Hlavní nabídka:
Canoe Valley
Water Street je staré místo osídleno již před revolucí. Na hoře Canoe pramení řeka, jež posléze protéká poměrně úzkou roklí a vlévá se do Juniaty. Podél řeky byla vyšlapána prastará stezka, proto název Vodní ulice (Water Street). A jelikož zde přistávali kánoe a cestovatelé pokračovali dál do vnitrozemí, nese údolí název Canoe Valley. Na tomto místě se nacházelo i přístaviště generála Roberdeaua, odkud posílal olověnou rudu k tavení do Middletownu.
Mezi první osadníky zde patřil Patrick Beatty, otec sedmi synů. Byla to tvrdohlavá rodina, která i za největších nepokojů nechtěla odcházet do pevnosti a na životě indiána jí nezáleželo víc než na životě medvěda. O nejstarším synovi Johnovi se vypráví, že když jednoho dne procházel lesem nedaleko domova, potkal cestou dva indiány. Oba na něj zamířili, ale on jim dokázal zavčas zmizet. Doma se vyzbrojil a s dalším bratrem vyrazil na jejich lov. Prý je pronásledoval až osmdesát kilometrů, během kterých je častokrát zahlédl, ale nikdy se nedostal na dostřel. Indiáni se Beattyových báli, poněvadž v údolí nebyla odvážnější a bezohlednější parta mladých chlapů.
A to nebylo vše! Sedm bratrů měli rovněž Crydersovi, Rickettovi, Rollerovi a Moorovi což v údolí tvořilo nejmohutnější sílu aktivních hraničářů, jaká se mezi Standing Stone a úpatím hor nacházela.
V zimě roku 1778 nebo na jaře 1779 byla asi pět kilometrů západně od Water Street postavena Lowryho pevnost na ochranu osadníků z Water Street a Canoe Valley. Přestože byla postavena na Lowryho farmě, byl jejím velitelem jednomyslně zvolen kapitán Simonton. Během roku 1779 a větší části roku 1780 lidé dělili svůj čas mezi pevností a svými farmami, aniž by přišli do styku s indiány.
Několik osadníků však do Lowryho fortu nikdy neodešlo. Asi proto, že se doma cítili bezpečně nebo nechtěli opustit majetek. Mezi ně patřil i Matthew Dean, jeden z nejvlivnějších mužů v Canoe Valley. Ten do pevnosti odmítal chodit, poněvadž jednoduše neměl Lowryho rád. Jinak byl během roku 1779 sám několikrát připraven odvést rodinu do Huntingdonu.
Na podzim roku 1780, v neděli večer navštívil Deanův dům kapitán Simonton s manželkou a osmiletým synem Johnem. Večer strávili běžným rozhovorem na různá témata, během něhož kapitán prozradil, že se povídá o pohybu indiánů v Sinking Valley a doporučil ochranu v pevnosti. Dean však tvrdil, že není žádný důvod k obavám.
Rodina pana Deana se skládala s osmi dětí a zakrátko se mělo narodit deváté. Poslední slova paní Deanové na adresu paní Simontonové byla, aby měla přes noc připravené boty, poněvadž do rána pro ni možná pošle kvůli asistenci u porodu. Když se Simontonovi chystali k odjezdu, jejich synek John chtěl zůstat na noc s Deanovými dětmi což mu bylo dovoleno.
Ráno po snídani odešel Dean s dvěma staršími chlapci a dvěma nejstaršími děvčaty na kukuřičné pole. Zatímco chlapci řídili pluh, děvčata dělala takzvané „schody“ (snad nějaké výplně, kam se pluh nemohl dostat). Když si Dean všiml, že z lesa vyletělo velké hejno holubů, vzal si ručnici a chtěl nějaké zastřelit. V lese byl jen krátce, když si všiml, že jeho srubu vychází kouř, načež rychle běžel za dětmi. Jelikož dým houstl, byl hospodář přesvědčen, že dům hoří.
Mezitím se dostavila paní Simontonová a všichni se sešli u již plně hořícího domu. Do této chvíle nikdo nepředpokládal, že se jedná o dílo indiánů. Pak si paní Simontonová všimla ležet na zápraží osmileté děvčátko, ale nevšimla si, že je skalpováno a domnívala, že má na hlavě červený šátek a jenom spí. Když vběhla do branky se záměrem dítě zachránit, teprve potom si všimla rozlité krve. V tu chvíli si se zděšením vzpomněla na vlastního syna.
Z pevnosti vyjela za několik hodin silná jednotka v čele s Beattyovými a jala se do pronásledování. Ačkoli stopaři dělali, co mohli, nemohli vypátrat, žádné známky po indiánech, dokonce ani v průsmyku kudy vedla stezka bojovníků. Zřejmě se stáhli jinou cestou.
Kapitán Simonton byl v době útoku v Minor's Mill se zrním na mletí. Na cestě do Water Street se dozvěděl o neštěstí, tak ihned se sedla shodil pytel s moukou a jel na místo přepadení, tak rychle, jak jen zvíře mohlo. Byl rovněž strachy bez sebe, jelikož svého malého chlapce nesmírně miloval. Dojel právě ve chvíli, kdy sousedé vynášeli z popela ohořelé ostatky paní Deanové a jejích tří dětí. Byla tam i dcera pana Beattyho, později paní Adamsová, která v pokročilém věku podala o události barvité svědectví.
Ostatky obětí byly položeny vedle sebe kvůli identifikaci. U paní Deanové to bylo jasné, ale žádné tělo neodpovídalo velikosti Simontonova syna. Přeživší Deanova děvčata si vzpomněla, že když ho viděla naposledy, hrál si poblíž domovních dveří s malou holčičkou. Lidé ještě začali pátrat v okolí domu, ale ani nejdůkladnější prohlídka nic neodhalila. Dítě bylo zřejmé uneseno.
Vražda Deanů vyvolala všeobecnou lítost, protože je znal a vážil si jich každý v horní části Juniatského údolí. Vyvolala samozřejmě i všeobecný strach. Pozůstatky Deanů byly pohřbeny a trvalo několik let, než se Matthew Dean z této rány docela zotavil. Potomci rodiny Deanů byli přesto nakonec početní.
Kapitán Simonton se se ztrátou syna nikdy nesmířil. Pátral po něm, jak jen mohl. Psal vládě a vydal se až do šavanského Chillicothe v Ohiu, ale ani tam se nic nedozvěděl. Vypsal odměnu deseti liber za jakoukoli informaci a sto liber za jeho nalezení. Když se konalo jednání o předání zajatců, opět se vydal na cestu vstříc dalšímu hořkému zklamání. Žádné z děti se nepodobalo jeho ztracenému chlapci. Poslední chabá opora byla pryč a Simonton byl na pokraji nervovému zhroucení. Když vypukla válka s Velkou Británií, okres Huntingdon poskytl tři roty, které se vydaly na kanadskou hranici. V rotě kapitána Mosese Canana byli tři další synové kapitána Simontona. Roty kapitánů Allisona, Canana a Vandevendera se utábořily v Cattaraugu ve státě New York tehdy ještě v zemi Seneků. Senekové byli neutrální Irokézové a poskytovali vojákům zásoby. Žil mezi nimi běloch požívající významné postavení. Vlastnil pozemky, dobytek, koně, měl pěkný dům a indiánskou ženu, se kterou měl několik dětí. Po odchodu roty kapitána Canana, začali dva muži patřící k Vandevenderově rotě z Water Street o tom bělochovi mluvit, že se náramně podobá Simontonovým mládencům. Druhý den ho potkali před jeho domem a rovnou se ho optali:
„Jak se jmenuješ?“
„John Sims“
„Jsi z Juniaty?“ pokračovaly otázky
„Myslím, že ano“ zazněla odpověď v poněkud horší angličtině.
„Pamatuješ si něco z té země?“
„Ano. Vzpomínám si na otce, který míval dva velké ohně a velké sudy a v nich míchal dlouhou tyčí.“
To pasovalo, neboť kapitán Simonton měl malou palírnu.
„Nechtěl by ses podívat do svého starého domu a navštívit své příbuzné?“ ptali se ho dále.
Odpověděl, že by velmi rád, ale že už je takový indián, že pochybuje, zda ho doma uvítají. Když mu řekli, že v jedné z rot jsou i jeho bratři, byl tak dojat, že se rozplakal a vyjádřil touhu je vidět. Zjevně se cítil ponížený a styděl se za třicetiletý život mezi indiány. Pak přistoupila jeho žena a odvedla ho. Měla na něj silný vliv a tušila, co po něm chtějí. Starý kapitán Simonton se údajně už nedožil toho, aby se dozvěděl, jaký osud jeho chlapce potkal.
***
Bratranci William a Adam Hollidayovi emigrovali ze severního Irska kolem roku 1750 a usadili se v okrese Lancaster. Avšak spory mezi irskými a německými emigranty vedly k tomu, že Hollidayovi odešli dál na západ. Povodí řeky Conococheague se jim líbilo, poněvadž bylo daleko od Philadelphie a hraniční pozemky zatím nikdo neřešil, přesto zakrátko museli svou parcelu vyměřit a zaplatit. Během francouzské a indiánské války byli Hollidayovi v aktivní miliční službě. Po zničení Kittaningu byl William Holliday poručíkem v rotě plukovníka Armstronga a bojoval velmi statečně.
Hollidayové byli praví hraničáři, a když se jim v roce 1768 zdálo, že údolí Conococheague je přelidněné, zbavili se svých pozemků, sebrali rodiny a majetek, naložili všecko na spřežení koní a ubrali se na západ. Projeli Aughwickem, ale tam se jim nic nelíbilo. Odtud pokračovali k Stojícímu kameni, ale ani tam neshledali nic zajímavým, stejně tak ve Frankstownu. Přešli tudíž hory po kittaningské stezce. William tu cestu znal a věděl, že tím směrem jsou nějaké zajímavé pozemky. Někde v místě, kde nyní stojí Hollidaysburg se Adam rozhodl zastavil a usadit, zatímco bratranec chtěl pokračovat. Adam argumentoval, že to je území indiánů, a kdyby nakrásně od nich pozemky koupili, bude to nejistý počin, protože je budou muset ještě jednou zaplatit vládě či spekulantům. Williama to lákalo dál, ale respektoval Adamovi argumenty, a tak se připravili na stavbu dočasného přístřeší. Při sekání stromů Adam prohodil: „Ten, kdo přijde za sto let, uvidí tady velké město, a tohle bude zhruba uprostřed.“ Pokud to skutečně řekl, splnilo se to.
Za zhruba dva dny měli postavený provizorní srub a William se vydal přes řeku do míst, kde dnes stojí Gaysport, aby se tam usadil s vlastní rodinou. Půda tam však byla příliš bažinatá, a tak se vrátil. Druhý den šel opět přes řeku, ale víc na jih. Tam našel rokli, která se mu líbila a vykolíkoval si parcelu. Přes jeho farmu vedla po mnoho let stará silnice „Frankstown and Johnstown Road,“ třetí pennsylvanská silnice přes Alleghanské pohoří.
