Ben Comee 4 - Verbování - Nahkohe

Jednoho dne se můj život obrátil vzhůru nohama. Minulou zimu zemřel Biskup Hancock a mladý John odešel k strýčkovi Thomasovi, obchodníkovi z Bostonu a přihlásil se na Harvardovu universitu. Edmundova matka, která před několika lety ovdověla, si vzala statkáře Bowmana a oba se k němu odstěhovali na jižní konec města. A co se mne týče, pořádně jsem vyrost a plnil úkoly, jako každý jiný mladý muž žijící na farmě. Na jaře jsem při orbě vedl dobytek, zatímco otec držel pluh, potom přišlo na řadu sázení obilí a kukuřice. V létě jsem kosil trávu, sušil seno a staral se o hospodářské plodiny. Na podzim jsem sbíral jablka a vyráběl mošt. V zimě jsem pomáhal u zabíječek, kdy jsme porazili, stáhli z kůže a naporcovali vola a nějaké prasata. Maso jsme solili a nakládali do kádí. Kýty a slaninu jsme věšeli do komína, kde se maso udilo. Krom toho jsem každý den staral o dobytek a dojení, takže jsem měl neustále co dělat.

Myslím, že odměna za naši namáhavou práci byla dostatečná. Měli jsme velkou stodolu s několika chlévy, kde bylo ustájeno mnoho dobytka a koní. Na patře jsme pro ně měli slušnou zásobu píce a naše farma byl útulný domov plný jídla. Vyráběla se také příze, ze které se šily naše šaty a z uzené teletiny zase mokasíny. Jediné, čeho se nám nedostávalo, byly hotové peníze, protože naše obchodování spočívalo spíše ve výměně zboží se sousedy.

Jednou jsem šel s Edmundem kolem pozemku kapitána Esterbrooka a kamarád povídá: „Hele Bene, podívej se. Kapitán Joe Esterbrook a Matthew Mead spolu obchodují. Vždycky když vidíš sedět jednoho muže na pařezu a druhého, jak se promenáduje sem a tam, se stéblem trávy mezi zuby, tak to oni obchodují. A muž se slámou v ústech si dělá starosti, aby ten obchod vyšel. Podívej jak nervózní Mathew je a kapitán Joe sedí klidně na pařezu, něco vyřezává a je spokojený jako žába v kaluži. Když obchoduješ Bene, uč se právě od něj. Nikdy nežvýkej slámu, ale klidně si sedni a třeba něco vyřezávej ze dřeva. Kapitánský Joe chce pravděpodobně uzavřít obchod stejně jako Matthew, ale vyřezáváním si udržuje ruce a oči v činnosti, aby si uklidnil nervy. To pak vypadá, že se o obchod nijak moc nezajímá.“

Já však odpověděl: „Já si nemyslím, že je nutné, aby kapitán Joe něco vyřezával. Já si myslím, že kapitán je pro obchod stejně zapálený, jako nějaký Žid. Šel jsem totiž před chvíli kolem a on vyváděl ze stáje svého starého koně Bjaxe, kterého ukazoval obchodníkovi kožešinami z Back Country, kterému zchroml jeho vlastní oř. Kapitán mu říká: ‚ Ano, to je velice pěkný kůň, milý, zdravý a pokojný. Já bych se s ním nadosmrti nerozloučil, ale má se to tak že jsem měl ještě jiného koně, kterému jsem říkal Ajax. Oba jsem je koupil od jednoho z profesorů, tam dole z univerzity. Ta dvě zvířata byla, jako dvojčata, ale poté, co Ajax pošel, Bjax ztratil nějak smysl pro život, proto vám ho dám za velmi rozumnou cenu.‘ Jeho černý otrok Princ vodil koně dokola, tvářil se jako na pohřbu a bědoval: ‚Ó! Massa, massa (pane, pane)! Neprodávat toho koně. To je nejlepší kůň, kterého jsme kdy měli!‘ Pak na mně ten černý lump mrkl a zlomyslně se šklebil.“

Pozdě na podzim, poté co jsme porazili něco z dobytka, otec naložil na vozík pár soudků s naloženým koňským, hovězím a vepřovým a odjel to prodat do Salemu. Tenkrát byl totiž Salem daleko dostupnější než Boston. Počítám, že maximálně dvě rodiny v našem městě vydělaly přes dvacet španělských dolarů za rok. Peníze si nejlépe vydělali řemeslníci, kteří mají dílnu na hlavní cestě.

