Kraj pod Smutným Měsícem - V.-Válka lorda Dunmoreho - Nahkohe

V. - Válka lorda Dunmoreho

1774  

Jsme opět mezi Šavany, kde pobýval adoptovaný běloch nyní známý coby Modrá košile. V té době už byl téměř dokonalým indiánem, který si osvojil domorodý životní styl a oblíbil si ho. A nyní byl svědkem chvíle, která opět ve značné míře ovlivnila budoucnost Šavanů.  

Jak už naznačovaly předešlé kapitoly, situace mezi indiány a hraničáři se začínala vyhrocovat. Z toho důvodu Šavani svolali poradu a pozvali na ní věhlasného Tagajutaha, náčelníkem Mingů, původem z irokézských Kayugů. Byl také znám coby Logan, poněvadž jeho otec Shikellimus měl ve Philadelphii dobrého přítele knihovníka Jamese Logana, na jehož počest svého syna pojmenoval. Tagajutah byl po svém otci velmi přátelský vůči bělochům, měl dobrý úsudek a velký vliv, i když nebyl válečníkem. Jeho názory na míru a válku respektovali Kayugové, Senekové, taktéž Mingové, Delawarové, Šavani, Miamiové a Wyandoti.

I přes násilnostem, které běloši páchali na indiánech byl Tagajutah stále umírněný. Nezapojil se ani do francouzsko indiánské války ani Pontiakova povstání. Přesto byl vítán na poradách různých kmenů i v domech bílých osadníků. Všichni věděli, že mu mohou plně důvěřovat. Měl kolem sebe auru vzbuzující přirozený respekt, a jak se vyjádřil jeden bělošský obchodník: „Logan je ten nejlepší exemplář člověka, s jakým jsem se kdy setkal, ať už je bílý nebo rudý.“

A nyní, kdy začali do Ohia a Kentucky pronikat běloši, svolali Šavani poradu, na kterou pozvali i Tagajutaha. Šavani si stěžovali, že se hraničáři dokonce převlékají za indiány, aby mohli v šavanských vesnicích krást koně a další majetek. Neštítí se vraždit a skalpovat své soukmenovce, aby vina padla na Šavany či jiné indiány. Šavani by svou válku mohli vést možná i sami, ale Loganovo slovo by pomohlo, aby se k nim připojili další kmeny. Šavani totiž nedokáží střežit celou hranici Ohia. Bylo by třeba, aby se na obraně před záplavou bílých lidí podíleli všichni.

Loganova odpověď však byla typická. Chtěl za každou cenu zachovat mír. Jedním z jeho argumentů bylo vysvětlení, že válčit s národem, který má neomezené zdroje a mnohem více mužů než všechny indiánské kmeny dohromady, nemá smysl. Vyčetl, že i samotní Šavani kradou bělochům koně. Při vhodné příležitosti i někoho zabijí. A armádě Dlouhých nožů se nedá vzdorovat. Šavani jsou sice stateční a jejich stížnosti jsou do jisté míry oprávněné, ale o co lepší? Pokusit se dosažení porozumění? Řídit se jasnou úvahou či slepými emocemi? Musí existovat způsob, jak mohou běloši a rudí lidé žít v harmonii a míru. K tomu je však třeba zdrženlivosti na obou stranách. Logan pošle k Dlouhým nožům vyslance a požádá je o stejnou zdrženlivost. To byla Tagajutahova odpověď.

Puckesinwah s klanu Kispokho si neodpustil kousavou poznámku: „Tagajutah je moudrý muž, ale musí si dát pozor, aby ho Matchemenetoo, Zlý duch, nezaslepil. Jednoho dne se může sám stát obětí bílého muže. Mezi indiány a bělochy nikdy nebyl a nikdy nemůže být skutečný a spravedlivý mír.“

***

Bývalo běžným zvykem, že když se na řekách v divočině potkaly bělošské kánoe, posádky vystoupily na břeh a předaly si informace a novinky. Jednou se velká kánoe s Jacobem Greathousem, Billem Grillsem a bratry Mahonyovými setkala se s flotilou šesti kánoí Michaela Cresapa. Muži se utábořili poblíž ústí Little Beaver Creek a krom jídla si začali povídat pod korunami prastarých stromů. Cresap se mimo jiné pochlubil, že před dvěma dny na Pipe Creek zabili dva Šavany, ale jeden jim žel unikl. Cresapův pobočník jednadvacetiletý George Rogers Clark z Albemarle County ve Virginii. Clark údajně smrti Šavanů litoval, tak ho Greathouse s býčím smíchem poplácal po zádech a ujistil ho, že rozhodně jednali v právu. „Ve válce, která je před námi, by stejně zemřeli, což?“ smál se zálesák. S Clarka se později stal známým indiánobijcem.

Greathouse se od Cresapa ještě dozvěděl o malém šavanském táboře na Yellow Creeku. Nahlas prohlásil, že doufá, že ho nepozorovaně minou, aby se vyhnuli případným potížím. Přitom ale mrkl na své společníky a bratrům Mahoniovým zaplál v očích zlý oheň. Obé skupiny se za ranního rozbřesku rozešly. Cresap a jeho muži pokračovali v cestě do Pittu a Greathousova kánoe plula dál po proudu. Pozdě odpoledne se čtveřice dostala na Baker's Bottom, kde přistáli, poněvadž na břehu stála poněkud podivná postava. Byl to špinavý zarostlý muž, ve kterém Grills poznal nechvalně známého Tomlinsona. Bylo s ním dvacet sedm stejně špinavých chlapů.

Greathouse si po přivítání s Tomlinson odsedl a u lahve pálenky si s ním něco šuškal. Šli také společně k řece a pažemi mávali někam směrem k Yellow Creeku. Pak se poplácali po zádech a šli si sednout k ohni. Po večeři probrali svůj hanebný plán se zbytkem mužstva. Proti byl jen Bill Grills, který měl ještě nějaké to svědomí.

Na druhý den odplul Greathouse s Tomlinsonem do tábora Mingů na Yellow Creek. Tamní náčelník Shikellemus, otec Tagajutaha byl už vrásčitý dědeček, přesto návštěvníky srdečně přivítal. Greathouse měl jakési znalosti irokézského jazyka. Mile se na náčelníka usmál, popřál mu mír, štěstí a plné břicho. Řekl, že jeho skupina šesti mužů táboří hned za řekou a že by byli rádi, kdyby se k nim Mingové připojili a dali si s nimi trochu dobré rumové pálenky a utkali ve střelecké soutěži. Shikellemus lítostivě zavrtěl hlavou, že se zrovna chystají k odchodu, ale jelikož nechtěl tyto laskavé muže urazit, pošle k nim přece jenom pět dobrých střelců. Pak si potřásli rukama a oba běloši se vrátili do svého tábora.

