Kraj pod Smutným Měsícem - X. - Útěk z Detroitu - Nahkohe

1779

Od doby, co poprvé zasela semínka víry denominace Moravských bratří v Americe uběhlo již několik let. Mezi první ohijskou misií patřila Lichtenau usazená pět kilometrů pod ústím Muskingum. Misii založil David Zeisberger a usadilo se v ní na dvě stě padesát indiánů. Moravští bratři sem přišli před třemi lety a mnohé vykonali. Nyní nastal čas, kdy museli Lichtenau opustit, jelikož je odtud chtěli vypudit Mohawkové.

Zeisberger ke svým indiánům promluvil: „Bratři! Dobře víte, že zde nemůžeme zůstat. Přítomnost bílých mužů v Lichtenau je v očích náčelníka Mohawků, kterého znáte jako Thayendanegu a my jako náčelníka Josepha Branta, prioritou. Pokud bychom tak neučinili, náčelník misii vypálí a konvertity pobije. Se svými válečníky již plení v amerických osadách. Odcházíme s těžkým srdcem, avšak s poznáním pravého Boha. Nyní budete misionáři mezi svými lidmi vy. Budete je učit Božímu slovu a obracet ke křesťanství. Kéž vám Bůh navěky požehná. Amen!“

Několik hlasů společně zamumlalo „Amen.“ Poté povstal starý náčelník Delawarů, Netawatwees: „Jsme vděční tobě i ostatním otcům misionářům za to, že jste nám ukázali cestu. To světlo poneseme ve svých srdcích, kamkoli půjdeme. Nebudeme nosit žádnou zášť vůči lidem a budeme pokračovat v uctívání našeho Pána Ježíše Krista. Thayendanega nerozumí křesťanství. Nechápe ho. Je spokojenější na poli války než na poli míru. Zlobí se, že jsme se k němu nepřipojili. Že nebojujeme po boku Wyandotů, Mingů a Delawarů. Budeme setrvávat v míru se všemi lidmi po všechny časy. I naše srdce jsou těžká z vašeho odchodu. Až náš čas zde skončí, shledáme se ve velké radosti v nebi.“

***

Američanům se na počátku války moc nedařilo. Dobytí Vincennes bylo zatím největším úspěchem. Clark nedbal na zimní nepříznivé počasí a se svými dvěma stovkami mužů vyrazil na pevnost. Jednasedmdesát krutých dní se brodili po kolena i po pás přes potoky a rozsáhlé bažinaté oblasti. Nebýt železné vůle jejich velitele, jistě by se milicionáři vzbouřili a dezertovali. Clark jim nadával, přemlouval, žertoval i vyhrožoval, ale sám šel příkladem a sdílel strasti svého mužstva. Vyčerpaní a napůl zmrzlí Američané vtrhli do britské pevnosti a Hamiltona naprosto zaskočili. Po krátkém vyjednávání Hamilton odevzdal Clarkovi svůj meč. Clark jej přijal a jménem Virginie zabral oblast mezi řekou Ohio a Velkými jezery.

Zpráva o pádu Vincennes se donesla do delawarské vesnice náčelníka Běžícího lišáka. Sagamore svolal poradu válečníků, jelikož situace byla vážná. Pokud Dlouhé nože pronikly na sever od Ohia, brzy zaplaví krajinu a potoky zrudnou krví. Lebky statečných mužů budou bělat na slunci. Klan králíků, ze kterého Bílý lišák pocházel, byl starobylý rod. Kdysi čítal na tisíce lidí, ale to bylo ještě před příchodem bílých mužů. Od té doby bojovali a umírali a stěhovali se a zase bojovali a umírali a zase se stěhovali. Nyní je jich všeho všudy na dvě stě. Náčelníkovi bylo jasné, že boj jim přinese jenom smrt, proto navrhoval vystěhování. Delawarové Králici se spakovali a odešli na západ. „Tato země se stala zlou,“ prohlásil Běžící liška, „ve vzduchu je cítit smrt. Naše země bude potěšením pro pojídače mršin. Tentokrát zapustíme kořeny až Babička řek (Mississippi) bude ležet sto dní na východ od nás.“

