Ben Comee 16 - Charlestown - Nahkohe

Když jsme se konečně doplahočili k řece Ammonoosuc, měly na nás čekat kýžené zásoby, ale nebylo tam nic, naprosto nic! A zoufalé na tom bylo, že jsme našli tábor, kde teprve dohořívaly ohně, což znamenalo, že zde pomocná parta musela být doslova před pár minutami. Křičeli jsme dolů do říčního údolí a stříleli do vzduchu, jako o život v naději, že nás ještě někdo uslyší a vrátí se, ale nestalo se tak. Později jsme se dozvěděli, že poručík, který pomocnému oddílu velel, na nás čekal dva dny, ale pak usoudil, že je to zbytečné tak odplul asi dvě hodiny předtím, než jsme přišli my. Říkal, že střelbu slyšel, ale měl strach, že to jsou indiáni. Ať si klidně ten chlap odplul, ale zásoby nám tam nechat mohl, což by zachránilo několik životů.

Ocitli jsme se v hrozné situaci. Byli jsme promrzlí, zesláblí a někteří harcovníci doslova šíleli hladem. Nejhorší ze všeho byla ta beznaděj, protože celou tu děsnou cestu k řece Ammonoosuc jsme doufali, že najdeme jídlo, a to nás drželo při životě. A nyní jsme ztratili i tu zatracenou naději. Někteří z nás řvali, jiní hleděli jen tak do prázdna a další se chovali, jako blázni. Možná jsem se už říkal, že jsem Rogerse neměl moc rád, a to hned z několika důvodů. Nicméně musím uznat, že měl stále nervy, jako špagáty, neuvěřitelnou energii a odhodlání, jako nikdo jiný. I nyní, kdy byl sám na pokraji smrti hladem a jeho síla byla k ničemu, zůstal přesto velitelem a povídá: „Neztrácejte odvahu chlapci! Potřebuju vás všechny. Jsme asi sto kilometrů od ‚Čtyřky‘, a to můžeme zvládnout. Nasekejte šikovné klády a udělejte vor. Sami přece víte, co je třeba. Hlavně si pospěšte! Udělejte mi jeden pěkný vor a já na něm pojedu rovnou dolů po řece a splaším pomoc. No tak do toho! Do toho!“

Rubali jsme klády, pilně je otesávali, a vyráběli vor a Rogers nám přitom radil: „Můžete zde najít dost jedlých hlíz divokých lilií a podzemních ořechů, a ty vás udrží při životě, než se vrátím. Jestli nevíte, jak ty věci čistit a vařit, tak tady kapitán Grant vám ukáže, co a jak. Slibuji, že ode dneška za deset dní, se vrátím s jídlem.“

Jakmile jsme byli hotovi, Rogers nastoupil s kapitánem Ogdenem, Martinem a indiánským chlapcem na vor a s pomoci bidel se odrazili do proudu řeky, kde se o ně postaral proud. Zakrátko se nám ztratili z očí a my se jen modlili, aby se brzy vrátili. Asi za dva dny přišli do tábora dva zubožení Rangeři a povídali nám, že jejich společnost před několika dny napadli indiáni a zabili nadporučíka Turnera z Rangers a nadporučíka Dunbara z lehkého pěšího pluku a zbytek lidí, jen oni dva unikli. Byl to hrozný pohled na všechny ty otrhané a neholené muže divokého zjevu v otrhaných rangerských mundúrech, jak nepřítomnýma očima civí do plamenů ohně. V zemi jsme skutečně našli nějaké hlízy a ořechy, ale moc výživné to nebylo. Ben Bradley se rozhodl, že nás se třemi muži opustí: „Sbohem chlapci. Věřím, že za tři dny budeme doma.“ Pak se podíval na kompas a v doprovodu společníků zmizel v pralese. Od té doby je už nikdo nikdy neviděl, až za několik let nějací lovci z Merrimacu našli ve White Mountains kostru. Podle vlasů a zvláštního řemínku, kterým si je vázal, poznali Bradleye.

