Ben Comee 8 - Krvavé ráno zvědů - Nahkohe

Bylo již desátého března, kdy jsme se hnali na sněžnicích hlubokým lesem, směrem k jezeru George. V noci jsme se utábořili u potoka, postavili si přístřešky z větví, a když jsme rozdělali táborové ohně, uklohnili jsme si večeři. Potom, než jsme se zabalili do přikrývek a odebrali se k spánku, v klidu jsme si zakouřili z dýmek. Byla to klidná, stále ještě mrazivá noc, kdy na obloze jasně září hvězdičky a jednomu je na duši docela dobře.

Nicméně, druhého dne jsme po snídani domašírovali k jezeru George, kde jsme spatřili začernělé rozvaliny Fort William Henry, kterou před osmi měsíci dobili Francouzi, a kde došlo k tomu děsivému masakru. Já jsem o tom samozřejmě věděl, ale starý Martin byl přímo u toho, a tak mi o té velké bitvě vyprávěl. Jak generál Montcalm pevnost obléhal, a poté co ji rozbil na kusy, velící plukovník George Monro kapituloval. Posádka měla umožněno svobodně se ctí odpochodovat, ale opilí indiáni kolonu napadli a mnoho lidí zmasakrovali. Martin tenkrát zachránil malého chlapce, jehož rodiče byli zabiti a on s nim uprchl do lesa.

Pokračovali jsme dolů podél jezera rozděleni do třech skupin. Museli jsme se proplétat mezi mnoha ostrovy a podél příkrých útesů, ale jezero bylo pokryto silným ledem, takže se nám šlo docela dobře. Po stranách nad břehy jezera, se k nebi tyčili zalesněné hory a celkově byl pohled na zdejší krajinu vskutku zajímavý. Následující noc jsme tábořili u First Narrows a nazítří směřovali k Sebattis Point. Mně se zdálo, že je vše v naprostém pořádku, přesto nás Martin varoval, abychom zastavili.

„Co se děje Martine? Proč máme stát?“ ptal se Roger.

„Cožpak jste neviděli toho psa, jak si to pelášil napříč jezerem?“ odvětil veterán.

„Inu ano, něco tam běželo,“ potvrdil velitel.

„No a přece tam, kde se prohání nějaký to psisko, bude nejspíš poblíž i nějakej ten indián, nemyslíte? Coby tady pohledával samotný pes?“

Rogers na varování starého harcíře moc nedbal, přesto jsme se přesunuli do lesa a poslali na průzkum několik zvědů. Když se špehové vrátili, hlásili, že na jednom z ostrovů spatřili oheň. Velitel přikázal ukrýt zavazadla a pomalu se přesunout k místu, kde hořel údajný oheň, ale tam jsme nic nenašli. Roger soudil, že to mohlo být světlo, které produkují staré shnilé pařezy a kmeny, ale Martin byl jiného názoru: „Byl to oheň povídám, veliteli! Nejdříve vidíme psa, a potom oheň, to dá rozum. Oheň mohl být už dávno uhašen a hledejte pak po tmě ohořelé polena. Kdyby to bylo světlo ze ztrouchnivělého dřeva, někdo z nás by ho musel vidět i teď, nebo ne? Francouzi také nejsou žádní blázni, nejspíš o nás už vědí, jejich indiáni nás nyní špiclují. Jářku povídám, že nebude dlouho trvat a dostaneme se do pořádné šlamastyky!“

Opustili jsme jezero, abychom nebyli tak na ráně a pokračovali dál lesem podél hory, ze které lze vidět francouzskou pevnost Fort Ticonderoga. V poledne jsme si udělali přestávku během, které Roger povídá: „Jsme asi tři kilometry od předních stanovišť Francouzů, proto počkáme několik hodin, než se pustíme dál. V noci pak budeme číhat, a k ránu se pokusíme některou z těch hlídek nachytat.“

