Velká řeka Hudson - Leislerova Rebélie - Nahkohe

Leislerova rebelie

Příběh takzvané Leislerovy vzpoury ilustruje obtížnost tříbení protichůdných historických svědectví. Právě mezi ranými kronikáři Nového Nizozemí existovaly velké názorové rozdíly na hlavního aktéra našeho dramatu. Podle jednoho z nich byl Leisler „negramotný Němec“. Jiný říká: „Byl to syn francouzského duchovního, který byl vyhnán do exilu a usídlil se ve Frankfurtu, kde se malý Jacob narodil. Chlapec se naučil psát a mluvit holandsky, francouzsky a německy, ale protože neovládal anglický jazyk, byl neprávem obviněn z negramotnosti.“ Na jedné straně byl označen za vulgárního demagoga spolupracujícího s lůzou proti konzervativním občanům. Na druhé straně ho oslavovali coby zastánce práv a náboženských svobod.

Hlavní události oné pohnuté doby se naštěstí dochovaly cekem přesně. Když katolický král Jakub II. koncem roku 1688 uprchl z Anglie a na jeho místo nastoupili protestanté William s Mary. Díy tomu se americké kolonie se ocitly ve stavu chaosu. V Massachusetts se o změně vlády vědělo až v březnu 1689 a bezprostředním důsledkem bylo rozdmýchání lidového hněvu proti siru Edmundu Androsovi. Guvernér sídlil Bostonu, a byl v tak neoblíbený, že ho zatkli a uvěznili dříve, než se mu podařilo uprchnout do New Yorku. Jeho nástupcem se stal viceguvernér poručík Nicholson z New Yorku.

Jelikož se Nicholson před třemi lety účastnil katolické mše, byl v podezření, že bude podporovat návrat krále Jakuba II. Když se pak dostal do sporu s důstojníkem na stráži pevnosti James a domáhal se své autority, v průběhu hádky zakřičel: „Raději bych viděl město v plamenech, než abych velel takových darebákům, jako jste vy!“ Druhý den ráno se už městem nesla zpráva, že Nicholson vyhrožuje městu vypálením. Když k tomu přičteme hrozbu války s Francii a případnou invazi z Kanady, žil New York poněkud ve strachu.

Jacob Leisler se narodil ve Frankfurtu nad Mohanem v březnu 1640. Vystudoval vojenskou školu a v roce 1660 odešel do Nového Amsterodamu coby voják Západoindické společnosti. Brzy se však zapojil do lukrativního obchodu s kožešinami a tabákem a zbohatl. Newyorské daňové záznamy z roku 1676 ho uvádějí, jako třetího nejbohatšího muže ve městě. Během plavby do Evropy v roce 1678 byl zajat maurskými piráty a musel se vykoupit.

Leisler si získal přízeň obyčejných lidí tím, že pomohl rodině francouzských hugenotů na ostrově Manhattan. Byli tak chudí, že je soud nechal prodat do otroctví, aby tak zaplatili lodní poplatky. Leisler ovdovělou matku se synem vykoupil. Za vlády guvernéra Dongana byl v roce 1683 jmenován jedním ze soudců admiralitního soudu v New Yorku, smírčím soudcem New Yorku a kapitánem milice. Z Massachusetts a Connecticutu mu přišly gratulace a uznání jeho autority.

Leislerova rebelie započala rokem 1688, kdy se lidé širokého náboženského a národního spektra rozdělili do dvou frakcí. Na jedné straně tu byli drobní kramáři, malí zemědělci, námořníci, drobní obchodníci a řemeslníci. Ti se spojili proti patronům, bohatým vlastníkům půdy, velkým obchodníkům, právníkům a státním úředníkům. Je zajímavé, že první skupinu vedl bohatý Leisler, a proti němu stáli Peter Schuyler, Nicholas Bayard, Stephen Van Cortland, William Nicolls a další zástupci elitních rodin. Paradoxně to nebyli katolíci ale většinou Holanďané reformované církve.

Tehdy se vojenská síla New Yorku skládala z pěti rot a Leisler byl jedním z kapitánů. I mezi vojáky byl velmi oblíbený, a byl pravděpodobně jediným bohatým člověkem, který sympatizoval s holandskými nižšími vrstvami. Po Androsově zatčení se Leisler jednatřicátého května 1689 zmocnil pevnosti James na jižním konci Manhattanu a přejmenoval jí na Fort William.  

