Ben Comee 5 - Zápas - Nahkohe

Poté, co jsem se vrátil z dvoudenního lovu holubů, který jsem podnikl s Davidem Fiskem a koktavým Amosem Lockem, spěchal jsem zpátky do kovárny svého mistra, pana Harringtona, který mne přivítal těmito slovy: „Jsem rád, že jsi zpátky Bene. Zemřel totiž člen městského výboru, pan Benoni a já mám co do činění s jeho pohřbem. Je třeba, abychom měli nějaké rukavice a látky na máry, proto skoč dolů do Charlestownu a kup je.“

Bez většího prodlení jsem znovu vyskočil na koně a vydal se na cestu. Projel jsem skrz Menotomy a cestou se do mě opíral ostrý čelní vítr. Když jsem se přiblížil k Neck, zaslechl jsem zvláštní skřípot, jako když vrže rezavý dveřní pant. Podíval jsem se doleva, odkud ten zvuk přicházel a spatřil jsem tam šibenici a na které visel černoch, a jak vítr houpal s jeho tělem sem a tam, řetěz působil ten nepříjemný zvuk. Z toho pohledu mi přeběhl mráz po zádech, tak jsem pobídl koně a uháněl až do Cheever’s Store u bostonského přívozu, kde jsem nakoupil rukavice a látky.

Nazítří měl pan Benoni pohřeb. Funusy se konaly vždy v neděli, aby se jich mohl účastnit každý svobodný člověk, a když jsem přijel k domu pana Hadleye, kde se sousedi loučili s nebožtíkem, postávala tam již pěkná řada lidí. Před stavením stály obecní máry potažené černým suknem. Šel jsem dovnitř, abych se na nebožtíka podíval a jeho útlá tvář vskutku vypadala pokojné a šťastně, jako kdyby pan Benoni našel konečně věčný odpočinek od utrpení a životních strastí. Za mnou šel schlíple starý Seth Green, kterému jsme říkali „Zimní čuně“, poněvadž to byl úlisný a tlustý chlap. Green se tvářil převelice nešťastně, ale sotva prošel kolem rakve, koukal se po stolku s alkoholem, který se při takové příležitosti vždycky podával. Za sebou jsem zaslechl Amose Muzzyho, jak říká: „Viděl jsi Benoniho? Vypadá neskutečné dobře a mírumilovně a je dobře, že město dalo k dispozici tolik dobrého a silného rumu. Ten od pana Buckmana je arci nejlepší. Chudák pán Benoni, myslím, že se půjdu na něj ještě jednou podívat.“ Inu spousta chytráků využívala těchto příležitostí, jen proto, aby se zdarma napili kořalky.

Náš nový pastor, mladý pán Clark, pronesl nad rakví krátké kázání, načež byla truhla položena na máry a zahalena suknem. Már se chopili nejváženější mužové města a za nimi se vydal pohřební průvod, který doprovázel teskným bytím kostelní zvon. Průvod pomalu kráčel ke hřbitovu, až k samotnému hrobu, kde se zastavil a pastor Clark pronesl závěrečnou modlitbu. Pozůstali nato začali do hrobu házet hlínu a jakmile byl rov zaházen, všichni jsme odešli.

Od té doby, co nás opustil Biskup Hancock, jsme neměli žádného stálého pastora. Sem a tam se sice ukázal nějaký ten potulný kazatel, ale ten se zdržel jen na krátko, a pak si šel po svých, tudíž se zdálo, že tu nebude nikdo, kdo by se staral o naše duchovní potřeby. Až tu se konečně objevil šikovný pan Jonas Clark, mladý muž, student univerzity z Bostonu, a město jednohlasně hlasovalo pro to, aby se stal naším pastorem. Clark tuto nabídku přijal za plat jedno sto liber ročně.