***

Tři měsíce dobré stravy, lékařské péče a odpočinku postavily Kentona opět na nohy. Kosti mu dobře srostly a rány s modřinami se zahojily. Ovšem jizvy mu po zbytek života pobyt mezi Šavany neustále připomínaly. Seznámil se s Peterem Drouilliardem, který byl pro něj záhadou. Ačkoli byl zjevně loajální červenokabátník, občas ale šokoval svými poznámkami. Naznačil kupříkladu, že Kentonovi pomůže s útěkem. Kenton si ovšem nebyl jistý, zdali může kapitánovi věřit. Nicméně, nejdříve chtěl ještě poznat Detroit. Mnozí zdejší obyvatelé mu říkali „Obr“ neboť působil dojmem drsného a nezničitelného muže. Bylo mu již čtyřiadvacet let a s Rachel Edgarovou se již viděl v Kaskaskii. Tam však nebyl čas na zdvořilostní řeči, zvláště když byla vdaná. A vdaná byla pořád. Atraktivní blondýnka s tmavě modrýma očima se pohybovala s rozenou ladností. Znala se manžely Washingtonovými a účastnila se mnoha jejich plesů a společenských akcí. Šuškalo se, že její sňatek s Johnem Edgarem byl účelový, poněvadž Edgar byl bohatý a ona měla slabost pro jemné krajky, kožešiny a šperky. Byla sice o devatenáct let mladší než Kenton, přesto spolu navázali vztah. Když se jí svěřil se svým plánem na útěk, snažila se mu to rozmlouvat. Nakonec to vzdala a sama mu pomohla: „Budeš potřebovat zásoby. Uvidím, co se dá udělat. Slib mi, že neodejdeš, dokud ti nebudu moci pomoci.“

Kenton věděl, že šance na útěk bude jen jedna a on ho musel dobře naplánovat. Zatím měl čas, jelikož byla zima. Počítal s tím, že by odešel počátkem června.

***

Šavani svolali celonárodní poradu. Problém byly samozřejmě Dlouhé nože a jejich válka s Brity a osud Kentucky. Mnoho hodin se diskutovalo a argumentovalo. Byli tu zastánci míru a bělošského způsobu bytí. Věřili, že je to jediný způsob, jak mohou Šavani přežít. Zastánci války byli stejně tak přesvědčeni, že přežití za těchto okolností by znamenalo život beze cti, důstojnosti a úcty. Proto je smrt lepší. Nakonec došlo k rozhodnutí, že se národ rozdělí, a každý se rozhodně, na kterou stranu se přidá. Pro mírová skupina se rozhodla pro odchod za Mississippi.

Došlo k smutnému loučení rodin a přátel. Moluntha, Černá ryba, Černé kopyto, Modrý kabát, Chiksika a Černý had zůstali. Francouzský obchodník Peter Loramie si s každým potřásl rukou a popřál jim hodně štěstí. Slíbil, že se vrátí poté, co odvede lidi do nového domova a přinese zprávu.

Do čela vystěhovalců se postavili náčelníci Černý pařez, Žlutý jestřáb a Ki-kusgow-lowa a následovalo je téměř čtyři tisíce Šavanů. Na koních jeli staří a nemocní a ostatní šli pěšky. Většina majetku se naložila na vozy. Trvalo jim téměř měsíc, než se dostali k Sugar Creeku u Cape Girardeau v Missouri. Peter Loramie vyjednával se španělskými úředníky a baron de Carondelet měl pro něj pochopení a přidělil mu půdu.

***

Náklonost Rachel Kentona málem ukolébala. Kdyby nebylo jeho svobodomyslné povahy, možná by i v Detroitu zůstal. Hodina loučení pro něj nakonec byla bolestnější, než si představoval. Dlouze se políbili, teprve potom se jemně odpoutal a podržel jí kousek od sebe. „Budu si se strachem prohlížet skalpy donesené indiány. Vím, že tam jednoho dne bude i ten tvůj,“ prohlásila šeptem. Zálesák jí položil ruku pod bradu a zvedl tvář, aby se jí mohl podívat do očí. Zavrtěl hlavou a jemně ji políbil na rty. „Budeš mi chybět,“ bylo jediné, co dokázal říct. Rachel se od něj odtrhla a rychle odešla. Lovec tam ještě dlouho stál a přemýšlel, zdali nezůstat. Jenže touha po Kentucky byla silnější.

