David Thompson IX. - K Missouri - Nahkohe

Jelikož jsme plánovali cestu ke kmeni Mandanů, měli jsme nyní spoustu práce s přípravami. Jakmile bylo vše připraveno, vyrazili jsme v listopadu 1797 a naši společnost tvořil průvodce a tlumočník Mons Rene Jussomme, který strávil mezi Mandany osm let a plynule mluvil jejich řečí. Dále to byl Hugo M‘Crachan,  dobrý Ir, který mezi Mandany také pobýval často i několik měsíců a dále sedm francouzských Kanaďanů, pěkně tvrdých lovců a věčně dobře naladěných chlápků. Jejich velkou zálibou bylo jídlo, a když jsem je za to plísnil, vysvětlili mi, že jídlo je to jejich veliká vášeň. Byli tak žraví, že klidně spořádali čtyři kila čerstvého masa denně. Jinak to byli prostí chlapi bez základního vzdělání, svobodní obchodníci a lovci (Lesní tuláci), které zbožím vybavil Skot John M’Donell.

Já byl rovněž dobře vybaven. Měl jsem vše nepostradatelné, věci jako střelivo, tabák, tretky pro indiány atd., proto jsem měl dva nákladní koně. Jednoho koně měl i Jussomme, jinak zbytek mužstva disponoval třiceti psy, které jsme si pořídili od Assiniboinů a, kteří byli určení na tahání plochých saní. Jenže ouha, tito psi nebyli na takový druh práce cvičení, a jelikož to byli kříženci psů a vlků, jedinou jejich starostí bylo sežrat všechno, co padlo pod tlamu. Kanaďané je drezírovali neustálým bičováním, ve kterém si očividně libovali, jenže bylo to tak nesnesitelně hlučné, že jsem raději cestoval i několik kilometrů před nimi.

Pomalu jsme se blížili k Velkým pláním a počasí bylo většinou drsné a mrazivé. Sněhu leželo na zemi na osm centimetrů, a pokud to šlo, na noc jsme tábořili nejraději v lesích. Za náramného klení Kanaďanů a bičování psů jsme překonali řeku Stone a někdy byly takové vichry a mrazy, že jsme nemohli vůbec cestovat přes otevřené roviny a vichřice byla jednou tak silná, že nám strhla i stan. Kvůli masu jsme lovili bizony, abychom měli jídlo nejen pro sebe, ale také pro psy a zvlášť velkou radost nám udělalo, když jsme složili mladou bizoní krávu, která měla mnohem lepší maso, nežli tuzí býci. Kvůli špatnému počasí byl náš stan kolkrát nesnesitelně zakouřen. Lesy jsme museli mít vždy nadohled, poněvadž zálesáci nevěřili mému kompasu. V jednom z těch lesíku, ke kterému jsme putovali osmnáct kilometrů, tábořili v pěti stanech Assiniboini, kteří nás přijali velmi srdečně, ale varovali nás, abychom k Missouri nechodili, jelikož tam jsou nějaké šarvátky mezi Mandany a Dakoty. Říkali, že nás jistě zabijí, skalpují a okradou. Mně to poněkud znepokojilo, ale chlapi to pokládali za přehnané zprávy založené na nenávisti vůči Mandanům. Inu co, pokračovali jsme tedy dál.