Posléze se začala šířit zpráva, že se katoličtí stoupenci svrženého krále Jakuba II. chystají obsadit pevnost a zmasakrovat osadníky holandského původu.  Druhého června 1689 se shromáždil ozbrojený dav s cílem svrhnou stávající newyorskou vládu a za velitele si žádal právě Leislera. Ten zpočátku odmítal, avšak posléze přikývl. Čtyři sta členů nové strany podepsalo dohodu o držení pevnosti ve „prospěch protestantské moci, která vládne v Anglii.“ Bezpečnostní výbor deseti městských svobodných vlastníků převzal pravomoci prozatímní vlády a hlavou byl jmenován Jacob Leisler. Zároveň byl jmenován kapitánem pevnosti. V této funkci začal pevnost opravovat a posilovat její baterií šesti děl. To byl zaklad dnešního parku Battery na dolním Manhattanu.

Aristokratům sesazení Jakuba II. také přišlo vhod, ale měli obavy z mezivládí. Nicholson s představiteli města v čele se starostou Stephenem van Cortlandtem se pokusili povstání zabránit, ale nepodařilo se jim to. Nicholson odplul čtyřiadvacátého června do Anglie a někteří opoziční prominenti v čele se starostou utekli do Albany.

Leisler tam v listopadu poslal Jacoba Milborna s ozbrojenou jednotkou s úkolem pomoci při obraně proti indiánům, akorát pod podmínkou, že bude uznána Leislerova autorita. V městských záznamech z listopadu 1689 je uvedeno: „K Albany připluly tři šalupy s vojáky pod vedením Jacoba Milborna. Na jeho palubu nastoupili kapitáni Wendell a Blucker, Johannes Cuyler a Reymier Barents, aby se dozvěděli, co je cílem takové návštěvy. Jacob Milborne se ptal: ‚Je pevnost otevřená, aby mě a mé muže přijala?‘ Odpověď zněla: ‚Ne, velí jí starosta a bude ji držet.‘“ Milborne se moudře stáhl a vrátil do New Yorku.

Tři měsíce poté byla v krutém únorovém počasí roku 1690 vypálena vesnice Schenectady. V té době nejzápadnější osada. Její obyvatelé byli zmasakrováni nájezdem Francouzů a indiánů. Leisler opět vyslal do Albany Milborna i s vojáky na podporu obrany pohraničí. Tentokrát se brána otevřela. Když takto Leisler získal kontrolu nad provincií, svolal na prvního května 1690 do New Yorku sjezd delegátů z Massachusetts a Connecticutu k projednání obranyschopnosti kolonií. Záměrem bylo mimo jiné naplánovat koordinovanou akci proti Francouzům a indiánům. Jednalo by se o první válečnou výpravu proti Kanadě vyslanou z New Yorku. Plán však selhal. Leislerovi odpůrci mezitím bombardovali krále a královnu svými protichůdnými depešemi.

Krátce nato přišla proklamace Jejich Veličenstev s oznámením, že William a Mary byli oficiálně korunováni. Leisler a jeho výbor a většina obyvatel tuto událost náležitě oslavila. Radní byli suspendováni a někteří oponenti uvězněni. Krátce poté přišly dopisy Jejich Veličenstev adresované Nicholsonovi s nařízením prohlásit Williama a Mary králem a královnou Anglie, Skotska, Francie a Irska a nejvyššími pány provincie New York. Obyvatelé s tím vesměs souhlasili. Leisler a jeho výbor byl odvolán a byla zvolena nová rada. Političtí vězni byli propuštěni.

Oponenti Bayard a Nicolls o Leislerovi napsali: „Jacob Leisler je majetný muž a ctižádostivě si přisvojil titul viceguvernéra provincie New York. Do rady si vybral nejubožejší a nejpodlejší obyčejné lidí. Nechal si vyrobit širokou pečeť, kterou nazval „pečetí provincie“ s obvyklými atributy anglických králů. Zřídil soudy v Oyer a Terminer a soudil několik poddaných za údajnou zradu, vraždu a jiné zločiny. Uvalil na poddané Jeho Veličenstva daně a vybíral od nich peníze, čímž je těžce utlačoval a velmi ožebračoval. Když potřeboval více peněz, násilím loupil, vylamoval dveře a zámky a odnášel si na tisíce liber v penězích či zboží. To dělal nejlepším protestantským poddaným v provincii. Koho se bál, toho uvěznil, aniž by k tomu měl jiný důvod než ten, že se mu jejich bezúhonnost vůči protestantským zájmům a věrnost jejich Veličenstvům staly trnem v patě. Nechával je bičovat a cejchovat.“ Už tón toho dopisu napovídá, že asi jedná spíše o pomluvy.