Shromáždil však i důležité informace. Zjistil, že Detroit je poměrně slabý a jeho obyvatelé znepokojeni Clarkovým úspěchem ve Vincennes. Byl si jistý, že pevnost je možné dobýt, ale dříve, než tam Britové pošlou posily. Ano, dnes v noci se zásobami od Johna Edgara unikne. Kenton mu tak docela nerozuměl, ale byl mu vděčný. Jistě věděl o jeho vztahu s Rachel, přesto se k hraničáři choval dobře a poskytl mu pomoc. Obchodník jednou poznamenal: „Ten, kdo by chtěl utéct z Detroitu, by byl blázen. Možná by prchal podél břehu jezera nebo šel kousek do vnitrozemí a pak na jih. To by udělal asi každý. A kdo to vskutku udělal, byl chycen. Indiáni znají tenhle kraj lépe než kdokoli jiný a je pro ně zábavou honit uprchlíky. Obvykle jim to netrvá dlouho. Kdybych já plánoval útěk, vydal bych se pár mil na severozápad, pak rovnou na západ přes prérie a bažiny a za tři dny se otočil na jih. Tím bych se dostal do země indiánů. Cestoval bych jenom v noci a nechodil po stezkách. Takto by mi cesta k řece Ohio bude trvat déle, ale bude bezpečná.“

Při jiné příležitosti se Kenton mimoděk zmínil, že by s ním na „malou procházku“ šli ještě Jesse Copher a Robert Bullock. Edgar beze slova přinesl krabici a vysypal z ní několik mokasínů. Ráchel mu sdělila, že nejdůležitější zásoby budou ukryty v opuštěném přístěnku na okraji města. Byla tam i puška, munice a oblečení od Petera Drouilliarda. Tři uprchlíci si věci vyzvedli a vydali se hustým lesem na severozápad. Jak říkali Edgar i Drouilliard, bylo to sice delší, zato bezpečnější.

***

Plukovník Bowman si ještě jednou přečetl zprávu adresovanou guvernéru Henrymu. Chtěl ho informovat o chystaném útoku na Chillicothe. Z Kentucky chtěl vyrazit s dvě stě padesát vojáky a Šavany hodlal překvapit a vyhladit. Úředníci na východě pak poznají, jak vypadá vojensky plánované tažení! Zaklepání na dveře v pozdní noční hodinu ho poněkud vylekalo. Když návštěvník na výzvu otevřel dveře, myslel si plukovník, že spatřil ducha. Stál tam rozcuchaný obr dávno považovaný za mrtvého. Simon Butler! Zálesák velitele pozdravil a ptal se na plukovníka Clarka. Při zaslechnutí toho jména se Bowmanovi udělalo špatně. Důstojník pro něj typickým způsobem začal výtkou a požadoval hlášení. Pak se zarazil. Nechtěl přijít o tak vzácného zvěda, tak se ho optal, co se s ním dělo. Kenton mu sdělil to nejpodstatnější, včetně náročného třicetidenního pochodu neznámým indiánským územím. Svou cestu ukončil zde ve Fort Nelsonu a ihned se šel hlásit. „Plukovníku,“ řekl na závěr, „Detroit je zralá švestka připravená k utržení. Je tam málo lidí, jsou málo vyzbrojení a jsou vystrašení. Posily a zásoby se tam ještě dlouho nedostanou. To město může snadno padnout, když tam vtrhneme hned.“

Bowman se zamyslel. Detroit? To by bylo více než Chillicothe. Ale tažení proti Chillicothe je připraveno. Ostatně, co tenhle zarostlý hulvát ví o vojenství? A co kdyby pevnost nedobil? Jak by se potom vyvíjela jeho kariéra? Mávl rukou, jako by odháněl mouchu. Odpověď zněla ne a Kenton beze slova odešel.

