Ben Comee 10 - Bitva u Fort Anne - Nahkohe

Pod rouškou noci jsme se dali na ústup. Vzali jsme sebou raněné, které se nám podařilo ještě zachránit. Druhý den ráno se celá armáda dala na pochod nahoru k jezeru George a k rozvalinám Fort William Henry. Jářku, tentokrát jsme ale neměli náladu obdivovat krásu zdejších přírodních krás. Byli jsme naplnění zármutkem a zklamáním nad nezdarem naši expedice, a té hrozné pohromy. Ztratili jsme téměř dva tisíce mužů, což byla katastrofa, když vezmeme v potaz, že Francouzů padlo jen asi tři sta. Všichni jsme byli naštváni, vojáci, provinční vojáci, milice, všichni! Nemohli jsme se smířit s tím, jak zbaběle a nezpůsobile armádu vedl generál Abercrombie, nebo spíše „slečna Nabby Crombie“, jak vojáci velitele přezdívali. Věděli jsme, že je bitva špatně řízena, že jsme potřebovali děla, aby byla předprseň rozmetána, a byli bychom šli do boje znovu, ale generál poslal většinu dělostřelectva do Albany, aby zbraně nepadly do rukou nepřítele.

My Rangeři jsme byli brzy povoláni do další akce. Měli jsme podnikat výzvědnou činnost u jižního konce jezera Champlain, kde jsme se málem stali kořistí vekou francouzsko indiánského oddílu, ale my je naštěstí včas spatřili a stáhli se. O několik dní později byla napadena naše zásobovací kolona, přičemž padlo sto sedmdesát šest dobrých mužů, včetně šestnácti Rangerů. Doslechli jsme se o tom večer a Rogers ještě ve dvě hodiny noční vyrazil s velkou skupinou vojáků, milicionářů a Rangerů na nepřítele. Pádlovali jsme nejvyšší rychlosti k jižnímu břehu jezera George, a potom rázovali přes kopce k úzkým vodám jezera Champlain. Dělali jsme, co se dalo, ale nepřítel měl před námi náskok několik hodin.

Po takové zběsilé honičce jsme si museli spočinout, a ve chvíli, kdy jsme se připravovali na zpáteční cestu, zastihl nás posel s rozkazy, abychom šli k Fort Anne na Wood Creek a dostali se do zad Francouzům a indiánům, kteří operovali u Fort Edward. Bylo nás pět set na počet, osmdesát Rangerů a zbytek byla kombinace Gageho lehkých pěšáků a connecticutských dobrovolníků majora Putnama. Sedmého srpna jsme došli ke staré Fort Anne, kde jsme se utábořili. Les v okolí pevnosti byl už dávno ze strategických důvodů na dva kilometry vykácen a spálen, ale nyní byl prostor zarostlý keři a buřinou. Samotná pevnost byla shnilá a rozpadlá.

Nazítří ráno nás probudil Rogersův výstřel, což byla, jak se ukázalo velká chyba, poněvadž ránu uslyšel i nepřítel a počíhal si na nás. Dali jsme se do pohybu. Israel Putnam s jeho lidmi pochodoval vpředu, pěchota ve středu a my harcíři vzadu. Jak connecticutští chlapi vstoupili do lesa, nastala vřava. Z porostu se začalo střílet a válečný jekot se nesl nad celým prostranstvím. Několik indiánů se vyřítilo proti pěšákům, kteří nestačili ani zareagovat a velitel byl se čtyřmi muži zajat.

