Nadvláda Angličanů - Nahkohe

Nadvláda Angličanů

Americkými sousedy Holanďanů byli indiáni, Francouzi, Švédové a Angličané. V regionu sídlila řada nezávislých kmenů. Mezi dominantní patřili irokézští Mohawkové ze západního břehu horního Hudsonu. Na východním břehu žili Mohykáni a Manhattani samozřejmě ovládali stejnojmenný ostrov. A ještě tu byla celá řada malých nárůdků.

Bojovní Mohawkové byli nějakou dobu sužování severními sousedy, kteří disponovali střelnými zbraněmi, proto velmi usilovali o spojenectví s Holanďany. Holanďané zase toužili po kožešinách, takže nic nebránilo uzavřít holport jak s Mohawky, tak s Mohykány a Lenni Lenapy (Delawary). Smlouva byla údajně podepsána na břehu řeky Norman's Kill, kde bylo později založeno Albany. Byly dojednány podmínky, kouřilo se a přísahalo věčné přátelství. Holanďané si mimo jiné zajistili ochranu před případnými vpády Francouzů a Algonkinů z Kanady.

S evropskými sousedy už to bylo horší. Holanďané si nárokovali území od řeky Delaware po řeku Connecticut, stejně jako Angličané na základě objevitelského práva. A pak se tu zjevili ještě Švédové. Zprávy o americkém kožešinovém bohatství se totiž do Švédska dostaly právě z Holandska. Švédský král Gustav Adolf povzbuzován holandským obchodníkem Williamem Usselinxem hodlal poslat do Nového světa vlastní výpravu, ale plány mu zkřížila třicetiletá válka. Král Adolf padl v roce 1632 v bitvě u Lützenu a království zanechal své malé dceři Kristině. Za ní zatím vládl regent Oxenstiern, státník kráčející v Gustavových šlépějích a vírou, že Amerika skýtá budoucnost. K tomu mu přišel vhod uražený Peter Minuit. Ten se po svém propuštění z funkce guvernéra Nového Nizozemí obrátil na Švédsko a nabídl mu své služby. Ty byly přijaty a na počátku roku 1638 připlul Minuit do zálivu Delaware s koráby Griffin a Kalmar. Od indiánů koupil rozsáhlé pozemky na území dnešního státu Delaware a na místě dnešního města Wilmington založil pevnost jménem Christina.

Jamile se o tom dozvěděl novoholandský guvernér Kieft, sepsal dopis tohoto znění: „Já, William Kieft, generální ředitel Nového Nizozemí, sídlící na ostrově Manhattan v pevnosti Amsterdam, pod vládou Vysokého a mocného generálního stavovského úřadu Spojených nizozemských států a Západoindické společnosti, privilegovaný senátem v Amsterdamu, ti oznamuji, Petere Minuite, který se stylizuješ do velitele ve službách Jejího Veličenstva švédské královny, že celá řeka Hudson je již po mnoho let naším majetkem a obsazena našimi pevnostmi. Platili jsme za ní vlastní krví, což se také stalo, když jsi byl ve službách Nového Nizozemí, a proto je ti to dobře známo. Přicházíš, abys postavil pevnost k naší škodě a újmě, což nikdy nedovolíme, neboť také věříme, že tě Její švédské Veličenstvo nezmocnilo k tomu, abys stavěl opevnění na našem území a řekách. Chceš tam usadit lidi a podnikat na přilehlých pozemcích k naší škodě, proto nyní protestujeme proti všem takovým zásahům a všem zlým důsledkům z toho plynoucích. Krveprolití, vzpoura a jakákoli újma, kterou by naše obchodní společnost mohla utrpět bude chráněna všemi vhodnými způsoby.“

Minuit tuto výzvu ignoroval a pokračoval ve stavbě. Švédská kolonie se rychle rozrůstala a stala se pro Nizozemce trnem v patě. Roku 1642 se stal novým guvernérem švédské kolonie podplukovník jezdectva Johan Printz s pokynem udržovat s Nizozemci přátelské vztahy, ale neustoupit ani o píď. Guvernér založil několik dalších osad na řece Delaware, ale s Nizozemci jednal taktně. Postavil dvě pevnosti na protilehlých březích řeky a nařídil každé proplouvající lodi vyvěsit vlajky a žádat o povolení k průjezdu. Jeho první „obětí“ byl David de Vries. Lodní kapitán ho žádal a dostalo se mu odpovědi: „Kdyby to byla moje loď, nikdy bych vlajky před těmito vetřelci nespustil.“ Přesto v rámci zachování míru kapitán vlajky spustil a loď vplula do Nového Gottenburgu. Guvernér Printz hosty osobně přivítal a pozval na džbánek rýnského. Kvůli anglické konkurenci bylo uzavřeno dočasné spojenectví. Indiáni potvrdili švédské územní nároky a mír trval tři roky.

