Ben Comee 15 - St. Francis - Nahkohe

Přistáli jsme v Missisquoi Bay a vytáhli čluny hluboko do lesa, abychom je ukryli a schovali jsme rovněž opodál rezervní potraviny na zpáteční cestu a zbytek jídla si rozdělili a uložili do mošen. Za zvědy jsme měli Mohegany Stockbridge, kteří nám zakrátko hlásili: „Francouzi a indiáni na člunech! Za nimi pluje velká válečná společnost! Asi tři sta mužů!“

Rogers nás okamžitě burcoval: „No chlapci máme před sebou práci. Vyjdeme si ulovit nějaké indiány. To je to jediné, co můžeme udělat, ale je jisté, že se také nenecháme chytit! Tak jdeme na to!“

Trmáceli jsme se tmavým lesem až do svítání, a pak jsme pokračovali bažinou, až nám voda sahala kolikrát po stehna. Byli jsme pořád mokří, a tak jsme na noc káceli menší stromy, překládali je větvemi, abychom se alespoň v suchu vyspali. Tak to trvalo devět dlouhých dnů, během kterých nám začaly hnít mokasíny. A k tomu jsme ještě měli nervy napjaté k prasknutí. Byla to pořádná štrapáce i pro nás zvyklé na život v lese.

Amos povídá: „Jsme jako průvod studených žab, k-k-které si to právě vyskákaly z vody. T-t-toto je bláznivý výlet. Nikdo ještě neslyšel o tak bláznivém podniku.“

„Ale no tak Amosi! Nebrblej a mysli na slávu a pomstu. Je třeba ty indiány potrestat rovnou v jejich zemi!“ konstatoval Edmund.

„Ale sláva je mi na kočku. Raději bych seděl vedle teplého krbu a p-p-poslouchal lovecké příběhy, než abych se l-l-lopotil skrz tenhle marast“ zavrčel Amos.

„Ale pak to budeš ty Amosi, kdo bude vyprávět u krbu příběhy z této slavné honičky“ nedal se Edmund.

„N-n-no jářku to určitě! Ano! Jestli se vůbec vrátím. Tenhle příběh bych si klidně odpustil. Jen se na mně p-p-podívejte! Copak jsem nějakej hrdina na vyprávění příběhů.“

Desátého dne jsme přišli k řece St. Francis a Rogers povídá: „Tak jsme tady. Je to řeka St. Francis. Doposud jste asi hádali, kam si to harcujeme. Inu, potrestat indiány od St. Francis, kteří zajali kapitána Kennedyho a jeho společníky, kteří šli jednat o míru. Tajil jsem to pro naše bezpečí. Mohlo by se klidně stát, že by někoho z nás čapli, mučili, a on to tajemství vyzradil. Vesnice St. Francis stojí při ústí této řeky do St. Lawrence River. Je to asi pětadvacet kilometrů odsud a my na ně vlítneme pěkně v noci. Buďte nemilosrdní a na nikoho nehleďte. Jsou to indiáni, kteří obtěžují naše hranice již celá léta a zabili na čtyři sta nebo pět set dobrých občanů Nové Anglie. Tahle řeka je dost prudká, tak si musíme navzájem pomáhat, abychom neztratili zbraně a střelivo. Martine a Comee, vy budete ostatním oporou“ řekl, poněvadž mne pokládal za velkého siláka.

Řeka byla asi metr a půl hluboká, a když několika kamarádům voda podemlela nohy a oni při pádu ztratili zbraně, udělali jsme si raději malý vor a na něm přepravili výzbroj. Rozdělili jsme se na tři oddíly a poslali napřed zvědy. Osobně se mi plán útoku moc nezamlouval, tak jsem si Martinovi postěžoval: „Mně se takový způsob boje vůbec nelíbí. Pobíjet lidi v hlubokém spánku není fér. Já mám rád poctivý boj.“

„Ale neblázni Bene, vždyť ti indiáni přece zabili a skalpovali i dva tvé příbuzné. Kdybys žil na hranici celý život, jako já, rád bys jim oplatil oko za oko, zub za zub a skalp za skalp. Přišel jsem o hodně příbuzných a dobrých přátel, kteří nikomu neublížili. Téměř každý rok nebo i několikrát za rok jsem pomáhal tyto ďábly odhánět od našich pevností a měst a viděl jsem věci, kvůli kterým indiány nenávidím víc, než mor. Ale vždyť to Bene dobře sám víš. Jenom kolik Rangerů bylo umučeno a skalpováno. Pamatuješ na Johna McKeena? Jak byl svlečen a přivázán ke stromu a ti rudí ďáblové kolem něho tančili, ječeli na něj, posmívali se mu a házeli po něm nože, až byl probodán od hlavy k patě? Zapomněl jsi, co mu udělali pak? Že do každé té rány mu zabodli borovou třísku a zapálili?“