Rozumný otec se staral o to, aby se jeho syn něčemu užitečnému naučil. Edmund byl poslán do Concordu, aby se stal obuvníkem. Davy Fiske se učil tkadleckému řemeslu a já jsem byl poslán do učení k Robertu Harringtonovi, našemu kováři. Ten člověk byl veliký silák, kterého příroda obdarovala neméně silným basovým hlasem. Když jsme společně pracovali i s jeho synem Thaddeusem, často jsme zpívali nápěvy žalmu a jeho mladší syn Dan nás doprovázel sopránem.

Jednou k nám nahoru přišel major Ben Reed a přivedl sebou k okování koně. Major mému mistru povídá: „Dobře Roberte, zdá se, že se chystáme znovu do války s Francouzi. Guvernér Shirley dostal zprávu, že Frantíci staví pevnost na naší západní hranici, proto guvernér pověřil plukovníka Johna Winslowa, aby sestavil regiment a učinil tomu přítrž. Kapitánský Frye z Littletonu přivede partu dobrovolníků, aby se také připojili.“

Davy Fiske měl bratra Jonathana, který odešel také a s ním šel i Joe Locke. Regiment pochodoval nahoru proti řece Kennebec, cestou postavil pevnost, ve které zůstala posádka a polovina pokračovala dál proti proudu. Chlapci však nenašli žádnou pevnost ani osídlení ani Francouze ani indiány, nic než nesmírnou divočinu a děsivá hejna muchniček a komárů a stovky pijavic. Z chlapců crčela krev více, než kdyby podstoupili bitvu, tak se raději vrátili domů.

Přesto to byl počátek velkého zápasu, který jsme s Francouzi svedli, a táhl se celých sedm dlouhých let. V příštím roce, roce 1755, brzy na jaře dostal plukovník Winslow nový rozkaz, aby nechal tlouct do bubnů a sestavil v naši provincii regiment, který měl táhnout proti Acadii a kapitán Spikeman verboval v našem okrese. Kapitán si zřídil velitelství v Concordu v krčmě Rowe’s Tavern, kterou vlastnil Edmundův strýc, kapitán Thomas Munroe.

Vojáci několikrát prošli Lexintonem a bubeníci tloukli do bubnů „ratatabum.“ Seržant pak promlouval k shromážděnému zástupu, aby se pokusil co nejvíce mužů získat pro svou věc, a proto jim sliboval, ó ano, sliboval moc. Pozemky, kořist, bohaté farmy a dokonce šanci stát se přinejmenším generálem. Byl to chlap s mrštným jazykem a poněkud úlisnou povahou, a tak mu Uriah Hall, Phineas Parker a Tom Blanchard podepsali úmluvu. Seržant a jeho bubeníci se zastavili i v naší dílně. Velitel opřel svou halapartnu do rohu, utřel prach z truhlice, posadil se a promluvil: „Inu tak kdo z vás mladí muži, se chystá sloužit králi? Ještě nikdy neměli vojáci takovou šanci, jako dnes. Máme možnost táhnout do nejbohatší země tohoto kontinentu a obsadit všechno, co tam je. Každý dobrovolník, který touží po vlastní farmě, jí nyní může mít. V Acadii je nejbohatší půda na světě a vy se tam můžete kdekoliv usadit. Je rovná jako stůl a úplně vyčištěna od kamenů a vše je tam pro vás připraveno. Zemědělské nástroje, domy a hospodářské stavení, jářku všechno je tam pro vás připraveno. Stovky akrů půdy a krom toho mnoho kořisti. Jakou lepší šanci byste ještě chtěli?“
Pan Harrington se opřel o kladivo a optal se: „Ale proč seržante verbujete? Proč je nenecháte, ať se rozhodnou sami?“

„Proč je verbujeme, pane? Protože musíme! Ta země patřila Anglii po dvaačtyřicet let a dost lidí tam složilo přísahu králi.“  

„Dobře, ale co na tom? Oni přece o sobě tvrdí, že jsou neutrální a netouží po ničem jinem, než po vlastním hospodářství a navýsost tvrdí, že když je osvobodíte, vrátí se stejně k vlastnímu způsobu života“ argumentoval kovář.