Connecticutský sbor ustoupil, zatímco pěchota držela pozice a my bojovali v keřích, jak nejlépe jsme mohli, abychom se dostali dopředu. Bylo to tak, že se každý bil sám za sebe. Když jsem vystřelil, snažil jsem se dostat do otevřeného prostoru, abych byl v předních liniích. Udělal jsem však děsnou chybu, že jsem si znovu nenabil, ale to už se tak stává, že člověk nedělá dobře co má, zvláště v horké bitvě. Běžel jsem jenom kousek, když zpoza keře na mně vystřelil indián a pak šel po mně s tomahawkem. Naštěstí mne netrefil a já odrazil jeho úder ručnicí. Navzájem jsme se zbraněmi zaklestili. Byl to pěkný vysoký chlap vyparáděný péry a válečnými barvami a musím říci, že to byl nejsilnější a nejhbitější člověk, se kterým jsem se kdy utkal. Přišlo mi, že je stvořen z ocelových pružin. Jak jsem s ním zápolil, hlavou se mi prohnala myšlenka, jaký by to byl skvělý zápasník, jen kdyby znal všechny zápasnické triky. Použil jsem na něj nejlepší chvat Jonase Parkera a oba jsme padli na zem, ale já byl na něm. Pád mu částečně vyrazil dech, čehož jsem briskně využil a rozbil mu sekerou hlavu. Do této chvíle jsem nic jiného nevnímal a plně se soustředil na zápas. Když jsem se pokusil postavit, ucítil jsem v levé paži i noze ostrou bolest. Dobelhal jsem se k našim lidem mezi keři, kde mi zranění ovázali.

Ze svého stanoviště jsem pozoroval, jak mezi pěšáky skočil indiánský válečník a tomahawkem zabil dva muže. Potom se ukryl za stromem a posmíval se nám, než ho napadl nějaký voják a zranil ho. Indián mu chtěl vrátit úder tomahawkem, ale v tu ránu ho zastřelil Rogers. Osobně jsem mohl alespoň střílet z úkrytu. Bojovalo se asi dvě hodiny, než se začal nepřítel po skupinách stahovat.

V bitvě jsme ztratili asi padesát lidí, ale Francouzi a indiáni na poli nechali přes sto mrtvých, jejich ztráty byly mnohem horší. Indiánům se podařilo většinu mrtvých odnést. Mé zranění bylo nakonec natolik vážné, že jsem nebyl schopen chůze, a tak mne museli odnést na nosítkách z větví. Roger rázoval vedle mě a povídá: „To byla moc pěkná bitka Comee s tím indiánským pořezem, to ti povídám. Jsem rád, že jsi vyhrál, ale nevím, jak by to dopadlo, kdyby ten klacek byl obeznámen s křesťanskými triky zápasu.“

„A to je věc, nad kterou jsem během zápasu přemýšlel“ odpověděl jsem, „je mi hrozně líto, že jsem musel zabít takového muže.“

„Ale no tak, byl to jen prokletý indián. Nic víc než hmyz! Inu ale musím uznat, že všichni, kdo stáli opodál, se na ten duel se zájmem dívali, všichni povídám. Nikdo nebojoval, a každý zíral na to, jak to dopadne, až teprve, když jsi ho odpravil, indiáni tě chtěli zastřelit, ale my zase pálili do nich. No snad není tak zle, že jsi přitom něco schytal. Přesto, musel to být mezi indiány nějaký moc nobl týpek.“

„Majore, nevíte kde se poděl Amos Locke?“ optal jsem se v naději, že se dovím něco o svém příteli.

„To vskutku nevím, ale nemyslím si, že byl mezi zabitými, či zraněnými, a pokud není mezi námi, pravděpodobně padl do zajetí, kde ho zrovna pomalu upalují a skalpují“ konstatoval major.

Potom ke mně přistoupil Edmund: „Obávám se Bene, že už Amose nikdy neuvidíme. V bitvě jsme byli chvíli vedle sebe, ale v křovinách jsme se od sebe oddělili, a když jsem ho pak hledal, nikde mezi mužstvem není. Kdyby tady byl, určitě by se objevil.“

Tábor u jezera George byl sice silně opevněn, ale byl špinavý a zanedbaný, hlavně v té části, kde byly provinční sbory, poněvadž mezi nimi nebyli důstojníci, kteří by se v takových záležitostech vyznali. Cestou k Fort Ti i zpět muži pili jezerní vodu, což způsobilo mnoho onemocnění. My jsme tábořili raději v lese a díky tomu se i mé zranění docela rychle hojilo. Edmund mne vzal jednou za chlapíkem, kterého jsme zachránili v bitvě u Fort Ti. Byl pořád vzteklý, proklínal Francouze, a byl celý žhavý se do nich zase pustit. Zašli jsme i za příbuznými Hectorem a Donaldem a spřátelili se s muži od Skotských horalů. Oba bratranci byli velmi zbožní a společně jsme několikrát zašli na kázaní reverenda Clevelanda z pluku Bagley.