Podle Jussommových instrukcí jsme obrátili k Turtle Hill, tak nás vedl šest kilometrů jižním směrem k malému březovému háji rostoucímu na břehu potoka, který se po deseti kilometrech vléval do Turtle Brook. Ušli jsme jedenáct kilometrů jihozápadním směrem, ale Turtle Hill nebyly stále nadohled. Jussomme nakonec musel konstatovat, že vůbec neví, kde jsme, a k tomu se ještě přihnala silná bouře. Naše situace byla hodně vážná a na tvářích mužů bylo vidět krajní znepokojení. Vyjel jsem koňmo na nejbližší a nejvyšší vrcholek a dalekohledem prohlížel obzor, žel nikde ani známka po horách, až konečně směrem na sever jsem zahledl kopce a na nich stromy. Rozhodl jsem se řídit mým starým kompasem a M‘Crachan s jedním Kanaďanem mně podpořili, jenže ostatní přístroji očividně nedůvěřovali a považovali za nejlepší jít daným směrem, dokud na vlastní oči neuvidíme les. Bouře nabírala na síle a sníh byl asi na patnáct centimetrů hluboký a byl potažen nepatrnou ledovou krustou. Psi byli naštěstí ve formě a nedělali žádné potíže. Nastala černá noc, tak jsme na sebe neustále volali, abychom se udrželi pohromadě, a teprve druhého dne odpoledne jsme díky Prozřetelnosti došli k onomu lesu, ale byli jsme k smrti unaveni, protože pochod ve sněhové bouři se podobá chůzi v hluboké vodě. Rychle jsme si postavili stan a schovali se.

Bouře pokračovala se stejnou silou a vhledem k tomu, že jsme byli i se zvířaty děsně unaveni, nepomýšleli jsme zatím na další cestu. Zastřelili jsme dva bizoní býky, kteří byli sice tuzí, ale nasytili nás a taktéž psy. Sedmého prosince již bylo pěkně, tak jsme ušli osm kilometrů směrem k řece Mouse, kde v pěkném lese stála stará obchodní stanice Ash House, která však byla kvůli neustálým útokům Dakotů vyklizena. Navštívili nás zde dva Assiniboini a zvali nás do jejich tábora, který nebyl nikterak nedaleko. Pozvání jsme přijali a v ležení jsme byli mile přivítání, a každý z nás dostal dobré jídlo. Jednoho z mých koní a také Jussommeho zvíře jsme dali do péče starého indiána a Jussomme byl nucen koupit si psy, ale mně zbyl ještě hnědák. Jussommeho klisna i můj žlutý kůň byli na tom špatně a nepřicházelo v úvahu, aby šli dál. Oba koně měli shodně jednu nohu bílou a ostatní černé. Bílé nohy měly srst sedřenou od sněhu a zranění nad kopytem a zbylé nohy byly docela v pořádku. Můj druhý kůň byl tmavý hnědák se čtyřmi černými nohami. Jelikož místní koně nejsou okováni, považuje se barva kopyt a srsti za důležitou. Žluté kopyto a bílá srst se v očích indiánů nejeví moc dobře, proto si na válečnou výpravu berou jenom koně s černými kopyty.

 
Když jsme indiánům řekli, že cestujeme k Missouri, také nás varovali před Dakoty, že na nás jistě budou číhat v záloze, proto máme postupovat po Dog Tent Hills, abychom nepadli do léčky. Nabídli jsme vysokou odměnu mladíkovi, aby nás k Mandanům dělal průvodce, ale ani ho, ani žádného jiného indiána naše návnada nelákala. Tábořili jsme blízko místa, kde roku 1794 Dakotové napadli assiniboinský tábor o patnácti stanech a všechny jeho obyvatelé pobili. K nepřátelství mezi oběma národy došlo někdy před padesáti lety, kdy ještě žily oba kmeny pospolu. Tehdy došlo k nějakému sporu mezi jistými rody, které vyvrcholilo násilím a následným krveprolitím. Národ se rozdělil a Assiniboini se usadili mezi řekami Red a Saskatchewan. Assiniboini se spojili s Kríi a vytvořili silný válečnický spolek, kterého se Dakotové zalekli a požádali o mír. Epidemie neštovic z roku 1782 byly pohromou pro všechny kmeny, ale jednoho dne se ztratila dakotská lovecká výprava a Dakotové z toho obvinili Assiniboiny, proto se pomstili masakrem na výše zmíněném táboře. Dakotové se ovšem dozvěděli, že za smrt jejich lidí mohou Odžibwejové, proto se omluvili a roku 1812 obnovili mírovou dohodu, a ta platí dodnes.

