Ben Comee 14 - Zkáza Ticonderogy - Nahkohe

Posledně jsme se rozloučili, když naše armáda opět plula k Fort Ticonderoga s cílem jí tentokrát dobít. K východnímu břehu jsme dopluli někdy v noci a do rána zůstali všichni v člunech. Jako první jsme se vylodili my harcíři a mašírovali jsme přes portáž rovnou k francouzské pile u peřejí, a potom přes most na druhou stranu řeky. Tam jsme se střetli s nepřátelským oddílem, několik mužů zabili, zajali a zbytek zahnali na útěk. Hned nato se dostavili naši granátníci a lehká pěchota a nakonec zbytek armády, která se zde utábořila. Kanaďané a indiáni nás obtěžovali střelbou z okolních svahů, ale moc škod nám nenapáchali.

„H-h-hele Bene, nejsou to někteří z tvých kaughnawaganských kámošů, k-k-které jsi tak štědře obdaroval?“ dobíral si mně Amos kvůli odškodnému, které jsem onehda zaplatil za zabitého protivníka. Arci. Postupovali jsme do svahů proti nepříteli, dokud prales nezahalila černočerná tma. Několik kamarádů bylo raněno, ale jak na tom byli nepřátelé nevím, pačto indiáni zvláště dbají, aby své mrtvé z bojiště odvlekli. Mohu vás však ujistit, že je to divný pocit, když po několikahodinové bitvě, kdy vám kolem hlavy sviští kulky, nenajdete na poli žádné mrtvé a raněné, i když jste přesvědčení, že jste určitě zastřelil dva, či tři.

Třiadvacátého byli rangeři posláni, aby hlídkovali podél pobřeží jezera Champlain, a když jsme se dostali k předprsni, kde byla svedena nešťastná bitva, začal na nás nepřítel pálit. „To nemá žádný smysl, všechny nás tady postřílejí! Stáhněme se!“ volal Martin.

Dle mého soudu jsme to měli udělat naopak: „Ani náhodou kluci! Jenom pěkně do nich, a žeňme je z těch jejich doupat ven! Hurá na ně!“ Proti našim zvyklostem jsme se hnali rovnou na ně, a světe div se, Frantíci před námi pěkně pelášili, když jsme se na ně skákali přes barikádu.

Vojáci mezitím tahali od jezera kanony a rangeři během noci podnikali ojedinělé útoky, aby rozptýlili pozornost obránců. Všechno šlo jak po drátku a čtyřiadvacátého měli dělostřelci své nástroje v pohotovosti a jakmile byli naši kanonýři připraveni, spustili pěkně ostrou kanonádu. Amherst chtěl mít přehled o situaci na bojišti, proto poslal rangery, aby sledovali pohyb nepřítele. Rogers vybral šedesát mužů, aby se toho úkolu zhostili. Spustili jsme na jezero čluny a po nějakém čase plavby jsme u pevnosti spatřili září desítek loučí. Nepřítel zjevně vyklízel pozice, načež Rogers zvolal: „No ne! Oni se chystají uprchnout. Jdeme po nich chlapci!“

Nadali jsme nějaká nepřátelská plavidla, která se oddělila od hlavního voje. Vpluli jsme zostra mezi ně a pálili vpravo i vlevo. Posádka jednoho z člunu se s námi pustila do bitky, ale když jsme zabili asi čtyři jejich muže, zbytek raději skočil přes palubu a plaval na břeh. Rogers nám přikázal, abychom zaútočili na další člun, což jsme udělali a pálili po něm, co to šlo, ale přesto nám unikl ve tmách. Kolem deseti hodin jsme zaslechli obrovskou explozi. Při pohledu na Ticonderogu jsme spatřili řadu výbuchů a plamenů, jak Francouzi zřejmě cíleně svou pevnost vyhodili do vzduchu.

Ráno jsme hned za rozbřesku pelášili k pevnosti, poněvadž jsme byli zvědavi, co se přesně stalo. Ticonderoga byla téměř na kusy rozmetána po celém okolí, poněvadž Francouzi nejspíš odpálili muniční sklad, ale i tak se všude válelo množství užitečných věci, včetně sudů s alkoholem a navíc hodně dělových koulí. Dvě stě rangerů pod velením kapitána Brewera se vydalo za nepřítelem ke Crown Point a my ostatní hlídali okolí pily a mostu, aby tábor nepřekvapil nepřítel zezadu.

