Ben Comee 11 - Lov na kočku - Nahkohe

Když jsme se vrátili do tábora, něco jsme pojedli a Rogers se přišel pozeptat na Amose. Zajímala ho hlavně situace ve Fort Ticonderoga. Kolik je tam vojska, jaké má zbraně atd. Pak se ho ptal, co zažil, a když se Amos zmínil o tom, jak Morin zachránil majora Putnama, Roger zauvažoval: „Morin? Toho dobře znám! Vždyť jsem ho skalpoval a své jméno vyřezal nožem do jeho hrudi!“

Amos na majora zavrčel: „Bylo by lepší, k-k-kdyby jste za mnou nechodil, ledaže byste d-d-donesl něco k jídlu," načež Rogers uraženě odešel. „Ugh, nemám toho člověka rád! P-p-pamatujete na den, kdy padl lord Howe? T-t-ten den jsem viděl, jak tomahawkem dorazil bezbranného a raněného Francouze. Byla to nejhorší věc, jakou jsem viděl bělocha udělat. O-o-od té doby ho nemohu vystát“ dodal Amos.

Edmund na to: „Pravda je krutý a tvrdý, jako ocel. Byl bych raději, kdyby Rangerům velel John Stark. Je stejně dobrý bojovník, jako Rogers, ale je lepší člověk a má bystřejší úsudek. Málokdy dělá chyby.“

„A hele“ zvolal Amos „tam je starý Kapitán James! Nikdy bych neřekl, ž-ž-že rád ještě uvidím nějakého indiána. Ale ty jsi d-d-dobrý chlap, člověče. Povídej, co bylo d-d-divného s těmi rudokožci na francouzské straně. Něco s nimi přece bylo?“

„Byli to pokřtění indiáni.“

„M-m-myslím, že asi ne. Myslím, že je náboženství nijak neovlivnilo. Že jim to je docela jedno. Říkají si křesťanští jenom proto, že slouží Francouzům. Jinak jsem na nich m-moc k-k-křesťanského neviděl. Myslím si, že i my posuzujeme indiány jenom podle toho, jestli jsou na naší straně nebo ne. Když jsou na naší, jsou to jiní indiáni, ale když jsou proti nám, jsou to d-d-divoši. To rozhoduje, buď jsou s námi, nebo proti nám.“

V tu chvíli jsem nějak zalitoval, že jsem zabil indiána, se kterým jsem zápasil. Vypadal, jako dobrý a pořádný chlap. Náš Jonas Parker by z něj měl radost a určitě by ho pořádně vycvičil. Kdoví kolik je mezi nimi mužů, jako on. Inu kdo ví. Šel jsem na druhou stranu za Kapitánem Jamesem a povídám: „Ve Fort Anne jsem zápasil s indiánem a zabil ho. Nyní mi je to líto, protože to byl pěkný chlapík."

„Ano. Slyšel jsem o tom! Velký boj. Velký Indián.“

„Ty jsi indián, tak se ptám. I ty si myslíš, že v něm bylo něco dobře, proto chci udělat něco pro jeho manželku a děti, jestli tedy rodinu měl. Mám tady deset španělských dolarů. Chtěl bych za ně něco koupit a poslat jim to. Chtěl bych, aby věděli, že mne to mrzí.“

„Ó ano. Chceš poslat Indiána. Mně s bílou vlajkou míru. A mám říct, promiňte. On si myslel, že to byl dobrý indián. To mám udělat?“

„To je přesně ono Kapitáne Jamesi. Tady je deset dolarů a kup, co uznáš za vhodné pro jeho manželku a děti. Budu ti velmi zavázán.“

„Dobře. Udělám to!“

O několik dní později za mnou Kapitán James přišel: „V pořádku, Bene Comee. Šel jsem. Viděl jsem ty indiány. Řekl jsem jim to. Dal jsem jim to. Byli na to pyšní. Byl to náčelník Kaughnawaganů. Byl to Šedý vlk. Jejich nejlepší člověk. Byli hrdí, když slyšeli, co si myslíš. Dal jsem dar pro ženu a děti. Dal jsem rum, tabák a čokoládu.“