„To víš, že se na něco takového nedá zapomenout. Jak mučili jiné a dávali jim železnou rukavici a surově do nich řezali noži a sekali tomahawky, dokud nepadli. Zaslouží si být pobití, jako hadi, ale já to dělat nechci dělat tímto způsobem bez ohledu, jak zrádný nepřítel to je. Chci dobrý a čestný boj. Já jsem voják a budu plnit rozkazy, ale vraždění nesnáším.“

„Nemusíš být vůbec choulostivý. Jejich dvakrát tolik co nás, takže pokud je nepobijeme ve spánku, pobijí oni nás během dne.“

McKinstry si taky přidal: „Na rovinu Bene, tam kde jsou indiáni, se nedá normálně žít. Tvá vzpomínky jsou příliš vzdálené, tak se tě to asi moc nedotýká. Já s tím ale žiju celých třicet let. Pohleď na toto.“ Sundal si z krku dřevěný přívěsek, na kterém bylo sedmnáct zářezů. „Tolik jsem věru zabil indiánů, a každý z těch zářezů mě zahřál na duši, a každá příležitost zabít v St. Francis indiána, bdělého, či spícího mně učiní šťastným. Chci celou tu rasu vymazat ze země.“ Takové řeči jsme cestou vedli.

Na této straně řeky se nám mašírovalo už mnohém lépe. Krajina byla vyvýšená a my se konečně zbavili těch odporných močálů a komárů, kteří nás soužili až k šílenství. Vzduch byl čistý a jasný a nám se tak dobře dýchalo a konečně nám uschnuly šaty. V noci jsme spali náramně dobře v suchém a voňavém jedlovém lese. Dvacátého druhého dne nás Rogers zastavil a vylezl na strom, aby se rozhlédl po okolí. Když slezl, pověděl, že viděl nepřátelskou vesnici asi pět kilometrů daleko. Velitel šel s nadporučíkem Turnerem a praporčíkem Averym na výzvědy a my na ně čekali a odpočívali. Měsíc byl té noci tříčtvrteční a oni se vrátili asi dvě hodiny po půlnoci. Velitel nás informoval: „Doplazili jsme se až k jejich vesnici. Ti pacholci tam mají nějaký dýchánek, asi svatbu. Mají soudek rumu, pijí a křepčí u ohně. Myslím, že jim přichystáme pěkné probuzení.“

Asi půl kilometrů před vesnicí jsme odložili zavazadla a připravili se na boj. Bylo nás jenom sto čtyřicet dva a ukrývali se v lese, dokud nešli indiáni na kutě. Rogers nás opět rozdělil na tři skupiny a hodinu před svítáním jsme zaútočili ze tří stran, aby neměli indiáni kam utéct, páčto ze čtvrté strany tekla řeka. Vběhli jsme do vesnice a kopali do štěkajících psů, kteří se nám v uličkách pletli pod nohy. Nad futry každých dveří vysely skalpy, jako nějaké morbidní květinové věnce. Stál jsem tam před jednou chatou, a když vyběhl ven rozespalý indián, zastřelil jsem ho. Měl zmatený a vyděšený výraz ve tváři. Pak jsem vytáhl sekeru. Martin, Edmund a Amos stáli po mém boku a snažili se indiánům bránit v útěku k řece. Bylo to hrozné řeznictví, ale pohled na skalpy mužů, žen a děti v nás rozpálil divoký vztek. Některým uprchlíkům se podařilo dostat ke kánoím, ale zachránil se jen málokdo. Bylo nemožné někoho šetřit. Ti, kteří se snažili bránit, bojovali s noži a tomahawky jako divoké kočky. S východem slunce bylo krvavé dílo u konce. Napočítali jsme tam skoro šest set anglických skalpů, tak jsme neměli žádné výčitky s tím, co jsme dělali. Přesto to bylo děsivé a ponuré. Mrtví leželi v uličkách a muži je skalpovali. Byli jsme celí od krve a vypadali, jako řezníci z jatek. Mnozí z nás byli také zranění. Edmund se mně ptal, jak jsem na tom.

„V pořádku, jenom několik škrábanců, ale jistě nevypadám tak divoce, jak vy dva.“

„Inu nevím, jak vskutku v-v-vypadám“ povídá Amos, „ale kdybych nevěděl, že to jsi ty a Edmund, dozajista bych vás ze strachu raději zastřelil.“