Strávili jsme na tom místě celkem dva týdny, než jsme se dvanáctého srpna dali na pochod směrem ke Crown Pointu a rangeři šli opět napřed. V táboře na Crown Pointu jsem měl možnost po dlouhé době mluvit s kapitánem Starkem. Zašel jsem do jeho části tábora a on mne pozval do svého stanu a nabídl mi dýmku:

„Jsem rád, že vás vidím, Comee. Už je to nějaký čas, co jsme spolu mluvili naposled a během této kampaně jsem Vás vůbec neviděl. Dostal jsem příkaz, abych dnes vzal dvě stě mužů a prosekal cestu k pevnosti Fort No., čemuž jsem rád, protože tady bych zůstat nechtěl.“

„Jakpak to, kapitáne Johne?"

„Inu, generál Amherst poslal kapitána Kennedyho s doprovodem, aby se pokusil vyjednat s indiány ze St. Francis příměří nebo spolupráci. Je to bláznivá posílka, která nám způsobí akorát problémy. Já proti nim bojovat nechci. Boj mi samozřejmě nevadí, ale ať si přitáhnou sem. Já jenom nechci bojovat na jejich území, poněvadž jsem členem toho kmene. Adoptovali mne. Řekl byste Bene, že jsem právoplatný indiánský válečník?“

„No to bych vskutku neřekl. Jak se vám to pro všechno na světě mohlo stát?“

„Inu to bylo tak. Naše rodina žila u řeky Baker's. Na jaře roku 1752 jsem šel s Davidem Stinsonem, Amosem Eastmanem a bratrem Williamem na lov. Bylo mi tehdy třiadvacet let a já byl z naší party nejmladší. Utábořili jsme se hluboko v divočině, postavili si chatu z větví a kůry a kladli pasti. Tenkrát bylo v regionu zvěře spoustu a my jsme zakrátko nashromáždili kožešiny za slušnou sumičku, ale sedmadvacátého dubna jsme narazili na indiánskou stopu, tak jsme se rozhodli, že raději vyklidíme pole, ale dříve než jsme to udělali, poslali mne chlapci posbírat pasti.“

„Se vší úctou kapitáne Johne, kdybych měl takovou spoustu kožešin a věděl, že jsou v okolí indiáni, nechal bych pasti být a raději, co nejrychleji zmizel.“

„No ano. To by měl udělat každý rozumný muž, ale kdybyste tam byl, pravděpodobně byste se choval také jako velký blázen, právě jako my. Mysleli jsme si, že když se vrátíme bez pastí, budou se nám v osadě smát, že jsme se chovali jako zbabělci. Byli jsme věru mladí a hloupí, a tak jsme riskovali. Zrovna zapadalo slunce, když jsem se skláněl pro past, když mne překvapili indiáni a mířili na mně mušketami. Žádali mně, abych je zavedl do našeho tábora, tak jsem vedl nějaké tři kilometry opačným směrem. Jelikož jsem se dlouho nevracel, kamarádi několikrát vystřelili do vzduchu, aby mně zavolali zpět, ale tím akorát na sebe upozornili. Indiáni se rozběhli k řece směrem k našemu táboru a mně tahali na provaze za sebou. Eastman stál ještě na břehu, zatímco Stinson s bratrem seděli v kánoi. I když jsem křičel na poplach, indiáni chytili Eastmana a po klucích v kánoi začali střílet. Srazil jsem hlaveň nejbližšího válečníka, ale ostatní bez problému vypálili. I když pádlovali doslova o život, Stinson byl zasažen, ale bratr naštěstí ne. Křičel jsem na Billa, ať na nic nehledí a rychle pádluje pryč, za což jsem dostal pořádnou nakládačku.“