„Rum, tabák a čokoládu?“

„Ano, přesně toto.“

„Inu jistě. Dobrý, moc dobrý nápad, Jamesi. Všechny tři věci dělají člověku radost. Ale nemyslel jsem, že se zrovna hodí vdově a sirotkům.“

„Ti indiáni se ptali na jméno muže. Řekl jsem Ben Comee od kapitána Rogerse. Oni dali dýmku, wampum, a vyřezávaný růžek na prach. Pro tebe. Říkají Ben Comee velký běloch. Silný, když zabil Šedého vlka. Myslíme si, že jeho skalp je dobrý, jak skalp kapitán Rogers a John Stark.“

Jářku, to mně vskutku povzbudilo. Edmund a Amos stáli hned vedle a šklebili se jako opice. Edmund povídá: „A hleďme! Zdá se, že mezi těmi pacholky budeš pěkně populární. Doufám, že ti ta sláva nestoupne do hlavy! Co?“

„Nevím, co vám na tom přijde srandovního. Ani se nenadějeme a všichni tři projdeme ohnivou pecí, jako ti tři mladí Hebrejci s Bible, ale nevím, jestli z toho vyjdeme bez zkřiveného vlasu.“

No, a zatímco my jsme byli biti Francouzi z Ticonderogy, generál Amherst a generál Wolfe obléhali velkou pevnost Louisbourg na ostrově Cap Breton. Tahle armáda měla dobré generály a osmadvacátého srpna jsme se dozvěděli, že se pevnost vzdala. Toho dne za námi přišel Rogers a povídá: „Pojďte se mnou chlapci! Louisbourg padl, takže počítám, že dnes dostaneme nějaké nové rozkazy. Rangers této armádě prokázali velké služby. Chystám se to řádně oslavit. Rangers půjdou na předprsně, jako první a budou střílet salvy na pozdrav. To musí být. Jdu za Starkem!“

A vskutku, všechny pluky byly v šest hodin nastoupeny a bylo to v den královských narozeniny, a tak královské dělostřelectvo začalo královským pozdravem z jednadvaceti kanonů. Potom se přidali pluky a postupně vypálily každý tři salvy, a pak začala zábava.

Krátce na to přišly další dobré zprávy. Plukovník Bradstreet se dvěma tisíci muži táhl proti Fort Frontenacu a na začátku září pevnost dobil a zničil. Taková vítězství vlila nový život do krve našich lidí. Často jsme navštěvovali Hectora a Donalda, abychom poznali vojáky z královského skotského horalského pluku. Společně jsme strávili mnoho volného času a navzájem si vyprávěli historky z našich životů. Většina jejich příběhů se týkala skotského povstání z roku 1745. Také členové tohoto pluku byli veteráni rebelie, proto připíjeli na zdraví krále Jamese a ne na krále George. Pro mne a Edmunda to bylo velmi zajímavé, poněvadž naše rodina žila jako klan v Lexingtonu a starší lidé udržují stále skotské zvyky a v mluvě používají divné výrazy. Jak jsme tak poslouchali vyprávění horalů, měl jsem divný pocit, jako bych se propadal do života dávných dob. Bylo to velmi podmanivé.

V táboře Rangers se hodně vyprávělo. Hlavně dobrodružné příběhy z lesů, o bitkách s indiány, medvědy a kdovíčím. Starý Bill McKinstry jednou povídá: „Kéž bychom měli nějaké dobré a silné pasti, abychom chytili rysa.“

„Ale na copak pasti? Nejsem snad kovář? Jen mi sežeňte nějaké staré železo a já použiju vojenskou kovárnu!“ řekl jsem. Když mi donesli, co jsem potřeboval, vykoval jsem osm velkých pastí se silnými čelistmi a řetězem. McKinstry, John Martin, Amos, Hector Munro a já jsme požádali o týdenní dovolenou a vyrazili do lesa. Zavazadla a pasti jsme naložili na indiánské sáně. To už vládla nad krajem pořádná zima. Řeky zamrzly a sníh byl hluboký, tak jsme si nasadili sněžnice a šli jsme na jihozápad, kde bylo málo pravděpodobné, že narazíme na nepřátelské indiány. Šli jsme podél řeky, než jsme narazili na stezku a stočili se na západ, dokud jsme nepřišli k jezírku. Cestou jsme střelili několik králíků, které jsme chtěli použít jako návnadu a McKinstry ještě ježka. Vybrali jsme si pro tábor hájek na menším kopečku nedaleko jezírka. Vyčistili jsme prostor mezi keři a postavili provizorní chajdu. McKinstry rozdělal oheň a hodil do něj ježka a nechal ho tam, dokud se mu úplně nespálili ostny. „Co to děláš?“ ptal jsem se.