Já toho měl taky dost. Nechtěl jsem zde nečinně sedět a utápět se v beznaději, proto jsem si Edmundovi postěžoval: „Já už to nevydržím. Tohle místo je jako blázinec. Jestli zde zůstaneme, tak určitě úplně zešílíme. Myslím, že bychom si měli také udělat vor a zmizet odsud!“

Mluvili jsme o tom s Edmundem a Amosem celé odpoledne a shodli jsme se, že si vor postavíme. Druhý den ráno jsme se pustili do díla. No pustili. Celý den jsme se pachtili s tím, co bychom normálně zvládli za pár hodin, ale nyní jsme byli slabí, jako mouchy. Jeden z mužů, který tu řeku trochu znal, nám radil: „Musíte dávat pozor na peřeje, pánové! Takových třicet kilometrů odsud to je. Potom budou ještě jedny. Jestli si nedáte pozor, budete ztracení, to vám povídám. Dočista ztraceni!“

Vor byt hotov, tak jsme rozloučili a odrazili od břehu. Pluli jsme až do večera, a pak se utábořili. Ráno jsme zastřelili veverku a během dne ještě jednu, no hostina k pohledání. Vpodvečer jsme zaslechli hukot peřejí, tak jsme pádlovali rychle ke břehu. Tahle noc byla děsně studená a my se neměli ani kam ukrýt a navíc ještě silně pršelo. Byli jsme celí promočení a na kost promrzlí a byli jsme na pokraji sil, přesto jsme museli vymyslet, jak dostat vor přes peřeje. Dohodli jsme se, že ho Amos podrží nahoře, zatímco já s Edmundem půjdeme dolů a pokusíme se ho zachytit, až ho Amos pustí v naději, že se nerozbije. Rozbil se! Rozmlátil se o skalisko a jednotlivé klády se nedaly vůbec pochytat a my se zcela zbytečně ráchali v ledové vodě. Úplně vyčerpaní jsme vylezli na břeh a tam jsme uviděli, že tu někdo rozdělával ohně a upaloval stromy.

„To je jistě Rogersova práce“ odtušil Edmund. „Takže přišel o vor stejně, jako my a musel si postavit nový, tak zkrátka upálil tady tyhle stromy, aby měl z čeho dělat trámy.“  

„D-d-doufám, že mu to nezabralo moc č-č-času Bene, páčto já už nemám žádných sil. Jsem úplně na dně a celý se klepu!“

„Myslím, že tu byl minulou noc. Mně je také nějaká zima, tak si pojďme rozdělat oheň, ať se zahřejeme.“

Země byla sice mokrá, přesto Amos s Edmundem nasbírali dost suchého dřeva, které našli na chráněných místech, a pak už s pomoci střelného prachu a nařezaných hoblinek nebyl problém oheň rozdělat.

„Mít tak kánoi, tak jsme ve ‚Čtyřce‘ za jeden den. To bych ještě zvládl“ zasnil se Edmund.

V tom Amos zpozorněl a zasyčel: „Sklapněte! Zdá se, že jsem zaslechl t-t-tetřeva, a ať mně spere ďas, jestli v sobě nenajdu dost sil, abych ho ne-ne-nedostal.“ Po těch slovech popadl ten houževnatý chlápek mušketu a zmizel mezi stromy. Netrvalo ani moc dlouho a zaslechli jsme výstřel a za pár minut viděli Amose se spokojeným výrazem ve tváři a tetřevem v ruce. Byla to sice skrovná pečínka, ale přece jen nám zlepšila náladu a kapánek utišila hlad.

„Myslím, že těch ptáků tam b-b-bude více, tak se tam ještě vydám. Inu, vždyť už s-se cítím mnohem lépe, není to tak, ch-ch-chlapi?“

„Půjdu s tebou“ navrhl Edmund.