Evropské kolonie v Americe sedmnáctého století byly v podstatě pěšáky ve velké hře mateřských evropských říší. Proto byl guvernér každé kolonie instruován obsazovat půdu, přičemž se měl snažit neznepřátelit si spřátelené národy a shánět spojence pro společnou věc a společnému nepříteli. Přesto třenice v Novém světě se vyostřovaly. Prvně došlo k otevřené roztržce mezi Novým Nizozemskem a Novým Švédskem. Roku 1651 zahájil guvernér Stuyvesant stavbu pevnosti Casimir poblíž dnešního New Castle v Delaware. Byla situována na dohled švédské pevnosti. O tři roky později pevnost obsadili Švédové a nizozemská vláda Stuyvesantovi nařídila Švédy vyhnat či porobit.

V září 1655 guvernér vplul do Delaware s malou flotilou a dobýval jednu pevnost za druhou, až nakonec poslední švédský guvernér Rysing kapituloval. Švédové, kteří chtěli v zemi zůstat se museli podřídit holandské jurisdikce a je třeba dodat, že švédští dřevorubci udali trend ve stavbě amerických hraničářských srubů.

Ovšem byli tu stále Angličané. Ti se k New Yorku prodírali z jihu z Virginie a ze severu z Nové Anglie. Nové Nizozemí bylo mezi těmito koloniemi nepříjemný klín. Velká Británie tvrdohlavě odmítala uznat svrchovanost generálních stavů Nového Nizozemí a zároveň hledala záminku pro založení vlastních. Anglie argumentovala právem objevu mořeplavce Cabota. Tvrdila, že Hudson byl Angličan a nárok musí přejít na rodnou zemi. Ovšem Cabot byl Janovan, tudíž by si Janov mohl zase nárokovat Virginii. Jednalo se taktéž o komerční zájmy, proto si Plymouth Company na Nové Holandsko činili nárok na základě listiny udělené králem Jakubem I. Řešil to anglický vyslanec v Haagu, sir Dudley Carleton, ale evropské spory měly priority. Konflikt v Americe tím ovšem neskončil.

V dubnu roku 1633 připlula k pevnosti Amsterdam loď William kapitána Trevora a přepravcem Jacobem Eelkensem. Eelkens byl podobně jako Minuit propuštěn Západoindickou společností z pozice komisaře ve Fort Orange. Nyní byl na výplatní listině jistých londýnských obchodníků a na Hudson připlul nakupovat kožešiny.

„Nemluvte mi o řece Henryho Hudsona!“ křičel Van Twiller, „je to řeka Mauricius,“ poté co si žádal Eelkensovo povolení k obchodu. Ten odmítl s odůvodněním, že se nachází na půdě anglického krále, jehož je služebníkem a sám se guvernéra ptal, jaké on má pověření k osídlení na anglickém panství. A Van Twiller reagoval, že není vhodné, aby Eelkens pokračoval proti proudu řeky, protože celá tato země patří princi Oranžskému. Po této výměně názorů se Eelkens vrátil na svou loď. Po několika dnech šel znovu za guvernérem řešit průjezd. Oznámil, že pokud povolení nedostane, stejně vypluje. Van Twiller nařídil nad pevností vyvěsit nizozemskou vlajku a nechal vystřelit ze tří děl. Eelkens zase poručil vyvěsit na Williamovi anglické zástavy a také vypálit ze tří kusů na počest krále Karla I. a zvedl kotvy. Van Twiller shromáždil všechny své síly před bránou a vyzval mužstvo chránit majetek prince Oranžského. Angličané však odpluli mimo dostřel a zmizeli. De Vries se posmíval: „Kdyby to byla moje záležitost, doprovodil bych Angličana střelbou z osmilibrovek.“

Eelkens řeku dobře znal a zakotvil necelé dva kilometry nad pevností. Postavil tam velký stan, v němž vystavil zboží, na něž chtěl nalákat indiány. Ve Fort Orange se o tom samozřejmě brzy doslechli a poslali tam svou šalupu ozdobenou zelenými větvemi. Holanďané přistáli těsně vedle a postavili konkurenční stan. Indiáni dali přednost Eelkenům (Angličanům), které už znali a někteří mluvili jejich jazykem. Na řadu musela přijít hrubá síla. K táboru se dostavili vojáci s nejbližších nizozemských pevností vyzbrojení mušketami a dalšími zbraněmi. Jejich velící důstojník jim nařídil sbalit všechny saky paky a nechal zatroubit „na potupu Angličanů“.