„Inu, kvůli to kvůli vůně. Ukážu ti to.“

Já a McKinstry jsme vzali pasti a návnady a šli k jezírku, zatímco kamarádi ještě dodělávali příbytek. Sekali chvojí na střechu a přistýlky. My jsme obcházeli břeh, dokud McKinstry neukázal: „Tam je zvířecí cestička Bene. Tam to uděláme.“ Vyhloubili jsme do sněhu díru, vložili do ní past a zamaskovali větvičkami. Rozřezali jsme králíka na kousky a ty položily na větvičky a řetěz pevně připevnili ke kůlu. Pak přišel toho starého harcíře trik. Vzal opečeného ježka a obtáhl s ním okolí, a když jsme obcházeli, táhli jsme pečínku za sebou. Zápach z ježka překryl náš vlastní a zároveň lákal kořist k pasti. Tak jsme po okolí nakladli všechny zbylé pasti.

Když jsme se vrátili, chlapci už byli hotovi. Udělali dobře krytou chatu a pohodlná lůžka. Za tu dobu nasbírali hodně dřeva a uskladnili ho před vchodem. Martin na pánvičce smažil placky a kousky vepřového masa. „Pokud tahle vůně nepřiláká kořist, tak pak už nic, Martine“ smál jsem se. Když jsme snědli dobrou večeři, pohodlně jsme se uvelebili v chatě. Po celodenním pochodu a namáhavé práci to byl zasloužený odpočinek. Dívali jsme se přes vchod na plameny, které pěkně hřály, a sledovali kouř, jako stoupá ke korunám stromů. Kluci na druhé straně ohniště ještě udělali z větví zástěnu, aby se teplo odráželo do chaty. Bylo nám dobře.

„Chlapci“ povídá McKinstry „až dokončíme tuto válku, musíte přijít ke mně na Amoskeag Falls a spolu navštívíme staré přátele. Jsou tam dobří chlapi a jeden z nich dobrý zápasník. Počítám, že ten tvůj Jonas Parker by proti němu neobstál. Jeho jméno je John McNeil. Je vysoký metr osmdesát šest a je silný jak býk. Je to Ir a jednou se pohádal s nějakým velkým indiánem, který seděl na koňském hřbetu. Když ho indián udeřil bičem, John ho stáhl z koně a dal mu co proto. John se na Falls usadil a od té doby si na něj ani rudoch, ani běloch netroufl. Jeho manželka Chistie, je silná žena a jeho dobrý přítel. Jednou k nim přišel cizinec a ptá se, jestli je pan McNeil doma."

"'Ne, můj muž je pryč."'

"'To je škoda, protože jsem slyšel, že je velký silák a skvělý zápasník. Přišel jsem z velké vzdálenosti, abych ho vyzval."'

"'Pravda, je pryč, ale já jsem jeho žena, a když je Johny pryč, mohu ho zastoupit, ať nejste zklamán z dlouhé cesty. Zkusíte to?"‘

"No, který chlap by chtěl, aby ho zostudila žena, tak přijal. To neměl dělat, chlapci. Christie s ním praštila o zem tak silně, že ten chudák zapomněl i na své jméno.“

„To je mi věru překrásný pár“ culil se Hector, „Doufám, že budu pěkně daleko, až se ti dva budou hádat.“

„No právě, tak krásný a klidný pár, aby pohledal v celém Province. Vidím to před sebou. Jak jednou budou sedět před ohněm u srubu. On starý muž s manželkou, jak bafají z dýmky a kolem nich sedí jejich silní a velcí synové.“

„Tedy, rád je někdy uvidím, ale nyní raději uvidím v našich pastech pumu nebo rysa. V okolí Lexingtonu občas potkáš medvěda, ale pumy už zmizely před mým narozením. Předpokládám, že už jsi nějaké zabil?“ Zeptal jsem se.