Kluci šli na lov a za takovou půlhodinku jsem uslyšel pár výstřelů, a pak se ti milí lovci vrátili se dvěma ptáky. Okamžitě jsme je zpracovali, opekli a snědli. Tak nám to udělalo dobře, že jsme nabili jistoty, že se přece jenom zachráníme. Postavili jsme si přístřešek z větví, udělali pořádný oheň a v noci se dobře a v suchu vyspali, jak dlouho už ne, ačkoli mne přece jen poněkud trápila horečka. Druhý den jsme chtěli nalovit ještě více ptáků, ale nestřelili jsme ani jednoho. Ale po poledni! Světe div se! Po řece si to k nám míří kánoe s třemi veslaři. Navzájem jsme si zamávali, a když přistáli, přivítali jsme se potřesením ruky a jeden z těch dobráků povídá: „No, vypadáte náramně gentelmansky, ale tuším, že vám trochu jídla a pití přijde vhod. Co vy na to?“

Jasně, že nám přišlo. Ale jako džentlmeni jsme rozhodně nejedli. Hltali jsme, jako barbaři, ale co na tom, hlavně že nám pořádné jídlo navrátilo do těl život. Ptali jsme se na Rogerse a dostali odpověď: „Je na ‚Čtyřce.‘ Vor se mu rozpadl právě na těchto peřejích a oni se zachránili jen tak tak. Potom si udělali nový vor a na druhém vodopádu ztroskotali málem zase, ale naštěstí jim to vyšlo, a tak se dostali, až k nám. Inu, ostali bychom tu s vámi déle, ale nemůže, páčto vezeme jídlo i těm, co zůstali nahoře.“

„To se ví. Uhánějte, jak nejrychleji to půjde. Když jsme odešli, bylo tam ještě asi sedmdesát živých chlapů. Živých, ale šílených hlady.“

„Jasně, že budeme a vy se nebojte, poněvadž by měly připlout další kánoe. Možná jim jděte naproti. Tak se opatrujte a my poplujeme dál.“

Ti dobří muži nám nechali ještě nějaké jídlo, a potom pokračovali ve své misi. My se ještě najedli a napili, a pak si šli na hodinku zdřímnout. Po probuzení jsme začali hned stavět nový vor. Ten jsme dodělali druhý den a pluli na něm, až k druhým peřejím. Měli jsme oči na stopkách, abychom do nich nevpluli a zavčas vystoupili na břeh. Na noc jsme si postavili opět pohodlný přístřešek a rozdělali oheň, když tu připluly další tři kánoe. Věru to bylo veselé táboření. Po dlouhé době nám nic nescházelo a povzbuzující byl i pohled na ty zdravé hromotluky, vždyť my sami už dočista vypadali, jako lesní strašidla.

Ráno nám chlapi pomohli přenést vor kolem peřejí a dali nám i nějaké hřebíky, abychom ho udělali bytelnější. Nyní už se nám plulo docela pohodlně a u „Čtyřky“ jsme přistáli nazítří navečír. To bylo devátého listopadu a my dohromady strávili v divočině dva měsíce. Muži i ženy z pevnosti nám vyšli vstříc v dobrém křesťanském oblečení, aby nás přivítali a nám se dojetím draly slzy do očí. Jak hezky se na nás dívali, jak muži byli hladce oholeni, jak všichni měli pěkně upravené vlasy. A jak krásné byly ženy, radost pohledět. V jakém kontrastu jsme byli my, lesní bubáci v otrhaných mundůrech nebo spíše v hadrech. Vlasy a vousy jsme měli dlouhé, rozježené a špinavé. Nejen ruce, ba i tváře jsme měli děsně špinavé, až jsme se za náš zjev velmi styděli. Nejraději bychom se někde před těmi lidmi schovali, ale oni se k nám chovali, jak otec k marnotratnému synu. Laskavě se o nás postarali a nabídli nám k pohoštění to nejlepší, co měli. Dokážete si představit, jak nám bylo poté, co jsme jedli jenom kukuřici, pak jen kusy kůže a nakonec nic. Jako ti, kdo se dělili o starou bílou sovu a mysleli si, kdoví co nejí? A pak nás zavedli do místnosti s káděmi s horkou vodou a mýdlem, které nás zbavilo několikatýdenní špíny. Ostříhali jsme si vlasy a oholili vousy a oblékli si čisté šaty. Amos to komentoval: „Já vám nevím pánové, ale cítím se tak, jako by tahle ‚Čtyřka‘ byla jen k-k-kousek od samotnýho nebe.“