Roku 1614 velký holandský mořeplavec Adriaen Block proplul East River kolem Long Island Sound a objevil řeky Housatonic a Connecticut. Objevil také ostrov Block Island a prozkoumal záliv Narragansett, odkud plul k mysu Cod. Objevy Oznámil generálním stavům, aby přiměly velmože uplatnit nárok na nové země. Jenže než se společnosti podařilo zajistit dostatek osadníků, obsadili tyto pozemky Angličané. Pro Nové Holandsko to byli nevítaní a agresivní sousedé. Následovaly nevyhnutelné spory o hranice, které k ničemu nevedly, dokud se Stuyvesant v roce 1650 nevydal do Hartfordu na konferenci s komisaři kolonií Nové Anglie.

Guvernér zpočátku vystupoval sebevědomě, nakonec však souhlasil, že otázku hranic přenechá komisi čtyř rozhodčích. Rada rozhodla, že hranice má probíhat od Oyster Bay na jih k Atlantiku a na pevnině severně od Greenwich Bay. Nikdy se nesmí přiblížit na méně než dvacet kilometrů od řeky Hudson. Nizozemci byli ohromeni a znechuceni, a i když Stuyvesant dramaticky vykřikoval, že byl zrazen, musel uznat, že je beznadějné bojovat proti přesile.

Následující události měly rychlý spád. Když do holandské kolonie připlula anglická válečná flotila, nizozemský guvernér se slabé přestřelce vzdal. Anglický plukovník Richard Nicolls prosadil kapitulaci s veškerou energií vojáka, ale později projevil veškerý takt a moudrost státníka. Města a pevnosti Nový Amsterdam, Fort Amsterdam a Fort Orange byly přejmenovány na New York, Fort James a Albany na počest králova bratra vévody z Yorku a Albany. Jemu rovněž byla převedena práva na kolonii coby lordu vlastníkovi. Holanďanům byla zanechána svoboda, majetek a náboženství a rok pokračovala správa pod kontrolou holandských purkmistrů.

Následující rok Nicolls dle instrukcí vévody z Yorku vyzval původní úředníky k přísaze věrnost anglickému panovníkovi. Jinak byly zachovány obchodní práva svobodných pánů, a byl zaveden porotní soud. Long Island byl spolu se Staten Islandem začleněn do okresu Yorkshire, kde byl zaveden anglický řád, i když tam žilo mnoho nizozemských obyvatel. Anglické právo a instituce měly postupně vytlačit nizozemské. Nicolls postupoval tak decentně, že si získal náklonost i holandských usedlíků. Jeho druh ve zbrani Maverick napsal lordu Arlingtonovi, že je obdivuhodné, jak tento muž dokáže harmonizovat věci ve světě plném rozporů. Vévoda z Yorku mu přenechal prakticky neomezenou moc a on ji využíval s maximální rozvahou a pro dobro provincie. Když po čtyřech letech služby rezignoval, New York jeho odchodu hluboce litoval a starosta Cornelius Steenwyck uspořádal na jeho počest banket na rozloučenou.