Tyto pozemky patřily k novému nákupu a byly za velmi nízkou cenu, aby se podpořilo pohraniční osídlení. Adam Holliday si mohl dovolit nakoupit tisíc akrů, na nichž nyní stojí Hollidaysburg. Jižní část těchto pozemků byla příliš bažinatá, než aby se dalo na ní pracovat, proto si Holliday postavil srub na vyvýšenině táhnoucí se k východu. Mezitím William Holliday koupil od pana Peterse také tisíc akrů, které dnes zahrnují větší část Gaysportu. Po několika letech zjistil, že má více půdy, než potřebuje a polovinu prodal svému zeti Jamesi Somervillovi. I Adam převedl část pozemků na Lazara Lowryho. Vše šlo tak nějak hladce, dokud si jeho farmy nevšiml Skot Henry Gordon. Byl to všetečný člověk a při prohlídce záznamů pozemkového úřadu objevil v Adamově licenci chybu, čehož okamžitě využil a nechal si na pozemek vystavit patent. Následoval soudní spor. Jenže Gordon měl i právnické znalosti a k tomu ještě peníze a galské odhodlání. Spor se táhl celé měsíce, dokud Skot nezískal to, co chtěl. Pozemky Adama Hollidaye, tak i Lazara Lowryho. To Adama velmi zasáhlo, ale útěcha nakonec přišla z nečekané strany. Když vypukla válka, Gordon byl mezi prvními, kdo odplul do Evropy načež ho úřady prohlásily za atentátníka, zabavily mu majetek a daly do dražby.
Vhledem k tomu, že okolnosti, za jakých přišel Holliday o pozemek byly všeobecně známé, nikdo nepřihazovat, což mu umožnilo získat pozemek zpět za symbolickou cenu. Poté postavil dům na břehu řeky nedaleko místa, kde most spojuje obce Hollidaysburg a Gaysport. Během indiánských nájezdů se pak významně podílel na obraně hranic. Nejprve pomáhal postavit Fetter Fort a vložil prostředky na přestavbu Titovy stáje v pevnost. Stála na rovině naproti druhému zdymadlu pod Hollidaysburgem. Obé opevnění skýtaly útočiště pro osadníky z horního konce okresu Frankstown. Za vlastní nakoupil zásoby a díky jeho úsilí byly z východních okresu dovezeny zbraně a střelivo. Jeho odvaha a energie inspirovaly osadníky k obraně v době, kdy byli na pokraji útěku do okresu Cumberland. V prosinci 1777 navštívil Philadelphii, aby získal prostředky na obranu hranic. Následující dopis guvernéru Whartonovi mu předal plukovník John Piper z okresu Bedford:
„Bedford County, 19. prosince 1777.“
„Sire. Dovolte mi, pane abych Vám doporučil k radě a velení doručitele, pana Hollidaye z Frankstownu, jedné z pohraničních osad našeho okresu. Na vlastní nebezpečí se velmi aktivně podílel na rekrutování obyvatel této osady a nákupu zásob pro potřeby domobrany, která jim přišla na pomoc. Protože nebyla určena žádná osoba, která by zásoby nakupovala nebo je vydávala, nutnost donutila nositele, aby za pomoci některých sousedů nakoupil za tímto účelem značné množství zásob, díky čemuž se obyvatelé mohli postavit na odpor. Jeho žádost zní, aby mu byla poskytnuta hotovost nejen na úhradu již vzniklých dluhů, ale také aby mu bylo umožněno vytvořit zásoby pro budoucí potřeby. Dovoluji si, pane, odkázat doručovatele na další informace v naději, že jim zajistíte další podporu. Jejich situace vyžaduje okamžitou pomoc.“
„Váš nejposlušnější služebník John Piper“
Mise Adama Hollidaye byla úspěšná. Vrátil se s dotací na zásobování pevnosti, proviantem a municí a zůstal aktivním a energickým hraničářem i během všech následujících indiánských potíží.
Navzdory rozvrácené společnosti během války věnoval William Holliday mnoho času především své farmě. Jeho rodina, manželka a synové John, William, Patrick, Adam a dcera Janet žili v Hollidayově pevnosti a s nimi ještě psychicky postižený chlapec. Na farmu chodili jen v největší nutnosti. Nejstarší James vstoupil do kontinentální armády a je líčen coby ušlechtile vypadající chlapík usilující o hodnost poručíka, kterou bez potíží brzy získal. Zúčastnil se několika bitev, během nichž si zasloužil uznání svých nadřízených. V bitvě u Brandywine však slavně padl střelou, jenž mu proletěla srdcem. Zastřelil ho nějaký hessenský ostrostřelec, který ze svého postavení zabil několik mužů. Tohle byl ovšem jeho poslední výstřel, neboť mladý Virgiňan stojící po Hollidayově boku se na hessenského vojáka vrhl a rozsekal ho mečem. Přátelé Jamese po bitvě pohřbili nedaleko bojišt.
Počátkem roku 1779 přitáhli indiáni povzbuzeni četnými úspěšnými nájezdy do okresu Bedford. Bylo jich tolik, že mnoho obyvatel uprchlo na východ. Hollidayovi a několik dalších však zůstali v naději, že jim úřady poskytnou pomoc. Toto je znění petice sepsané devětadvacátého května 1779 a podepsané Williamem Hollidayem a dalšími:
„Ctihodnému guvernérovi a radě“
„Indiáni jsou nyní v okrese, proto jsou obyvatelé pohraničí většinou na útěku, takže těch několik zbývajících se nachází v takové tísni, kterou nelze popsat perem. Vaše ctihodnost si to dokáže jen stěží představit. To si mohou představit jenom ti, kdo jsou Jeho poddanými v té části okresu, která je nejblíže pohraniční. Obyvatelé vnitřní části okresu jsou v klidu a bezpečí.“
„Pokorně se domníváme, že Rada vydá okamžité pokyny a povolá pomoc z méně ohrožených oblastí. Pak budeme pod Boží ochranou schopni odrazit naše nepřátele a pomoci strádajícím obyvatelům sklízet úrodu. Proto Vás pokorně prosíme, o takovou pomoc, jakou ve své moudrosti uznáte za vhodnou.“
„PS“ „V dolech (Sinking Valley) je množství olova, které může využít ve prospěch zmíněného okresu. Naše zásoby křemene jsou zcela vyčerpány. Proto prosíme, aby nám Rada poskytla tyto potřeby, které ve své moudrosti uzná za vhodné. Prosíme, abyste nám dodali prach jako odpověď na olovo.“
„William Holliday, Thomas Coulter, Richard Delapt a Samuel Davidson“
Žádost vyslyšena nebyla, a tak Hollidayova pevnost byla brzy vyklizena. Rada možná udělala vše, co bylo potřeba, avšak zpožděné pohyby milice dodaly indiánům sebedůvěru. Nějaká pomoc se potom dostavila, ale zdaleka ne dostatečná, takže osadníci museli až do Fort Roberdeau v údolí Sinking Valley a do Fetter Fort. Hraničáři založili vlastní průzkumné oddíly, aby umožnili farmářům v roce 1780 sklidit úrodu. I tak se indiánům občas podařilo ukrást nějakého toho koně či cokoli jiného.
Roku 1781 byly kontinentální peníze tak znehodnocené, že slovy jednoho veterána bylo třeba „sedmnáct dolarů na koupi čtvrtky whisky“ což bylo asi hrozné. To se projevilo i na financování obrany pohraničí. Aby mohly úřady vybavit milici municí a zásobami, musely její počet redukovat. Stále se však podporovaly malé průzkumné oddíly, protože v létě se opět objevili indiáni a obtěžovali farmáře. Kolem poloviny července zvědové hlásili, že je všude klid a v kraji nejsou žádné stopy po indiánech. William Holliday počátkem srpna v doprovodu synů Patricka, Adama a dcery Janet, které tehdy bylo asi čtrnáct let, opustil Fort Roberdeau, aby posekal a usušit otavu. Po příjezdu na farmu se v klidu pustili do práce a udělali, co bylo třeba. Jelikož bylo mimořádně pěkné počasí, začali za několik dní svážet seno. Používali k tomu jednoduché saně, jelikož povozů bylo v těch dobách v pohraničí málo. Nakládali druhé saně, když se k nim přihnal na koni McDonald a začal hovořit o válce.
William Holliday seděl na jednom z koní zapřažených do saní a synové seděli na jedné straně, zatímco dcera na druhé. A jak si tak muži povídali, zazněla z nedalekého křoví salva. Patrick a Adam padli mrtvi, stejně jako kůň pod panem Hollidayem. Hrom a blesk z čistého nebe nemohl překvapit víc. Hned nato vyběhlo až deset válečníků a hnali se k nim s noži a sekerami. Holliday prozatím zůstal zkoprněný, zatímco McDonald seskočil z koně, odhodil pušku, rozběhl se k indiánům a s rozpřaženýma rukama a volal: „Bratři! Bratři!“ což bylo volání, které bylo občas respektováno. Holliday už na nic nedbal, vyskočil na sousedovic koně a rozjel se směrem k rokli. Ani dusot kopyt koně nemohl přehlušit výkřiky jeho dcery. Holliday bezhlavě bloudil lesem téměř do setmění, než se dostal na stezku Brush Mountain vedoucí do Sinking Valley. I tak mu to trvalo do svítání, než dorazil do pevnosti, zbědovaný, bez klobouku a bot a s roztrhaným kabátem. Byl v takovém šoku, že nepoznal ani pevnost, ani strážného ve službě. Holliday nedokázal srozumitelně vypovědět, co se vlastně předchozího dne stalo, a tak trvalo nějakou chvíli, než do pole vyjelo patnáct mužů. Těla Patricka a Adama našli přesně tam, kde padli a Janetino tělo leželo jen kousek od saní. Všichni byly skalpovaní. Těla zabitých byla pohřbena na farmě a místo, kde odpočívají označuje hrubý náhrobek. Hollidayovi trvalo dlouho, než se z této kruté rány vzpamatoval.
McDonald byl zajat a odveden do údolí Maumee, kde si osvojil indiánské způsoby a žil s nimi do uzavření míru. Vrátil se domů, kde zjistil, že Holliday proti němu vedl kampaň, jako proti zbabělci, přestože mu sebral Holliday sebral koně a utekl a zanechal tam dceru. Nicméně lidé se McDonaldovi vyhýbali a on vedl dost osamělý život, proto si brzy začal hledat domov někde jinde.
