boje.

Prošli jsme Worcesterem, Brookfieldem a Northamptonem, směrem k Pontoosuc Fort, kde na nás čekali Mohegani a Stockbridgeové vedeni náčelníkem Jamesem. Došli jsme k holandské osadě Kinderhook na řece Hudson. Počasí bylo studené a řeka Hudson přes noc zamrzla, takže nám Rogers přikázal nasadit brusle, a my pak bruslili proti proudu, směrem k Fort Edward. To byla velmi silná pevnost se silnou dělostřeleckou baterií. Stála na levém břehu řeky a na pravém břehu stál bytelný opevněný srub a tábor harcovníků byl situován na ostrově. Kasární budovy byly prosté sruby s kůrovou střechou a tou dobou byla ve velmi mizerném stavu.

Hraničáři z New Hampshire spali venku, jelikož na to byli zvyklí a s nimi zůstal i Rogers. Ti chlapi trávili skoro celý svůj život v lese, kde zápasili s litou zvěří a divokými indiány a život, který nyní vedli, byl prostě, jako jejich starý život, ale na trošku jiné úrovni. Byli povětšinou oblečeni do šatů z jelenice, a jak už jsem řekl, byli sveřepí, vážní a nemluvní. Zažili již tolik nebezpečných situací, až se zdálo, že nemají už z ničeho strach. Na Francouze a indiány pohlíželi, jako na škodnou, kterou je třeba bez milosti vyhubit a z jejich úhlu pohledu se není co divit. Už mnohokrát slyšeli ve svých osadách válečný ryk indiánů, znovu stavěli spálené sruby a pochovávali skalpované příbuzné. Proto se dívali na indiány, jako na vlky a hady, a tak i s nimi zacházeli. Dleli tak často v lese, že se i jejich smysly vyvinuly, jako u dravých lesních šelem. Byli stále ve střehu. Jejich bystré oči a ostrý sluch citlivě vnímal znaky a zvuky přírody. S indiány bojovali tak dlouho, že již byli stejně divocí a skalpování jim nedělalo žádný problém. Věřím, že Rogers neměl ve svých řadách houževnatější a urputnější chlapy, než tyto. Byl jsem pyšný, že jsem nyní jedním z nich. Starý McKinstry na jejich adresu konstatoval: „Jsou to zatracení neotesanci Bene, ale věř mi, že až se dostaneš do první bitky, budeš rád, že jsou právě tito neotesanci po tvém boku. Vzdělaní jářku nejsou, ale o lese ví všechno, co potřebují a vědí, jak bojovat s indiány, a to je vše, co tady potřebujeme.“

Každý večer jsme nastupovali k raportu v plné polní. Měli jsme mušketu, šedesát olověných kulí a šedesát dávek střelného prachu, také sekeru a trénovali jsme, zdali budeme v bojové pohotovosti do jedné minuty. Nakonec byly čteny rozkazy na další den a rozděleny stráže.

Za několik dní pobytu na ostrově za mnou přišel kapitán Rogers a povídá: „Pojď Comee, jdu naproti do pevnosti, a potřebuji někoho, kdo mi pomůže odnést pár věcí.“ Přešli jsme zamrzlou řeku a vstoupili do opevnění. Byl jsem jako u vytržení, neboť jsem něco tak ohromného ještě nikdy neviděl. Byli tam vojáci v krásných červených kabátech, skotští horalé v skládaných suknicích a plédech, a také několik našich provinčních vojáků v modrém. Provinční vojáci povětšinou trávili zimu se svými rodinami.

Rogers šel na velitelství za plukovníkem Havilandem a mně povídá: „Bude to asi chvíli trvat, takže mne čekej asi za hodinu.“ Měl jsem tedy volno, tak jsem se šel podívat na ty skotské horaly z regimentu, kterému se říkalo „Black Watch.“ Poslouchal jsem, jejich jazyk, jak si povídají, když tu se mne jeden z nich zeptal, zdali někoho nehledám, tak jsem řekl: „Inu ano, jsem totiž skotského původu, tak jsem se chtěl optat, zdali mezi vámi není nějaký McComee, či Munro. Skot přikývl, podíval se přes plac a zvolal: „Hector! Hector Munro! Je tady někdo z tvých příbuzných!“ načež přiběhl velký pořez asi třiceti lety.