„To že budou? No arci! Vždyť to jsou nejpodivnější neutrálové, jaké jste kdy viděl. Stále tvrdí, že patří Francii, ale ať už je tamní pevnost obsazena kýmkoli, oni tamní posádce bez problému prodávají potraviny, ať je to Angličan, či Francouz. Ale když Francouzi a indiáni táhnou proti nám, ochotně se k nim přidají, a když jsou Francouzi hnáni zpět, Akaďané se rozptýlí, vrátí se na své farmy a tváři se, jako by nic. Ne, to ne pane! S nimi se nedá nic moc vycházet. To se potvrdilo během těch čtyřiceti let. Jediný způsob, jak vyřešit tento problém, je vyhnat je z Acadie pryč a nechat jejich bohaté farmy dobrým a poctivým mladým mužům, jako jsou tito zde. Inu neváhejte“ pokračoval verbíř „Vezměte královský šilink a služte Jeho Veličenstvu, dobrému králi Jiřímu jen na pár měsíců a po zbytek života budete žít, jako páni.“

No, musím říci, že jsme s Thaddeusem byli ve velkém pokušení, ale pan Harrington měl asi pravdu, když tvrdil, že na takový podnik jsme ještě příliš mladí a bude lépe, když se ochráníme od hrůz války a nakonec k tomu dodal: „A může to dopadnout tak chlapci, že namísto stovek akrů půdy s domem a hospodářským stavením a zemědělskými nástroji i kořistí, budete mít jen dřevěnou rakev a necelé dva metry půdy nad sebou.“

V čase, kdy u nás přebýval kapitán Spikeman, zasedal v městě Concordu soud, aby vynesl rozsudky nad místními hříšníky. Šel jsem zrovna s Edmundem do místní krčmy a já předpokládal, že se po procesech bude dozajista věšet i na šibenici. Vzhledem k tomu, že Edmund byl znalejší, ptal jsem se, jestli to tak bude a on odpověděl: „Ne! Předpokládám, že poprava pověšením by byla pro ně příliš dobrý trest. Podívej se na ty chlápky, nejsou zdejší a neposlouchali strážníka, když je vykázal z města ven. Mohou si za to sami“

Na návsi stál pranýř, ve kterém skrz díry trčel hlavou a rukama muž. Byl to velmi potupný trest a chlap v této pozici vypadá velice zavrženíhodné a místní kluci nemohli odolat tomu, aby se mu neposmívali a sem tam po něm něco ošklivého nehodili.

„Bill Wheeler toho člověka už dlouho podezříval, že mu krade slepice, a také že ho jedné noci pěkně čapl za flígr a nejčkom ho soudce odsoudil a nechal ho uvrhnout do pranýře“ povídá mi Edmund. A hele támhle je Bill, pojďme a poslechněme si, co mu říká!“

A Bill lapku vskutku nešetřil: „Ták ty sprostý zloději, jakpak ti je právě teď? Stálo to dost námahy, než jsem tě čapnul, ale jářku stojí to za to. Máš rád slepice? Inu to jsem zvědav, jak se ti nyní budou líbit jejich vajíčka!“ Chlap se netvářil nijak, a tak Billy oslovil jednoho s chlapců: „Tady máš šilink Hirame a skoč nahoru do krámu. Říká se, že tam jsou pěkně levná vejce, tak nějaké kup.“

Chlapci mezitím nelenili a kladli chlapovi plno nestydatých otázek a on jim hrozil, že si to pak s nimi vyřídí, a pak už tu byl Hiram a nešťastník dostával do hlavy jedním vajíčkem za druhým a zloděj řval: „Ne! Nedělejte to, protože jak mně propustí, pořádně vás zmlátím!“ Jenže to mělo za následek jenom další salvu vajíček. Ten člověk vypadal otřesně, tak jsme klukům řekli, ať už ho nechají, ale oni se jen smáli a říkali, že nám potom nic není. Stáli jsme tam tedy na stráži, dokud se neobjevil zástup, který se šel dívat na veřejné bičování. Také kluci odběhli, aby se podívali, jak odsouzenec bude šlehán devítiocasou kočkou (dudky) přes holá záda. „Už jsem toho viděl dost, Edmunde“ řekl jsem „pojďme do krčmy.“

Před hospodou tloukli bubeníci do bubnů a seržanti vyprávěli příběh o získané slávě, cti a kořisti, kterou pravý muž ve válce získá. Kapitán Spikeman stál opodál a pozorně si prohlížel muže a hledal mezi nimi pravděpodobného rekruta. Sotva u někoho zpozoroval kapánek zájmu, hned se k němu přitočil a zval ho do krčmy, aby do něj nalil džbánek flipu (směs piva, rumu a cukru, zahřátá žhavým pohrabáčem) a hučel do něj ty své vojenské řečičky. Pak zavolal na svého seržanta, aby rekrutovi přišpendlil kokardu na klobouk a dal mu královský šilink, aby jej úplně získal. Edmund se díval na důstojníky v hospodě a také ho to nějak popadlo. „Bene“ povídá „Také bych rád šel a stal se celým svým srdcem vojákem. Jenže můj čas ještě nenastal, nejdříve se musím vyučit řemeslu, ale pokud válka potrvá, můžeme dostat ještě šanci!“

Odpoledne jsme se rozloučili a šli domů.