Řadoví vojáci z Anglie se s našimi provinčními kluky moc nesnesli, ale nás Rangery respektovali. Angličané shlíželi na provinční důstojníky a mužstvo svrchu, ale když se v srpnu pořádaly cvičné střelby z děl, našinci to Anglánům k našemu potěšeni natřeli. Zeptal jsem se jednou Donalda proč tomu tak je, že nás harcíře berou, ale ostatním Američanům se vysmívají.

„Inu je tomu tak, že vy nejste žádní balíci z provincie, ale jste v královských službách a žoldu stejně jako my. Vy máte úroveň i dobrý vzhled a umíte bojovat v lese, jako nikdo jiný, a víme, že to děláte lépe, než my. Ale tito venkované jsou jen hlupáci z malých měst, bez disciplíny, a o boji v lese toho ví méně, než my.“

„Ale vždyť já a Edmund jsme také jen z venkova“ namítal jsem „tak jak to je?“

„No ano, vy máte smysl pro bratrství v boji. Jste Rangeři a jste na to hrdí a jeden druhého nezardíte, ale co udělali oni? V bitvě u pevnosti vzali nohy na ramena.“

„Mně se zdá, že bojovali dobře.“

„Ano, na venkovské zelenáče si vedli celkem dost dobře, hlavně při cvičných střelbách. Jsem poctivý muž a musím uznat, že jsem byl zahanben, když nám to nandali."

Ačkoli náš tábor působil, jako velké smetiště, pohled na jezero to vynahradil. Přírodní nádrž obklopena horami a hladina poseta tečkami ostrovů byla okouzlující, a dokonce i Hector s Donaldem uznali, že to je „švarné místo, které připomíná staré dobré Skotsko.“  Častokrát jsme vyplouvali na jezero a zírali na překrásné hory a ostrovy a běloskvoucí mraky, které se nad tím vším majestátně vznášely. Bylo to absurdní, že se na tak pokojném a mírumilovném místě znepřátelené národy navzájem vraždí.

Asi dva týdny po bitvě u Fort Anne jsem měl společně s Edmundem a Bijahem Thompsonem z Woburnova pluku další opušťák. Vypravili jsme se na jezero, abychom si trochu zarybařili, ale nic nám nebralo. Veslovali jsme dál na sever, když Edmund povídá: „Co to tam na břehu je? Jakoby někdo na nás mával.“ Obrátili jsme člun tím směrem a záhy poznali, že to není žádný Francouz, ale někdo za našich mužů, kdo se nejspíš ztratil v lese nebo utekl ze zajetí. Ten muž byl téměř nahý, vypadal velmi bídně a na sobě měl jen roztrhané legíny a stejně rozedranou košili. Než jsme se ho stačili z člunu zeptat, kdo že je, předehnal nás: „Ó ano, B-B-Ben a Edmund a B-Bijah Thompson také! N-N-No to je mi nějaké milé překvapení. M-M-Myslím, že vás rád vidím pánové.“

„No jeminkote, to je přece Amos Locke? Kde ses toulal, chlape?“ zaburácel Edmund.

„A-Ale jenom jsem si na chviličku odskočil do pekla, ale nemáte něco k jídlu? Mám hrozný hlad.“

Naštěstí jsme sebou měli indiánský chleba, sýr a vařené hovězí a Amos se do toho pustil jako hladový pes. Měli jsme také dřevěnou čutoru se zředěným rumem, což přišlo kamarádovi také vhod. Když si zhluboka zavdal, rozhostil se mu na tváři blažený úsměv.