***

„Simon! Simon Butler! Pane jo! Člověče, kde se tu bereš. Nemáš být náhodou docela dobrá mrtvola?“ vyskočil Clark ze židle a objal starého přítele. Simon se s širokým úsměvem nechal vtáhnout do místnosti a posadil se ke stolu před skvělou pečeni. Plukovník zrovna večeřel což hraničáři přišlo vhod. Clark se nemohl dlouho vzpamatovat, přesto měl na svého špeha řadu otázek. I Kenton byl náramně zvědavý, jak to bylo s Vincennes. Clark se potěšeně usmál a složil zvědovi poklonu, poněvadž díky jeho, Bondovu a Battymu průzkumů byl tak úspěšný. V hlase však měl tón zklamání, když mluvil o posilách, které marně očekával v červnu. Až nyní dostal z Virginie zprávu, že mu vláda nemůže pomoci. „Předal jsem velení zdejšího stanoviště plukovníku McGarymu Simone. Znáš ho?“ Ten zavrtěl hlavou. Clark pokračoval: „Přijel sem s Bowmanem. Asi ho nebudeš mít rád, poněvadž je to důstojnický panák, ale vojákům rozumí a já ho potřeboval. Chtěl jsem, aby tady držel kontrolu, zatímco já půjdu na Detroit.“

„Detroit Georgi! Proto jsem přijel. Detroit bys mohl dobýt s hrstkou mužů. Méně, než jsi měl na Kaskaskii. Jediný opravdu dobrý muž, kterého tam mají je kapitán Depeyster a ten odešel do Mackinacu. Převezme nad tamní malou posádkou velení. V Detroitu zůstal jen Lernoult s několika muži a ten není žádný bojovník. Mohli bychom ho snadno porazit!“

Clark se pomalu nadechl a zavrtěl hlavou. „Bůh ví, že ho chci dobýt, Simone. A jak říkáš, není lepší čas. Ale mám už jenom polovinu svých mužů. Některé jsem nechal v dobitých pevnostech a další se museli vrátit do svých osad. I kdybych dokázal dobýt Detroit s tím, co mám, nedokázal bych ho udržet. Bowman má své cíle a chystá se na Chillicothe. S jeho vojskem bych vyrazil proti Detroitu ještě dnes.“

Kentonovi se Bowman znelíbil ještě víc. Nechtělo se mu věřit, že ten malý arogantní plukovník se mu se svým plánem nesvěřil. Vždyť mu o zemi Šavanů poskytl tolik informací. Samé zklamání. Pověděl alespoň Clarkovi, co ví o Detroitu a tamních poměrech. Pak se rozhovor stočil na Kentucky. I přes válku se osady stále rozrůstaly a sílily. Oblast je plná zeměměřičů. Přišlo více než tisíc nových osadníků. Občas došlo k indiánskému nájezdu, ale jednalo se většinou krádeže koní. Existovala i jistá naděje na uzavření míru, ale Bowmanův vpád do Chillicothe by to zmařil.

Kenton zatoužil znovu vidět Blue Licks, tamní pevnosti a kamarády. Boona, Logana a Harroda. Noc strávil pod Clarkovou střechou brzy ráno vyrazil.