Rogers poručil vesnici vyrabovat a zapálit. V jednom domě bylo dokonce maso a našli jsme i nějaké stříbrné nádobí a další věci ukořistěné z nájezdu. Osvobodili jsme šest zajatců, ale Kennedy mezi nimi nebyl. Skoro každý z Rangerů ztratil ve válce někoho z příbuzných, čí přátel, tak si pečlivě prohlíželi skalpy, zdali nepatří někomu z nich. McKinstry povídá: „To je bláznivé počínání. Je to již třicet let, co zabili mou drahou ženu a zničili mi život. Našel jsem toto.“ Starý harcovník vytáhl zpod košile šátek, ve kterém měl zabalený pramen zlatých vlasů. „Indiáni překvapili osadu, kde žila a zabili všechny krom ní. Sotva jsme se o tom doslechli, vyrazili jsme za nimi s velkou společností a pronásledovali je den a noc. Když zjistili, že jsme jim v patách, mou drahou zabili a skalpovali. Od té chvíle, co jsem ji pohřbil, jsem netoužil po ničem jiném, než po pomstě. Tak spokojený, jako dnes, jsem už dlouho nebyl. Jejich kmen je téměř vyhuben a já přispěl tím, že jsem jich dostal šest.“

Roger se věnoval výslechu vězňů, a pak nám povídá: „Rychle se spakujte chlapci, poněvadž se odsud musíme rychle dostat. Někde poblíž je těch tři sta Francouzů a indiánů. Jsou nějakých šest kilometrů dole na St. Lawrence a jdou po nás. Dvě stě dalších Francouzů a šestnáct indiáni odešlo do Wigwam Martinac před několika dny, protože nás čekali právě tam. Nejsou od nás moc daleko. Naložte si tolik kukuřice, kolik unesete a mizíme odsud! Musíme jít lesem k hornímu toku Connecticutu a pak dolů k Fort No. 4. Nemůžeme se vrátit stejným směrem, odkud jsme přišli, to bychom padli Francouzům rovnu do rány. Na mou žádost pro nás generál Amherst připravil spoustu zásob při ústí řeky Ammonusuc. Tam se musíme dostat.“

Propustili jsme všechny zajatce, krom několika chlapců, kteří chtěli jít s námi. Edmund povídá: „Jsem rád, že jdeme pryč. Je to tu skoro jako na jatkách. Rozkazy jsou rozkazy a je třeba je plnit, přesto se nemohu dívat na to, co jsme právě udělali. Je to stejné, jako to, co nám indiáni prováděli posledních devadesát let. Museli jsme to udělat, tak jsme to udělali. Nemohu říct, že jsem na to nějak pyšný, ale nyní je důležité dostat se domů.“

Rázovali jsme korporativně jihovýchodním směrem, jak nejrychleji to šlo. Na noc jsme zastavili, upražili kukuřici a odpočívali. Ráno za rozbřesku jsme byli opět na nohou. Po osmi dnech jsme šli kolem jezera Memphremagog, a to už nám pomalu docházely zásoby. Rogers nás rozdělil na menší skupiny, které svěřil do péče nejzkušenějším mužům, aby se nám lépe ustupovalo, a sejít jsme se měli opět při ústí řeky Ammonusuc.

Mohegani nás opustili a šli na jih do svých domovů, kam se dostali, aniž by ztratili jediného muže. Edmund, McKinstry, Amos a já jsme byli s Rogersem a těsně za námi byli nepřátelé. V jednom úzkém údolí Rogers povídá: „Zkusíme je tady přepadnout ze zálohy a uvidíme, co z toho bude. Rozestavějte se po stranách rokle a nestřílejte, dokud nebudou procházet kolem.“

Zadní část oddílu nalákala pronásledovatelé do údolí, kde jsme číhali my. Po dvou salvách jsme se do nich pustili sekerami. McKinstry srazil válečníka, ale sám byl postřelen indiánem, kterého jsem hned zabil. Harcíř ležel na zemi a těžce dýchal. Pokoušel jsem mu zastavit krvácení, ale on jen tiše zasípal: „Je to marné Bene. Je se mnou konec. Jsem rád, že jsem tě poznal. Měj se dobře. Sbohem!“ Muž zavřel oči a krátce a rychle dýchal. Pak ještě jednou otevřel oči, ale to už se díval někam do nepřítomnosti a naposledy promluvil: „Ano Mary, už jdu za tebou, má drahá!“ Jeho dech se zastavil a my ho pohřbili v údolí tak, aby jeho tělo nenašli a neskalpovali.

O tři dny později se k nám připojil praporčík Avery s jedním mužem, jinak byl zbytek jeho oddílu pobit a umučen. Ustupovali jsme dál a cestou jedli veverky a cokoliv, co se dalo jíst. Trmáceli jsme se přes skalnaté hory, mokré močály, omdlívali hlady a únavou s indiány v patách. Neměli jsme ani přikrývky a noci byly tak studené a navíc často pršelo. Byli jsme promočení a zkřehlí na kost. Edmund střelil velkou bílou sovu, o jejíž kousky masa jsme losovali. Na mne vyšlo stehno, ale bylo tak tuhé, jako náš osud, ale i stará noha sovy a její kůže byla v té chvíli dobrá. Neprodal bych ji za nic na světě. Nebudu mluvit o všech hrůzách toho pochodu, a o tom, co všechno lidé dělají v největším zoufalství. O některých věcech by se asi nemělo psát ani povídat.