Po válce se vrátil i Gordon a hlásil se o svou půdu. Nebylo mu obtížné prokázat, že nikdy nepozvedl zbraň proti koloniím a Kongres souhlasil s odkupem jeho pozemků. Komisaři po prozkoumání jejich kvality oznámili jejich hodnotu šestnáct dolarů za akr. Adam Holliday byl vyplacen a rázem se stal největším boháčem v kraji. Získal asi sedmnáct tisíc dolarů. Dožil se vysokého věku a zemřel na svém sídle v roce 1801. Zůstali po něm syn John a dcera provdána za Williama Reynoldse. John Holliday se po vyplacení dědictví stal nejbohatším mužem v okrese.
William Holliday zemřel ve vysokém věku a je pohřben na své farmě po boku dětí. Hollidayovi byli Irové a presbyteriáni.
Kapitán Phillips
Následující vyprávění je docela zajímavé. Jedná se o příběh kapitána Phillipse a jde o to, jak se oficiální dokumenty mohou ve svých tvrzeních rozcházet, takže dnes musí být jeden velmi opatrný, aby definitivně tvrdil, jak to tehdy doopravdy bylo. Jen se podívejme na příběhy z Juniata Valley, které jednoznačně hrají ve prospěch Američanů což zavání jednostranností. Ale to ať každý posoudí sám. Nyní však k příběhu kapitána Phillipse.
Roku 1780 došlo ve Woodcock Valley k drsnému přepadení oddílů kapitána Phillipse, a toto je oficiální zpráva plukovníka Pipera, kterou podal guvernéru Reedovi:
„Bedford County, 6. srpna 1780“
„Od třetího června jsme podle pověření pilně shromažďovali náš kontingent pennsylvanských dobrovolníků pro obranu našich hranic. V naší současné situaci však nelze očekávat, že to bude plná rota. Domobranné oddíly jsou rozprášeny, celá městečka opuštěna, takže komunikace mezi našimi horními a dolními okresy je zcela přerušena. Naše obavy z bezprostředního nebezpečí se značně zhoršují. Kapitán Phillips, zkušený a dobrý zálesák po dobu dvou měsíců najímal rotu rangerů. V neděli šestnáctého července byl překvapen ve své pevnosti s jedenácti muži a zabit. Když jsem tuto zprávu obdržel, což bylo následujícího dne, vydal jsem se s pouhými deseti muži přímo na místo, kde jsme našli dům spálený na popel a několik indiánských tomahawků, které byly při akci ztraceny, ale nenašli jsme na místě žádného zabitého člověka. Když jsme se vydali po indiánských stopách, asi po kilometru jsme našli deset mužů se svázanýma rukama, jež byli zavražděni tím nejkrutějším způsobem.“
„Tento smělý podnik vyděsil obyvatele natolik, že se celá naše hranice chystala ustoupit, ale na žádost poručíka okresu Cumberland zůstali, protože nám poslal na pomoc jednu rotu pennsylvanských dobrovolníků, která spolu s dobrovolníky našeho okresu je povzbudila, že se rozhodli ještě chvíli vydržet. Doufáme, že naše chování získá Vaše uznání, a Vy ho prosím schválíte tím, že pošlete zvláštní příkaz našemu okresnímu komisaři, aby tyto muže zásoboval proviantem a dalšími potřebami, dokud nebude možné zajistit jiné zásoby pro naši obranu. Protože Vám to doručí plukovník Smith, dovoluji si Vám ho doporučit, neboť je velmi schopný.“
„Se vší úctou John Piper“
Piper neuvedl ani jedno jméno z pobitých milicionářů a smrt kapitána Phillipse byla smyšlenkou. Phillips bydlel poblíž dnešního Williamsburgu s pověstí zručného a zkušeného zálesáka. Jeho srub byl i provizorní pevností a jeho užitečnosti si sousedé náležitě cenili. Vlivem významných mužů z okolí Clover Creeku se plukovník Piper nechal přemluvit k Phillipsově povýšení na kapitána s pověřením sestavit na dva měsíce rotu rangerů.
Phillips zahájil nábor mužů, akorát kvůli začínajícím žním neměl moc velký úspěch. Do patnáctého července 1780 měl pouze deset mužů, přesto šel s nimi do Woodcock Valley a Cove chránit farmáře při sklizni. Jeho četu tvořil jeho čtrnáctiletý syn Elijah, Philip Skelly, Hugh Skelly, P. a T. Sandersovi, Richard Shirley, M. Davis, Thomas Gaitrell, Daniel Kelly a dva neznámí muži. Kapitán rozdělil munici a zásoby a vydal se z Cove přes hory. V údolí našel většinu domů opuštěných, ale po indiánech ani stopy. V sobotu pozdě večer přišel k opuštěnému domu Fredericka Heatera. Srub byl sice postaven coby malý dřevěný bunkr, ale majitel uprchl do Hartsockovy pevnosti. Phillips se rozhodl zůstat do neděle. Po večeři se všichni natáhli na podlahu a tvrdě spali až do rána. Při přípravě snídaně jeden ze Skellyů vyšel ven a shledal, že se k srubu blíží indiáni.
Jednalo se o zhruba šedesát válečníků, mezi nimiž byli dva běloši oblečení, vyzdobení a pomalovaní v indiánském stylu. Po dešťové přeháňce z předešlého dne nebylo pro bojovníky těžké milicionáře vystopovat. Phillips nařídil naprosté ticho a sledoval pohyb nepřítele seskupeného na blízké vyvýšenině. Asi deset jich mělo pušky, zbytek luky a šípy. Jeden z nich vystřelil, zřejmě s cílem vylákat muže z domu a zjistit, kolik lidí uvnitř je což se samozřejmě nepovedlo. Potom se jeden z indiánů odvážil přiblížit k domu na dostřel pušky čemuž nemohl Gaitrell odolat a prostřelil mu levé rameno. Poté se ozval válečný pokřik a divoši chvíli pobíhali sem a tam a skrývali se za stromy tak v okruhu sedmdesáti metrů.
Pak nastalo na chvíli ticho, než na dveře srubu vypálili salvu. Vchod odolal a nikdo nebyl zraněn. Milicionářům se naopak podařilo dva bojovníky zastřelit. Takový způsob boje pokračoval asi do poloviny odpoledne, kdy Philip Skelly střelil jejich náčelníka do levé tváře na vzdálenost téměř sta metrů. Válečníci vydali hněvivý válečný řev.
Podle pozdějšího Phillipsova vyprávění se Davisovi stala podivná věc. Jak tak u střílny číhal na vhodnou příležitost ke střelbě, ucítil nečekané trhnutí pušky. Vytáhl ji ze střílny a zjistil, že z ústí jeho hlavně trčí šíp. Vězel tam tak pevně, že bylo zapotřebí čtyř mužů k jeho vyproštění. Pokud se tak stalo, dokazuje to účinnost indiánských šípů na velkou vzdálenost.
Indiáni nakonec připravili zápalné střely a pálili s nimi na střechu, která poměrně brzy vzplála. Voda na hašení brzy došla a válečníci stříleli další a další. Žár, a hlavně dusivý kouř v takové situaci vypudí z uzavřené místnosti každého. Phillips po krátké dohodě volal na indiány, že se vzdá pod podmínkou, že bude s jeho muži zacházeno jako se zajatci. Indiáni souhlasili a muži utekli z domu právě včas, před zhroucením trámů.
Mluvčí nepřátel což byl jeden z bílých „odpadlíků“ požadoval především odevzdání všech zbraní. Milicionáři neochotně souhlasili a vše odevzdali. Dalším požadavkem bylo nechat se spoutat, a tento ponižující návrh se už vůbec nesetkal s pochopením. Nicméně, co jim zbývalo. Jejich ruce byly svázaný silnými řemeny za zády, a poté měli být odvedeni do Kittaningu. Asi kilometr od srubu se skupina zastavila a jenom pět nebo šest indiánů s Phillipsem a jeho synem pokračovalo v cestě. Ostatní milicionáři byli přivázání ke stromkům a popravení třemi salvami šípů.
Když v pondělí ráno procházeli kolem Heaterova vypáleno domu nějací osadníci, rychle to udali v Hartsockovy pevnosti. Jak již bylo uvedeno, místo si přišel prohlédnout plukovník Piper a našel mrtvé nešťastníky, každého s pěti šípy v těle. Všichni byli skalpováni. Piper je nechal pohřbít na místě a žádný památník nepřipomíná místo jejich odpočinku.
Kapitán Phillips to přežil, protože za důstojníky se v Detroitu lépe platilo. Tak vysvětlil své přežití. Se synem byli posléze převezeni do Montrealu, kde přečkali až do konce války. Někteří ho podezírali ze zrady, hlavně rodina a přátelé pobitých, ale po návratu se stal hrdinou.
***
Rodina Mooreových přišla do Scotch Valley pravděpodobně kolem roku 1768 ze Skotska. Otec Samuel Moore měl sedm synů a dvě dcery: Daniela, Williama, Johna, Samuela, Jamese, Davida, Josepha, Elizabeth a Jane. Jejich první zastávkou bylo údolí Kishicoquillas, kde se většinou usazovali Skotové a obdělávali půdu. Pozemek Mooreových nebyl ovšem tak úrodný, jak očekávali, tudíž otec vyslal nejstarší bratry Daniela a Williama hledat kvalitnější místo. Hoši se vydali na západ až došli do Scotch Valley a našli pěknou parcelu asi osm kilometrů od nejbližšího lidského obydlí a viděli v ní svou vzlétající budoucnost. Okamžitě obsadili velký kus půdy, postavili srub a začali s klučením lesa. Následujícího roku odjeli do Kishicoquillas a přivedli otce a zbytek rodiny. Práce šla Skotům od ruky a brzy měli opravdu vzkvétající hospodářství.
Po vypuknutí války se Moorovi přesvědčenými republikány a aktivně pomáhali s obranou hranic. Druhorozený William, užitečný s respektovaný hraničář padl v srpnu 1778 rukou indiána. Byl to poměrně klasický příběh, kde se William s čtrnáctiletým Georgem McCartneym vydal hledat zatoulané koně. V té době vedly do Fetterovy pevnosti ze Scotch Valley dvě cesty. Jedna přes Frankstown, farmu Adama Hollidaye a prkenný silniční most. Druhá mířila rovinou severně od Hollidaysburgu. Oni se vydali se po říční cestě a do Fetter Fort přišli s prázdnou. Po krátké zastávce se dali na zpáteční cestu. U hromady naplaveného dřeva (McCahen's Bottom) byl Moore zastřelen ze zálohy. Kulka mu vnikla do zad a prošla srdcem.
McCartney se dal na útěk a indián se pustil za ním. Chlapec si brzy uvědomil, že je pomalejší, proto ještě za běhu natáhl zbraň, zprudka se otočil a zamířil. Indián se nenechal zaskočit a rychle ukryl se za stromem. McCartney udělal totéž. Bojovník začal nabíjet svou vyprázdněnou zbraň, akorát měl tu smůlu, že mu upadl nabiják a musel se pro něj sehnout. McCartney toho využil a vystřelil na to, co čouhalo zpoza stromu. Indián vykřikl, upustil pušku a dal se na útěk, přičemž cestou sbíral listí a cpal si je do rány, aby zastavil krvácení. Mladý McCartney si ho pronásledovat netroufl a raději se rychle vrátil do Fetter Fort.