Jeho nástupce plukovník Francis Lovelace byl sice u Dvora oblíbený galantní kavalír, měl však žel menší vůdcovské schopnosti. K dobru mu připsat, měl touhu kolonii prospět. Založil klub, kde se mluvilo anglicky, francouzsky a holandsky a sponzoroval ceny na dostihovém závodišti Long Islandu. Za jeho vlády vzkvétala lodní doprava a obchod a jeho nejvýznamnějším úspěchem bylo zřízení první poštovní služby na americkém kontinentu. Roku 1671 koupil John Archer část Van der Donckova starého panství a založil vesnici u průsmyku Spiting Devil na cestě pro cestující z hlavního města a zpět. Lovelace souhlasil s tím, aby se vesnice stala privilegovaným městem, pokud její obyvatelé budou přeposílat do sousedního města balíky a dopisy do New Yorku a zpět. Roku 1673 byla zřízena první pošta mezi New Yorkem a Novou Anglií. Provozovatel musel přísahat vůči zákazníkům „zdvořile chování.“ Zpráva, kterou Lovelace poslal guvernérovi Massachusetts Winthropovi, zněla takto: „Předkládám Vám dvě vzácnosti. A to balíček nejnovějších informací a poštu. Za prvé se dozvíte, co se děje na evropské scéně, a za druhé budete mít každý měsíc čerstvý přísun pošty. Tímto prostřednictvím se měsíčně budou mezi námi přenášet všechny veřejné informace v souladu s příkazy, které nám uložilo Jeho svaté Veličenstvo, jež přísně nařizuje všem americkým poddaným spolu navázat úzkou korespondenci. Považuji to za nejvhodnější prostředek k dosažení vzájemného porozumění a Vaší veškeré podpory pro jeho budoucí trvání. Seznámím Vás s modelem, který jsem navrhl, a pokud budete chtít něco doplnit, ubrat nebo jinak změnit, jsem připraven Vám vyhovět. Osobu, která se ujala tohoto úkolu, jsem považoval za nejvhodnější, protože je aktivní, silná a neúnavná. Je přísežný, pokud jde o jeho věrnost. Dal jsem mu roční plat, který mu spolu s provizí za doručení dopisů a dalších malých balíčků může zajistit slušný výdělek. Hartford je první stanice, kterou jsem mu navrhl pro výměnu čerstvého koně. Všechny dopisy směrem ven budou doručovány gratis s označením Post Payd v záhlaví. Recipročně očekáváme, že nám také budou všechny doručeny zdarma. Každé první pondělí v měsíci vyjíždí z New Yorku a do měsíce se má opět vrátit z Bostonu zpět. Pošta má různě značené pytle podle měst, pro nějž jsou dopisy určeny. Všechny jsou zapečetěny až do jejich dodání pečetí sekretariátu, který je v sobotu večer zapečetí. Osobní dopisy jsou v otevřeném pytli, aby se mohly doručovat po cestě. Toto je plán, který jsem vypracoval na podporu šťastné korespondence. Budu vás jen prosit o podporu všeobecně prospěšného díla.“ Osadníci se k sobě začali přibližovat po stezkách, cestách i vodních trasách a neustále rozšiřovali své obchodní možnosti.  

Pak rázem došlo k znovuzískání nizozemské svrchovanosti. Nepřipravenost zaskočila Angličany stejně jako onehda Holanďany. Mohla za to třetí válka mezi Anglií a Holandskem (1672-74), a tak jednoho srpnového dne roku 1673 se u Staten Islandu objevila silná nizozemská flotila. S jistým rozdílem se opakovala scéna z roku 1664. Po krátké výměně salv mezi flotilou a pevností, anglická posádka uznala odpor beznadějným a New York se vzdal admirálu Evertsenovi. Nad pevností opět zavlála nizozemská vlajka a New York se stal New Orange. Guvernér Lovelace byl zrovna nepřítomen, a tak vina za kapitulaci padla na Manninga, který byl později souzen za zanedbání povinností, zbabělost a zradu. Byl prohlášen za nezpůsobilého k výkonu jakéhokoli důvěryhodného úřadu.

Velitelem byl jmenován kapitán Anthony Colve, a ten se s vervou pustil do uvedení pevnosti do stavu způsobilého k obraně. Po skončení bojů na evropském poli se vše opět změnilo. Smlouva podepsána ve Westminsteru v únoru roku 1674 mimo jiné vrátila kolonii na Hudsonu zpět Angličanům. Vládou nad kolonií byl pověřen major dragounského pluku prince Ruperta.

Guvernér Edmund Andros byl spíše voják než správce. Nikdy se mu nepodařilo získat plnou důvěru lidu, neboť byl nepřítelem lidové svobody. Svým panovačným a svévolným jednáním si získal řadu nepřátel, a byla proti němu vznesena žaloba z korupce. Roku 1681 byl odvolán do Anglie a jeho místo zaujal plukovník Thomas Dongan, syn irského baroneta a římský katolík. Anglické zákony sice zakazovaly, aby takový úřad zastával katolík, ale v provincii, která podléhala lordu vlastníkovi taková překážka neexistovala. A navíc byl král katolického vyznání, proto takové úředníky preferoval. Ale v kolonii nebilo katolictví moc v oblibě, tak vévoda povolil liberálnější zákony a lidovější formu vlády.  

Roku 1688 byl New York a New Jersey spojen s východními koloniemi pod názvem „Dominium Nové Anglie“ a sir Edmund Andros byl jmenován generálním guvernérem na území imperiálních rozměrů.