Když dal velitel příkaz, vydali jsme se dál podél levého břehu nějakého potoka a byli jsme stále ve střehu, neboť bylo pravděpodobně, že stejnou trasu používal i nepřítel. Pak nám přední hlídka poslala zprávu, že spatřila nepřítele o počtu asi devadesáti chlapů, většinou indiánů, kteří nám šli naproti. Jelikož jsme se nacházeli na místě, kde byl břeh potoka vyšší, než naše stanoviště, Rogers přikázal: „Poslyšte chlapci! Natáhněte se tady v řadě vedle sebe pod tímto břehem. Pěkně si tady ustelte a buďte náramně zticha. Čekejte, dokud vám nedám znamení výstřelem z muškety, pak se do nich dáme! Jasné!“

Rogers se schoval za hlouček keřů, zpoza kterých mohl dobře přehlédnout břeh potoka, a my leželi bez pohnutí, dokud jsme nezaslechli osudný výstřel a Rogersův výkřik: „Do toho chlapci! Na ně!“ V tu ránu jsme byli na nohou s ručnicemi připravenými ke střelbě. Bylo to poprvé, co jsem kdy spatřil indiánské válečníky a byl to věru ošklivý pohled. Kráčeli si tam v kožených mokasínech, oblečeni do legín a bederních roušek a s nějakými koženými plášti přehozenými přes ramena. V skalpové kadeři měli zapletené péra a tvář a prsa měli pomalované červenými a černými pruhy. Kdy jsme do nich vypálili, mnoho jich padlo a zbytek utekl, proto jsme předpokládali, že jsou poráženi, tak jsme  se za nimi pustili. Ale běda! Vlítli jsme akorát rovnou do sršního hnízda! Byla to totiž jenom jejich předsunutá hlídka, za kterou si to mašírovalo několik set Francouzů a indiánů. Ti jistěže neváhali a začali do nás střílet a zabili téměř padesát našich lidí. Bylo to děsné! Kolem mne hvízdali kule a po mém boku padali muži. Museli jsme okamžitě ustoupit a přeskupit se. Sotva se nám to podařilo, znovu jsme nabili a vypálili obrannou salvu, a pak znova a znova.

Bylo to neuvěřitelné, ale i v té vřavě se mne Martin ptal: „Tak co Bene, co si nyní myslíš o tom ohni na ostrově, kdože to měl pravdu?“ Já však neměl pražádnou náladu na filozofování, jelikož na nás nepřítel dorážel ze tří stran. Naštěstí jsme dokázali nepřetržitě udržovat palbu a držet útočníky v patřičné vzdálenosti. Francouzi a indiáni byli přesto v převaze, a když se jejich děsivý válečný pokřik nesl mezi stromy a žhavé střely létaly sem a tam, vedle mne padali mí spolubojovníci, začal jsem opravdu ztrácet kuráž. Potom jsem však při pohledu na hraničáře z New Hampshire znovu nabyl odvahy. Ti chlapi se sice tvářili dost zarputile, ale chladnokrevně stříleli tak, jako kdyby byli na lovu krocanů. Jak bitva nabývala na intenzitě, začal jsem v sobě cítit jakousi rozhněvanou bojovou vášeň.

Ustupovali jsme stále po úbočí hory a indiáni se pokoušeli napadnout naše pravé křídlo, ale Rogers jim poslal naproti jednotku harcovníků, kteří je odrazili a stejně tak se vedlo nepříteli, který to zkoušel zleva. Edmund, Amos a já jsme byli v hlavním bojovém uskupení, a tak jsme měli fůru práce s nabíjením a střílení a opravdu jsme se činili. Nebyl čas na žádné řečičky, protože několik indiánů se k nám už přiblížilo na dvacet metrů. A pak to přišlo! Dostali se k nám tak blízko, že došlo k bitvě muže proti muži. Naposledy jsem vypálil z muškety, a pak se chopil sekery. Hnal se na mne chlápek s tváří pomalovanou červeně a černě. Rozhodl jsem se neustoupit! V pravici jsem pevně svíral sekeru a v levičce držel ručnici. Trvalo do jen několik úderů srdce a už byl u mne. Oba jsme pozdvihli sekery k smrtícímu úderu, a když se naše zbraně střetly, nárazem mi vypadl tomahawk z ruky. Nyní jsem musel jako válečnou palici použít pušku. Byla to stará a dlouhá a těžká flinta, jenže nyní, když se mne zmocnila bojová horečka a s přihlédnutím na mou přirozenou sílu, to byla vskutku hrozná zbraň. Tloukl jsem s ní hlava nehlava, až jsem zohýbal hlaveň. Pak jsem si našel nějakou francouzskou mušketu i sekeru. Bylo tam na zemi mnoho mrtvých a umírající mužů.