V pevnosti sice zaslechli oba výstřely, ale domnívali se, že Skotové loví. V opevnění byla početná a zkušená miliční jednotka, která se okamžitě vydala na cestu. Vojáci našli Moorovo tělo opřené o hromadu dřeva, čelem vpřed, jako by se to pokoušel přelézt. Pár mužů převezlo tělo do pevnosti, zatímco ostatní pátrali dál. Podle krve sledovali indiána něco přes kilometr a našli i místo u potoka, kde se nejspíše ošetřil. Nakonec ale jeho stopu ztratili. Pokračovali dál ke Gap Runu a kilometr západně od Hutchinsonova mlýna našli známky velkého indiánského tábora a tuto skupinu sledovali několik kilometrů po kittaningské stezce, ale byli moc pomalí a opoždění. Ostatky indiána za nějakou dobu našel pan Hileman na horním toku Kittaning Run, kde se raněný ukryl v křoví, aby zabránil bílým najít jeho tělo. Válečníkova puška s mosaznou hladkou hlavní měla vyražený britský erb.
Během let 1779-
Rodina Mooreových byla první, která přišla s myšlenkou plavit z Frankstownu po řece dřevo, a poté se zabývali lodní dopravou mezi Frankstownem a Middletownem. V této oblasti zůstaly tři generace Moorových. Ostatní odešli dál na západ a šířili se po celých Státech. Řeka Juniata byla pro mnohé Horaly cestou k novému domovu.
***
Další ranou osadnickou destinací se stalo Woodcock Valley, které se nachází severně od Huntingdonu a je jedním z nejstarších osídlených údolí v okrese. V dobách válek bylo oblíbeným útočištěm indiánů a jejich velká válečná stezka vedoucí ze západu na východ procházela právě jeho částí.
K prvnímu přepadení došlo v Coffey Run a obětí se stal osadník Elder v roce 1778. Farmář byl na cestě domů ve společnosti Richarda Shirleyho, když byl ze zálohy zastřelen a skalpován, zatímco jeho společník byl nejspíš unesen. Elderovo tělo se našlo o dva dny později. Jeho žena, jak již bylo uvedeno, byla z farmy odvedena do Detroitu. Toho roku bylo uneseno ještě mnoho zajatců.
Rodina Breckenridgeových žila asi pět kilometrů jihovýchodně od McConnelstownu. Rodiče měli dva syny, osmnáctiletého Johna a šestnáctiletého Thomase, čtrnáctiletou dívku, tříleté dítě a kojence. Během nájezdů odešli do Hartsockovy pevnosti, která stála téměř na dohled od jejich farmy. Na jaře roku 1779 se stejně jako ostatní vrátili domů. Pravděpodobně v polovině července se John a Thomas vydali po snídani hledat koně, který v noci utekl z ohrady. Zatímco matka pracovala doma, nejstarší dcera se vydala k prameni na louce asi pět set metrů od stavení. Tam číhalo pět indiánů a ona ochromena strachem začala křičet z plných plic. Otec se tam běžel podívat a cirka dvacet metrů od pramene ho zasáhla kulka. Paní Breckenridgeová to všechno pozorovala z okna. Ihned běžela pro dítě v kolébce, popadla i druhé nejmladší a instinktivně běžela směrem ke Stojícímu kameni. Několik kilometrů běžela podél Křivého potoka, než padla únavou. Sotva si odpočinula, shledala, že se vlastně ztratila. Poté bloudila s dětmi lesem po celou noc. Druhý den našla žitné pole což jim poskytlo nějaké jídlo. Při sběru zrní si svlékla spodní prádlo, zabalila do něj nemluvně a položila ho na zem, aby mohla sbírat zralá zrna.
Když se John a Thomas vrátili pozdě odpoledne s koněm domů a viděli těla otce a sestry, domnívali se, že stejný osud postihl i zbytek rodiny. Neztráceli čas a uháněli také ke Standing Stone, kde oznámili tu smutnou zprávu. Na záchranou výpravu byla již velká tma, tak byla odložena do úsvitu. Oddíl jel nejprve k Breckenridgeovu srubu, a zatímco se část lidí věnovala pohřbívání, další prohledávali okolí a všimli si, že stopy ženy vedou ke Crooked Runu. Pozdě odpoledne ji našli na okraji žitného pole, jak vede dítě, ale batole neměla. Ona totiž nevěděla, kde ho zanechala, a byla na pokraji zešílení. Bylo považováno za vhodné odvézt ji do pevnosti. Následujícího dne se nervově zotavila natolik, že si vzpomněla, kde dítě zanechala. Pátrači se tam podle popisu vydali a večer se s batoletem vrátili. Našli dítě sice plné much, ale brzy se zotavilo a vyrostlo v silnou a zdravou ženu.
Tuckahoe
Osadníci Stone Valley, řešili roku 1778 otázku stavby pevnosti, jako všichni jejich sousedé v Juniata. Osadníci severně od Huntingdonu o tom debatovali a jistý McCormick prohlásil, že na pořádnou pevnost nebudou mít dost prostředků, protože je jich málo a práce s takovým projektem je mnoho. Bylo tedy domluveno opevnění McCormickova domu. Chlapi se pustili ochotně do práce a dílo bylo brzy hotovo a Fort McCormick byla na světě. Brzy se do ní začali odebírat téměř všichni osadníci z Kamenného údolí.
Mezi nimi byla postarší madam Houstonová ze vzdálenějšího konce. Lidé jí měli rádi pro milou povahu, ale občas byla poněkud upovídaná, možná až urputná, za což se jí někteří posmívali. Babička měla doma malé lněné políčko, které s námahou obdělávala. Neustále bědovala, že o svůj len určitě přijde, až se to slovo stalo synonymem nedobrých věcí. Jak se blížil čas sklizně začala prosit muže, aby ji doprovodili do alespoň na jeden či dva dny. Všechny prosby, poněvadž nikdo nechtěl tak daleko kvůli deseti akrům lnu a riskovat přitom život. Stará žena se však nevzdala a dál obcházela pevnost. Jednoho srpnového rána sedělo před bránou několik mužů a rozebírali posměšné téma o lnu. Během toho k nim přišel mladý James McClees a povídá: „Chlapci, je dost špatné být zbabělý a pomoci staré ženě a zesměšňovat její neštěstí je ostuda.“
„Když tvrdíš, že je to zbabělé, tak nejdeš ty?“ odsekl jeden z uražených mužů.
„To mám právě v úmyslu“ prohlásil „Paní Houstonová, připravte se a já s vámi půjdu?“
Babince se konečně splnilo přání a srdce přetékalo vděčností, a tak byla za několik okamžiků připravena. McClees si hodil pušku na rameno, a oba se vydali do údolí, odkud se již nikdy nevrátili. Ve Fort McCormick teprve po třech dnech zorganizovali pátrací výpravu, a ta na farmičce zjistila, co se asi přihodilo. Srub byl prázdny a ani to nevypadalo, že by vevnitř někdo byl. Až na políčku našli ležet tělo paní Houstonové s rozbitým čelem a skalpovanou hlavou. Len byl netknutý, takže byla zabita ihned po příchodu.
O sto metrů dál ležel McClees celý od krve, pobodaný a pořezaný po celém těle. Jelikož neměl žádné střelné rány, došlo zřejmé k drsné bitce muže proti muži. McClees rozhodně neprodal svůj život lacino. Jeho puška byla pryč a vedle něj ležel jeho zakrvácený zlomený dlouhý nůž a o kus dál ležel tomahawk. Země v okruhu dvaceti metrů bylo jedno velké tratoliště krve. Našla se tam orlí pera, korálky a kousky kůže. Za několik let našli dva lovci na lavici hory ostatky tří indiánů ukrytých pod kůrou. Předpokládalo se, že McCleese utkal nejméně s pěti indiány a tři zabil, takže dostál svému slovu o odvaze a odhodlanosti. Bylo mu teprve osmnáct let.
Další historka je naštěstí už méně drastická a odehrála se rovněž v Stone Valley a přiblíží nám způsob tehdejšího života. Daleko nahoře na Stone Creeku žil farmář O'Burn. V roce 1777 se podařilo vypěstovat téměř tisíc bušlů pšenice. Následujícího roku už bylo hůře a pšenice byla drahá a pro chudé téměř nedostupná. O'Burn měl přesto mnoho zákazníků a způsob, jak s nimi jednal ukazuje následující.
Jednou k němu přijel pán o kterém se říkalo, že je bohatý. „Pane O'Burne, máte nějakou pšenici?“ optal se jezdec.
„Ano“ odpověděl, „A vy máte Pane peníze, abyste za ni zaplatil?“
„Jistě.“
„Jak vidím, máte skvělého koně, abyste ji odvezl a pytle, do kterých ji naložíte.“
„Ano, ovšem. Klidně všechno.“
„Tak to si můžete pro pšenici zajet do Big Valley. Ta moje je pro lidi, kteří nemají peníze, nemají pytle, do kterých by ji naložili, a nemají koně, kteří by ji odvezli!“ odporoučel ho O'Burn.
***
V údolí Tuckahoe, které se táhne od Altoony až k ústí řeky Bald Eagle došlo k několika loupežným přepadením, ale až na jednu výjimku k žádnému závažnému. Na horním konci byli totiž usazeni bratři Thomas a Michael Colemanovi a Michael Wallack, zkušení zálesáci a bojovníci s indiány. I když kittaningská stezka vedoucí do údolí Bald Eagle vedla přímo přes Tuckahoe, od té doby, co tam žili tito tři, indiáni se jí vyhýbali i v době míru. Nikdy totiž nevěděli, kdy budou odstřelení ze zálohy. Kromě toho tam žil několik let spojenecký náčelník Kapitán Logan. Také on byl známý a obávaný a neustále hlídal, aby bránil vpádům nepřátelských divochů. To byl důvod, proč se tam potulné tlupy válečníků objevily pouze ve dvou nebo třech případech.
Na podzim roku 1777 zajali dva indiáni při hře dvě děti poblíž srubu pana Hutchinsona. Thomas Coleman byl zrovna na lovu, když je uviděl přicházet. Každý nesl jedno dítě, ale ani jeden neměl střelnou zbraň. Zpoza stromu mohl Coleman jednoho z nich snadno zastřelit, ale nechtěl to riskovat, aby netrefil dítě. Počkal tedy, až ho minou, skočil na cestu, namířil na ně zbraň a vykřikl: „Vzdejte se!“ polekaní válečníci se lekli, pustili děti a zmizeli v lese.
Při jiné příležitosti vnikli indiáni do údolí, ukradli tři koně a zapálili stáj. Několik pionýrů je vystopovalo po Staré válečné stezce až na vrchol hory, kam až bylo rozumné se odvážit, jelikož se to považovalo za hraniční území.