***

Plukovník Bowman měl štěstí, že se před několika měsíci Šavani rozdělili. Stejně tak měl štěstí, že v době útoku na Chillicothe byla polovina tamních válečníků ve Wakatomice. Kdyby se to nestalo, jeho armáda čítající dvě stě šedesát čtyři mužů by byla zničena. A to se místo stovky bojovníků utkal jenom s pětatřiceti válečníky a chlapci. Jeho armáda se večer přiblížila na dohled od Chillicothe, ale kvůli neopatrnému manévrování se prozradila. Moment překvapení byl ztracen. Šavani spustili poplach a začala přestřelka. Zpočátku ženy a děti pobíhaly ve zmatku mezi wigvamy, ale nakonec se shromáždily na nejbezpečnějších místech. Bowman neměl odvahu vtrhnout dovnitř a přemoci nepřítele přesilou. Místo toho nařídil udržovat sporadickou palbu až do rozednění. Za denního světla pochopil, že je velká vesnice prázdná. Dal pokyn k přesunu a jeho vojáci se začali věnovat rabování. Než vesnici zapálili, shromáždili obrovské množství kotlíků, přikrývek, kožešin a stříbrných ozdob. Během plenění se podařilo Šavanům ze zálohy zastřelit deset mužů. Vojáci se stáhli na původní stanoviště. Kdosi ohlásil nález stáda koní v přilehlém lese. V deset hodin dopoledne se dalo vojsko na pochod obtíženo kořistí a s dvanácti sty koňmi. Šavani využili situace a začali Američany obtěžovat. Vojáci v týlu byli jeden po druhém stříleni, až byl Bowman nucen zformovat čtvercovou obranu. Chvíli byl klid, ale jakmile se dala armáda znovu na pochod, byl zadní voj opět ostřelován. Znovu obranná formace a znovu útočníci zmizeli. To se opakovalo celkem pětkrát, než kapitánu Harrodovi došla trpělivost. Na vlastní pěst nařídil stovce vojáků odhodit kořist a podniknout protiútok. Těch několik Šavanů se rozprchlo a vrátilo do vesnice. Do té chvíle bylo zabito na třicet Američanů a dvojnásobek byl zraněn. Bowman přesto prohlásil výpravu za velké vítězství! Inu proč ne, kdy přinesl tolik kořisti. Vesnici koneckonců také vylidnil.

Za Šavany padl Rudá kachna a Černá ryba měl těžké střelné zranění. Kulka mu ošklivě roztříštila kyčel a rána byla smrtelná. Útok na Chillicothe Šavany skutečně vyprovokoval. Po válečných poradách se spojenci vstoupili do války a přijali od Britů zbraně a další proviant.

***

Dveře se rozlétly a do místnosti neurvale vtrhli vojáci. John Edgar a jeho žena Rachel vyskočili na nohy. „Kapitáne Lernoulte! Co to má znamenat? Jak se opovažujete takhle vtrnout do mého domu,“ rozčiloval se obchodník.

„Pane Edgare, a vy paní Edgarová! Jste zatčeni!“

„Z jakého důvodu?“ zlomil se Edgarovi trochu hlas a Rachel pobledla.

„Především za napomáhání při útěku americkým vězňům Simonu Butlerovi, Jesse Copherovi a Robertu Bullockovi. Za dopisování si s Američany a obrácení divochů proti britským záležitostem.“ Ustoupil kousek stranou a pokynul: „Dejte jim železa! Pozítří budou odvezeni lodí do Niagary a tam uvězněni!“ Stejným způsobem zatknul i Drouilliarda. „Majore!“ překvapeně vzhlédl od rozepsaného dopisu. „Petere Drouilliarde, považujte se za zatčeného pro podezření z napomáhání v útěku třech amerických vězňů. Potvrzení se očekává v nejbližší době. Do té doby se považujte za zbaveného hodnosti a veškerý váš majetek a peníze budou zabaveny. Jelikož jste, či vlastně byl příslušníkem armády, hrozí vám poprava. Prozatím budete uzavřen v cele, ale nebudete spoután, pokud to nebude nezbytné.“ Major vyšel rychle ven a spěchal za roh nejbližší budovy. Opřel se o zeď a zhluboka si vydechl. Nebyl na roli inkvizitora zvyklý.

***

Kenton měl na duši po dlouhé době opět hluboký klid. S uspokojením se znovu toulal po kopcích a údolích Kentucky. Zkušenost se Šavany ho hodně poznamenala. I když se často usmíval, jeho smích byl vzácnější a jeho oči pozbyly chlapecký lesk. Odrážely trpké zkušenosti a poznání. Na tváři se mu začaly tvořit vrásky. Usadil se ve srubu, který před lety postavil s Tomem Williamsem. Bylo příjemné mít vlastní domov, i když už poněkud zchátralý.

Jedné noci kdosi zabušil na dveře. Lovec popadl ručnici, zamířil na vchod a uvolnil závoru. Vešel zarostlý muž. „Z Detroitu je to sem daleko“, zabručel neznámý. Pak se usmál a dodal: „Zdravím tě Tagajutahův příteli“ a v bezvědomí padl na podlahu. Simon ho zvedl a položil na lože. Když mu svíčkou ozářil tvář, byl překvapen. Ležel u něj Peter Drouilliard. Chvíli trvalo, než se muž vzpamatoval. Každopádně potřeboval jídlo, neboť byl očividně vyhladovělý a vyčerpaný.