Krátce po jejich návratu připlula skupina pěti Mingů s těhotnou ženou. Byla to Tagajutahova sestra. Zatímco ostatní indiáni přijali na uvítanou kořalku žena to odmítla, stejně jako její manžel Taylanee. Ostatní tři si řádně a často přihýbali, aniž by si všimli, že šestice bělochů si dává jen symbolicky. Mingové se zakrátko uvolnili. Greathouse mezitím z kousku bílé látky vytvořil terč. Připevnil jej čtyřmi ostrými kolíčky ke kmeni stromu a uhlíkem na něj nakreslil malý kruh. Třicet kroků od terče bylo vyznačeno místo odkud se mělo střílet. Tři popití indiáni neměli moc šanci něco trefit, avšak Tagajatahovu švagrovi se dařilo.

Indiáni zaujati snahou znovu nabít a něco trefit si nebyli vůbec vědomí, co se na ně chystá. Teprve Tagajutahova sestra si toho všimla a začala křičet na poplach. Pozdě však. To už byli překvapení Mingové obklíčení a hleděli do zlověstných černých hlavní mušket. Rafe zastřelil ženu. To už se Mingové poněkud vzpamatovali, odhodili prázdné pušky a chopili se nožů a tomahawků. Ozvala se smrtící salva výstřelů.

Z druhé strany řeky se ozval výkřik Tomlinsonovy hlídky. Ta upozornila na blížící se na další skupinu Mingů. Hraničáři briskně nabili a připravili se na útok. Jakmile se kánoe přiblížily na dostřel, zazněla na znamení další smrtící salva jednatřiceti pušek. Většina indiánů byla smrtelně zasažena. Ti, kteří přežili, skočili do vody a snažili se hledat bezpečí na břehu. Zvládli to jenom tři. Stařičký Shikellemus mezi nimi samozřejmě nebyl.

Greathousovi muži se vrátili do tábora a systematicky skalpovali pět svých obětí. Tagajutahova sestra byla stále naživu. Kulka jí pronikla do zad a uvízla někde v pravé plíci. Byla ještě napůl při vědomí, když jí Greathouse nechal za zápěstí přivázat ke kmeni stromu, tak aby visela nad zemí. To, co se událo následně je příliš strašné. Hraničář jí odřízl oděv, odhodil ho stranou, a pak jí svým hrozným tomahawkem rozpáral břicho.

Tohle bylo již na Billa Grillse moc. Vytratil se nenápadně do lesa a jeho spojení s Jacobem Greathousem definitivně skončilo.

***

Hokolesqua, vlivný náčelník Šavanů známý coby Cornstalk měl mnohé starosti. Války jako takové se nebál. On sám byl sveřepý válečník s velkými bojovými zkušenostmi. Jeho Šavani Čillikothové byli neméně sveřepí a divocí válečníci a vítali každou možnou bitvu. Tentokrát měl velký sačem nepříjemný pocit, že válka s Američany bude zničující. Už od jara docházelo podél hranice k vzájemným vraždám indiánů i osadníků. Poté, co byla vyvražděna Tagajutahova rodina, násilí ještě přibylo. Tagajutah se usadil se svými lidmi v Kispokho a podnikal nemilosrdné útoky proti hraničářům. Jeho duše zčernala.

Všeobecně se vědělo, že bílý otec z východu Dunmore shromažďuje armádu, která má zničit Šavany. Cornstalk by rád vytáhl do boje, ale jako hlavní sagamore Šavanů měl velkou zodpovědnost, takže osobní touhy musí jít stranou. Poslal proto náčelníkům ostatních čtyř podkmenů běžce se vzkazem zatím zachovávat mír. Aby udrželi horkokrevné mladé muže zatím v klidu a pokud možno se vyhýbali střetům s bělochy.

V tomto rozpoložení ho našel William Wood, posel plukovníka George Croghana indiánského agenta a pozemkového spekulanta z Fort Pitt. Wood pod mírovou vlajkou navštívil Chillicothe a pozval Cornstalka na mírová jednání do Fort Pittu. Tam se setká s velitelem a mírovými komisaři. Cornstalk pozvání přijal. Bylo zvykem, že náčelníka při tak významném setkání doprovází svita náčelníků a vybraných bojovníků. Wood se snažil Cornstalkovy naznačit, aby zvážil, jakým způsobem pevnost navštíví, aby nervosní Američané nepovažovali jeho „výstřední“ příchod za provokaci.

Cornstalk měl v sobě hrdost pradávných a vznešených domorodých panovníků. Takový ústupek mohl podlomit mezi ostatními soukmenovci i sousedními kmeny jeho autoritu. Na druhé straně hodlal ukázat dobrou vůli a dokázat, že se věci dají řešit i mírovou cestou. Do Fort Pittu sebou nakonec vzal jenom bratra Silverheela a sestru Nonhelemanu. Byla to velmi urostlá žena, mezi bělochy známá jako „grenadýrská squaw.“ Když bylo třeba, dokázala bojovat s odhodlaností mužského válečníka.  

Malá šavanská delegace dorazila do stanice plukovníka Croghana, kde zrovna přebývala parta chlapů bez soudného úsudku. Indiáni se jim nelíbili a hned šli do šarvátky, kterou ukončil výstřelem z pistole plukovník Croghan. V bitce byl zraněn nožem bodnutím Silverheels. Cornstalk a Nonhelema stáli k sobě zády a odhodlaně se bránili urputné nenávisti hraničářů. Útok na mírové emisary je neodpustitelný. Cornstalk s Nonhelemou ošetřili Silverheelsovu ránu a odnesli ho pryč.

***

Simon Kenton přišel do Fort Pittu několik týdnů po Greathousově odjezdu. Do pevnosti každá nově připluvší kánoe přinášela zprávy o zabíjení a vraždách. Kenton zatím nic nevěděl. Tábořil při ústí Big Sandy a koncem dubna odešel Briscoeovy osady. Ta již byla opuštěná, stejně jako pět nových osad v sousedství. Jenom pevnost Ebenezera Zanea byla obsazena. Tam se Kenton dozvěděl o masakru Tagajutahovy rodiny, a že náčelník Mingů se stal postrachem pohraničí. Zane tvrdil, že od té doby bylo podél řeky zabito nejméně dvacet bělochů a poradil mu, aby šel na východ rovnou k Monongahele a sledoval ji po proudu místo toho, aby plul po Ohiu. Dozvěděl se rovněž o guvernérově válečné aktivitě a verbování dobrovolníků do proti indiánské armády.