K jediné smrtelné události v Tuckahoe došlo v létě roku 1778. John Guilliford si tam v lese vykácel malý kousek pozemku a postavil si srub. Na jaře načas hledal bezpečí ve Fetterově pevnosti a v létě se vydal dolů zkontrolovat úrodu. Jeho tělo našli ještě téhož dne Coleman a Milligan. Leželo na prahu dveří srubu. Zálesáci ho pohřbili jen tak bez rakve. Podivné bylo, že by zastřelen a neskalpován, přitom se v Detroitu za skalpy platilo.
Něštěstí rodiny Leviho Hickse
O rodině Hicksových již byla zmínka, ohledně jejich několikaletém zajetí mezi indiány. Jméno Gershama Hickse figuruje v Minerových „Dějinách Wyomingu“ coby o indiánském průvodci a tlumočníkovi. Kde a kdy byla rodina zajata není přesně známo, jedno je však jisté, dobře si osvojili zvyky i jazyk domorodců.
Podle paní Feeové se pro propuštění ze zajetí usadili ve Water Street. Vhledem k tomu, že mezi indiány žili tak dlouho, nosili indiánský kroj, barevná orlí pera a drobné stříbrné cetky, v nichž si indiáni tolik libují. „Děti“ Gersham a Moses byli svobodní, ale nejstarší Levi si přivedl za ženu míšenku, se kterou měl několik dětí. Všichni sourozenci se usadili na Water Street a věnovali se farmaření. Levi si posléze pronajal od rodiny Bebaultů mlýn při ústí Spruce Creeku.
Když na jaře roku 1778 začaly indiánské nájezdy, byl Levi několikrát vyzýván, aby odešel do Lytleovy, nebo Lowryho pevnosti. On však tvrdošíjně odmítal, snad proto, že se spoléhal na znalost indiánské povahy a jazyka. Byl to ovšem osudný případ nemístné důvěry, poněvadž za americké revoluce útočili na pohraničí cizí kmeny neznalé místních poměrů, a tak byl dvanáctého května 1778 toho rána napaden i Leviho mlýn. Nám to možná dnes přijde divné, ovšem v té době žili v některých oblastech indiáni i běloši podobným způsobem, zvláště v pohraničí a válečníci severních kmenů to nedokázali rozpoznat. Nebo možná ani nechtěli. I to se žel stává.
A tak toho rána Levi dle svého zvyku spustil mlýn a pak se odebral na snídani. Poté se věnoval správce mokasínů, když tu zaslechl venku neobvyklé zvuky. Šel se podívat na dvorek a nevzal si dle zavedeného zvyku pušku. Na zápraží byl střelen rovnou do srdce. Jeho tříletá dcerka vyběhla za nim, zrovna, když jej útočníci skalpovali. Ačkoliv byla ještě malinká, poznala, že je něco zle a začala plakat a křičet: „Můj tatínek! můj tatínek! Co děláte mému tatínkovi?“ Jeden z indiánů pak srazil dítě tomahawkem a rovněž skalpoval.
Jeho žena s desetiletým synem vyběhla zadními dveřmi a uháněla rovnou k brodu a spěchala přes hory k Lytleově pevnosti. Nedaleko potkala muže na koni, kterému rychle vysvětlila, co se stalo. Ten ihned pobídl koně a uháněl do pevnosti oznámit, co se stalo. Ale ani, když paní Hicksová dorazila nebylo snadné shánět dobrovolníky k pronásledování a došlo k obvyklým průtahům. Někteří se obávali, že v okolí může být více útočníků, jiní tvrdili, že jejich pušky jsou nefunkční, a další se zase odvolávali na tělesnou indispozici.
Na druhý den ráno se konečně jedna odhodlaná skupina dobrovolníků odebrala k mlýnu, kde našla skalpovaného Hickse. Světnice domu pak představovala jednu z nejsmutnějších podívaných, jakou kdy válka může představovat. Dvě z dětí ležely na podlaze a plakaly a kojenec už jenom hekal a holčička udeřena do hlavy tomahawkem a skalpována, seděla v koutě a cosi nesrozumitelně blekotala. Vzhledem k tomu, že indiáni měli náskok, nechtěl je nikdo zbytečné pronásledovat. Hickse pohřbili poblíž domu a děti odvezli do pevnosti.
Holčička navzdory těžkému zranění hlavy přežila, a ale ztratila rozum. Mlýn kvůli své osamělé poloze zůstal ladem, jelikož ani vdova se tam nechtěla vrátit. V tomto okrsku to byl ojedinělý nájezd indiánů.
Moses Donaldson
Náš další příběh se tentokrát týká Mosese Donaldsona z osady Hartslog nedaleko dnešní Alexandrie. Poté, co v roce 1777 podnikli indiáni své první útoky, sešli se chasníky k poradě, jak se bránit. Jednalo se hlavně o stavbu pevnosti, ovšem problém byl kde. Část osadníků chtěla na usedlosti pána Lytleho, ale druhá u stejně vlivného Donaldsona. Nakonec zvítězil Lytle, ne proto, že by jeho místo výhodnější, ale proto, že byl oblíbenější. Takže pevnost byla postavena u něj, navzdory Donaldsonovi, který prohlásil, že do ní nikdy nevstoupí, i kdyby měl přijít o rodinu což bylo smutné prorotství.
Na usedlosti žil do jara 1778, kdy se indiánské nájezdy staly tak častými, že se také raději přestěhoval do Huntingdonu. Když se obavy lidí poněkud uklidnily a většina z nich se vrátila domů, odebral se Donaldson s rodinou také kosit úrodu a seno.
Jednoho dne si všimla dívka ze Shaver's Creeku tábora asi šesti indiánů číhajících v okolí. Jelikož si jí nevšimli, vrátila se rychle zpět a oznámila to sousedům. Osadníci však přítomnost šesti indiánů brali na lehkou váhu a zůstali doma.
Téhož večera shodou okolností přistály při ústí Shaver's Creek kánoe s nákladem olova, jelikož se milice převážející olověnou rudu do Fort Water Street Landing chtěla v místní krčmě občerstvit. Velitel konvoje byl panem Andersonem přemluven, aby se zdržel alespoň dva dny, dokud „poplach“ neutichne, přičemž mu nešlo tak o indiány, jako o tržbu.
I Donaldson byl varován, a bylo mu doporučeno, aby se neprodleně stáhl k Lytleově pevnosti. On se však rozhodl, že si nalodí nejcennější věci a rodinu do kánoe a vydal se do znovu Huntingdonu. Při ústí Shaver's Creeku přistál, aby vyřídil nějaké záležitosti s krčmářem Andersonem. Na břeh se vydal se svým desetiletým synem a ženu s dvěma nejmladšími dětmi nechal v kánoi.
Když se po půlhodinové nepřítomnosti hoch vracel k řece, spatřil, že jeho matku a sourozence unášejí indiáni. Rychle běžel do krčmy, aby věc ohlásil vojákům, ovšem ti mu to pod vlivem kořalky nevěřili. Donaldson na ně naléhal, aby šli s ním pronásledovat indiány, ale ti byli úplně na mol. Teprve až ráno se pustili do akce, ovšem krom nalezené dětské čepice nebyla v okolí žádná stopa. I když bylo pátrání obnoveno, nic se po pohřešovaných nenašlo.
Teprve po několika letech Thomas Johnston a Peter Crum při lovu na Spruce Creek navštívili spřátelenou indiánskou rodinu a stará žena při vaření javorového cukru řekla, že již dlouho čeká na nějaké bílé lovce, aby jim něco ukázala. Odvedla je asi dva kilometry daleko a ukázala kostry dospělého člověka a dvou dětí. Lovci sdělili zprávu panu Donaldsonovi a ten nechal kostry odvézt k Shaver's Creeku, aby je pohřbil. Jenže pan Eaton byl ve stejné situaci a rovněž přišel o manželku a dvě děti v Kishicoquillas, takže došlo ke sporu o to, komu ostatky patří. Celou záležitost nakonec vyřešil tkadlec, který dosvědčil podle kusu šatů paní Donaldsonové, že ten oděv pro ni šil on.
Honba na Jacoba Hareho
V malém odlehlém údolí vzdáleném dva kilometry od Jack's Narrows žil známý Royalista Jacob Hare. Vlastnil rozsáhlý pozemek, o který se velmi obával, proto zůstal věrný králi s přesvědčením, že válku nejspíše vyhraje Koruna. V pamětech je líčen coby člověk prostý, brutální a v krajním případě i zbabělý. Proti Patriotům se přímo nikdy nepostavil, ale velkou měrou se měl podílet na podpoře Toryů.
Krátce před Westonovou výpravou se mladý Američan Loudenslager z horního konce Kishicoquillasu vydal na koni do Huntingdonu, aby se připojil k dobrovolníkům majora Cluggageho pro ostrahu olověných dolů v Sinking Valley. Loudenslager chtěl jenom zjistit, co taková služba obnáší a pokud mu bude vyhovovat, zůstane a koně pošle domů. Když v poklidu projížděl údolím, objevilo se na vyvýšenině asi šest indiánů v doprovodu jednoho bělocha. Tři z nich, včetně bělocha, na něj vystřelili. Tři broky a kulka se mu zaryly do stehna a jedna střela mu prosvištěla kolem ucha. Jeden brok pak zasáhl koně, díky čemuž se zvíře splašilo a rozběhlo plným cvalem pryč. S roztříštěnou stehenní kostí a silným krvácením se chasník urputně držel koně a dojel do pevnosti Standing Stone.
Dorazil tam slabý, s velkou ztrátou krve a nebyl schopen pohybu, tak ho odnesli do srubu a starali se o něj, jak nejlépe uměli. Když podal svědectví o svém přepadení, jeho popis bílého muže byl tak výstižný, že v něm někteří lidé bezpečně poznali Hareho. Loudenslagerovi se nakonec buď kvůli nedostatku dobré lékařské péče či zkušeného chirurga přitížilo. Velitel ho nechal uložit do kánoe a v doprovodu několika mužů přepravit do Middletownu, nejbližšího vhodného místa. Mládenec však po několika kilometrech plavby zemřel.
Když rangeři kapitána Blaira z Path Valley přešli na druhý břeh Juniaty, měli už s sebou starý buben, a hlavně džbánky s whisky. V Jack's Narrows se stavili u starého Němce Petera Vandevendera (podle jména to byl spíše Holanďan, které si Američané s Němci častokrát pletli). Když Vendeveder na svém dvoře uslyšel hluk lidí a koní, vyšel na zápraží pouze v košili a fajfkou mezi rty. „Waas ter tuyfel ish ter meaning of all dish?“ optal se stařík jezdců podivnou hatmatilkou.
„Jdeme lovit Johna Westona a jeho Torye“ odpověděl jeden z nich.