Pochodovali jsme po Pláni jižním směrem asi pětatřicet kilometrů, během kterých se hrozně změnilo počasí, tak jsem žádal muže, aby důvěřovali mému kompasu. Psi byli odpočatí, tak jsme šli svižným tempem. Nebylo vidět skoro na krok a bylo pořádně namáhavé jít, když  nás sníh šlehal přímo do tváře. Pak se úplně setmělo, takže jsem neviděl ani na kompas, tak jsme se řídili podle směru větru. Sníh přešel v déšť, ale vichřice řádila dál. Už jsem chtěl kolikrát zastavit a lehnout si, ale nakonec jsem vytrval a málem narazil ve tmě nosem rovnou do dubu. Já byl  v lese první, tak jsem okamžitě rozdělal oheň, abych se nejen ohřál, ale hlavně dal signál společníkům. Naštěstí jsem byl na vyvýšeném místě, odkud bylo vidět široko daleko, takže do půl hodiny mně všichni našli, tedy až na jednoho, na Francise Hooleho. Samozřejmě jsme se ho pokusili najít, ale nemohli jsme se z opatrnosti pouštět moc daleko, protože bouře byla stále v plné síle. Ten nejvzdálenější z nás uslyšel za půl hodiny zoufalý hlas, a pak už nebyl takový problém ztraceného najít. Byli jsme rádi, když si k nám přisedl k ohni. Jakmile se trochu zotavil, vysvětlil nám, že už byl tak zesláblý, že několikrát upadl, až nakonec nestanul. V hodině největší nouze však spatřil v dáli náš oheň, tak se po čtyřech vydal za námi a křičel z plných plic. Další tragédií pro něj byla ztráta psů a saní, na kterých měl veškerý majetek a obchodní zboží. Byl to snad nejzoufalejší den, jaký jsem kdy zažil. I když se pak počasí uklidnilo, neměli jsme dost sil na další pochod, ale tábor jsme alespoň přestěhovali do pěkného březového háje.

Než jsme se vydali na další cestu, Francis nás přemlouval, aby mu někdo pomohl najít jeho psy a saně, a i když nabízel polovinu svého majetku, nikomu se do toho nechtělo. Ušli jsme dvanáct kilometrů podél severního úpatí Turtle Hill a vzhledem k tomu, že jsme velmi hladověli a psi byli slabí, pokusili jsme se něco ulovit. Tři z nás se přiblížili k malému stádu bizonů. Já se snažil s koněm zvířata nadehnat kolegům, ale oni minuli, tak jsem se dal do pronásledování z koňského hřbetu, jak to dělají indiáni z Plání a složil celkem ucházejícího býka.

Večer jsme u ohně probrali případ Francise Hooleho, a každý z nás souhlasil, že mu daruje obchodní zboží v hodnotě dvou bobřích kůží a já s M’Crachanem jsme to zdvojnásobili. Bylo totiž nemyslitelné, aby se přes ty široké Pláně vrátil zpět sám. Šli jsme v mrazivém počasí téměř třicet kilometrů jihovýchodním směrem a vzhledem k tomu, že nás čekala krajina bez lesů, nařezali jsme si nějaké tyče na stany, ale neměli jsme žádné zásoby, proto šla část mužů na lov. Podařilo se jim složit tak starého býka, že ani po třech hodinách vaření jeho maso nezměklo a nejlepší části zvířete byly jeho vnitřnosti.

 Opět začal fučet silný severák a mužům se v tomto počasí dál nechtělo, ale podařilo se mi je přesvědčit, že nám ten vítr bude alespoň foukat do zad. Cestou jsme zastřelili tučnou krávu, což bylo požehnání, jelikož jsme kus dobrého masa neochutnali už mnoho dnů. Večer jsme debatovali ohledně Siouxů, poněvadž jsme se blížili k Dog Stan Hills, kde jsme na ně mohli už narazit. Naše karavana mnoha psů a saní mohla být pro ně lákadlem a nám by jen stěžovala obranu. Na druhé straně jsme si říkali, že je tak bouřlivé počasí, že na nějaké válečné nápady nebudou mít náladu. Tábořili jsme v dubovém lese, kde nás zastihla silná sněhová bouře, a potom byl za jasných dnů takový mráz, že se nedalo cestovat. Dva kilometry od tábora jsme spatřili stádo bizonů, ke kterým jsme se přiblížili a tři kusy složili a s pomocí psů jsme do tábora dopravili maso.  