Kenton se bezpečně dostal do Pittu, který byl oproti jeho předešlé návštěvě k nepoznání. Hemžilo se to tam mnoha lidmi, hlavně těmi, kteří se hlásili k domobraně. Kenton zamířil přes nádvoří ke skupině mužů, kde se očividně něco dělo. Krom chasníků tam byli tři uniformovaní vojáci věnující se nějakému černovlasému muži. Ten černovlasý měl zkrvavený obličej a jedno oko nepřirozeně napuchlé. Důstojník ho čapl za jeho havraní vlasy a vytáhl ho na nohy. Druzí dva vojáci do něj pak bušili, dokud černovlasý opět nepadl. Důstojník ho hodlal nakopnout ovšem jeho holínka na tělo nedopadla. Srazil ho mohutný mladík takovou silou až důstojník srazil jednoho svého podřízeného. Kenton na něho namířil ručnici a chladným hlasem sdělil, že zastřelí každého, kdo na toho černovlasého ještě vztáhne ruku. Dle tónu jeho hlasu nikdo nepochyboval, že to myslí vážně. Důstojník se postavil na nohy, pomalu si setřásl z uniformy prach a zasyčel: „Simon Butler.“

Mezi okolo stojícími to zašumělo. Důstojníkovy oči se zúžily a pokračoval: „Kdybys byl v armádě ty parchante, nechal bych tě za tohle pověsit.“ Pak se otočil a prodral se mezi muži pryč následován svými podřízenými. Simon nijak nevěnoval pozornost okolo stojícím a obrátil se k černovlasému. Jeho zdravé oko bylo stejně černé, jako jeho vlasy. Pokynul Kentonovi, aby ho následoval. Šli na konec areálu pevnosti, kde stály civilní sruby. Do jednoho černovlasý vstoupil a Kenton se k němu po krátkém zaváhání připojil. Černovlasý si nalil do umyvadla z cínového džbánu vodu a umyl si zakrvácený obličej. Během utírání promluvil: „Takže jsi Simon Butler. Vzpomínám si, že jsem tě tu viděl asi před třemi lety. Od té doby se hodně změnilo.“ Kenton si na něj nepamatoval. Černovlasý se ušklíbl a pokynul hostu k židli. „Ti kluci jsou poněkud drsní,“ řekl a v klidně pokračoval, „Jsem rád, že jsi přišel. Chystal jsem se už alespoň jednoho z nich zabít!“ Pak jakoby bezděčně vytáhl z kožené blůzy úzký nůž a sotva postřehnutelným pohybem ho mrštil proti trámu. Nůž se zapíchl přesně doprostřed a výhružně zadrnčel. „Nemají mě moc rádi,“ dodal. „Že jsem milovník indiánů. Že pro ně špehuju. Nejsem sakra žádný zatracený zrádce. Žil jsem s nimi celé roky. Já jsem tady tlumočník a průzkumník. Hodně jednám s indiány různých kmenů. Jsem něco jako prostředník, když chce Croghan mluvit s náčelníky. Tam u palisády, to byl Dave Williamson, kterého jsi bechnul. Je to kapitán, věř tomu nebo ne. Na ostatních dvou nezáleží. Já jsem Simon Girty“ dokončil větu a natáhl ke Kentonovi pravici.

Kenton zvažoval, zdali se připojit k domobraně či nikoli. Trvalo nějaký čas, než byl vydán rozkaz ohledně tažení proti indiánům, které povede plukovník Angus McDonald. Cílem mělo být půltucet indiánských vesnic zvaných Wakatomika nad rozvětvením řeky Muskingum. Byla to lákavá představa, jak poznat neprobádané vnitrozemské území, které Kenton neodolal a zapsal se do armády. Každý den se v Pittu objevovaly nové tváře, a tak se stal městečkem stanů a chatrčí. Vzduch byl plný různých hlasů, frkotů koní a zvuků seker a pil a nádobí a kdoví čeho.

Kenton se seznámil s celou řadou mužů, většinou nijak zajímavých. Ale pár jich stálo za to. Jedním z nich byl Jacob Drennon, vysoký a přátelský muž vážné povahy s vrozenou lstivostí a ostražitostí zkušeného hraničáře. Simon mu pomohl dokončit malý srub, o který se nakonec podělili. Prostřednictvím Drennona se seznámil s Michaelem Cresapem a Georgem Rogersem Clarkem, kteří měli se západem nemalé zkušenosti. Kolem Clarka byla jistá vůdcovská aura. Setkal se i s plukovníkem McDonaldem, starým důstojníkem pravidelné armády, který byl pro, aby byli Drennon a Kenton důstojníky jeho armády.

Guvernér Virginie sir John Murray lord Dunmore nyní musel čelit kritice ohledně zeměměřičské kampaně v Ohiu a Kentucky. Sir William Johnson otevřeně prohlásil, že to povede na západní hranici k válečnému stavu a kritizoval guvernéra za to, že nejedná v zájmu kolonií, ale ve vlastním zájmu. Což nebyla úplně tak pravda. Dunmore si chtěl alespoň kousek z tohoto pozemkového koláče uříznout, poněvadž hlavními realitními hráči v tomto ohijském podniku byl George Washington a další. Jinak byl guvernér celkem poctivým zastáncem proklamace o zákazu kolonizace na západ od apalačských hor. Nicméně lobbisté na základě smlouvy ze Stanwix prosadili své.

Velitel domobrany, kapitán John Connelly civilním povoláním lékař dostal rozkaz sestavil co nejrychleji armádu o síle tří tisíce mužů. S ní měl táhnout ke Sciotu a ztrestat Šavany. Polovina armády se měla shromáždit ve Fort Pittu pod Connellyho velením. Druhá část se měla seskupit ve Fort Union a velet jí měl plukovník Andrew Lewis.

Jakmile se v kraji objevili bulletiny s oznámením ohledně verbování dobrovolníků do proti indiánské armády, začali se v Richmondu, Williamsburgu, Pittu a Unionu hlásit poměrně značné počty mužů. Spokojený Dunmore se nabídl, že armádu z Fort Pittu povede sám. Michael Stoner z Holstonu dostal rozkaz jít k ohijským vodopádům varovat zeměměřiče a jménem guvernéra jim nařídil návrat. Cesta Daniela Boona vedla z Virginie na jihozápad podél řeky Clinch ke Cumberlandu. Na horním toku Kentucky měl najít skupinu Jamese Harroda, varovat ho před válkou a pokračovat na sever za Stonerem. Boone byl před devatenácti lety se Stonerem vozkou v Braddockově armádě a moc se nevyznamenal útěkem z bojiště. Jinak ale strávil hodně času v divočině Severní Karolíny a Kentucky, se kterou ho obeznámil John Finley. Boone se krom lovu věnoval i průzkumu pro další pozemkovou společnost.