„Lovit Dory, jo? No, kapitán Plaire, tak běžte lovit Chacka Hareho. Je to ten nejlepší Dory v Bennsylvánii. Říkal Weshtonovi, že by chtěl půl družina, která by mu pomohla, až přijde Inchins (Angličané).“
Hare sice nikoho neshromažďoval, neboť k tomu neměl prostředky ani vůli, nicméně družina jednomyslně souhlasila s návštěvou jeho usedlosti. Buben byl odložen a milice ujížděla tryskem k jeho domu. Na místě se rozdělila na dvě skupiny. První vtrhla do srubu, zatímco Blair s druhou četou prohledával stodolu a další hospodářské budovy. Hareho našli ve světnici a hned mu dle místního zvyku dávali na krk oprátku a provaz házeli přes trám s úmyslem ho oběsit. V poslední chvíli opět zasáhl Blair a jen s velkými obtížemi zabránil popravě. To, co následovalo posléze už bylo nad jeho síly. Jeden z mužů přistoupil k Hareovi se skalpovacím nožem, a zatímco ho dva pořízci drželi mezi sebou, on mu těsně u hlavy odřízl obě uši.
Hare přežil, sice bez uší, ale přežil. Skupina si u Vandevendera vyzvedla buben a uháněla dál do Standing Stone. Tam muži vypověděli, co se vše podnikli a místní chasníci litovali, že Hareho nepověsili. Dohodli se tudíž, že to udělají sami. V osadě ovšem byli i nějací Toryové, kteří spřízněnou duši včas varovali. Hare již na nic nedbal, sbalil své nejcennější věci, zapřáhl koně do vozu a zmizel.
Krach Westonovy výpravy, zacházení s Harem a dvěma vězni, o kterých se psalo v předešlém příběhu, přimělo mnohé Torye k odchodu z kraje. Další žili v nejpřísnějším utajení a ti ostatní se rozhodli změnit stranu a přidat se k Američanům.
Hare byl prohlášen za zrádce a jeho majetek mu byl zkonfiskován a prodán. Když se po uzavření míru hospodář vrátil a požadoval návrat jmění na základě mírové smlouvy, protože se prohlašoval za člověka, který proti Státům nepozvedl zbraň. Jelikož proti němu neexistoval přímý důkaz, že se tak stalo, byl Kongres nucen jeho majetek vykoupit a navrátit. Hare pak na své farmě dožil ještě mnoho let. Paní Armitageová, tchyně senátora Cresswella, uvedla, že Hareho viděla, když byla ještě docela mladá a on byl už starý muž. Říká se, že ztrátu uší maskoval dlouhými vlasy. Lidé se mu přesto dál vyhýbali.
Frankstown
Frankstown je pravděpodobně nejdéle osídleným místem na Juniatě. Obchodníci se o něm zmiňují již roku 1750. Indiánská vesnice zde stála při ústí malého potoka poblíž místa, kde je McCune’s Mill. Domorodý název sídla byl Assunepachla čili „Setkání mnoha vod“ což bylo příhodné, jelikož se stékaly Frankstown Branch, Beaver Dam Branch, Brush Run, a ještě jakýsi malý potok.
Název Frankstown měli vymyslet obchodníci. Jeden z nich, Harris ve zprávě o vzdálenostech mezi Susquehannou a Alleghany uvedl, že „Frank Town,“ je vesnice pojmenována po jednom náčelníkovi. Ve skutečnosti byla nejprve pojmenována po starém německém obchodníkovi Stephenu Franksovi, který v té vesnici žil. Franks byl velkým přítelem indiánů a žil mezi nimi až do smrti. Když pak skonal, teprve potom si jeden z náčelníků osvojil jméno Frank.
Tvrdí se, že když indiáni spatřili v Assunepachly první sekery a nože, byli z toho velmi fascinování, čemuž se není co divit. Na podzim se proto vydali do Philadelphie dva bojovníci obtěžkaní velkým nákladem kůží s cílem nějaké kovové nástroje pořídili. Cesta jim dala zabrat, ale v obchodě jednoho Angličana našli, co potřebovali. Jelikož neuměli anglicky, tak jen položili kožešiny na pult a ukázali na tomahawky a nože. Angličan po kritické prohlídce kůží, které mu měli vynést víc než sto liber, hodil kožešiny ledabyle pod pult a dal každému sekeru a nůž. Indiáni se hodlali spokojeně odebrat domů, když tu si kramář uvědomil, že by mohli potkat tlumočníky a dovědět, že byli ošizeni. Zavolal je tudíž zpět a dal ještě každému zavírací nůž a množství mosazných šperků.
S těmito poklady se vrátili domů. Jejich sekery a nože šly z ruky do ruky a sousedé nešetřili chválou. A jakmile byla vyzkoušena jejich praktická použitelnost, dosáhlo nadšení vrcholu. Jejich sláva však neměla dlouhého trvání. Brzy se objevili obchodníci se stejným druhem zboží a ochotně vyměnili za půl tuctu kůží to, co válečníci museli koupit za ohromnou cenu a dlouhou cestu.
Na vrcholu Chimney Rich, nedaleko Wertovy farmy pod Hollidaysburgem bylo indiánské pohřebiště a další na malém kousku stolové hory při ústí Brush Run. Na obou místech byly kostry mocných náčelníků a všemocných válečníků nemilosrdně vyrvány pluhem z míst jejich hrobů a mnoho dalších památek bylo exhumováno.
Většina bojovníků z Frankstownu odešla v roce 1755 do Ohia a chopila se válečné sekery za Francouze proti Onusovi neboli otci Pennovi. Koloniální vláda oficiálně prohlásila, že motiv indiánů válčit je ryze žoldácký, i když skutečnost byla jiná. Indiáni byli nespokojeni kvůli tomu, že Irokézové prodali údolí Juniaty za pár mizerných liber na základě smlouvy z Albany (1754). Zbytek indiánů odešel, když tudy prošla armáda generála Forbese. Vyděšení vesničané sebrali svůj skrovný majetek a odešli přes Alleghany po kittaningské válečné stezce a rozloučili se s údolím.
Na tamní rovině se ihned usadilo několik bílých osadníků. Během revoluce se stáj postavená Peterem Titusem změnila v Hollidayovu pevnost a pevnost Fetter's stála západně od Hollidaysburgu. Hollidayova pevnost byla jen dočasná záležitost, zatímco posádka ve Frankstownu byla silná a pro indiány nedobytná. Akorát nedaleko bylo zabito několik bedfordský zvědů. Poručík George Ashman o tom napsal Arthuru Buchananovi do Kishicoquillas:
„Pane, v tuto chvíli k nám přišla prostřednictvím posla z Frankstownu špatná zpráva. Když skupina dobrovolníků z Bedfordu mířila do Frankstownu, dnes ráno se s nimi srazila skupina indiánů a třicet z nich zabila. Pouze sedmi se podařilo uprchnout do posádky ve Frankstownu. Doufám, že se vynasnažíte sehnat muže, kteří půjdou nahoru ke Kameni a dejte prosím vědět i lidem od řeky.“
„S pozdravem George Ashman“
Zpráva plukovníka Ashmana byla napsána na základě přehnaných informací. Když plukovník posléze informoval guvernéra Reeda, zprávu pozměnil:
„Bedford County, dvanáctého června 1781.“
„Sire! Musím Vás informovat, že v neděli třetího dne tohoto týdne se osm členů oddílu rangerů pod vedením kapitána Boyda a pětadvacet dobrovolníky pod vedením kapitána Moora a poručíka Smithe z milice tohoto okresu střetlo se skupinou indiánů (údajně početnou) ve vzdálenosti pět kilometrů od Frankstownu. V pevnosti bylo posádkou sedmdesát pět členů cumberlandské milice pod velením kapitána Jamese Younga. Přeživší přiběhli informovali kapitána Younga o tom, co se stalo a ten okamžitě vyslal oddíl a přivedl dalších sedm lidí, z nichž pět bylo zraněno. Osm mužů bylo zabito a skalpováno. Kapitán Boyd, kapitán Moore a kapitán Dunlap jsou nezvěstní. Kapitán Young, který očekával, že vzhledem k počtu nepřátel bude jeho posádka obklíčena, ke mně okamžitě poslal posla, ale než jsem stačil shromáždit tolik dobrovolníků, kolik by stačilo k pochodu na Frankstown, nepřítel zmizel přes Alleghany. Vzhledem k vysoké hladině vody způsobené silnými dešti je nebylo možné pronásledovat. Tento okres se v současné době nachází v žalostné situaci. Od doby, kdy došlo ke škodám, odchází denně řada rodin. Mohu Vaši Excelenci ujistit, že pokud nebude do tohoto okresu vyslána okamžitá pomoc, všichni obyvatelé pohraničí se během několika dní odstěhují. Plukovník Abraham Smith z Cumberlandu mi právě oznámil, že nemá žádný rozkaz poslat nám na pomoc což mě velmi překvapilo. Za několik dní přestěhuji svou rodinu do Marylandu, protože jsem přesvědčen, že ani jedna osada není schopna postavit se takovému množství nepřátel. Pokud by nám Vaše Excelence chtěla poskytnout nějakou pomoc, méně, než tři stovky vojáků by příliš nepomohly. Munici nemáme a cumberlandská domobrana bude propuštěna za dva dny. Je strašné pomyslet na to, jaké následky může mít ponechání takového počtu bezmocných obyvatel napospas krutostem divokého nepřítele.“
„Prosím, pošlete mi při první příležitosti tři sta liber, protože bez peněz nemohu tuto záležitost vyřídit. Můžete se spolehnout, že mi nebude nic chybět, abych sloužil své vlasti, jak jen to bude v mých silách.“
„Mám tu čest být Váš nejposlušnější a nejpokornější služebník poručík George Ashman“
Ale ani toto hlášení nebylo přesné. Na jaře 1781 přišel do Standing Stone sedmdesáti členný sbor cumberlandské domobrany. Byl to celkem velký oddíl pod vedením plukovníka Albrighta a kapitána Younga. Jejich cílem bylo přejít průsmyk Alleghan a bránit indiánům napadnout údolí. Byla to však málo výkonná armáda s liknavými důstojníky, kteří raději volili zahálčivý život v pevnosti než průzkum v kraji. Dalo by se předpokládat, že taková síla vzbudí v lidech důvěru a bude schopna vypořádat se i s velkou skupinou bojovníků.
Téměř denně však docházelo k loupežným přepadením a neschopnost cumberlandské milice nakonec přiměla osadníky zformovat vlastní domobranu. Plukovník Ashman tento nápad podpořil a souhlasil, že pomůže ještě s rotou rangerů. Nábor dobrovolníků provedl kapitán Moore ze Scotch Valley za asistence svého poručíka Smithe z Frankstownu. Druhého června 1781 se muži sešli u Hollidayovy pevnosti, která už byla vyklizena pro nedostatek zásob. Tam se k nim připojili rangers kapitána Boyda a poručíka Harryho Woodse z Bedfordu. Jednalo se o pouhých osm mužů a výše uvedené důstojníky.