Ovšem v jedné věci se jeho stoupenci i odpůrci shodovali. Neusiloval o žádné holandské spiknutí. „Pojem holandské spiknutí se na Leislera a jeho přívržence nedá použít,“ přiznal Bayard. „Mnohem větší část Albany, která se skládá z Holanďanů a všichni muži s nejlepší pověstí holandského národa v celé provincii byli zjevně proti Leislerovi a jeho společnosti ve všech jejich nezákonných a neregulérních akcích.“

Leisler byl některými lidmi na ulici urážen a možná by byl i napaden, kdyby se jeho nepřátelé nebáli jeho zastánců. Pevnost a město bylo nicméně v dobrém stavu, až na nedostatek munice.  Mezitím byl třetího září plukovník Henry Sloughterb jmenován guvernérem New Yorku. Byly mu svěřeny všechny dokumenty obou frakcí s pokynem, aby přísně a nestranně prověřil všechna obvinění a vypracoval objektivní zprávu. Do města však připlul až devatenáctého března 1691. Leisler zatím zprostředkoval nákup pozemků pro hugenotské usedlíky. V roce 1689 John Pell odkázal 6 100 akrů půdy pro založení hugenotské komunity severně od Manhattanu.

V prosinci 1690 vyplul Sloughter s několika loděmi a vojskem z Anglie. Plavidla se však rozdělila a koráb s majorem Richardem Ingoldesbym, „zbrklým a horkokrevným mužem“ připlul o dva měsíce dříve než guvernérova loď. Ingoldesby, přestože neměl pověřovací listiny žádal vydání pevnosti. Leisler nabídl nově příchozím ubytování, ale pevnost vydat odmítl, dokud neuvidí nějaký platný dokument. Major vyzval lid a soudce, aby mu pomohli prosadit královské pověření. Leisler ho varoval, aby se nepouštěl do žádných zbrklých akcí. Když dostal ujištění, že Ingoldesby nemá v úmyslu použít proti New Yorku sílu, povolil vylodění vojska. Když se však ve městě potkávali vojáci rozdílných armád, docházelo k třenicím a bylo obtížné udržet klid. Ani jeden z velitelů nevěřil tomu druhému. Sedmnáctého Ingoldesby přesto zaútočil a dva vojáci byli zabiti a další zranění.

Devatenáctého března 1691 konečně připlul Sloughter. Leislerovi nepřátelé spěchali na jeho loď a doprovodili ho na radnici, kde ještě v jedenáct hodin v noci skládal přísahu. Té noci také žádal o vydání pevnosti. Leislerova tvrdohlavost zvítězila nad obezřetností. Místo aby se vzdal, vyzval Sloughtera, aby si své pověření dobře prohlédl, zdali není falešné. Sloughter už se s ničím nemazlil a nařídil Ingoldesbymu ovládnout pevnost a nechat propustit plukovníka Bayarda a pana Nicollse z vězení, aby se mohli zúčastnit rady.

Leisler vyslal Milborna a De la Noye vyjednávat. Sloughter oba vyslance uvěznil a nařídil kapitánovi své fregaty připravit děla. Leisler si nakonec přece jen uvědomil, že odpor je marný a poslal guvernérovi dopis. Potřetí šel Ingoldesby k pevnosti a tentokrát mu byla vydána a Leisler byl zatčen. Spolu se svým zetěm Milbornem a osmi dalšími byl obžalován a předveden před soud. Soudní tribunál se skládal ze zarytých roajalistů. Dva obvinění byli osvobozeni. Šest mužů bylo odsouzeno za velezradu, přesto dostali milost. Leisler a Milborne byli však odsouzeni k trestu smrti. Sloughter se zdráhal podepsat rozsudek smrti, ale zejména Bayard na něj naléhal rozsudek potvrdit. Údajně podepsal během hostiny, kdy byl opilý. Poprava byla provedena okamžitě, a to šestnáctého května 1691. „Budou pověšeni za krk a jejich těla budou rozřezána a spálena“ což se dělalo odsouzeným za velezradu. Majetek propadl Koruně.

Lešení bylo postaveno na dolním konci parku a kolem obětí se shluklo mnoho plačících lidí. Leislerova poslední řeč se nevyznačovala ani hněvem ani hořkostí, ale měla potvrdit, že neměl jiný cíl než uchránit město před papežstvím a jakémukoli schizmatu či kacířství. Rozsudek byl vykonán. 4

Leislerovi potomci žádali o navrácení majetku což se stalo roku 1695. Parlament tímto nepřímo přiznal, že Leisler byl nespravedlivě obviněn a popraven.