„V-V-Víte chlapci, že nejsem kdovíjaký piják rumu, ale potom, co jsem byl několik dní jenom na vodě, a že jsem celý promrzlý a hladový, v tuto chvíli rum nic nenahradí.“ Amos odložil láhev a zase se pustil do jídla, dokud naše večeře definitivně nezmizela. Byla to bašta rozvržena pro tři velké chlapy. Byl sice již teplý den, přesto jsem si sundal kazajku a dal ji prokřehlému příteli, který přes noc pěkně prokřehl. Jeho nohy bez bot byly ve strašném stavu, proto jsme je ošetřili a ovázali. A nakonec jsem Amosovi udělal snad největší radost, když jsem vytáhl dýmku, naplnil tabákem, křesadlem zapálil a podal mu ji.

Amos se spokojeně rozvalil a rozkošnický zabafal z dýmky, pak se zeptal: „Tak c-c-co kluci, co si myslíte, ž-ž-že se mnou dělo? Ale to byste s-s-stejně neuhádli, tak vám to vypovím. Běžel jsem mezi těmi k-keři jen k-k-kousek za tebou Edmunde, ale pak jsem zakopl o nějaký k-k-kořen a puška mi vyletěla z ruky. Než jsem se st-sta-stačil postavit, čapli mně dva Francouzi a odtáhli do lesa. Tam mne př-přivázali ke stromu a vrátili se do bitvy. P-pokoušel jsem se s pout uvolnit, ale nešlo to. Pak se tam zjevil nějaký mladý indoš a bavil se tím, ž-ž-že mi házel nad hlavu tomahawk. Tady můžete vidět, jak těsně chybělo a rozbil mi hlavu. Udělal to asi šestkrát, pak se přede mnou zastavil, a řekl: ‚Pha! Já jsem velký Indián!‘ tak jsem mu odpověděl, že v-v-vskutku je. Ale dále jsem vyložil své mínění, že tak velký indián, místo toho, aby se tady u-u-učil házet sekerkou, měl by raději jít do skutečného boje. Odešel a vrátil se asi za hodinu i s oběma Frantíky. Odvázali mě od stromu a dali mi smyčku kolem krku, a zatímco mně vedli pryč, cestou mně pošťuchovali p-p-puškou do zad. Přišli jsme na místo, kde měli schované zavazadla. Tam mi sundali kabát a vestu a naložili mi na záda těžký balík. Čas od času jsem upadl a myslel si, že už nemohu dále, ale pak mi při-přiložili k hlavě zbraň a pohrozili, že mně zastřelí, když nevstanu. Já té jeho hatmatilce ve skutečnosti nerozuměl, a nevěděl jsem, jestli to myslí vážně, ale rozhodně jsem nechtěl v lese zůstat, jako chladná mrtvola.“

"Večer jsme se utábořili a oni mně položili na záda a svázali ruce a nohy a řemeny přivázali ke kolíkům, které zatloukli do země. Viděl jsem majora Putnama, kterého si chytili a přivedli indiáni. Major nesl podobné břemeno, jako já, a když mu ho sundali, strhli z něj zbylé šaty a přivázali ho ke stromu. P-p-představte si, že ho pak obložili suchými větvemi a zapálili, přitom se mu posmívali a uráželi ho. No ale ono vám začalo pršet a déšť oheň uhasil, tak nanosili více větví a oheň znovu rozdělali. Tentokrát hořel dobře a major se v bolestech s-s-svíjel, jako had, než nějaký francouzský důstojník oheň rozkopal a nešťastníka osvobodil. Poručil indiánům, aby mu ustoupili z cesty a odvedl majora pryč. Slyšel jsem, že se te důstojník jmenoval Morin, a že to byl jejich vůdce.“