Chlapci měli vyrazit k Fetterovi, tam strávit sobotu, potom pokračovat přes Kittaning Gap ke staré silnici, odtud do Pittsburghu a domů přes Bedford. Zatímco důstojníci debatovali o trase, přišli dva špehové a oznámili nález indiánského tábora poblíž Hart's Sleeping Place. Byli sice opuštěn, ale stále tam hořely ohně a podle počtu chatrčí tam mohlo nocovat až třicet válečníků.
To v táboře domobrany vyvolalo značný rozruch a chlapi se už nemohli dočkat boje. Důstojníci z řad zálesáků si byli jisti, že se s nepřítelem setkají poblíž ústí průsmyku. Dobrovolníci nabídli plukovníku Albrightovi velení, ale on to odmítl. Tak ho alespoň požádali o část jeho mužů, ovšem ani to nepřipustil. To je však neodradilo od záměru bojovat. Rangeři a dobrovolníci vstali v neděli ráno za svítání, dali si do pořádku zbraně, nasnídali a s pětidenními zásobami v batohu vyrazili do hor.
Cesta vedla těsně podél řeky a muži šli v indiánském zástupu, protože byla úzká. Když dorazili k Temperance Mill nedaleko ústí Sugar Run, ozval se do nedělního ticha válečný řev a z křoví po levé straně cesty zahřměla salva. Několik mužů padlo a zbytek se v hrůze rozprchl oběma směry, někteří přes řeku Frankstownu, jiní k Fetterově pevnosti. Jistý Jones byl nejrychlejší z běžců a doběhl do pevnosti jako první. V panice ohlásil tak velký počet nepřátel, že Albright odmítl jít nešťastníkům na pomoc.
Nakonec se pohnul kapitán Young, aby alespoň přivezl raněné. Za nějakou kládou našli odpočívat Jonese. Potom nacházeli mrtvé a skalpované, celkem sedmnáct těl. Nakonec se v lese našlo ukrytých ještě několik raněných. Pár mužů se rovněž pohřešovalo, mezi nimi Harry Woods, James Somerville a Michael Wallack. Zdá se, že se vydali přes řeku a utíkali na hřeben O'Friel’s. Woodsovi se rozvázal mokasín což mu bránilo v postupu do strmého kopce. Když si obuv zavazoval, vrhl se na něj indián s tomahawkem. Woods se na něj zprudka otočil s prázdnou puškou, takže válečník uskočil za strom. Indiáni a hraničáři se častokrát znali, a tak válečník zvolal: „Woodsovi se nic nestane!“ Bojovník byl synem starého indiána Hutsona, kterému George Woods platil ročně malý příspěvek tabáku za to, že ho vysvobodil z indiánského zajetí. Hutson často vodil syna do Bedfordu, a právě díky tomu se s Harrym Woodsem seznámil. Nyní ho snadno poznal a nechal jít. Tři hraničáři se nakonec dostali v pořádku do pevnosti.
Dlouho po válce, když už Woods žil v Pittsburgu, vydal se k řece Alleghany, kde právě připlula flotila indiánských kánoí za obchodem. Jeden z náčelníků vyskočil na břeh a podal mu ruku: „Woods utíkal na Juniatský kopec, jako debil“ křenil se Hutson, v té době už významný náčelník svého kmene.
Ale zpět k bitvě, spíše jenom o přepadení. O osudu hlídky se brzy dozvěděla celá země a poslové se rozjeli všemi směry. V pondělí ráno se kapitán Young opět vydal s malou skupinou pohřbít mrtvé. Někteří byli pohřbeni tam kde padli, a když se muži unavili kopáním, zbytek těl pouze přikryli kůrou a listím, a tak se stali potravou pro vlky. Když pak Jones hledal svého bratra, našel jenom rozdrcené zbytky kostí. Roku 1852 exhumoval jednu z těchto koster mladík zaměstnaný u pana Burnse. Byla nalezena blízko břehu řeky. Lebka měla otvor po kulce a byla výborně zachovalá, přestože ležela v zemi jedenasedmdesát let.
Poté, co se zpráva o masakru roznesla ze Standing Stone do dalších míst, shromáždili se další dobrovolníci u Fettera a stočlenná výprava se vydala za indiány. Plukovník Albright byl opět požádán tuto jednotku doprovodit, ale on dle svého zvyku odmítl. Nicméně indiáni už byli daleko na cestě do Detroitu. Už jak se ozvala z lesů střelba a mnozí byli přesvědčeni, že průzkumníci byli napadeni a žádali plukovníka Albrighta o zásah, on jenom pokrčil rameny se slovy, že „ví své.“ Za svůj podíl či spíše nečinnost byl okolím velmi odsuzován a měl velké štěstí, že mu zde skončil mandát. Po tomto útoku se přihlásilo do zbraně velké množství mužů, a byly dodány pušky i střelivo. Byl to však poslední velký indiánský vpád do údolí Juniaty.
***
Shaver's Creek je další osada v našem seznamu, kterou roku 1770 založil starý Shaver. Po něm přišli Anderson, Maguire, Donnelleyovi a několik dalších. Shaver zemřel za zvláštních okolností. Jednoho večera vyšel za soumraku vypustit koně na pastvu a už se nevrátil. Znepokojení to nevyvolalo, jelikož byl mír a indiáni přicházeli do údolí toliko za obchodem. Druhý den však bylo zahájeno pátrání a jeho tělo bylo nalezeno na cestě poblíž pastviny, ale nemělo hlavu. Vina padla samozřejmě ihned na indiány, ale ti dávali přednost skalpování před uřezáváním hlav. Rodina nabídla za tu hlavu odměnu padesát liber, přesto se nikdy nenašla.
Asi nejaktivnějším chasníkem v Shaver's Creek byl za revoluční války Samuel Anderson. Svým úsilím a s pomocí několika sousedů se mu podařilo postavit při ústí potoka pevnost s opevněným srubem. Během války tam bylo většinou plno. Roku 1779 kolovaly nejrůznější fámy a zprávy o indiánech. Jednoho odpoledne byl vyslán vesnický blázen, aby přivedl z pastvy krávy. Byl venku asi patnáct minut a po návratu vypadal ještě šíleněji než obvykle. Bez dechu volal, že viděl indiány. Že se blíží od potoka a je jich mnoho. Muži se chopili pušek, psi štěkali, děti křičely a všichni chtěli vetřelce jaksepatří přivítat. Posádka se shromáždila na kopci a s připravenými puškami čekala na nepřítele. Místo bojovníků se však objevily tři krávy. Poplach byl odvolán a lidé chtěli nešťastného blázna lynčovat. Chlapi si z něj nakonec vystřelili, když mu pohrozili rozsudkem smrti. Chudák byl z toho ještě více bez sebe.
Téhož roku se na Shaver's odehrálo ještě něco pozoruhodného. Pozdě na podzim si dva chlapci ve věku osmi a deseti let hráli v sousedství Manor Hillu. Tam byli přepadeni a zajati indiány. Válečnici utekli se zajatci do hor a zhruba po čtrnácti kilometrech se zastavili a utábořili. Pušky si opřeli o strom a začali si připravovat sušenou zvěřinu. Po jídle jeden z nich vytáhl čutoru s whisky. S mizícím se obsahem nádoby začali být více upovídaní. Vyprávěli si, zpívali a tančili. Pak další flašku vytáhl druhý válečník. Veselost nakonec nahradila otupělost, tak se zamotali do přikrývek a brzy usnuli hlubokým spánkem.
Starší chlapec předstírající spánek vstal a zatřásl mladším. Pak vzal jednu z pušek, natáhl ji a zapřel o kmen stromu, aby hlaveň byla jen kousek od hlavy jednoho z indiánů. Potom pokynul kamarádovi, aby zbraň podržel. S druhou ručnicí udělal to samé, akorát ji držel sám. Jakmile bylo vše připraveno, starší chlapec zašeptal: „Teď!“ a obě pušky vystřelily. Zbraň staršího splnila účel, ale mladší váhu pušky nezvládl, takže hlaveň cukla poněkud nahoru, přesto válečníkovi ošklivě zranila obličej. Postižený se nemotorně pokoušel postavit na nohy, ale to už chlapci pelášili lesem směrem k domovu. Tam se dostali ve dvě v noci, zrovna když se shromažďovala pátrací skupina.
Jenže milí chlapci místo toho, aby dostali pochvalu, dostali nářez, protože jim rodiče nevěřili. Mysleli si, že se kluci prostě po noci toulali a přepadení si vymysleli, jako zástěrku pro lumpárnu. Druhý den, když chlapci trvali na svém, vydala se na místo činu asi osmičlenná skupina mužů vedena oběma hochy. Na provizorním tábořišti našli mrtvého indiána, dvě pušky, i ty čutory. Vhledem k množství prolité krve, bylo pravděpodobné, že nedošel daleko. A opravdu, jeden z chlapů si všiml krve na kmeni stromu, a když vzhlédl vzhůru, spatřil mezi větvemi indiána. Děsivá rána v obličeji vzbudila v některých mužích soucit a navrhli, že ho sundají a ošetří. Jeden starý ranger však konstatoval, že v životě neměl příležitost sestřelit indiána ze stromu a nechce takovou příležitost propásnout. Než tomu stačil kdokoli zabránit, dostal válečník kulku rovnou do hlavy a spadl dolů vedle svého mrtvého společníka. Jejich těla byla zanechána a pušky předány chlapcům, jako ocenění za chrabrost.
Roku 1782 unesli indiáni mezi Shaver's Creek a Stone Valley slečnu Elizabeth Ewingovou a slečnu McCormickovou. Vracely se domů, když je překvapila a zajala malá skupina potulných indiánů. Bylo to koncem října, kdy jsou válečníci většinou na lovu. A vůbec již několik měsíců nebylo po indiánech ani vidu. Dívky u sebe měly chléb, který podél cesty opatrně drobily v naději, že drobky najdou pronásledovatelé. Jenže pozorní indiáni si toho všimli a chléb jim sebrali. Pak zkoušely na křovinách lámat větvičky, ale i to jim bylo pochopitelně zakázáno. Ale i kdyby jim to na krásno prošlo, žádní osvoboditelé za nimi nešli. Cestovali sedm dní v dešti, sněhu a sněhové vánici, až dorazili k jezeru, kde slečnu McCormickovou předali jedné staré squaw.
Slečna Ewingová byla převezena do Montrealu, kde naštěstí byla brzy vyměněna a poslána do Philadelphie a odtud domů. Od ní se pan McCormick dozvěděl o osudu své dcery, a byla to první informace, kterou vůbec dostal. Otec neváhal a vydal se na dlouhou cestu. Po mnoha dnech se dostal na místo, kde se obě dívky rozloučily, jenže místní indiáni se už dávno odstěhovali do Kanady. Pokračoval tudíž na sever, dokud nenašel sídlo kmene a zároveň svou dceru. Bylo to srdečné setkání a malou útěchou otci bylo, že děvče bylo součásti indiánské rodiny a bylo s ní vlídně zacházeno. Pan McCormick chtěl samozřejmě vzít dceru domů, ale indiáni byli proti. Starý Skot na to zkusil jít přes peníze, což byl dobrý odhad, akorát že indiáni chtěli moc. Nakonec se přece jen dohodli a on jim dal skoro vše, co měl u sebe a nechal si jenom nutnou částku na cestu.