Bojovali jsme urputně asi hodinu a půl, přičemž jsme ztratili přes stovku bojovníků. Rogers byl většinu času v úplném zápalu boje, přesto dokázal vnímat, co se kolem něho děje a rozdával nám rozumné pokyny. S nadcházející tmou nám přikázal: „Už to nemá smysl hoši. Nyní se musíme odsud dostat! Za mnou!“

Ustupovali jsme rychle dál podél hory k místu, kde se oddíl nadporučíka Phillipse bil s indiány, a kde jsme se dostali do další pořádné rvačky. Postupovali jsme přesto dál a já žel někde ztratil sněžnice. Nebyl však čas zabývat se takovými podružnostmi, bylo třeba dál bojovat. Po nějaké době jsme zaslechli, jak Rogers velí: „Rozptylte se chlapci! Nyní už musíte být každý sám za sebe! Setkáme se na First Narrows!“

Nabil jsem si ukořistěnou pušku, a co nejrychleji jsem pelášil hlubokým sněhem pryč z bojiště. Když jsem se po nějaké chvíli ohlédl, spatřil jsem za sebou indiána, který mne očividně pronásledoval, tak jsem okamžitě vyrazil do vysoké stráně, kde mu sněžnice byly spíše na obtíž. Bojovník na mne vypálil, ale minul, tak jsem to nejčkom zkusil já a střelil jsem ho zrovna ve chvíli, kdy na mne pozvedal k vrhu tomahawk. Padl a byl docela mrtvý, než jsem k němu došel. Povídám, nebyl to pro mne žádný příjemný pohled, do tváře muže, kterého jsem právě zabil, třebaže to byl nepřítel a ještě k tomu rudoch usilující o můj život. I jeden letmý pohled do jeho strnule hledících očí mi postačil. Cítil jsem se provinile a nebylo mi u srdce příjemně, když jsem ho obíral o sněžnice, pušku a střelivo. Vzal jsem mu také kožešinový plášť, protože má přikrývka byla mezi uloženými zavazadly a v noci bude určitě pořádná zima.

Pak jsem se potuloval bezcílně lesem, dokud nevyšel měsíc a já se mohl orientovat. Podařilo se mi dojít k jezeru, kde už mi nedělalo potíž najít First Narrows, kde již čekalo to, co zbylo z naší společnosti. Naštěstí tam byl Edmund a Amos, což mne nesmírně potěšilo. Situace byla dost kritická! Asi dvě třetiny z naší jednotky bylo zabito, či pohřešováno, a ti z nás tady shromážděných jsme povětšinou byli zranění. Postřelení, posekání a pořezání, ale hlavně strašně unavení. Věru pochmurné nocování to bylo, bez přikrývek, bez ohně a noc byla tak zahořklá a chladná. Choulili jsme se k sobě jako ovce, abychom se aspoň trochu zahřáli. Ukořistěný plášť jsem dal muži, který byl vážně zraněný.

Za rozbřesku nového dne jsme se pustili přes jezero a byli náramně šťastní, když jsme potkali kapitána Starka s posilami a sáněmi pro zraněné, a poté se odebrali k Fort Edward. Následující den, když jsme si s  Edmundem a Amosem povídali o oné bitvě, přišel k nám vysmátý Rogers a povídá: „Výborně chlapci! Sotva jste k nám nastoupili, a už jste si užili tolik veselé zábavy, že ano?“

„Ano pane,“ odpověděl jsem, „Nadmíru hojně! Jsme spokojení. Klidně si nyní užijeme nějaký čas tupým zevlováním, pane!“

Výše popisující událost měla popsat tzv. Druhou sněžnicovou bitvu, kterou svedli Rogers Rangers třináctého března roku 1758.