***

Jake Drennon a Simon Kenton s verbováním mužů do nové roty potíže neměli. Vždyť právě proto sem ti chasníci přicházeli. Plukovník McDonald měl pověst dobrého bojovníka podle tehdejších vojenských konvenčních pravidel válčení v upjatých řadách. Ale, co se týče boje s indiány, dokonce se proslýchalo, že má sklon se chránit před nebezpečím, zatímco jeho muži se v sebevražedných řadách střetávali s nepřítelem. Drennon ani Kenton si nedokázali představit, že by takovým způsobem bojovali. Byli to individualisté zvyklí jednat dle vlastní vůle a iniciativy. Málokdo se však vyznal v průzkumu, sledování nepřítele nebo měl čich na jeho přítomnost. S tímto vysvětlením se vydali za svým nadřízeným. McDonald jim naslouchal a občas s porozuměním přikývl. Když byli mládenci se svým výkladem u konce, uznal, že jejich hodnota pro armádu bude mnohem užitečnější v pozici zvědů a stopařů, tudíž je přidělil ke Clarkově rotě.

V divoce sestavené armádě dobrovolných necvičených chasníků však docházelo k různicím. Hlavně mezi Pennsylvanci a Virgiňany. Průbojnější Virgiňané si dělali nárok na příliš velké území podél východního břehu Ohia. Předcházejícího roku založila Pennsylvanie na západní hranici Westmoreland County a jeho hlavní město Hannastown stálo asi padesát kilometrů na východ od Fort Pittu. To zase vadilo Virgiňanům. O několik týdnů později navštívil Fort Pitt guvernér Dunmore a za svého zástupce na sporném území si vybral doktora Johna Connellyho.

 Pětadvacátého ledna zveřejnil Connelly prohlášení: „Jeho Excelence John, hrabě Dunmore, vrchní guvernér a generální kapitán kolonie a dominia Virginie a viceadmirál téhož, mě s potěšením jmenoval kapitánem milice v Pittsburghu a na něm závislých oblastech s instrukcemi, abych ujistil poddané Jeho Veličenstva usazené na západních vodách, že, že s ohledem na jejich blahobyt a zájmy a na základě jejich opakovaných stížností, na něž si stěžují, navrhuje předložit Sněmovně měšťanů návrh na zřízení nového hrabství, které by zahrnovalo Pittsburgh a učinit všechny další kroky, které by mohly přispět ke spravedlnosti, jíž se tak domáháte.“

Pennsylvanie si to nenechala líbit. Vůdcem opozice se stal urostlý gentleman rázné povahy a vznětlivého temperamentu Arthur St. Clair. Byl smírčím soudcem okresu Westmoreland a Connellyho nechal zavřít v žaláři v Hannastownu, ale zakrátko ho podmínečně propustil. Uražený Connelly se do města vrátil v čele skupiny milicionářů a vtrhl do budovy soudu. Zajal tři úředníky, St. Clair tam nabyl, a dal je do vězení ve virginském Stauntonu. Pak se zmocnil pevnosti Fort Pitt a přejmenoval jí na Fort Dunmore. Kdyby nebylo stále narůstajících potíží ze strany Mingů, Delawarů a Šavanů, snad by došlo i na občanskou válku mezi Pennsylvanii a Virginii. Společný nepřítel ovšem obé kolonie sjednotil.

Dunmore ve Virginii shromáždil domobranu i vládní jednotky. Vzhledem k tomu, že sám se už do Pittsburghu do konce léta nedostane, poslal Connellymu rozkaz, aby plukovníka McDonalda poslal na indiány samotného.

***

Takových sto šedesát kilometrů jižně od řeky Ohio v neprobádaném vnitrozemí budoucího okresu Fincastle, vyrostla nedaleko řeky Kentucky poblíž východního břehu řeky Salt malá osada. Byla to vůbec první osada bělochů, která kdy vznikla na území Kentucky. Vůdce skupiny si při pohledu na opevnění spokojeně zamumlal: „Vždycky jsem snil o místě, kde založím osadu a dám jí své jméno.“ Tou osadou byl Harrodsburg Jamese Harroda.

Někdy v té době na západním rameni Monongahely stahoval Tagajutah z mrtvého těla havraní černý skalp. Byla to už třicátá takováto hrozivá trofej, kterou náčelník získal po vyvraždění jeho rodiny. Stále však nebyla jeho pomsta ukojena. Jeho poslední oběť ani nestačila slyšet výstřel, když jí olověná střela přerazila krční páteř. A vzhledem k samotářskému způsobu života zabitého, ho dlouho nikdo ani nepostrádal. Tím mrtvým u náčelníkových nohou byl David Duncan.

***

Postava Simona Butlera již byla v pohraničí dobře známá. Před velkou bitvou, kterou svedli indiáni s bělochy poskytl svým lidem cenné služby. Procházel přes nebezpečné území a nosil důstojníkům důležité zprávy. Depeše přenášeli většinou tři nezávislí poslové, vracel se většinou pouze Kenton. V sedle či v kánoi či na vlastních nohou byl i mimořádně rychlý.

McDonaldovo červnové tažení nepřineslo téměř žádný výsledek. Šavani zavčas vyklidili své vesnice na Muskingumu a odešli na neznámé místo ve vnitrozemí. Došlo k několika střetům a milice přišla o několik domobranců a jediné, na co se armáda zmohla, bylo vypálení opuštěných sídlišť. Kenton podnikal s ostatními zvědy průzkumné mise, ale v zemi, kde nikdo nebyl, nebylo co zkoumat, leda kvalitu krajiny. Plukovník Angus McDonald se většinou držel zadního voje a během jedné potyčky se údajně skrýval za stromem. Mužstvem se začaly šířit historky o jeho zbabělosti. Úcta k velícímu důstojníkovi byla ta tam a s ní taktéž už tak chabá disciplína bojovníků. Chlapi se bavili tím, že v nočním táboře někdo do tmy zařval: „Kdo se schoval za kládu?“ A stovka i více hlasů odpověděla: „Plukovník!“ Kapitán George Rogers Clark potlačil v zárodku drobnou vzpouru vojáků drsným zbičováním vojína Strothera Crawforda.

Kenton se během tažení spřátelil se Simonem Girtym. Během společných špionážních výprav malý tlumočník mladíkovi vyprávěl svůj životní příběh. Před osmnácti lety, kdy mu bylo patnáct let, byla celá jeho rodina zajata Francouzi a indiány, kteří přepadli a vypálili pevnost Granville na řece Juniata v Pennsylvanii. Jeho nevlastní otec byl krutě umučen a chlapci byli dáni k adopci. Simon byl dán Senekům a jeho bratři, třináctiletý James a jedenáctiletý George k Šavanům a Delawarům. Když válka skončila a v roce 1759 byly ve Fort Pitt podepsány mírové smlouvy, byli všichni zajatci propuštěni, Girty zůstal v pevnosti coby tlumočník pod agentem Alexanderem McKee. Na základě společných cest, společných zážitků i vyprávění se mezi chlapy utvořilo poměrně silné pouto. Přesto Kenton svou identitu neprozradil.