„Cože?“ divil jsem se, „neměl jsem tušení, že někdo ještě někdo další z našeho rodu skončil v těchto končinách?“

„Inu to bylo tak,“ povídá, „moje babička byla Munroová a její otec byl zajat, když se účastnil bojů proti králi Charlesi prvnímu, a pak byl deportován do Ameriky, kde byl on i jeho potomkové stále považovaní za zločince. No a já s bratrem Donaldem a Charliem jsme sloužili v Dvaačtyřicátém a zažili jsme věru tvrdý režim. Potom z nás vytvořili regiment Horalů, ale předtím jsme museli složit přísahu králi Jiřímu, a tak bylo našemu rodu odpuštěno.“ Pak mne odvedl do ubikace za svým bratrem, abychom se seznámili, a abych se dozvěděl víc o jejich klanu. A opravdu jsem se dozvěděl víc, než jsem toho do této chvíle věděl. Zdá se, že každý velký generál v téměř každé armádě je Munro a jejich původ pochází snad od samotných časů praotce Noema. Musel jsem se ale rozloučit, poněvadž uplynula hodina a musel na velitelství za kapitánem Rogersem. „Tak ty patříš k Rangers? Jsou to príma chlapíci a mnoho z nich jsou jistě dobří Skoti. Běž za ním, jistě se ještě uvidíme,“ řekli mi bratři na rozloučenou.

Vrátil jsem se na velitelství, a když přišel Rogers, povídá: „Pojďme ještě ke kramáři, potřebuji ještě koupit nějaké věci, které nám na ostrově scházejí.“ Když kapitán nakoupil, zaposlouchal se do rozhovoru dvou anglických důstojníků, kteří tam popíjeli a stěžovali si na osud staré Anglie.

„Toto je smutný den pro naši vlast, příteli,“ povídá jeden.

„Ano, země se již niky nevzchopí z těch strašných dluhů, které má kvůli těmto zpropadeným provinciím,“ konstatoval druhý.


Rogers nemohl odolat, aby se nepřidal: „Ale no tak pánové! Netrapte se a naložte vaše trable na naše záda!  Řešení je prostě prosté! Podívejte se, já tady zaplatím polovinu státní dluhu a zde můj dobrý přítel zatáhne tu druhou, no a království se zbaví všech potíží, co říkáte?“

„No jemine! Ať se propadnu, jestli vy dva nejste vykutálení chlapíci. Prosím, přisedněte a napijte se s námi,“ zval nás jeden z nich.

Ten bláznivý Roger mne představil, jako hraběte z Middleesexu a oni, představte si, přede mnou smekli klobouky a objednali další pití. Já si však na přípitek sotva cucnul, protože nemám v povaze připíjet si s omezenými blázny. Naštěstí jsme se s nimi hned rozloučili, takže jsem popadl nákup a šel ven. Venku mi Rogers říká: „Dobře Comee, nejčkom jsme vyrovnali státní dluh, aniž bychom pro něj hnuli prstem. To je dobré. Je tady ale další věc, a té se asi tak snadno nezbavíme. Stará vlast nám tu poslala věru podivné velitele. Byl mezi nimi Braddock, který promarnil nejen svůj život, ale i celou armádu. Dále zbabělec Webb. Loudon, náš nynější velitel nám dává příkazy, ale je to jenom pro kočku. Jsou jako obrázky svatého Jiřího, které visí po krčmách. Je stále na koňském hřbetu, ale nikdy se nikam nedostane. Anebo tento plukovník Haviland, zde velící důstojník! Horší vzorek hlouposti jsem ještě nikdy neviděl. Kapitán Israel Putnam z Connecticutu byl před týdnem poslán na průzkum a ještě než odešel, Haviland veřejně prohlásil, že po jeho návratu nás pošle proti Francouzům. Jenže jeden z Putnamových lidí dezertoval k nepříteli a další byl zajat, takže Frantíci již všechno vědí. Putnam tvrdí, že u pevnosti Ticonderoga táboří na šest set indiánů a Haviland nás tam chce poslat všehovšudy s necelou dvou stovkou mužů? Inu tak se chlapče dočkáš, že se příští týden dostaneš do pěkně ostré bitky. Doufejme, že to přežijeme.“

Když jsem se vrátil na ostrov, řekl jsem Edmundovi a Amosovi, co jsem se od Rogerse dozvěděl a řeknu vám, že nám z toho moc veselo nebylo.


   

                                                                                                    Inspirovánou knihou Ben Comee od Michaela Canavana