K dalšímu přepadení došlo na levém břehu Malé Juniaty poblíž farmy George Jacksona v druhé polovině srpna 1781. Silné posádky domobrany byly v Huntingdonu, Shaver's Creek a Fetter's a osadníci se díky tomu cítili bezpečně a věnovali běžným činnostem. Nicméně jednoho večera uslyšel George Jackson hluk v kukuřičném poli a šel zjistit jeho příčinu. V temné noci rozeznal postavy dvou mužů a myslel si, že mu kradou úrodu, tak na ně pustil psy. Ohaře a bulteriéra. Nějakou dobu se z pole ozýval štěkot, než se psi za deset minut vrátili. Lebka bulteriéra byla poraněna sečnou ranou, tak běžel domů pro pušku. Vetřelci se dali na útěk těsně pronásledováni druhým psem.
Peter Crum byl v okolí považován za váženého člověka. Měl pronajatý mlýn Minor Tub Mill a ráno po výše uvedené události se k němu vydal uvést ho do chodu. Pak vytáhl z řeky síť, aby si prohlédl případný úlovek. Měl několik ryb, tak se spokojeně vracel domů na snídani. V levé ruce nesl ryby a přes pravé rameno měl přehozenou pušku. Mlynář došel k zákrutu řeky pod mlýnem, když tu se ozvalo prasknuti výstřelu. Upustil ryby a natáhl kohoutek pušky, když si všiml zranění na palci pravé ruky. Když zahlédl jednoho z indiánů, pokusil se na něj vystřelit, ale krev z jeho zranění navlhčila prach na pánvičce. Indiáni si všimli jeho potíží vyskočili na cestu. Jeden měl ručnici a druhý těžký válečný kyj. Boj byl krátký a Crum padl na zem s rozbitou hlavou. Je však zvláštní, že když ho lidé našli měl u sebe pušku a přes jeho tělo ležel ten válečný kyj.
Vražda spáchaná za bílého dne na frekventované silnici v samém srdci hustě osídlené krajiny vzbudila velký rozruch a skupina rangerů se okamžitě vydala za nájezdníky. Sledovali jejich stopu do hor a několikrát je i zahlédli, ale vždy mimo dostřel pušek. Indiáni pak prchali takovou cestou, aby je rangeři nemohli sledovat a úspěšně unikli. Do Detroitu donesli poslední skalp z údolí Juniaty.
***
Hřeben Warrior Ridge mezi Alexandrií a Huntingdonem je pojmenován podle indiánské stezky, která vedla podél jeho vrcholu. Skály Pulpit Rocks podobné oltářům druidů příroda vytvarovala do fantastických tvarů. I okolní divoká romantická krajina vyvolá představu místa, kde se setkávali bojovníci, na noc tam tábořili, radili se a rozjímali. Kdyby existoval nějaký dávný indiánský historik, možná bychom byli obohaceni o další mnohé zajímavé příběhy z Válečnického hřebene.
Warrior's Mark bylo pro indiány důležité místo. Leží na rovném kusu stolového kopce, kde se indiáni scházeli k poradám. Název „Značky válečníků“ vznikl podle toho, že některé okolní duby měly v kmeni vysekané různé značky. Jejich význam znali pouze indiáni, a pokaždé, když do údolí přicházela válečnická skupina, objevilo se na stromech jedno nebo více čerstvých znamení.
Indiánská vesnice stála na cestě vedoucí z Kittaningu přes Pennovo údolí k Susquehanně. Když tam přišli první osadníci bylo to ještě velké sídliště, ale po vypuknutí války ho indiáni zničili a odstěhovali se do Ohia. První osadníci na Warrior's Mark byli Rickettovi. Byli to divocí toulaví chlapi milující lesy víc než civilizaci a k životu potřebovali jen malý kousek země, zbytek jim poskytl les. Po nich přišli dvě nebo tři další rodiny, a když začaly indiánské nepokoje, srub Rickettsových se proměnil v pevnost a muži se zaměřili na ochranu hranice. Jejich velitelem se stal kapitán Elijah Ricketts.
Ačkoli Warrior’s Mark bylo pro indiány tak důležité, k žádnému krvavému přepadení bílých osad zde nedošlo. Roku 1778 odtud bylo odvedeno několik zajatců, ale byli zakrátko vyměněni. Poslední žijící tři indiáni v údolí byli Delaware Job Chillaway, Mingo Shaney John a Kayuga Kapitán Logan a všichni sloužili hraničářům coby špehové.
Job Chillaway je vyobrazen, jako vysoký svalnatý muž s ušima zastřiženýma způsobem, aby visely jako náušnice. Již v roce 1759 byl zaměstnán koloniální vládou jako zvěd a jeho jméno se často vyskytuje v archivech. Levi Trump v dopise guvernérovi Dennymu z Fort Augusty osmého dubna 1759 píše:
„Job Chillaway, indián z kmene Delaware, sem dorazil pátého dubna a přinesl poselství Rady Šesti národů, která se konala poblíž Onondagy. Zástupci zmíněné rady brzy odcestují do Wyomingu, ale neřekli, s jakým posláním. Job říká, že považuje za svou povinnost informovat své bratry o tom, co o věci ví. Že byl přítomen zahájení této rady. Čtyři náčelníci různých národů zpívali válečnou píseň a předávali si neobyčejně velký válečný wampum. Jeden z nich po nějaké době řekl: ‚Co budeme dělat? Zde je sekera od našich otců, abychom udeřili naše bratry, a zde je další od našich bratrů, abychom udeřili naše otce. Myslím, že pro nás bude nejlepší, když uděláme to, co jsme dělali dosud, to znamená, že je oba odhodíme!‘"
V roce 1763 zůstal Chillaway loajální kolonii, ačkoli se téměř celý jeho kmen postavil proti Angličanům. Třiadvacátého listopadu 1763 James Irvine píše Johnu Pennovi:
„Sire! Šestnáctého sem dorazil Job Chillaway, kterého poslal Papunchay, aby nás informoval, že on a pětadvacet indiánů (včetně žen a dětí) je na cestě z Weyalusingu. Den po svém příjezdu předal Job wampumy a následující zprávu jménem svým, Papunchaye, Johna Curtise atd., kterou si přál předat Vaší ctihodnosti: ‚Bratře, jsme velmi rádi, že jste se nad námi slitoval podle slibů, které jste nám dal od doby, kdy jsme spolu vedli korespondenci. Bratře, jsme rádi, že jste nám ukázal dvě cesty, jednu k našemu bratru siru Williamu Johnsonovi a druhou k Vám. Naše srdce se přiklání k Vám, guvernérovi Philadelphie. Bratře, slituj se nad námi a nech cestu volnou, abychom mohli projet, aniž by nás tvoji mladíci zranili. Bratře, ukaž nám místo, kde nás chceš usadit, a my budeme rádi, ať je to kdekoli.‘"
„Job nás informoval, že v blízkosti jejich tábora tábořilo patnáct bojovníků. Jaké měli úmysly, se nedozvěděl. Plukovník Clayton s padesáti muži (většinou dobrovolníky) a Jobem Chillawayem vyrazil v naději, že je překvapí. Byli jsme na cestě tři dny, aniž bychom je nebo Papunchaye objevili. Job si přál, abych na ně několik dní počkal. Po jejich příjezdu sem je hodlám odvést do Philadelphie, pokud od Vaší ctihodnosti nedostanu opačný rozkaz.“
Není známo, zda Papunchay zůstal věrný i po roce 1763, ale Chillaway byl ještě v květnu 1764 špionem ve službách Ashera Claytona v Lehigh Gap. Kolem roku 1768 se vydal do údolí Juniata. Nejprve se usadil poblíž ústí Little Juniaty, ale jakmile se tam začali usazovat běloši, vydal se nahoru ke Spruce Creeku, ale i tam brzy spatřil stopy bílého vetřelce, a tak se přesunul do hor, kde se dobře lovilo. Ještě mnoho let po revoluci nosil do osad zvěřinu, aby ji vyměnil za mouku a chléb. Ve stáří se u něj projevila vášeň pro kořalku a šlo to tak daleko, že upil k smrti. Nějací lovci ho našli mrtvého v jeho srubu.
O Shaney Johnovi se toho moc neví. Do údolí přišel pravděpodobně ve stejné době jako Chillaway a oba byli po mnoho let dobrými společníky. Shaney se pak přestěhoval do indiánské vesnice Orlí hnízdo naproti Milesburgu v okrese Centre, kde zemřel.
Nejvýznamnějším hraničářským spojencem byl Kapitán Logan. Je prezentován jako ušlechtilý a čestný indián, oddaný příteli, ale pomstychtivý. Byl střední výšky a robustní, přesto hbitý a činorodý. Do údolí přišel dříve než Chillaway a usadil se s rodinou v malém údolí východně od Martin Bell's Furnace, kterému se říkalo Loganovo údolí. Předtím pobýval na Susquehanně, kde byl velitelem sveřepé skupiny bojovníků. Pak během nějakého střetu přišel o oko. Jelikož to údajně bylo považováno za znamení hanby byl sesazen, proto opustil svůj kmen a usadil se v údolí Juniaty.
Jednoho dne se při lovu ocitl u krásného pramene poblíž ústí řeky Bald Eagle nyní centrum Tyrone City. Výhodná poloha pro lov i rybolov a okouzlující krajina Logana uchvátila a on si tam postavil dům a přivedl rodinu. Zde žil i během války, kdy si vytvořil silné pouto ke kapitánu Rickettsovi z Warrior's Mark. Právě Rickettsovi prozradil „spiknutí“ Toryů Johna Westona a Edward Bell byl pevně přesvědčen, že Logan byl mezi indiány, kteří Westona a jeho muže zastřelili během příjezdu do Kittaningu.
Logan se jako chlapec naučil od moravských misionářů číst, ale v úřednických věcech se přesto nevyznal. I když pozemek, na kterém měl chatu si koupil, přesto byl o něj připraven. Logan odešel a usadil se v Chickalacamoose na západním rameni Susquehanny. Přesto i nadále navštěvoval údolí, a to zejména tehdy, když někdo z jeho přátel zemřel. Při takových příležitostech obvykle odložil indiánské ozdoby a objevil se v prostém občanském oděvu. Nakonec Velký duch k sobě povolal i Logana a pokud jeho kosti nebyly vyorány z lůna matky země, leží pod drny při Chickalacamoose Creek dodnes.
A to byl poslední příběh z údolí Juniaty