„Museli být pěkně vzteklí.“

„Aby ne, ale na druhé straně myslím ocenili mou odvahu. Byli to právě indiáni ze St. Francis. Bylo jich deset a vedl je náčelník Francis Titigaw. Odvedli nás k řece Connecticut, kde na ně čekali dva druhové, a pak jsme šli směrem k horní Coos Intervale. Nějakou dobu jsme u potoka lovili a já dokonce dostal kožešiny z bobrů, které jsem zabil. Začátkem června jsme připluli do St. Francis, kde jsme dostali železnou rukavici. Mladí indiáni utvořili dvě řady, mezi kterými jsme měli proběhnout a oni nás přitom mlátili palicemi a klacky. Eastman běžel a křičel: ‚Všechno vám to vrátím a všechny vás ztluču!‘, což je rozčílilo, tak mu dávali ještě víc. Chudák dostal pořádně zabrat. Když přišla řada na mně, křičel jsem také: ‚Já zase budu líbat všechny vaše dívky!‘ a kličkoval jsem sem a tam, takže jsem toho moc nedostal. Možná si řeknete, že to bavilo jenom ty mladé, ale chyba lávky. Vedle seděli staří muži a při té podívané se řehtali na celé kolo. První mne udeřil asi devatenáctiletý mladík, tak jsem mu takovou pěstí, až padl na zem a od té doby jsem ho už nikdy neviděl.“
„Indiánští muži nepracují, jenom ženy a zajatci. Já jsem měl se ženami okopávat kukuřici a já místo plevele vykopával kukuřici. Zkoušeli mne donutit, abych to dělal správně, ale já se nedal. Hodil jsem motyku do řeky a řekl jim, že jsem válečník a ne indiánská žena. Čekal jsem, že mne zbijí, ale oni mne místo toho adoptovali. Osvojil si mně jeden starý náčelník, u kterého jsem bydlel. Říkali mi mladý náčelník a zacházeli se mnou dobře. Naučil jsem se něco z jejich řeči, a také způsob jejich boje, což pro mě bylo výhodné. Neviděl jsem žádného jiného zajatce, se kterým by zacházeli tak dobře, jako se mnou. Po pěti týdnech přišli z Montrealu pánové Wheelwright z Bostonu a kapitán Stevens ze ‚Čtyřky‘, aby vykoupili vězně z Massachusetts, a jelikož žádné nenašli, vykoupili mně a Eastmana. Potom jsem musel usilovně pracovat, abych ten dluh vyrovnal. To je důvod, proč nechci bojovat s indiány ze St. Francis, a budu raději vysekávat cestu k Fort No. 4.“

„Čtyřka“ je naše nejsevernější pevnost na řece Connecticut v New Hampshire. Osadu založili bratři Samuel a David Farnsworthovi v roce 1743 a o rok později se postavila pevnost. No, bylo to v podstatě šest domů v obdélníkovém uspořádaní, které byly vzájemně propojeny palisádou. Na jižním konci stála dvoupatrová budova s velkým sálem a strážní věží a strážní dům byl ještě na západní straně. Během války krále Jiřího byly okrajové farmy vypáleny Francouzi a indiány a několik osadníků bylo zabito a uneseno. V dubnu roku 1747 obklíčili pevnost Kanaďané praporčíka Bouchera a Abenakiové. Kapitán Stevens a jeho posádka odolávala tři dny, než útočníci odtáhli. Stevens dostal za odvahu nejdražší meč, jaký se dal v Bostonu pořídit.

Na počátku září jsme se dozvěděli, že kapitán Kennedy byl v St. Francis i s doprovodem zajat a poslán do Montrealu. Generál Amherst se kvůli tomu pořádně vztekal a nejspíš proto jsme dostali rozkazy být pohotově. Pak přišel povel, abychom pročesali západní oblast od pevnosti, k čemuž Martin konstatoval: „To mi připadá, jako pořádná hloupost, potulovat se lesem, kde není žádný nepřítel. Naše armáda by měla přece honit Francouze, až k řece St. Lawrence. Pak bychom se mohli připojit k vojsku generála Wolfeho a dokončit tuhle zatracenou válku. Neříkám snad pravdu?“

„Seržant Munro mi říkal, že chce Amherst obnovit pevnost Ti, a potom stavět lodě, které by nás dopravily do Kanady,“ dodal jsem.