Když jsme byli s naší regenerací hotoví, šli jsme do shromáždění, kde se kolem nás shlukli všichni zdejší, aby si poslechli náš příběh. To byla příležitost pro Amose, aby se svým specifickým způsobem projevil. A když se Amos unavil, pokračoval ve vyprávění Edmund. Mně však začalo být velmi zle, bolela mně hlava a byl jsem tak slabý, že na mně šly mdloby. Nakonec jsem kohosi požádal, aby mně vzal někde, kde si budu moci lehnout. Co se událo pak, nemám vůbec tušení, mám jenom matnou vzpomínku, že Edmund a Amos byli stále u mého lože. Ve snách se mi zjevoval indián, který se mne neustále pokoušel skalpovat. John Stark ho pokaždé odvedl, ale on se vracel, až mne nakonec srazil, přišlápl mi rameno, čapl mně za vlasy a nožem mi kroužil nad hlavou, a pak jsem cítil, jak mi bere vlasy. Pak dlouho nebylo nic.

Když jsem procitl do vědomí, ucítil jsem kouř a prskání hořícího dřeva. Nadzvedl jsem hlavu a spatřil u krbu sedící dívku. Taková pěkná dívenka to byla. Nejroztomilejší, jakou jsem kdy viděl. S potěšením jsem se díval, jak plete a přepočítává stehy. Jak krásná ona byla. Její jemný profil ohraničovaly světlé hnědé vlasy, a já si takhle představoval Shakespearovou Rosalindu. Mé srdce zahořelo láskou. Jak jsem na ní tak zíral, vzhlédla ke mně svýma velkýma hnědýma očima, a já někde uvnitř cítil podivné chvění. Ještě nikdy jsem nebyl zamilován a řeknu vám, že je to báječný pocit. Pak vstala a přistoupila k posteli a já si pomyslel: „Tak to je ta, o které jsem vždycky snil.“

Usmála se na mne, ve tvářích nádherné dolíčky a povídá: „Ach, jak jsem ráda, že jste zase při smyslech. Jak se cítíte?“

„Absolutně bezvadně, připadám si, jako v nějakém fantastickém snu.“

„Tak to je dobře pane, byl jste totiž bez sebe téměř měsíc, a měl jste jistě velmi zlé sny. Odpočívejte, za minutku se vrátím!“

Vrátila se s matkou, která mi podala nějaký lék a silný masový vývar, po kterém jsem znovu usnul. Po probuzení jsem radostně shledal, že dívka stále sedí u krbu a plete. Dostal jsem od ní další masový vývar. Byl jsem sice nemocný a slabý, přesto jsem měl takovou radost, jako nikdo na světě. Hrůza však pomyslet, jestli je již místo v srdci dívky obsazeno někým jiným, přesto jsem si dodával kuráž: „Nevzdávej se Bene! Jsi nemocný a ona tu bude s tebou, dokud se neuzdravíš.“

Podíval jsem se na ní, jak tam sedí a plete v modré kostkované zástěře a stříbrnými ozdobami ve vlasech, a zeptal se: „Jak se prosím jmenujete, slečno?“

„Jsem Ruth. Ruth Elliotová.“

„Ruth? To je vskutku nejkrásnější jméno ze všech a vám sluší obzvláště. Ale řekněte, kde to jsem, a jaká štěstěna mne sem zavedla?“

„Jste ve ‚Čtyřce‘ nebo Charlestownu, jak se tomu tady teď říká. Byl jste v lese s Rogersem a připlul jste po řece se seržantem Munroem a Amosem Lockem. Pak jste celý měsíc strávil v bezvědomí a v horečkách.“

„Ano, ano. Vzpomínám si. Kolik rangerů se ještě vrátilo?“

„Asi stovka. Přicházeli z různých míst. Dvanáct dnů po vás přivedl Rogers ty, kteří na něj čekali na řece Ammonoosuc. Někteří se zbláznili a někteří tam zemřeli hladem.“

„Pane na nebi! Stovka ze sto padesáti. Inu, mohlo to být ale horší. A víte něco o generálu Wolfem a jeho armádě? Naposledy jsem slyšel, že táhne po St. Lawrence na Quebec.“

„Quebec je dobit.“

„Tak to je dobrá zpráva. Generál Wolfe si zaslouží velkou chválu a čest.“

„Ó ano, kdyby byl na živu, jistě by si to zasloužil. Ale byla tam hrozná bitva a on v ní padl a Montcalm taktéž.“