Když tu byl ještě Biskup Hancock, chodila k nám fůra lidí z okolních měst, aby si vyslechli jeho kázání, která trvala třeba i hodiny, a pro nás to byl příjemný čas hodování a zábavy. Lidé pana Hancocka milovali pro jeho zdravý úsudek, srdečnost a smysl pro humor, který z něj přetékal, ačkoli si tehdy všichni významní duchovní mysleli, že je nutné být při této profesi vážný, jako náhrobní kámen. Pastor Clark byl podobné nátury, jako pan Hancock, tak si ho lidé rychle oblíbili, ačkoliv byl ještě tak mlád. Jeho způsoby byly elegantní, protože byl vzdělaný, až jsme se někdy museli stydět za naše nedbalé moresy. A nemusel na nás chodit od lesa, jak to dělával starý Biskup, prostě nás zkrátka přinutil dělat věci, které chtěl, ať děláme. My ho poslechli zkrátka, protože jsme věděli, že má pravdu. Měl vskutku milé srdce a jasnou mysl, a přestože nás vedl pevnou rukou, dělal to jemným a zdvořilým způsobem, tak že jsme sotva cítili, jak jsme plně pod jeho kontrolou. I přestože byl tak kultivovaný, neohrnoval nos nad našimi hrubými sporty, které byly pravda dost primitivní a brutální. Pastor to okomentoval slovy: „Díky tomu je přece tělo pevné a ohebné a svaly pružné. Tělo by mělo být stejně kultivované, jako mysl. Chceme přece, aby ve zdravém těle pobýval i zdravý duch.“

Jo, v těch dnech byl zápas ohromný sport a já se snažil nevynechat žádnou příležitost se ho účastnit. Byl jsem od přírody docela dobře stavěný a silný a práce v kovárně mne ještě více zocelila. Náš nejsilnější muž a nejlepší zápasník byl Jonas Parker. Kdybyste ho znali, stěží byste řekli, že je tomu tak, poněvadž Jonas byl klidný, usedlý, duchovně smýšlející chlapík, milující knihy a čtení. Parker před několika lety koupil půdu od doktora Fiskeho, na kterém si postavil dům. Bylo to kousek od usedlosti Biskupa Hancocka, kterého často navštěvoval a půjčoval si od něj knihy. A přesto vše, to byl velký milovník zápasu, ve kterém se náramně vyznal a znal kdejaké finty. Všeobecně se vědělo, že je nejlepší zápasník okresu.

Jednou Jonas sledoval, jak zápasím s chlapci, a potom mi řekl: „Bene, vidím, že je v tobě kus pořádného zápasníka. Kdykoliv budeš mít čas, stav se a já tě budu učit“, a tak kdykoliv jsem měl volnou chvíli, šel jsem za Jonasem a on mne trénoval v jeho stodole. Cvičil mně pravidelně celé jaro a léto, a potom mi řekl: „Myslím, že je v tobě Bene velký potenciál. Až dosáhneš plné síly, budeš dozajista lepší zápasník nežli já. Zdá se mi, že již nyní není mezi námi velký rozdíl. Byl bych rád, kdybychom se nikdy neutkali naostro, pač bych byl nerad, aby to mezi námi udělalo zlou krev. Klidně budeme spolu dále cvičit, ale nebudeme řešit, kdo je lepší. To je můj názor.“

Pokaždé, když jsme skončili s tréninkem, Jonas si vzal některý z výtisků her pana Williama Shakespeara a předčítal mi. Oba jsme byli dost duchovně založeni, přesto jsme si mysleli, že obsah těchto spisů nám nemůže nikterak ublížit. Hned po Bibli, byl pro Jonase nejoblíbenějším čtením, Shakespeare. A já sám, sotva jsem si uspořil nějaké peníze, koupil jsem si za ně knihy. A také pán Clark měl stejnou lásku k Shakespearovi, jako my, takže jsme se často společně scházeli, abychom si četli. Když ty hry četl pastor, je nutno doznat, že to přednášel velmi procítěně a navíc mám mnohé věci, kterým jsme nerozuměli, posléze vysvětlil, a tak nám bylo odhaleno mnohé z jejich nám utajených krás.

Byl srpen roku 1757 a já s Jonasem jsme byli zrovínka u pastora a četli si Shakespeara, když tu jsme z terasy viděli, jak k nám jede Dr. Fiske a volá: „Pane Clarku! Pane Clarku! Nesu špatné zprávy, věru velmi špatné zprávy. Plukovník Brattle dostal zprávu od generála Webba, že francouzská armáda zaútočila na Fort William Henry a vážně se obává, že pevnost nepříteli podlehne!“


Pastor Clark zaklapl knihu se slovy: „Toto není noc vhodná pro Shakespeara. Dnes se musíme modlit za bezpečí naší armády!“

Dva dny nato přijel ke kovárně vojenský posel a povídá: „Je to veliká pohroma! Fort William Henry je dobyta a posádka byla zmasakrována!