Druhá polovina prosince byla ve znamení neustálých bouří. Jeden den byl tak děsný, že byl stejně tmavý, jako noc a vichřice duněla jako mořský příboj. Kanaďané soudili, že za tak špatné počasí může pokročilá doba, ale já si myslím, že je to kvůli té otevřené krajině, kde nejsou žádné hory, takže vichry mají volné pole působnosti. Snad proto je tu tak málo bizonů a jejich stáda nepřevyšují dvacet kusů, zatímco na západ blízko hor jsou jich statisíce. Jinak jsme nikde neviděli stopy vysoké, dokonce i vlk je zde vzácné zvíře, a pokud jde o ptáčky, ty jsme neviděli žádné, a ani dravce ne. Když tu v létě řádí požáry, lesům kolem řeky se nic nestane, až na břízy, které mají tenkou kurů. Tráva prostě shoří, a pak vyroste nová. Lesy podél této řeky rostou na úzkých terasách širokých od čtyřiceti, do sta metrů, pak už jsou jen šíroširé planiny. Tři muži se vydali na lov a zabili čtyři býky. To nám sice zajistilo dostatek masa, ale jeho jezení bylo tak namáhavé, že než jsme se najedli, bolely nás čelisti.

Ačkoli zdejší řeky mají jenom patnáct metrů na šířku, mají dvojitý břeh. Ten první reguluje proud a je vysoký až šest metrů. Druhý, zvaný bottom tvoří vyšší úroveň, jenž může být široká od třiceti do šesti set metrů a velké řeky mají často břehy tři. V těchto korytech jsou lesy dobře chráněné před bouřemi, proto jsou zde stromy dokonalé. Jeden dub, který jsem změřil, měl pět a půl metrů v obvodu.

Byli jsme nadohled od Dog Tent Hills a krajina byla mírně zvlněná. Když jsme se blížili k horám, začali si dávat dobrý pozor na Dakoty. Jednou jsem zaregistroval na hřebenu kopce nějaký pohyb a dalekohledem spatřil řadu jezdců na koních. Okamžitě jsem dal mužům znamení, aby si lehli na zem, což okamžitě udělali. Čekali jsme nějakých deset minut a ujistili se, že nás indiáni neviděli, poněvadž sjeli na západní stranu hor. Byla to nejspíše lovecká výprava.

Joseph Houle složil pěknou krávu, ale donesl nám jenom tolik, kolik unesl na zádech. Nařezali jsme si na cestu nějaké palivové dříví, a jelikož jsme se blížili k vesnicím Mandanů, často jsem s Jussommem a M’Crachanem hovořil o zvycích místních indiánů, abych se v našem bezbranném stavu vyhnul jakémukoliv konfliktu. Cestou k Missouri jsme spatřili dalších dvanáct jezdců, ale ti brzy zmizeli. Devětadvacátého prosince byla již řeka nadohled Missouri, ale kvůli zasněženým kopcům byla chůze dost únavná a navíc ještě psi jančili kvůli bizoním stádům a jeden starý býk dokonce zaútočil na jedny saně. Pak se objevili indiáni a zabili pro nás bizona. Řeka zde byla dvě stě šedesát metrů široká a zamrzlá a lesy stejné, jako u řeky Mouse. Vesnice Vrbových indiánů  se táhly sedmnáct kilometrů podél Missouri (dnes mezi městy Stanton a Hancock v  Severní Dakotě), a krom tří mužů jsme byli všichni odvedeni do té největší.