„Oba generálové jsou mrtví? Byli to věru odvážní muži a dobří velitelé. Odešli na svém vrcholu stejně jako lord Howe. A jak je na to Amherst, nevíte?“

„Ten přestavěl pevnost na Crown Pointu, a jinak nedělal celý rok nic. Na jaře potáhne na Montreal a dokončí válku.“

„A Harcíři? Co ti?“

„Většina šla domů. Seržant Munro a pan Locke odešli před několika dny. Oni by určitě na vás počkali, ale pevnost je plná nemocných vojáků, a jelikož těm pánům nic nescházelo, museli uvolnit místo potřebným.“

Pak jsem vyprávěl o všech našich dobrodružstvích z války a ona se smála, když jsem vzpomínal veselé historky, a pak plakala, když jsem došel k smutným událostem. A jak jsem tak vyprávěl a pozoroval výrazy její tváře, byl jsem stále více zamilovaný a jistě chápete, že jsem nyní s uzdravováním nijak nespěchal, ale příroda byla proti mně. Každý kousek jídla, který mi podala, jako by měl nějakou báječnou životodárnou sílu a já byl brzy čilý, jako dřív. Jak se blížil den mého odchodu, naše konverzace vázla a oba jsme často zádumčivě mlčeli, a já neměl tu odvahu, abych se vyznal. Jednoho dne jsem si všiml, že má v očích slzy a jedna z nich ji stékala po tváři, tak jsem se optal, co jí trápí.

„Ó Bene, jsem sice nyní tak šťastná, ale při pomyšlení, že odejdete, je mi ouzko.“

Navrhl jsem, že by mohla být, jako biblická Ruth, která opustila matku a následovala manžela.

„Já mohu být Ruth, ale ty nejsi Boaz.“

V tu chvíli jsem mohl hrdě říci, že jsem pokřtěný Benjamín Boaz Comee, což jsem pokládal za velmi šťastnou náhodu.

„Ó ano, Benjamíne Boazi, ty jsi pěkný nápadník, ale časy se změnily. Je možné, že si s vašimi nebudu rozumět, že nezapadnu mezi vaše lidi. Otec si vás moc považuje a matka vás má ráda, jako vlastního syna. A vy byste splatil jejich lásku tím, že byste mně od nich odvedl? Bylo by to vůči nim fér, Boazi? Vždyť by ztratili svou holčičku, a jejich život by byl beze mne prázdny, nemyslíte? Ale můžeme se na to podívat i z jiné strany. Povídal jste mi, že u vás v Lexintonu je dost kovářů, a že pro vás tam nebude zaměstnání, je to tak? A u nás žádní kováři nejsou. Nová cesta lesem povede rovnou do Kanady a nebude lepší místo pro kováře než tady v Charlestownu, to je fakt. A indiáni jsou pryč, co lepšího si přát. Může tedy Benjamín Boaz Comee následovat svou Ruth?“

„Ano, myslím, že bych mohl žít, tam kde žije Ruth.“

Tak takhle proběhly naše podivné námluvy a já se vrátil domů, abych si zařídil vše potřebné a rozloučil se s rodiči a přáteli. Pak jsem si v Charlestownu otevřel kovářskou dílnu a na podzim se oženil s Ruth. Dařilo se nám dobře a náš podnik prosperoval. Ruth byla skvělá manželka a plukovník Comee, ano plukovník Comee, byl velmi vážený občan a schopný obchodník, ale kamarádi se mi posmívali: „Ó náš plukovník Ben, to je jenom loutka, která neudělá krok, pokud paní Ruth netahá za šňůrky.“