„To ano, nějaké jsem zabil, ale tady Martinovi bratři jsou v tom nejlepší, není tomu tak? Pověz nám něco o tom, Martine.“

„Dobře, když jinak nedáte“ nenechal se dlouho pobízet. „Žili jsme u řeky Merrimac, u přívozu, kterému se říká Martin’s Ferry. Otec zemřel, ještě když jsme byli malí chlapíci. Matka byla silná a my jsme ji pomáhali. Starali jsme se o přívoz, o hospodářství a o lov. Když mi bylo asi třináct, šli bratři Nat a Ebenezer v zimě k Nott’s Brook, aby ulovili jelena. Když narazili na čerstvou stopu, vydali se po ní, ale záhy zjistili, že je někdo předběhl. V močálu spatřili pumu, která jelena složila a už si na něm pochutnávala. Nat měl sekeru a Eben palici."

"Nat ho vyzval ‚Pojď, zabijeme ji!"‘

"'Ano, to je pěkné, ale jak to uděláme?"'

"'Ty si vezmi palici a potřásej s ní, abys na sebe upoutal pozornost. Já půjdu zezadu a vezmu tu potvoru sekerou po hlavě."‘

"'Nevím, jestli je moc zábavné šimrat pumu palici po nose, ale jak myslíš. Pokud máš jistotu, že ji zabiješ, zkusím to."'

„Když kočka uviděla Ebena, zavrčela a začala metat ocasem, až kolem vířila sníh. Tlapy měla na jelenovi, hlavu vzpřímenou a hněvivě vrčela. Ebenovi se začaly chvět kolena, ale Nat splnil to, co slíbil. Připlížil se zezadu a sekerou přerazil pumě páteř.“

„T-to bylo velmi kurážné“ ocenil vyprávění Amos."

„Ne tak pro naši matku.“

„Jak to?“

„Od té doby jsem chtěl jít s bratry na lov medvěda. Pořád jsem maminku otravoval, aby mě pustila, dokud jednoho večera neřekla ‚Psaw, chlapče! Jestli někde uvidíš medvěda, tak si ho ulov!‘ a odešla pryč. Zanedlouho jsem venku uslyšel nějaké bouchání. Jdu se podívat, co se děje a to mi neuvěříte. Venku byl bručící medvěd, tak popadnu kus borového polena a udeřím huňáče rovnou do hlavy. Ale jak jsem se lekl, když na zem spadla medvědí kůže a vedle ní má matka. Ta dobrá žena mne chtěla pobavit a já jí málem zabil. Běžel jsem rychle pro vědro a chrstl na ni vodu. Naštěstí se probrala a posadila a povídá: ‚Co se děje? Měla jsem být přece u řeky?‘

„Ne, matko, vy si tady hrajete na medvěda a já vás praštil do hlavy. Hrozně moc se omlouvám.“

„‘Už neříkej víc Johny! Už neříkej víc! Jsem starý blázen!“‘

„Matka vstala a hodila medvědí kůži do rohu světnice a šla něco dělat. Ráno jsem se znovu ptal, jestli mohu s bratry na medvěda. Matka si dala ruce v bok, podívala se na mne, usmála se a řekla: „Ano Johny, můžeš jít. Ale vezmi si sebou palici, s tou to umíš velmi dobře.‘“

Jak Martin dovyprávěl příběh, uslyšeli jsme v lese pištění a vřeštění. „Pane na nebi, co je to?“ zvolal Hector, „To musí být otec všech koček!“

„To je to, co on je. Zítra ho uvidíš. Tedy pokud se nedostane pryč. To mu říkáme bob-cat (rys) a Francouzi „lucivees.“ Je to největší kočka v zemi, krom pumu ovšem. Bude lépe, když ho přes noc necháme o samotě“ zamudroval McKinstry.

„Souhlasím. Všeobecně vzato strach z kočky nemám, ale jestli má tento drápy a zuby velké, jak ječí, myslím že návštěvu odložíme na zítra. Tady v chatě je moc dobře, povídáme si, a co venku? Tam bychom jenom mrzli. Tady jsme spokojeni jako králové“ filozofoval Hector.