Koncem srpna přicestoval do Pittu lord Dunmore. S jeho vojáky se zdejší armáda rozrostla na devatenáct set mužů a dalších jedenáct set bylo pod velením plukovníka Andrewa Lewise ve Fort Union. Podle plánu se měly armády setkat při ústí Velké Kanawhy. Dunmorova armáda se tam měla přeplavit na kánoích a vorech, zatímco Lewis měl pochodovat podél řeky Greenbrier k soutoku s Bluestone, kde se stane New River. Pak už rovnou ke Kanawhě a dál k Point Pleasant. Jednalo se o mimořádně náročný pochod převážně nezmapovaným území. Dunmore tak údajně sledoval záměr porazit indiány bez Lewisovy podpory, přičemž spoléhal na velkou dezerci Lewisových mužů. Jinak měla spojená třítisícová překročit Ohio a táhnout proti šavanským vesnicím podél řeky Scioto. Lewisovi muži byli ovšem soudržní a byli rychlejší, než se předpokládalo. Dunmore posílal Lewisovi měnící se rozkazy s cílem ho pozdržet a vyčerpat.

Depeše povětšinu září přenášel Kenton. Úplně první zprávu měli Lewisovi doručit Kenton, Jake Drennon a Austin Parchment. Po napadení Mingy se Drennon a Parchment vrátili do Pittu. Kenton však na hřbetu svého komoně úspěšně dojel.

 Rozkazy, které Lewis obdržel byly dle jeho názoru naprosto nesmyslné. Nechápal, proč má pochodovat nejhorším možným terénem, aby se dostal k Ohiu a k ústí Velké Kanawhy. Nevěřil ani Kentonově zprávě o indiánském přepadení, a tak pokračoval v původním kursu. Kentona zadržoval, dokud se nevrátili jeho vlastní zvědové. Jakmile se Kentonova zpráva potvrdila, mohl se kurýr vrátit do Pittu, kde se už myslelo, že je mrtev. Všichni byli rádi, krom guvernéra, když se dozvěděl, že Lewis neposlechl jeho rozkaz. Zdálo se, že virginský guvernér je odhodlán koloniálního plukovníka a jeho zálesáckou milici zdiskreditovat. Poslal Kentona do Point Pleasant se vzkazem, aby Lewis ihned po příjezdu překročil Ohio a sám se utkal s nepřítelem, zatímco Dunmore se k němu připojí přesunem po řece Hockhocking, aby indiány chytil do kleští. Bylo však očividné, že Lewis bude muset čelit hlavnímu náporu nepřátelských sil. Dunmore by poté „včasným“ zásahem se zbytkem Lewisových vojáků indiány dorazil. Tím by zároveň demonstroval převahu britských vojsk nad americkou domobranou a milicí. A jelikož britské úřady cítili ze strany Američanů jisté revoluční tendence, chtěly předvést moc vojenské síly. Pokud domobrana nedokáže porazit „hordu divochů,“ jak se srovná se cvičenou britskou armádou.

Kenton znovu cestoval k Point Pleasant a v souladu s příkazy, že by tam nikdo nebyl, nechal depeši ukrytou v dutině stromu, který patřičným způsobem označil.

***

Cornstalk, hlavní sagamore Šavanů měl nad čím přemýšlet. Byl radou přehlasován a většina náčelníků byla pro válku. On sám patřil mezi nejvýznamnější bojové vůdce národa a respektován byl i jinými kmeny. Nyní však cítil, že indiáni čelí nebezpečí, které nemělo doposud pro ně obdoby. Snažil se, aby to jeho spolubojovníci pochopili: „Je nás osmdesát desítek šavanských bojovníků. Když nás podpoří bratři Mingové, Delawarové a Wyandoti, přibude dvacet desítek válečníků. Dlouhé nože mají tři muže proti jednomu našemu. Jejich zbraně jsou lepší. Znovu žádám! Mysleme na budoucnost naší rasy.“

Ne všichni však měli jeho prozíravost. Nevěřili mírovým slibům, a pokud Cornstalk zůstane doma, povede je Puckesinwah z Kispokho či Černý had. Pro ně již jiná cesta neexistovala. Cornstalk respektoval rozhodnutí většiny a zhostil se role válečného vůdce. Jeho zvědové se již delší dobu pohybovali v terénu a sledovali pohyb nepřítele. Bílý otec Dunmore s velkou a cvičenou armádou byl ještě daleko na Ohiu u Wheelingu a bude mu trvat ještě dlouho, než se dostane k Velké Kanawhě. Bílý válečník Lewis byl rychlejší a dosáhl téměř svého cíle. Byl sice v přesile, ale slabší než Dunmoreho armáda. Cornstalk na válečné poradě konstatoval: „Zaútočíme na Dlouhé nože plukovníka Lewise. Zaútočíme rychle. Pamatujte však. Už nebude cesty zpět. Semeno války je zaseto a už klíčí. Jak se mu bude dařit a zdali poroste, nebo bude skoseno, se teprve ukáže.“

Pořádaly se válečné obřady a tance. Připravily se zbraně a skrovné cestovní zásoby. Válečníci opouštěli vesnice, ztráceli se v pralese a lesními stezkami směřovali k ústí Velké Kanawhy. Cornstalka doprovázel Stříbrný kruh a zkušený válečník Puckesinwah. Do bitvy jel i mlčenlivý, ale houževnatý Černý had a mladí rekruti osmnáctiletý Chiksika a Modrá košile.

***

Lord Dunmore nechal při ústí Hockhocking postavit opevnění Fort Gower. Spíše, než pevnost to bylo palisádou obehnané skladiště a ohrada pro dobytek. Pokud chtěl Dunmore na indiány udeřit, jako první, bylo to pro něj rozhodně zdržení. Navíc se mezi mužstvem hystericky šuškalo, že indiánů je až pět tisíc a panoval strach, že bez Lewisovy podpory budou poraženi.

To už se sto deset kilometrů od pevnosti na stejném břehu Ohia lesem šinulo na pět set válečně pomalovaných indiánských bojovníků a neomylně se blížili k Lewisovu ležení. To se nacházelo na trojúhelníkovém prostoru mezi Velkou Kanawhou a Ohiem. Cornstalk, jeho syn Ellinipisko, Červený orel, Stříbrný kruh, Černý had a Puckesinwah zasedli k poradě a vypracovali plán útoku. Spočíval v rychlém nočním přesunu k Ohiu, nenápadně ho překonat a přeskupit se před táborem Dlouhých nožů.

Mezitím plukovník Andrew Lewis procházel svůj tábor a kontroloval připravenost mužů. Záměrně neuposlechl Dunmorovy rozkazy, které si vyzvedl v dutině stromu. Dnes nechal své muže odpočívat a oni to ocenili. Kývali mu na pozdrav a smekali klobouky na vyjádření úcty. Měli k němu důvěru a byli ochotni plnit jeho rozkazy bez otázek i během náročných týdnů pochodu. On zase věřil v jejich věrnost, i když se dostanou pod palbu. Velitel údajně v poledne odsloužil bohoslužbu, ačkoli nebyl duchovním. Předčítal vojákům čtyřiadvacátý žalm a hlásal přesvědčení, že Pán bude v bitvě s nimi a vše zakončil prosbou o podporu v boji. Lewis si posléze promluvil s podřízenými důstojníky. K večeru se vrátil do svého stanu, navečeřel se, napsal zprávu, pak se zabalil do přikrývky a okamžitě usnul.