„Co pak se stalo? Povídej přece více!“ naléhali jsme.

„Plukovník Munro měl v pevnosti jen chabou sílu a Montcalm toho využil, aby ho napadl se vší jeho silou. Munro poslal Webbovi žádost o pomoc a on slíbil, že posily pošle, ale povídám, jednalo se jenom o hrstku mužů, proto Munro naléhal, ať pošle víc, ale Webb ho nevyslyšel. Montcalm zaútočit na pevnost a rozbíjel jí na kusy, proto se posádka musela vzdát. Jenže poté, co muži odevzdali zbraně a bylo jim dovoleno, aby odešli domů, po několika kilometrech je napadli indiáni a strašně je zmasakrovali. Jenom několika se podařilo uniknout k Webbovi.“

„No a co celou tu dobu dělal generál Webb?“ vyzvídali jsme.

generál Daniel Webb

„No zdá se, že se strachy třese ve vlastních botách ještě dnes, protože právě vysílá posly do všech stran se žádostí o pomoc.“

„To je hrozný zbabělec! Tak my mu do armády posíláme naše nejlepší chlapce, a on nedělá nic? Měl by za to vyset!“ rozhněval se mistr kovář.

Druhého dne pochodovali s kapitánem Blodgettem do pole další dobrovolníci a já si moc přál jít také, ale pan Harrington řekl: „Nejčkom je již příliš pokročilá doba. Na nějaké vážné vojenské akce je již příliš pozdě. Armády nejčkom budou sedět na zadku a navzájem budou na sebe zírat. Vskutku, dřív než na jaře se nebude nic dít, a pak, pokud budeš chtít ve válce nasadit vlastní kůži Bene, věř mi, nebudu ti bránit.“

A tak jsem zůstal doma a udělal jsem dobře, poněvadž oddíl, který vyrazil ze Springfieldu, dostal od Webba příkaz, aby se vrátil. Chlapci byli v poli toliko dvanáct dní, a když se vraceli domu přes Lexington, i tak to byl důvod pro velikou veselici. Milice předvedla před zástupy ukázkové pochody, a pak se jedly perníky a pilo pivo.

Boston

Tenkrát se krajem potulovalo mnoho vagabundů, kteří se snažili vydělávat zápasem a sázkami. Jeden takový se objevil toho dne i na naší slavnosti a volal: „Jsem zde chlapci k vašim službám! Jsem Sam Sloan, prvotřídní zápasník z Essex County. Zápasil jsem a porazil všechny nejlepší muže ze všech měst našeho okresu. V Newburyport, Ipswichi, Gloucesteru, Marbleheadu a Salemu. Všechny jsem je porazil. Prošel jsem okres od jednoho konce k druhému a nenašel se muž, který by se mi mohl úspěšně postavit. A nejčkom jsem slyšel, že prý tady máte jakéhosi šampiona, tak jsem ho přišel vyzkoušet. Chci na to vsadit svých deset liber!“

Okamžitě se našlo dost chlapů, kteří si chtěli vsadit, poněvadž bezmezně věřili v sílu a zkušenost našeho Jonase. Někdo s chlapců pro něj okamžitě zaběhl a dovedl ho k místu, kde se naparoval ten chvástal. „Tak ty jsi Jonas Parker, nejlepší zápasník v Middlesexu? Dobrá tedy. Vypadáš trochu jako zápasník. No hnedle uvidíme, jak to tu s tebou skončím“, děl, když se náš Herkules dostavil. Ale Jonas neřekl nic, ale s ponurým úsměvem si odložil kabát a vestu a beze slov se díval na svého soka. Pak se do sebe pustili a já to s velkým vzrušením sledoval. Inu ale zdálo se, že Jonas ani nemusel využít veškerou svou sílu, a to nejlepší, co znal, přesto chlapa z Esexu složil raz dva. Ten rychle vyskočil na nohy a vztekle volal: „To byla nehoda. Jen kus smůly!. Nohou jsem klopýtl o něco v trávě. To nebyl fér zápas. Pojď, rozdáme si to ještě jednou! Složím tě jako kládu!“