Jakmile se dal trochu do kupy, začal vyprávět. Po zatčení se mu podařilo z vězení uprchnout. Díky tomu, že se znal s mnoha indiány, mohl postupovat od vesnice k vesnici. Nejtěžší byla závěrečná část cesty z Chillicothe do Kentonova srubu. Jelikož to nebyl žádný hraničář, cestovalo se mu zle. Postěžoval si, že ztratil všechno. Majetek i rodinu. Kenton mu položil ruku na rameno a prohlásil: „Ne všechno Petře. Máš mé přátelství a vždycky budeš mít. A co se týče půdy? Za potokem je dvě stě akrů vynikající půdy. Tu jsem zabral a nyní je tvoje. I zde můžeš zůstat třeba do konce života, jestli budeš chtít.“

***

Černá ryba zemřel. Trvalo to několik týdnů, něž v těžké agonii zemřel. Zpráva o úmrtí se rychle roznesla a v Chillicothe se začali shromažďovat Šavani z širého okolí. Černá ryba ležel v poradním domě zabalen do nové přikrývky. Kolem byly rozloženy jeho osobní věci a přinesené dary. Lidé přicházející se rozloučit měli pomalované tváře. Seděli kde se dalo a mlčky kouřili. Byl to hluboký a upřímný zármutek.

I před domem bylo shromážděno velké množství lidí. K velké hostině bylo připraveno dvacet jelenů, čtyřicet krocanů, tři medvědi, dva losi, jeden bizon, tucet mývalů a množství křepelek, kachen a hus. Zvěřinu hlídala parta výrostků vedených Tekumsehem. Byli rozmístěni tak, aby se k masu nedostal žádný pes. K večeru přišel do domu Chiksika se sedmi bojovníky a opatrně tělo pozvedli. Odnesli jej na vesnické pohřebiště tři kilometry vzdálené.

Smuteční průvod nesmělo doprovázet dítě mladší osmi let, aby slavnostní obřad nerušilo. Za tělem kráčeli tři dcery, dva synové a další rodina. Za nimi kráčel Černé kopyto, nový hlavní náčelník Šavanů. Následoval Moluntha, Černý vous, Černý had a další významní náčelníci a stařešinové. Dále šli bojovníci z Chillicothe a ostatních vesnic. Na konci průvodu kráčely ženy s dětmi. Připravený hrob byl vyložen kůrou. Tělo bylo opatrně spuštěno dolů. Na něj bylo položeno jeho poslední oblečení s mokasíny. Hrob byl uzavřen kůrou.

K umrlčí schráně přistoupil Černé kopyto a začal zpívat píseň smrti. Připojil se k němu zbytek vesničanů a nad lesy se nesly kolísavě melancholické tóny. Černé kopyto otevřel malý váček a něco z něj nasypal prsty do hrobu.  Byl to posvátný tabák, poslední svátost obřadu. Černé kopyto se pomalu pohyboval kolem hrobu a při každém kroku do něj sypal špetku tabáku. Hrob byl zasypán zeminou, na kterou byl položen hladký kámen velikosti dýně. Významní muži se ještě sešli v poradním domě, zatímco venku ženy připravovaly hostinu. Hodovalo a tančilo se až do svítání.

***

Jak již bylo řečeno, do Kentuckých přicházela řada různých lidí a vznikaly nové osady. V Danville a Crow's Station byly i krčmy a whisky tam tekla proudem. Docházelo tam ke rvačkám častokrát s vážnými důsledky.

