Ben Comee 12 - Bitva u jezera - Nahkohe

Jednoho dne na konci února vyšel Edmund z Rogersovy chaty a povídá: „Chlapci, Rogers chce jít dolů k Fort Ti na výzvědy a bere s sebou naši četu. Půjde tam také inženýr poručík Bhreems, aby zmapoval pevnost a vypracoval nějaké návrhy na obležení. Chránit ho má tři sta vojáků a Johnson dal k dispozici padesát Mohawků. Velet jim bude kapitán Lotridge. Bude to docela velká parta hoši a vy se máte pokusit splašit nějaké vězně.“

Na průzkum jsme se vydali třetího března 1759. Sníh byl hluboký, takže Rangeři a indiáni mašírovali na sněžnicích, ale vojáci, kteří šli za námi se skrz sníh museli namáhavě prodírat. V noci jsme došli k potoku Halfway Brook a druhý den jsme došli k břehům jezera George a čekali jsme, dokud se nesetmělo. Potom jsme postupovali směrem Narrows, kam jsme dostali ve dvě ráno. Strašně mrzlo a dvaceti mládencům omrzli nohy, takže se raději vrátili do Fort Edward.

„Tak nyní pánové“ pravil Roger „se zde budeme muset ukrývat po celý den, dokud nepřijde noc. Nemůžeme rozdělávat ohně, tak si najděte nějaký skrytý pe-lech a tam se stočte do klubíčka ať si udržíte teplo a sem a tam se otočte na druhý bok.“ A to jsme také udělali. Zabalili jsme se do přikrývek a schoulili se jako ovce. Občas jsme vstali, abychom si protáhli nohy a protřeli ruce, a pak zase zalehli. Moc velká romantika to zrovna nebyla. Sotva se setmělo, nasadili jsme sněžnice a uháněli dál, dokud jsme před svítáním jsme dorazili k přístavišti u pevnosti.

Rogers poslal dopředu zvědy, aby se přesvědčil, zdali se tam nepohybuje nepřítel. Když se vrátili, hlásili že na východním břehu jezera pracují dvě party francouzských dřevorubců. Rogers šel s padesáti Rangery a nějakými indiány dolů k úžině, zatímco my jsme šli nahoru na kopec odkud dělal před rokem pozoro-vání John Stark a inženýr Clark, ale v zimě to tu bylo všechno jiné. Byl jsem s muži, kteří jsme hlídali poručíka Bhreemse, který se vydal na hřeben kopce a kreslil skici pevnosti. S Amosem jsme se plazili podél svahu kde indiáni a naši kluci sledovali francouzské dřevorubce na druhé straně jezera. Káceli stromy a kmeny rozřezávali na velké špalky coby palivového dříví.

„P-p-počítám pánové s tím, že se budeme muset projít a nějaké ty chlápky tam pochytat“ odtušil Amos. „P-p-připomíná mi to domov. To samé bych asi také teď dělal. J-je mi líto přepadávat dřevorubce.“

Velitel vybral několik mužů a odešel tím směrem. My ostatní jsme se vrátili za inženýrem. Mrzlo stále víc a víc a za celou dobu naší mise jsme si ještě nerozdě-lali ani ohníček. Navzájem jsme se hlídali a pozorovali, komu začíná mrznout třeba ucho či nos. Povídám Amosovi, že jeho pravé ucho začíná pěkně bělat, ať si vyzkouší, jestli v něm má ještě nějaký cit. kamarád si sundal palčáky, ucho si promnul a povídá: „Člověče nic! Ani bolest. Vůbec nic necítím.“

Začal jsem mu to ouško masírovat, dokud zase něco nepocítil a s úsměvem povídám: „To máš z toho můj milý pane, že nosíš tak dlouhé lopuchy.“

Měl zkřehlé i prsty na nohou, tak poodešel na místo, kde nebyl sníh, sundal si sněžnice, boty a ponožky a snažil se třením v nohách opět probudit nějaký ži-vot. Angličtí vojáci trpěli ještě více, protože neměli sněžnice a museli se brodit hlubokým sněhem, a tím pádem víc prochladli. Byli na tom tak zle, že je Rogers všechny poslal zpátky a třicet Rangerů, aby je doprovázeli a Amos šel s nimi také. Na určeném místě měli rozdělat ohně, ohřát se a počkat na nás.

Ve tři ráno Rogers, tři poručíci, jeden voják, čtyřicet Rangerů, kapitán Lotridge a šestatřicet Mohawků jsme se vydali na jih, abychom nebyli pozorování a přešli jsme South Bay asi dvanáct kilometrů jižně od pevnosti. Zde jsme narazili na stopu velké společnosti indiánů, kteří očividně měli namířeno k Fort Ed-ward, proto tam Rogers poslal nějaké muže, aby tamní lidi varoval. My jsme se otočili na sever a v několika oddílech jsme šli k dřevorubeckému táboru. Zastavili jsme se kilometr před nim a dva Rangers a dva Mohawkové šli na zvědy a vrátili se s informací, že tam je asi čtyřicet Francouzů.