„Uklidni se“ tišil ho Jonas, "nejdříve vyplať sázky, a potom se budeme bavit dál.“ Muž vytáhl peněženku, zaplatil co měl, a znovu popichoval: „Tak tedy pojď, ať ti ukážu, co je to opravdový zápas!“

„No počkej!“ krotil ho Jonas, „pořád někam spěcháš a jenom se chvástáš. Zdá se však, že budeš muset nejprve prokázat, jaký jsi zápasník. Zde je nadějný mladý muž, se kterým můžeš zápasit a pokud dokážeš, že to umíš, dám ti hodinu na odpočinek, a pak to můžeme zkusit znovu.“ Sam Sloan nadával a zpěčoval se, ale Jonas na něj nedbal a říká mi: „Nyní Bene chci, abys těmto lidem ukázal, co v tobě je. Myslím, že na něj máš. Máš velice silné paže, a kdybych byl na tvém místě, pořádně bych ho nejdříve postiskal, abys mu ukázal sílu, a trošku ho postrašil.“

Tu se objevil můj otec a protestoval: „Jonasi, co to děláte? Ben s tím člověkem nemůže nikdy zápasit!“

„Ale sousede Comee! Vy vůbec nemáte tušení, co Ben v zápase dokáže, ale já to dobře vím. Věřte! Dle mého názoru z něj bude nejlepší zápasník v okrese“, načež mě odvedl k tomu muži a praví: „Toto je mladík.“

„Mladík! A proč je tak velký jako ty? Kolik ti je vůbec let?“

„Dvacet, pane.“

„Budiž, tak pojď na to!“

Tak jsme šli na to, a navzájem jsme se popadli a já ho stiskl tak, až zalapal po dechu. Když jsem povolil, chlapík vzdychl: „Co ty jsi zač? Vždyť ty máš stisk, jako medvěd!“

„Ó! Ale to přece nic není! To bylo malé objetí lásky, jenom abych vám ukázal, jak moc vás mám rád“, naparoval jsem se.

„Tak jo, jdeme na to znovu, a já ti předvedu opravdový zápas!“ vyzval mne Sloan.

Musím říci, že cizinec nebyl zdaleka tak silný jako já, přesto nějaké zápasnické zkušenosti znal a uměl se dobře držet na nohou. Nějakou chvíli jsme se pasovali, než jsem uplatnil Jonasův oblíbený trik a švihl s ním o zem. Sloan šel k zemi jako kláda a zůstal ležet v mrákotách a já se bál, že je po něm, ale Jonas mně uklidnil: „Neboj, vede se mu dobře Bene, jenom trochu odstup chlapče, ať se může nadechnout.“

No, a když přišel zápasník zase k sobě, povídá: „Pravda, vskutku nadějný mladík, jak bych tak řekl. Je to směs medvěda, kočky divoké a namazaného blesku. Musím se z tohoto města dostat rychle pryč, než na mně přivedete nějaké děcko a já nevím, co se pak bude dít!“ načež si nasadil klobouk, popadl kabát a vestu a uháněl pryč.

Byl to pro mne skvělý sukces. Celé město na mne hledělo s otevřenými ústy, ale já věděl, že Jonas ve mne pevně věřil a byl na mne náležitě hrdý. Amos a Davy se ke mně nadšeně hnali a třásli mi rukou s velkým respektem. Jenže pak přišel otec, vzal mě za ruku a vedl mne domů a cestou mi dával kázání ohledně marnosti a pošetilých her. Varoval mně rovněž před falešnou hrdostí a spoléhání se na vlastní sílu. Ale když jsem šel k pumpě pro vodu, abych si v umývadle umyl tvář a ruce, zaslechl jsem, jak říká matce, že jsem jako „jeden z těch slavných starodávných Hebrejců, který zdárně svou silou porážel nepřátele.“ Když jsem vrátil do sednice, seděl za stolem s lahví v ruce a díval se na mne smutným a káravým pohledem, přesto jsem věděl, že je uvnitř šťastný, jak jen muž může. Matku jsem musel ujistit, že jsem nebyl zraněn a ona mi uvařila bylinkový čaj.

Ben Comee a Rangers, Michael Joseph Canavan, Nahkohe