Henry Lee zanechal svou osadu Leestown v rukou Johna Todda a objížděl osady ve snaze získat představu o branné síle Kentucky. Bylo třeba vědět, kolik mužů může zemi bránit, kdyby zjara Šavani udeřili. Leeho na cestě doprovázel Kenton. Společně cestovali do Ruddell's Mills a Bryant's Station, McClelland's a Harrodsburgu a Boonesborough. Na posledním místě se setkali se štíhlým zeměměřičem, který byl členem velké skupiny geodetů vedené doktorem Jonasem Walkerem. Pracovníci vytyčovali hraniční čáru mezi Severní Karolínou a Virginií, ale na zimu se stáhli do Kentucky. Ten hubený geodet se jmenoval Andrew Jackson a Kentonovi byl na první pohled nesympatický. A bylo to vzájemné. Mladý Jackson byl pyšný na svou velící pozici. Poroučel drsné posádce od spřežení a nejednoho staršího chlapa už zbičoval. Právě kvůli Jacksonově partě docházelo k hospodským rvačkám. Nyní se usadili v Danville, která patřila mezi nejbouřlivější osady. Když Kenton s parťákem přijeli pozdě odpoledne z Crow's Station, chtěli v Danville přenocovat a povečeřet. Pak tam vtrhl Jackson se svým gangem. Muži hodně pili a začali být hluční a hrubí. Zcela nečekaně dostal Kenton tvrdou ránu a byl sražen ze židle. Vzhlédl a zjistil, že nad ním stojí se zarudlým obličejem Jackson. Následují konfrontace byla krátká. Jackson si rázem uvědomil, že si ukousl mnohem větší sousto, než dokázal pokousat. Za pár minut ležel na zemi potlučený a zkrvavený. Opuchlýma očima hleděl na muže, který se nad ním tyčil a v jeho pohledu neviděl nic dobrého. Lee však kolegu rychle odtáhl pryč.

***

Na Horní Sandusky se konalo velké shromáždění indiánů. Náčelníci s válečníky tiše seděli na zemi zabaleni do přikrývek. Vzduch byl naplněn kouřem jejich dýmek a několika malých ohňů. Sešli se tu Šavani, Wyandoti, Ottawové a Odžibwejové, plus několik Miamiů a Pottawatomiů. Jejich pozornost se upřela do středu místnosti, kde se postavil britský kapitán Henry Byrd v slavnostní uniformě. Po jeho boku stál Alexander McKee a tři bratři Girtyové.

„Bratři,“ oslovil kapitán přítomné, „Přicházím s důležitou zprávou. Náš otec za východním mořem, král Jiří, je hluboce znepokojen tím, jak s vámi Američané zacházejí. Plakal nad vypálením Chillicothe a smrtí velkého náčelníka Šavanů Černé ryby. Nyní se obává o nedotknutelnost vašich zemí, pokud nebudou podniknuty kroky k odstranění této hrozby. Bratři! Mé srdce je rádo, že vám mohu sdělit, že nyní generálporučík Frederick Haldemand, guvernér Kanady, povolil invazi, která má nejen rozdrtit kentucké pevnosti, ale také vytlačit virginskou hranici zpět na východ za Alleghanské hory. Taková invaze vám navrátí vaše tradiční loviště na jih od řeky a zabrání růstu amerických kolonií, které nyní ohrožují vaše země.“

Když se odmlčel, ozvalo se hluboké zamručení. Důstojník pokračoval: „Moji bratři! Poslouchejte! Můj náčelník mě zmocnil, abych vedl tuto invazi do kentuckých zemí, a bude to invaze, jakou tato země dosud nezažila. Můj náčelník poskytne armádu složenou z britských toryů, vojáků a důstojníků z Detroitu. Přijdou také rangeři v zelených uniformách z Kanady. Kentucké pevnosti jsou silné a již dříve odolaly útoku, ale tentokrát nebudou schopny. Budeme proti nim pochodovat nejen s tomahawkem, nožem a ručnicí, ale také s děly. Velkými mosaznými kanóny, které dokážou jediným výstřelem zbořit hradby. Proti tomu nemají žádnou obranu. Bratři, nyní nastává zimní období. Na jaře je třeba zasít pro úrodu na další zimu. Proto invaze začne, až potom. Do té doby bude můj náčelník od vás v Detroitu nadále kupovat skalpy a zajatce. A až přijde čas vyrazit, agent McKee a Simon Girty a jeho bratři k vám přijdou se zprávou. Přejeme si, aby se každý bojovník dostavil. Den zúčtování Dlouhých nožů se přiblížíl."

A to vše pozoroval z nebe smutný Měsíc