„No možné to je. Nejsem přece žádný generál, nicméně věřím, že je dobré nepřítele honit hnedka za čerstva, než si stačí sednout na zadek a znovu nabere síly.“

V noci jsme se nalodili na velrybářské čluny. Bylo nás asi dvě stě, několik desítek vojáků lehké pěchoty pod velením kapitána Dunbara a zbytek rangeři, plus padesát Moheganů ze Stockbridge. Před námi pluly nějaké kánoe, jako předsunuté hlídky a naše vesla byla omotaná látkou, abychom dělali, co nejmenší hluk a samozřejmě, jsme měli zákaz mluvení. Čluny pluly v řadě za sebou podél břehu, kde je největší tma. Před svítáním jsme přistáli a vytáhli čluny na břeh a zatáhli je do lesa, kde jsme se během dne skrývali a spali. Mnozí z nás ale pochybovali, že směřujeme na západ.

Večer jsme se za naprostého ticha znovu nalodili a poslali napřed průzkumné kánoe. Takto jsme postupovali noc za noci a pluli ve stínu břehů, dokud jsme nedosáhli nejzazšího jezerního břehu, kde jsme pozdě v noci vytáhli čluny na břeh a ukryli je mezi keři. Naši zvědové hlásili, že na jezeře spatřili nepřátelské lodě, tak jsme opatrně čekali a nevydali ani hlásku. Samozřejmě nepřipadalo v úvahu, abychom si rozdělali oheň, což bylo dobře, jelikož jsme k ránu pozorovali francouzské šalupy a čluny. Nyní bylo nabíledni, že naše výprava směřuje do nepřátelské země, ale k neznámému cíli a za neznámým účelem, což bude asi dost nebezpečné.

Byl nádherný podzim a listí na stromech měnilo barvu a lesy čarokrásně vymalovaly. Pohled na jezero George byl famózní. Za blankytnou hladinou se k stejně zbarvenému nebi tyčily malebné hory a vůkol jako by se zastavil a nechal to celé válčení jít k čertu, a těšil se jen z radostí života vezdejšího. Inu, ale věci se měly jinak. Z nějakého důvodu tu proti sobě stály znepřátelené strany a chlapi těch znepřátelených stran si šli vzájemně po skalpech.

Pátého dne došlo k náhodné explozi soudku se střelným prachem, takže se několik zraněných a popálených mužů muselo vrátit na základnu, a k nim se připojili nemocní. Než jsme dosáhli zálivu Missisquoi, byly naše síly redukovaný na jedno sto pětačtyřicet mužů. Bylo nám již zcela jasné, že nejdeme na západ, ale mašírujeme rovnou do nepřátelské země. Edmund, který věděl kam jdeme, byl na slovo skoupý jako ústřice.

Amos nad tím láteřil: „Pro v-v-všechno na světě, kamto propánajána jdeme? Chystáme se snad zaútočit na celou francouzskou armádu se sto padesáti chlapy? Jářku nemám vůbec rád tyto podivné výpravy majora Rogerse. K-k-kéž bychom měli dobrého a opatrného velitele. N-n-nejlépe jako je náš vrchní velitel, k-k-který měl porazit francouzskou armádu. Ten pěkně naše oddíly utábořil, a d-d-denně se modlí k pánubohu, aby nám seslal dlouhou, ale hlavně b-b-bezkrevnou válku a nepřítel, aby se sám spakoval a odešel. Jo, tak nějak to bude. Jeden má šanci uchovat si vlasy na hlavě jen s dobrým velitelem, jako je on. Jenže tenhle R-r-rogers se nestará o to kam jde, a o kolik mužů přijde, hlavně, že pán je spokojen.“

Vzpomněl jsem si na rozhovor s kapitánem Starkem a povídám: „Vím co má Rogers za lubem. Jdeme nahoru přímo do Kanady, k řece St. Lawrence, abychom napadli St. Francis, kde je uvězněn kapitán Kennedy a jeho lidé.“

Všiml jsem si, že se Edmund pousmál a Amos zvolal: „No to se podívejme, t-t-to jsou mi věci! Je to tak Ede?“

„Nechte to být, nic nikdo nepoví. Kdo nic neví, nic nepoví. Kdyby někoho od nás chytili a on by mohl prozradit, kam jdeme, a pak je s námi amen, tak to nechte být, povídám!“