Indiáni tou dobou dva kilometry nedaleko spouštěli pod rouškou tmy na hladinu Ohia lehké březové kánoe, a ty převážely bojovníky na druhý břeh. Jako přízračné stíny se rychle přemístili z jednoho místa na druhé.

Blížil se nový den a krajinu nesměle osvětlilo chladné šedivé světlo úsvitu. Obtáhlo kopce na jihu a východě a nic nesvědčilo tomu, že zakrátko dojde ke krveprolití. Indiáni postupovali zatím nepozorovaně a zdálo se, že virginský tábor přepadnou, jak bylo jejich zvykem za jitra. Inu, ale dějiny kolikrát mění i naprosté náhody. V lese se krom indiánů pohybovali ještě bílí lovci, jež měli za úkol opatřit nějakou čerstvou zvěřinu. Namísto vysoké však spatřili indiány. Neváhali ani okamžik a pelášili zpět do tábora.

Byl to snad klíčový bod následné bitvy. Lovci se přihnali do tábora a vyhlásili poplach: „Indiáni! Stovky! Možná tisíce!“ Jen několik minut na to zavířily bubny a zaječely polnice volající muže do boje.  Rozespalý plukovník Lewis poslal kurýra pro velitele rot Jamese Fleminga a Charlese Lewise což byl jeho bratr. Když k němu přiběhli, velitel si klidně zapaloval dýmku: „Charlie,“ nařídil „vezmi své muže a rozděl je tak, aby pokryli třetinu vzdálenosti od břehu Kanawhy. Flemingu, ty udělej totéž od břehu Ohia. Já budu krýt střed. Postupujte vpřed a vytvořte linii.“

Mužové v táboře se briskně chopili pušek, munice, nožů a tomahawků. Do patnácti minut byli na pozicích a zformovali linii. Slunce začalo svými paprsky zalévat vrcholky kopců a špičky stromů, když se na ohijské straně linie ozvala sporadická střelba. Netrvalo dlouho a pálilo se už na celé frontě. Hromové rány se nesly říčními údolími a hustý kouř stoupal k nebi skrz koruny mohutných stromů. Hluk byl hrozný. Praskot výstřelů, válečný řev, jekot, nadávky a sténání raněných. Indiáni byli velmi stateční. Měli sice početní nevýhodu, ale jejich zloba byla příliš veliká. V Lewisově armádě měli uniformy toliko důstojníci, a tak skýtali indiánům skvělý cíl. Padlo jich mnoho a mezi prvními byl i generálův bratr plukovník Charles Lewis. Bojoval statečně a z pole ho odnesli, až když padl vyčerpáním ze ztráty krve. Mnoho přátel padlo po jeho boku. Indiáni byli ve svém živlu. Boj v lese ovládali znamenitě a ti nejstatečnější pronikali hluboko mezi nepřátele. Jiní z bojiště odnášeli raněné a mrtvé. Padlé házeli rovnou do řeky, ale ještě předtím je skalpovali, aby jejich kštice mohli odnést domů k řádnému pohřbení, jelikož těla odnést nemohli.

Point Pleasant, to „Líbezné místečko“ byl věru malebný kraj. Zvláště na podzim, kdy prales hraje všemi barvami a jeho okraje modře podbarvují hladiny řek Kanawhy a Ohia. V tu chvíli se však místo zpěvu ptáčků nad korunami stromů nesl řev a ryk mužů, kteří se navzájem vraždili. Místo ranní mlhy se k nebi vznášel dým ze střelného prachu a průzračná voda řek se zbarvila krví. Místo sumců plavaly ve vodě mrtvoly. Válka není vůbec romantická.

Indiáni získali převahu a přiměli Dlouhé nože k ústupu. Jenže muži z Virginie se jen tak nevzdávají a většina z nich jde do boje s odhodláním neprosit o milost. A už vůbec nechtěli podlehnout divochům. Střílelo se, sekalo, bodalo i škrtilo. Bitva se blížila stále blíž k táboru a již se zdálo, že do něj indiáni proniknou. Generál Lewis ale neztrácel nervy a obranu soustředil na předprseň vytvořenou z pokácených a padlých stromů. Po dvanáctihodinové bitvě neměli indiáni dost sil, aby tuto poslední překážku zdolali. Navíc generál poslal své zálohy podél břehu Kanawhy, aby indiánům vpadly do zad, což byl dobrý manévr. Cornstalkovi i Lewisovi šlo o vše.

Modrá košile dvakrát vystřelil z pušky, poté se chopil luku a vyprázdnil toulec. Pak přišel na řadu tomahawk a nůž a boj zblízka muž proti muži. Indiánský způsob boje ho fascinoval. Kulka ho škrábla na krku a krev stékající po těle mu dodávala vzhled válečného běsnění. Nejeden milicionář před ním a před jeho řevem ustoupil.

O kus dál bojoval Bílý vlk, třiatřicetiletý válečník rovněž původem z Angličanů. I on se stal dokonalým indiánem a z minulosti si pamatoval jen velmi málo. Jmenoval se John Ward a byl zajat i adoptován Šavany, když byl ještě malý chlapec. Nebyl agresivní, ale byl smrtící střelec. Nespěchal a střílel rozvážně na neopatrné milicionářské hlavy vykukující zpoza stromů a kmenů. Většinou neminul. A v řadách jeho nepřátel bojoval čtyřiapadesátiletý kapitán James Ward, který už dvaadvacet let mstil smrt své ženy a únos syna Johna. A možná to byla střela jeho syna, která ukrátila jeho život. I takové osudy píše život, když se na to vše dívá smutný Měsíc.

Puckesinwah a Chiksika bojovali bok po boku až do chvíle, kdy náčelníka zasáhla kulka a on padl. Chiksika poklekl k otci, držel jeho hlavu a hořce plakal. S posledními výdechy sačem nejstaršímu synovi nařídil zaujmout místo hlavy rodu, zachovat jeho důstojnost a čest. Svého šestiletého bratra Tekumseha spolu s trojčaty musí vychovat, naučit ho bojovat, být odvážný a moudrý.

Stříbrný kruh zeslábl po zranění hrudníku. Bojoval dál po boku svého bratra, dokud se vyčerpáním nezhroutil. Z bojiště ho odnesla jediná přítomná žena, jejich setra Non-hel-e-ma.