„Připravte se chlapci!“ přikázal Rogers. Odložili jsme přikrývky a torny a plazili se tiše nahoru, až těsně k jejich táboru. Pak jsme se na ně vrhli a několik z nich zajali, zatímco Mohawkové jich mnoho zabili. Francouzi z pevnosti to mohli dobře pozorovat a asi osmdesát Kanaďanů a indiánů vyběhlo ven a za nimi asi sto padesát vojáků. Bylo jasné, že nám půjdou nemilosrdně po krku.

Rogers zvolal: „Rozestavte se do obranné linie a nedovolte jim na nás střílet. Sem nahoru se nesmí dostat.“

„Jsem už dědek, ale nepřipustím, abych jim tu jářku nepředvedl pěknou zábavu“ neodpustil si legrácky McKinstry.

Ustoupili jsme na nejvyšší bod kopce a zaujali obranná postavení. Kanaďané a indiáni měli sněžnice, proto byli hodně před vojáky, a jak se blížili McKinstry prohodil na mou adresu: „Jsem zvědav Bene, jak se ti bude střílet s tou fran-couzskou flintou, co máš. Beru si na starost toho velkého Francouze v modré košilí.“

„Dobře, tak já toho chlapíka od něj nalevo“ dal jsem mu na vědomí.

Počkali jsme, až se dostanou na dostřel a začala bitva. Jak se po salvě rozptýlil kouř, McKinstry u nabíjeni prohodil: „No oba jsme je sundali. Dobře se ti vede Bene. Není snadné střílel do chlapa, který se žene naproti tobě se zbraní v ruce.“ Útočníci ustoupili a čekali na vojáky a my se dali na ústup k dalšímu hře-beni, kde jsme se opět připravili k obraně. Opakovalo se to samé. Vybrali jsme si cíle a pálili.
„Tvůj člověk padl Bene, ale ten můj utíká, ale kulhá.“

„Možná má omrzlé prsty Macu, co?“ dobíral jsem si ho.

„I kdepak! Před pěti minutami ještě nebyli.“

Naše druhá rezistence Francouze úplně demoralizovala tak se stáhli. Přišli jsme o dva muže a jeden z nich ležel zrovna vedle mne a padl i ten voják a jeden Mohawk byl zraněn. Na straně nepřítele bylo asi třicet mrtvých. Dali jsme se na ústup a pochodovali až do půlnoci a ušli jsme moc velkou vzdálenost a svedli ještě tři menši šarvátky s indiány, kteří nás urputně sledovali.

Sněhu bylo všude přes metr a mnozí z nás byli promrzlí na kost, hlavně tedy nohy. Hrozně mrzlo. Když jsme se dostali na Sabbath Day Point, čekali nás tam kamarádi a pár pořádných ohňů. Bylo to vskutku požehnání, takhle se jednou pořádně ohřát, a to nemluvím teplém jídle a pití. Amos měl děsně napuchlé a prsty měl tak bolavé, že stěží mohl jít. Bylo jsme děsně unavení, tak jsme se za-chumlali do přikrývek, lehli si kolem ohňů a usnuli jak špalci. Další den jsme se přesunuli k Long Islandu a na noc se tam utábořili. Při východu slunce při-šel jeden s Mohawků s informaci, že na západním břehu jezera spatřil velké stádo vysoké. Při pomyšlení na čerstvou pečeni se nám rozšířili oči.

McKinstry, Martin, Amos, já, několik dalších Rangerů a Mohawků jsme dostali dovolení jít na lov. Amos si pochvaloval: „T-t-to bude veselá zábava Bene. Celý houf jelenů tam na nás někde čeká, abychom je picly a snědli. Ale ty mé nohy bolí jako čert!“

Amos pajdal hned vedle mě a po obličeji se mu řinul pot, jak trpěl. Nakonec se zastavil a funěl: „To nemá smysl kamaráde. Tohle nedám! To je ale pech! Taková příležitost k báječnému lovu a já jsem úplný lazar. Mnoho štěstí příteli!“  Chudák, tvářil se jako dítě, které vyženete od dobré večeře se zákuskem.

Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Šest indiánů vystoupilo na vyvýšené břehy jezera, aby nám stádo nadehnali a my ostatní jsme šli k západnímu břehu a ukryli se v lese. Vzrušeně jsme čekali, jestli se to indiánům povede. V těchto vě-cech mají velké zkušenosti, a tak se na zasněženém jezeře objevilo prchající stádo jelenů. „Teď chlapci! Nedovolte jim dostat se na břeh, pak je dostaneme všechny!“ zavelel McKinstry.

Rozběhli jsme se proti stádu a pozvolna kolem něj udělali půlkruh. Jelikož jsme měli sněžnice, docela snadno se nám to podařilo, poněvadž zvířata zapadala do sněhu po břicha. Zabili jsme je všechny, všech dvanáct kusů. My je samo-zřejmě stříleli, ale Mohawkové běželi kolem jejich boku a dostali je pouze no-žem.

„Ha ho! Už žádné solené hovězí přátelé! Můžeme se těšit na čerstvou zvěřinovou pečeni!“ těšil se McKinstry.

Zatímco někteří porcovali maso, jiní vyráběli jednoduché saně, abychom maso přepravili to tábora. Toho večera se nám bylo hodně veselo. Rogers poslal do Fort Edward vzkaz, aby nám poslali saně pro zraněné a omrzlé muže. Amos se svezl na jedněch z nich a všichni jsme se nakonec dostali do Fort Edward.