John Stark

S Johnem Starkem jsme zůstali dobrými přáteli. Během revoluční válku jsem sloužil v jeho regimentu, jako poručík. Pak byl Stark povýšen na generála, a to si zasloužil, jak už to prokázal během sedmileté války a já byl povýšen na plukovníka. Rogers se stal velitelem Michilimackinacu, ale moc se mu tam nevedlo. Za to v Anglii se pěkně předvedl. Když jel nočním dostavníkem přes Hounslow Heath, přepadl je lupič a přes okýnko hrozil pasažérům pistolí a žádal jejich peníze a cennosti. Zatímco se cestující chystali dát mu, co žádá, Roger bleskurychle popadl lapku za límec, vtáhl ho do dostavníku, klekl si na něj, sebral mu pistoli a nakonec ho svázal. Jelikož se jednalo o hledaného kriminálníka, dostal za něj Rogers odměnu padesáti liber a navíc si tímto kouskem vysloužil nemalou slávu. Rogers zůstal v Anglii až do revoluční války, a potom se přihlásil do Washingtonovy armády. Starý harcíř byl poslán na Starkovo velitelství v Medfordu, kde jsme s ním měli dlouhý rozhovor. Stark věřil, stejně jako já, že pro Brity nepracuje, ale Washington mu kvůli jeho úzkým vztahům s Angličany nedůvěřoval a do armády ho nepřijal. Brzo nato byli v Connecticutu poražení britští Queen’s Rangers, mezi kterými byl i Rogers. Rogers se vrátil do Anglie, kde vedl temný život a nakonec snad padl někde v Alžíru. Byl to zvláštní člověk a já věřím tomu, že kdyby to byl muž cti, jistě by se z něj stal velký vůdce, ale jeho lstivá a bezohledná povaha jej zničila.

Edmund Munro sloužil dva roky na Crown Point, jako poručík, a pobočník čtyř provinčních praporů. Během revoluční války jsme se často potkávali. Sloužil, jako kapitán Lexingtonského sboru a padl zasažen dělovou koulí v bitvě na Monmouth. Jeho chudá vdova to měla velmi těžké až do doby, než jejich chlapec vyrostl. Náš kamarád John Hancock zdědil bohatství po strýčku Thomasovi a stal se nejbohatším mužem v Bostonu a žil si v kamenném domu na Beacon Hill, podepsal deklaraci o nezávislosti a nakonec se stal guvernérem Massachusetts. Potkali jsme se deset let po revoluci v Bostonu, a on mě rád viděl. Pozval mně na večeři, a také jsem u něj přenocoval. Jeho domácnost byla velkolepá a John se choval velmi blahosklonně, ale já neměl potřebu od něj něco žádat nebo se mu poklonkovat. Když pochopil, že mu nebudu prokazovat kdovíjakou úctu, začal se chovat jako chlapík, kterého jsem si pamatoval z mládí. Hector a Donald Munroovi se po válce nakrátko vrátili do Lexingtonu, a pak se přestěhovali do Rehobothu, kde měli nějakou rodinu.

John Hancock

Můj učitel v zápase Jonas Parker padl v Lexingtonu devatenáctého dubna 1775 během střetu s Angličany. Jeho poslední slova byla: „Někdo může Brity následovat, ale mnou nehne ani pár koní!“ Stál v první linii domobrany, když před sebe položil klobouk, růžek na prach a pytlík s kulemi. Když Britové vystřelili salvu, byl zraněn a padl na kolena, přesto ještě vystřelil. Když chtěl znovu nabít, byl probodnut bodákem během britského výpadu.

Amos a Davy bojovali za svobodu také a přežili a jejich láska k lovu na lišky a holuby je nikdy neopustila. Uběhlo šedesát let, od doby, kdy jsme poprvé lovili holuby na Bull Meadow Hill. My, kteří ještě žijeme, jsme už staří, ale někteří jářku stále při síle.

Jednou jsem dostal dopis od známého z Lexingtonu, ve kterém stálo: „Před týdnem jsem potkal vašeho dávného přítele Amose Locka. Oral pole, které sousedí s mou farmou, tak jsem za ním šel a pozdravil ho. Amos upustil pluh, přišel k plotu a povídá – ‚Brý ranko! Dobrý den na lov holubů, nemyslíte? Jednou jsem s Weaverem Davidem a Benem Comeem nahoře na Bull Meadow Hill zastřelili padesát dva holubů. Budu vám o tom vyprávět…‘“ A tak se z dobrého Amose stal přece jenom vypravěč.

A je na čase, aby skončilo i mé vyprávění. Bylo mi ctí podělit se o mé zážitky, i když zdaleka ještě nebyly všecky. Přesto na mládí a na službu s Rangery vzpomínám nejraději. Mějte se dobře.