Ani bílí lidé nepopírají, že se Cornstalk prokázal být skutečným vůdcem. Jeho mocný hlas se nesl nad bojištěm jako hrom a přehlušoval i samotný ryk bitvy. Běhal z místa na místo, dával pokyny, a přitom své bojovníky povzbuzoval: „Oui-shi-cat to-oui! Oui-shi-cat-to-oui!“ - „Buďte silní! Buďte silní!“ Mistrovsky vedl indiány do útoku a stejně obratně je stáhnul v předvečer z bojiště. A na tak velkou bitvu měl malé ztráty. Padlých měl na čtyřicet.

Lewis si po ústupu indiánů dozajista oddechl. Kdyby se Cornstalk rozhodl pro druhý útok, kdo ví, jestli by udržel pozice. Pohotovost držel do osmé hodiny večerní.  Nicméně, Dlouhé Nože Virgiňané slavili vítězství, i když měli skoro osmdesát padlých a sto čtyřicet zraněných. Osmdesát z nich nebylo schopno dalšího boje. Politicky však uspěli.

***

Cornstalk neměl po návratu do Chillicothe lehké chvíle. Naslouchal řečem bojovníků, jak dostali Dlouhé nože lekci a nyní budou žadonit po míru. Byl zklamán, že se do bitvy nezapojilo více Mingů, Delawarů a Wyandotů. Silná koalice by měla větší šanci zničit rozdělené nepřátelské armády. Cornstalk se nehněval. Byl velkým sagamore svého lidu. Bylo mu ovšem smutno z vrtkavosti svých náčelníků. Byla malá šance, že by indiáni zahnali Dlouhé nože zpět do moře. Ale mohli si načas vydobýt nějaký respekt. Cornstalk svolal kmenovou poradu. Krom rituálních a zdvořilostních řečí, pronesl: „Bojovali jste dobře děti moje. Mé srdce zpívá ódu na vaši sílu v boji. Pěje i píseň o smutku za naše statečné padlé. Musím se však zeptat! Bylo to všechno zbytečné? Mnozí z vás řekli: ‚Uzavřeme s Dlouhými noži mír, aby nepřišli ještě silnější.‘ Mé srdce je naplněno hanbou slyšící tato slova. Když jsem vás před pěti dny o mír žádal, vy jste to nevěděli? Co dál? Dlouhé nože na nás postupuji dvěma cestami a jsou silnější. Nemáme spojence. Co teď uděláme? Budeme bojovat?“ A na dlouho se odmlčel. „V tom případě zabijme naše ženy a děti a pak budeme bojovat, dokud sami nezemřeme!“

Shromáždění mlčelo. Velký sagamore Cornstalk s pokorně skloněnou hlavou pozvedl svůj tomahawk, a pak jím divoce mrštil o zem a vykřikl: „Jelikož nejste ochotní bojovat, půjdeme a uzavřeme mír!“ a ozvalo se souhlasné mručení. Cornstalk nato poslal k lordu Dunmorovi posly s mírovým poselstvím. Od toho dne byl Cornstalk zlomený muž zastíněn trudomyslnosti.

Ani guvernér, lord Dunmore to neměl lehké. Nejenže se mu Lewis otevřeně vzepřel, ale i jeho část armády reptala. Jednalo se samozřejmě o milici. Domobrana jaksi vnímala, že guvernér hodlá rozšířit různice mezi Korunou a koloniemi, a to ve svůj vlastní prospěch. Když k němu dorazilo šavanské mírové poselstvo, Dunmore poslal Kentona s Girtym za náčelníky ověřit věrohodnost této nabídky. Zároveň poslal za Lewisem Drennona a Gibsona s rozkazem zastavit postup na nepřítele až do odvolání. Kenton a Girty přinesli od samotného Cornstalka pozitivní potvrzení o příměří, ale Lewis rozkazy ignoroval a jal se překonat Ohio.

Dunmore přitáhl do oblasti Pickaway úrodné země nad řekou Scioto. Zde zřídil tábor u potoka Scippo a pojmenoval ho Camp Charlotte. Byl situován doslova nadohled od Chillicothe, hlavní vesnice Šavanů. Tři kilometry pod vesnicí se do Scippo Creek vlévá potok Congo, kde se dva kilometry od jeho ústí utábořil zase plukovník Lewis. Dunmore chtěl stůj, co stůj zabránit tomu, aby Lewis na indiány zaútočil. Přece jen doufal, že kdyby se Koruna dostala do střetu s Dlouhými noži Američany, mohl by mít domorodce na své straně. Navštívil Lewisův tábor a údajně mělo dojít mezi oběma důstojníky k prudké hádce, kdy Dunmore dokonce tasil meč a přiměl svého zástupce k poslušnosti.

Bylo to však naoko. Lewis dobře věděl, že Virgiňané budou na jeho straně, akorát si dával pozor, aby se nedostal do ukvapeného střetu s vojensky silnějším velitelem. Akorát milicionáři neznalí neviditelných politických intrik, byli nespokojeni. Nepřítel byl na dosah a oni nemohli mstít smrt svých soudruhů. Lewis vydal příkaz vrátit se na Point Pleasant a postavit tam pevnost.

Dunmore zahájil jednání s indiány, kterých se ale nechtěl účastnit Tagajutah, jeden z hlavních vůdců odboje. Jeho malý tábor se nacházel pod rozložitými větvemi velikého jilmu na jižním břehu Conga. Temného náčelníka navštívil s mírovým poselstvím Kenton s Girtym. Tagajutah před nimi stál mlčky, vysoký a vzbuzující respekt posílený studeným pohledem. Měl prostý indiánský oděv. Bederní roušku, legíny a mokasíny. V dlouhých vlasech měl zapletena čtyři orlí pera a paže mu zdobily široké náramky z tepaného stříbra. Kolem krku měl wampumový náhrdelník. Nebyl ozbrojen a přes prostý oděv měl přesto královsky zjev. Největší dojem ovšem vyzařovala jeho tvář. Tak hodně poznamenaná smutkem a nepopsatelnou vnitřní bolestí.

S posly si potřásl rukou a hlubokým tichým hlasem pronesl: „Vyzývám každého bělocha, aby dosvědčil toto. Každý, kdo vstoupil do mého domu hladov, dostal najíst. Když přišel prochladlý a nahý, dostal oblečení. V předešlé dlouhé a krvavé válce zůstal Tagajutah doma a byl zastáncem míru. Vždyť se říkalo: ‚Logan je přítel bílého muže.‘ Chtěl jsem s vámi žít. Plukovník Cresap loni na jaře chladnokrevně a bez důvodu vyvraždil všechny Loganovy příbuzné a neušetřil ani mé ženy a děti. V žilách žádného živého tvora nekoluje ani kapka mé krve. To mě vyzvalo k pomstě. Zabil jsem mnoho lidí. Plně jsem se nasytil svou pomstou. Za tuto zemi se raduji z paprsků míru. Ne ze strachu. Tagajutah nikdy necítil strach. Nedělám to proto, abych si zachoval život. Kdo bude pro Tagajutaha smutnit? Nikdo.“ A tak se stalo, zemřel někde u Detroitu rukou vraha.  Kdo si pak vzpomíná na padlé nešťastníky?