„No ještě nám tu chybí stráž s dudami“ zavtipkoval jsem.

„Ó ano! Jediné co nám opravdu chybí jsou dudy. Těch bylo u Ticonderogy dost, místo nich měl Nabby Crombie (generál Abercrombie) vzít dobrá děla“ pohoršil se Martin.

„My jsme drželi Francouze na uzdě víc, než si myslíš. Tady Ben mi to jistě potvrdí. Každý matčin syn v královském skotském horském pluku ví, že náš major Duncan Campbell byl ochoten položit vlastní život.“

„Moudrý člověk nedělá taková rozhodnutí, že posílá své vojáky na jistou smrt. Ale možná je, něco o čem nevíme, co by ten příběh doplnilo. Rádi bychom se o tom něco dozvěděli.“

„Dobrá, něco vám o jeho povaze řeku. Je to muž, který stůj co stůj drží slovo. Duncal Campbell vlastní Inverawe Castle na Vysočině. Jednoho večera na jeho dveře kdosi buší. Major jde otevřít a vidí cizince v otrhaných šatech a v zakrváceném kiltu. Ten člověk hledal úkryt, protože v hádce zabil muže a nyní ho pronásledují mstitelé. Major mu slíbil, že mu pomůže, ale ten muž chtěl ať přísahá na svou dýku a major to udělal. Ukryl ho v tajné místnosti hradu a brzy se ozvalo na dveře nové klepání. Byli tam dva muži a říkali, že jeho bratranec Donald byl zavražděn a oni hledají viníka. Major i v takové chvíli dodržel slovo a nic neprozradil a šel spát. Ráno šel za tím mužem a řekl mu, že ho déle nemůže ukrývat. Muž se bránil, že major přísahal na dýku. Campbell ho tedy zavedl hoře a ukryl ho s potvrzením, že ho neprozradí. A takový major je. Když něco slíbí, tak to dodrží a u pevnosti musel plnit rozkazy."

Když Donald dovyprávěl, šli jsme na kutě. Ráno po snídani jsme se šli podívat na pasti. Naše první past zmizela, tak jsme šli asi kilometr po stopě, než Martin zvolal: „Tam je!“ Dívali jsme se do keře, odkud na nás koukal pár divokých modrých očí. Vypadaly jako leštěná ocel.

„Skutečně“ řekl Hector, „divočejší očí jsem ještě nikdy neviděl.“

Martin pozvedl zbraň a vystřelil. Určitě jí zasáhl, ale jenom zranil, neboť kočka na nás skočila i s pastí, řetězem a kůlem za sebou. McKinstry vystřelil a konečně jí složil.  Když se rys konečně přestal cukat, šli jsme si ho prohlédnout. Byl metr dlouhý a tři čtvrtě metrů vysoký. Ocas měl dva metry dlouhý a kožešinu šedou a na břiše bílou. Drápy měl tři centimetry dlouhé.

Stáhnuli jsme rysa z kůže a odřezali trochu masa na novou návnadu. V dalších pastech už jsme nenašli nic, krom jedné, která také zmizela. Zase jsme šli po stopě, a když jsme uviděli rysa uvízlého v keři, McKinstry ho střelil. Tentokrát rys padl okamžitě. Když jsme nastražili všechny pasti, vrátili jsme se do tábora.

Všimli jsme si, že po naší stopě šlo nějaké zvíře. Vypadalo to jako dětské stopy. „To je černá kočka“ řekl Martin, „rád bych dostal jeho černou kožešinu. Ta má cenu zlata.“ Stopa vedla, až do tábora, kde nám zmizely tří koroptve.

„To si odskáče“ vyhrožoval McKinstry a na druhý den jednu z pastí nastražil blízko chaty, a jako návnadu tam dal koroptev. Druhého dne, když jsme byli pryč, černá kočka přišla znovu, ale návnady si nevšímala. Drze nám vlezla do chaty a sežrala nám pečené fazole. Martin střelil jelena, tak jsme měli spoustu čerstvého masa. K tomu jsme ještě na jezírku vyřezali díry a nachytali si pěkné štiky. Za týden jsme měli osm rysů a několik vyder. Pak jsme všechno naložili na saně a vydali se k Fort Edward.