"Druhý den za rozbřesku jsme se dali na pochod a brzy přišli k přístavišti člunů a kánoí. Mne usadili na říční člun a dali mi do rukou veslo. Pluli jsme po Wood Creek a sotva jsem přestal jen na chvíli veslovat, d-d-dostal jsem herdu do žeber. V noci jsme přistáli u Ticonderogy a nás zajatce odvedli na jakousi mýtinu, kde nás drželi pod s-s-stráží. Dostali jsme trochu jídla, ale o-o-opravdu jen trochu. Během těch truchlivých dnů jsem myslel, věřte nevěřte na věci, po kterých se mi vskutku stýskalo. Na lov holubů, hon na lišku, jarní orbu a setbu, až mne z toho záda bolela. Na kácení dřeva na zimu, až jsem měl z toho p-p-puchéjře. Na dobrou večeři u domácího krbu po těžkém dnu, tak potom se mi věru stýskalo. Kdo by to řek.“

„Nicméně jsem číhal na každou příležitost k útěku. Drželi nás nedaleko předprsně, ale stráže neustále přecházely po její vnitřní straně, takže by musely vidět každého, kdo by se je snažil přelézt. Jenže nevěnovali už tolik p-p-pozornosti bažinám. Po šesti dnech se p-p-přihnala v odpoledních hodinách silná bouře. Po setmění, když šli Frantíci na kutě, přišla moje p-p-příležitost. Počkal jsem, až projde stráž a proplazil jsem se pod plotem, směrem k močálu, abych mohl obejít předprseň, ale kvůli silnému lijáku vypadal močál ještě více neprůchodný. Brodil jsem se blátem a cítil, jak se čím dál víc propadám. Dostal jsem se ven jen díky stromům, kterých jsem se přidržoval, ale přišel jsem přitom o boty. Pak mne čekal další obtížný úkol. Musel jsem se nějak dostat kolem vnější strany předprsně, a pak pryč do lesa. S-s-slyšel jsem, jak se ke mně blíží strážný, tak jsem čekal dokud se neotočil a šel pryč. Podařilo se mi kolem p-předprsně nepozorovaně projít a konečně se dostal do bezpečí lesa. P-p-pak už mi zbývalo, než najít s-s-správný směr k jezeru George. V lese byla tma jako v pytli, takže jsem č-č-čas od času sešel z cesty, ale naše armáda vyhmatala skrz les celkem slušnou cestičku, a-a-ale i tak to nebylo vůbec jednoduché.“

"Když začalo svítat, raději jsem stezku opustil z obavy, kdyby se za mnou pustili indiáni. Vydal jsem se do skal, aby nenašli mou stopu, a tam jsem se skrýval, dokud neskončilo pršet. Nasbíral jsem si k jídlu borůvky, abych alespoň trochu utišil hlad, a pak jsem si našel dutinu, ve které jsem se skryl. Nebylo mne sice vidět, ale svítilo na mně s-s-sluníčko, tak jsem se uložil a spal.“

„Vzbudil jsem se a kousek ode mne se pásl králík. Počkal jsem si, až mne mine, a pak jsem zařval ‚Hooo!“ Ušák strnul a našpicoval uši a v ten moment jsem ho majzl kamenem a snědl. P-p-přišel jsem k potoku, kde jsme svedli první boj, ale ten byl po lijáku tak rozvodněný, že jsem musel čekat jeden den, než jsem mohl přebrodit. I tak byl proud ještě dost silný, a než jsem se dostal na d-d-druhý břeh, pěkně jsem si rozřezal nohy. Roztrhal jsem zbytky košile a omotal si látkou ch-ch-chodidla. Pořád jsem si netroufal jít po vyšlapané stezce, ale držel jsem s ní kurs, dokud jsem nedošel k jezeru. Cestoval jsem tak, abych se mohl orientovat podle slunce a živil se bobulemi. Když jsem se dostal nějakou vzdálenost podél jezera George, už mi bylo jedno jestli mne chytí nebo ne. Nechci již nikdy v životě jíst lesní bobule. Pak jsem spatřil na jezeře váš člun, a byl jsem šťastný jak blecha.“

„A nyní mi chlapci dovolte, abych se natáhl na dno člunu. Už je to dávno, co jsem tak dobře najedl a už vůbec spal. Jsem unavený. To sluníčko a plné břicho mne dozajista uspává.“