 Mírová smlouva byla uzavřena. Poselství náčelníka Tagajutaha mělo ovšem největší důsledek. I tvrdé hraničáře dojalo a dlouho se o něm u táborových ohňů se vyprávělo. A tak jednou jeden z milicionářů pod hvězdami do ticha prohlásil: „Kdo bude za Tagajutaha truchlit?“ a odněkud se smutně ozvalo: „Nikdo.“

***

Během následujícího vyšetřování George Rogers Clark napadl Michaela Cresapa: „Musíš být hodně mocný muž, když tě indiáni obviňují z každé zdejší podlosti!“ Cresap se bránil: „Jestli ještě někdy potkám toho Greathouse, přísahám, že ho osobně zabiju,“ s omluvou, že to nebyla jeho chyba.

Následující mírová smlouva sice obnovila mír mezi Virgiňany a Šavany, avšak je již všeobecně známo, jak byly tyto smlouvy vrtkavé. A Šavani samozřejmě tratili. Měli omezený pohyb na jižní straně Ohia, krom sezonního lovu. Bylo dojednáno, že se obé strany ještě sejdou následujícího roku ve Fort Pitt smlouvu doplnit.

Po těchto událostech vyhledal Kenton Girtyho s otázkou, zdali by ho nedoprovázel na cestě na západ, do neobydlených končin. Pitt a jeho okolí už pro něj bylo příliš lidnaté. Girtymu se do takového podniku moc nechtělo, tak se Kenton obrátil na Thomase Williamse, stejně starého devatenáctiletého mládence. Dal by spíše přednost Girtymu, ale přece jen nezkušený společník je lepší než žádný. I on přece takovým býval. Thomas byl sympatický a působil houževnatě. Společně pak u džbánku pálenky dali hlavy dohromady a domluvili se, co a jak. Následující dny shromáždili zásoby a materiál a počátkem listopadu vyrazili na cestu.

U Letartových vodopádů takových padesát kilometrů nad ústím Velké Kanawhy potkali francouzského obchodníka Petera Loramieho. Společně vystoupili na břeh a vyměnili si novinky z pohraničí. Francouz měl namířeno do Pittu a vyptával se na válku s indiány a politickou situaci v koloniích: „A jak je to s kolonisty a jejími britskými Veličenstvy?“ Optal se: „Dojde k válce, o které se sice nemluví, ale všichni jí očekávají?“

„To by mě nepřekvapilo,“ reagoval Tom, „Chlapci z armády se dali slyšet, že sice respektují Dunmorovu autoritu, ale chránit svou americkou svobodu budou za každou cenu.“ Vnímavý Williams Francouzi poněkud neuváženě dopodrobna popsal, jaká je nálada mezi hraničáři vůči monarchii, která jim zakazuje postupovat na západ. Společnost se nicméně dobře bavila: „Kam máte namířeno,“ zeptal se Kanaďan.

„Slyšeli jsme o místě dole na řece, kterému se říká Kentucky,“ konstatoval Kenton, „zvěř je tam jářku nevídaná. Dvakrát jsem ji hledal, ale marně. Má tam růst mimořádné rákosí.“

„Inu proto, že v této oblasti žádné rákosí neroste chlapče,“ mudroval Loramie. „Já tu zemi znám. Táhne se směrem stejně jako řeka a sestupuje se k ní až daleko pod vodopády. Sjedete pod Tři ostrovy a budete sledovat potok, který se do téhle řeky vlévá mezi velkými vápencovými útesy. Tam vystoupíte na břeh a půjdete rovně na jih po souši takových pět kilometrů a najdete ji.“

Simon pookřál na srdci, poněvadž to potvrdilo slova starého Yeagera, které už pokládal za vymyšlená. Nyní se potvrdilo, že jeho popis cesty se shoduje s Francouzovým. Muži si posléze popřáli štěstí a dál každý pádloval svou cestou. Simon a Tom propluli kolem Třech ostrovů, ale ústí potoku nenašli. Zima se už kvapem blížila a bylo třeba zřídit zimní tábor. Vrátili se tudíž k ústí Big Sandy, kde hodlali zimovat ve vyhořelé zeměměřičské osadě.

Tou dobou bylo tisíce kilometrů ve vzdáleném Londýně parlamentem odsouhlaseno, že celé severozápadní teritorium spadne po vládu provincie Quebec.

Zima uběhla docela rychle a lovecká sezona byla docela dobrá. Nastal březen a roku 1775, a kdo se to nehnal po proudu? Z Pittu se vracel Francouz Peter Loramie. Starý traper přirazil svou kánoi ke břehu a s mládenci se srdečně přivítal. Zkušeným okem si prohlédl jejich balíky kožešin a prohlásil: „Nečekal jsem, že vás tady ještě počkám. Myslel jsem, že už budete v Kentucky.“ Po této větě se Kenton poněkud načepýřil, ale Williams ho předběhl uklidňujícími slovy, že popsaný potok nenašli. Loramie je požádal, aby mu přesně popsali krajinu, kde pátrali. „Non seanse!“ pousmál se Kanaďan, „Zastavili jste u špatného potoka. My mu říkáme Cabin Creek. Ten, který jste hledali je ještě hodinu cesty dál. Zkuste to znovu a najdete ho,“ a znovu jim popsal cestu. Lépe soustředěný Kenton si uvědomil, že to odpovídá popisu jednoho z Bullittových mužů, který tomu potoku říkal Limestone.

Zakrátko připlul za rodinou Tagajutah. Od přeživších Mingů se dozvěděl o bestiálním činu. Odplul na místo oné nemilosrdné vraždy a nejprve sňal ze stromu tělo své sestry. Něžně ho položil vedle jejího manžela. Beze slova se konečky prstů dotkl jejích rtů a pak udělal totéž svému švagrovi. Možná si v tu chvíli vzpomněl na varovná slova Šavana Puckesinwaha, aby si dal pozor na zaslepenost ze strany proradného Matchemenetooa. Byl oslepen, i když se dozvěděl o dvou zabitých Šavanech a bílých lidech na Ohiu. Nyní byla jeho rodina mrtvá, krutě vyvražděná bez příčiny. Nemůže se postarat ani o tělo svého otce. Jindy tak laskavé oči ztvrdly a byl v nich jenom chladný lesk. Pozvedl svůj tomahavk a Mingům, kteří byli s ním oznámil, že mír skončil. Na Yellow Creek už se navrátí, ale půjde za Šavany na Scioto. Ještě vyslovil přísahu, že tomahavk neodloží, dokud nepřipraví o život deset bělochů, za každého tady zabitého.

A to vše z nebe pozoroval smutný Měsíc